ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3617.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3617/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. G., zastoupeného Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem v Praze, U háje 22, proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 807.860 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, č. j. 39 Co 218/2007-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č.j. 27 C 325/2005-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 807.860 Kč s příslušenstvím. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce oznámil dne 11. 9. 2001 ve 4,45 hodin trestný čin krádeže, k němuž mělo dojít tím, že v době od 22,00 hodin dne 10. 9. 2001 do 3,30 hodin dne 11. 9. 2001 v T. byl odcizen zaparkovaný nákladní automobil značky I., přičemž Policií ČR bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Dále vzal za prokázané, že dne 12. 9. 2001 byla vyslána policejní hlídka do obce S., která měla projet podle hlášení obec S. od V. a Š. až na N. k letišti, avšak popisovaný nákladní automobil nenalezla. Též zjistil, že dne 12. 9. 2001 stálo v obci S. popsané vozidlo, a to v době po půlnoci, kolem 7 hodin ráno a v odpoledních hodinách, přičemž okolo 19 hodiny vozidlo odjelo, vrátilo se a poté odjelo definitivně. Vzal též za prokázané, že dne 13. 9. 2002 byl prošetřen postup OO PČR D. a byl posouzen jako nedostatečný a policisté byli kázeňsky potrestáni. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §1 odst. 1, §2, §5 písm. b) a §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a podle §2 odst. 1 písm. a ) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a podle §2 odst. 3 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Uzavřel, že ke vzniku škody, spočívající ve zmenšení majetku žalobce, došlo odcizením jeho vozidla, přičemž vznik škody na majetku žalobce je v příčinné souvislosti s jednáním neznámého pachatele krádeže. Dovodil, že z postupu policie nevyplývá odpovědnost státu za to, že nebyla nalezena odcizená věc. Zaujal názor, že podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba, aby nesprávný úřední postup byl v příčinné souvislosti se vznikem škody nebo byl alespoň jednou z hlavních příčin vzniku škody, když se současně musí jednat o vztah přímý a nezprostředkovaný. Vyslovil závěr, že nesprávný úřední postup nelze považovat za hlavní a přímou příčinu vzniku škody, neboť nelze předpokládat, že by řádné splnění pokynu nadřízeného bez dalšího vedlo k navrácení majetku žalobce do stavu před krádeží. Dospěl k závěru, že i když §26 zákona č. 82/1998 Sb. odkazuje na podpůrné užití občanského zákoníku, není důvodné aplikovat generální prevenční povinnost podle §415 o.z. Uzavřel, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 16. 1. 2008, č. j. 39 Co 218/2007 - 97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu důkaz subjektivně zabarvenou reportáží není důkazním prostředkem, jehož užití by zákon předpokládal. Odvolací soud proto provedení důkazu videokazetou, obsahující reportáž TV Nova, hodnotil jako nepřípustný a současně irelevantní. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že nesprávným úředním postupem je též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odvolacího soudu okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost orgánu státu nedosáhl požadovaného výsledku, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však nepředstavuje škodu ve smyslu §442 odst. 1 o.z. Vyslovil, že o majetkovou újmu, která je odškodnitelná, půjde tehdy, měla-li nečinnost dopad do majetkové sféry účastníka. Zaujal názor, že za podstatné je nutno považovat vždy to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, tedy zda je nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Dovodil,
že ke vzniku škody na straně žalobce došlo odcizením jeho vozidla a odcizením nákladu z tohoto vozidla. Pokud vozidlo druhý den, t.j. dne 12. 9. 2001, stálo v obci Straky a nebylo policisty objeveno, nelze dovozovat, že v přímé souvislosti s postupem policie došlo ke vzniku škody. Podle odvolacího soudu tedy nebylo prokázáno, že by policisté byli nečinní. Dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s postupem policie.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele ke škodné události a vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Policie ČR, resp. jejich příslušníků. Dovolatel za právně významné a rozhodné v dané věci považoval, zda nebylo předmětné vozidlo objeveno v důsledku nesprávného úředního postupu, který spočíval v nedostatečném prověření oznámení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 915/2005 s tím, že vztah příčinné souvislosti nemůže být vyloučen okolností, která mu časově i věcně předcházela, tedy okolností, která nemá bezprostřední věcný vztah k počínání orgánu státu. Poukazoval rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1099/99 a sp.zn. 25 Cdo 786/99. Za další právní otázku dovolatel považoval, zda pro zákonem vyžadovaný úředně správný postup Policie ČR postačuje i zprostředkované oznámení skutečně došlé Policii ČR. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy neuvedly, na základě kterých konkrétních důkazů se konkrétní zjištění činí a z jakých důvodů. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 408/2003. Podle dovolatele nedostatečné odůvodnění odvolacího soudu o neprovedení důkazů je protizákonné a protiústavní. Poukazoval na skutečnost, že se soudy řádně, tj. odpovídajícím věcným a racionálním odůvodněním, nevypořádaly s návrhem na provedení důkazů zvukovými a obrazovými záběry pořízenými TV NOVA. Namítal, že soudy neprovedly navržené důkazy výslechy svědků uvedených v dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že ač považoval za nutné provést důkaz spisem Inspekce ministra vnitra, spokojil se pouze se sdělením o skartaci. Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatele v tom, že odvolací soud chybně dovodil, že ke vzniku škody nedošlo v přímé souvislosti s postupem policie. Odvolací soud též nesprávně posoudil oznámení na Policii ČR svědkem Tatíčkem na základě informací od svědkyně Svobodové pouze jako zprostředkovanou a nedostatečnou. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). V dovolání však nebyla vymezena právní otázka zásadního významu, jejíž řešení by mělo smysl z hlediska judikatury nebo by bylo nesprávné.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. V tomto směru je nutno dodat, že závěry soudů obou stupňů jsou správné, pokud uzavřely, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v projednávané věci se nejedná o nesprávný úřední postup.
Dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích zaujal názor, že zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit
a která předpokládá současné splnění tří podmínek : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1426/2004). S výjimkou ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován; podle právní teorie a rozhodovací praxe soudů nesprávným úředním postupem může být jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí úřední osoby, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami
pro její počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp.zn. 25 Cdo 5278/2008).
Z obsahu dovolání též vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Je třeba podotknout, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Nejvyšší soud je tedy vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a
o. s. ř.).
Dovolací soud dále připomíná, že otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011,
sp.zn. 25 Cdo 4470/2008).
Na základě shora uvedeného tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp.zn. 25 Cdo 915/2005, 25 Cdo 1099/99, 25 Cdo 786/9921 a 21 Cdo 408/2003, je v dané věci nepřípadný.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšná a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu