ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.127.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 127/2011 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2011 dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 478/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 161/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 15 T 161/2009, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit tím, že „ dne 14. 10. 2006 kolem 08:30 hodin v O.-M., na ul. M., na chodbě v 1. patře ubytovny během hádky odstrčil rukama do oblasti prsou B. Š. pohybujícího se toliko s pomocí francouzských holí, tak silně, až tento upadl na zem a způsobil tak poškozenému B. Š. oděrku kůže na rozhraní temenní a spánkové krajiny vlevo, zhmoždění s krevní podlitinou v místě pravého zápěstí, oděrku kůže na pravém rameni, zhmoždění v oblasti levého kolene a bérce, projevující se otokem a zlomeninu pánve bez posunu úlomků, lokalizovanou v místě pravé kyčelní jamky s průměrnou dobou léčení v trvání nejméně 4 týdnů, přičemž toto zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného v době od 14. 10. 2006 do 27. 10. 2006, během léčby poškozený trpěl bolestivostí poranění, omezení pohyblivosti v důsledku odlehčení při chůzi, během hospitalizace byl upoután na lůžko a byl léčen klidovým režimem na lůžku, podáváním léků proti bolesti a dechovou gymnastikou “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 2 (dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- mobilního telefonu SAGEM VF 527, se SIM kartou,
- mobilního telefonu NOKIA 3330, se SIM kartou,
- mobilního telefonu NOKIA 3200,
- mobilního telefonu NOKIA 6530,
které byly předány Policii ČR, Odboru kriminalistické techniky a expertiz Ostrava a jsou vedeny pod č. j. KPŘT – 745-2/KT-2009,
- fotografie, které jsou přílohou spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 1 T 63/2009.
Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 T 63/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 3 To 644/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště O., S. tř., na náhradě škody částku 42.535,60 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 15 T 161/2009, podal obviněný M. B. odvolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu. Současně podal odvolání i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, který jej zaměřil do výroku o vině, potažmo do výroku o trestu. O dovolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 478/2010, a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 478/2010, podal obviněný M. B. dovolání (č. l. 129 – 132), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy dovodily skutkový stav zejména z výpovědi svědka Z. M., když poškozený v mezidobí (z jiných příčin) zemřel. Tento svědek coby jeho spolubydlící na pokoji na ubytovně měl být celému incidentu přítomen, ale nevypovídal pravdivě a obviněný měl s tímto svědkem v minulosti opakované spory, což sám svědek připustil. Proto nelze vyloučit motivaci tohoto svědka svou výpovědí obviněnému přitížit. Dále uvedl vlastní verzi předmětné události, kdy ve shodě s dosavadní obhajobou namítl, že do poškozeného nestrčil úmyslně, nýbrž tak, že v rozčilení prudce otevřel dveře, za nimiž poškozený stál, a když tento upadl na zem, pomáhal mu zvednout se. Co se týče posouzení následků na zdraví poškozeného, poukázal na skutečnost, že podle znaleckého posudku mohl poškozený utrpět zranění jak způsobem popsaným ve výroku rozsudku, tak jím tvrzeným sražením otevřenými dveřmi a následným pádem poškozeného na pevnou podložku. Obviněný dále namítl, že trestnost činu měla být posouzena podle §146a tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, dále jen „tr. zákoník“), který je pro něj příznivější. Uvedl, že v řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že k pádu poškozeného došlo sražením jím otevíranými dveřmi pokoje a že tyto dveře prudce otevřel v důsledku úleku z náhlého zabušení poškozeného na dveře a jeho probuzení. Takovéto jednání mělo být dle jeho přesvědčení posouzeno podle nové právní úpravy, tj. §146a tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že veškeré námitky shromážděné obviněným v jeho dovolání (včetně požadavku na právní posouzení skutku podle §146a tr. zákoníku) se míjejí s uplatněným důvodem dovolání, neboť obviněný jimi brojí nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku samotnému. Dále uvedl, že námitka posouzení skutku podle §146a tr. zákoníku ve skutečnosti není námitkou hmotně právní, neboť při ní obviněný vychází právě z alternativního skutku, který vyfabuloval na základě vlastního posouzení důkazů. Z těchto důvodů na skutkovou větu popsanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemůže být aplikováno ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněného shledal jako podané z jiných důvodů, než které jsou vymezeny trestním řádem.
Současně státní zástupce uvedl, že řízení předcházející napadenému usnesení není bez vad, neboť soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu vůbec nespecifikoval, pro jakou sbíhající se trestnou činnost je tento trest ukládán. V tomto směru je výrok o trestu neúplný a neodpovídá dikci §124 věta první tr. ř. Dále soud nevzal dostatečně v úvahu skutečnost, že zrušením toliko výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 T 63/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 3 To 644/2009, jímž byl taktéž ukládán souhrnný trest, „obživl“ výrok o trestu z rozsudku téhož senátu Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 15 T 57/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 3 To 343/2009, čímž došlo k tomu, že obviněnému jsou za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve skutečnosti uloženy dva tresty. Je tomu tak proto, že výrok o zrušení trestu z dřívějšího rozsudku pro sbíhající se trestnou činnost je integrální a nedělitelnou součástí výroku o souhrnném trestu, a nemůže tedy stát samostatně, a při zrušení výroku o souhrnném trestu tak „obživne“ dřívější výrok o trestu, který byl tímto souhrnným trestem zrušen. Státní zástupce uzavřel dané s tím, že tyto vady lze napravit postupem podle §265 l odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., ale aby současně přikázal Okresnímu soudu v Ostravě neúplný výrok o trestu doplnit.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědka Z. M., a dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Marka Dokoupila) a vadná skutková zjištění (námitka, že poškozeného srazil neúmyslně), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že k fyzickému kontaktu s poškozeným došlo tak, že spal na pokoji v uvedené ubytovně, někdo zabušil na dveře pokoje, on se lekl, dveře otevřel a při jejich otevírání srazil poškozeného B. Š., který stál bezprostředně za nimi, na zem, a následně mu pomáhal zvednout se). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Na výše uvedené závěry navazuje námitka obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za to bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za to bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Tato konečná skutková zjištění jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě rozsudku, a na jejich základě je skutek právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný v daném případě nevychází ze skutkové věty rozsudku, ale z vlastní (viz výše) skutkové verze událostí, na jejímž základě dochází k přesvědčení, že tato lze kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Tímto způsobem však nelze úspěšně napadat právní posouzení věci, neboť to se týká právě skutkového stavu definovaného soudem (a zakotveného ve skutkové větě rozsudku), nikoli skutku dovozeného obviněným.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou vymezeny trestním řádem.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění vyplývá, že odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně řádně přezkoumal a ztotožnil se s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Návrhu státního zástupce, aby Nejvyšší soud přikázal nalézacímu soudu podle §265 l odst. 2 tr. ř. doplnit neúplný výrok o trestu citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 15 T 161/2009, o uvedení, pro jakou sbíhající se trestnou činnost je ukládán souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., stejně jako odstranění vad způsobených uložením souhrnného trestu za současného zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 T 63/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 3 To 644/2009, nebylo možno vyhovět. I když si byl Nejvyšší soud vědom tohoto nedostatku napadených rozhodnutí, nebylo v jeho pravomoci uvedený nedostatek napravit. V dovolacím řízení může totiž ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Obviněný však tento nedostatek napadeným rozhodnutím ve svém dovolání nevytýkal. Nedostatky ve výroku rozhodnutí, kdy je možno namítat, že některý výrok chybí nebo je neúplný, je možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento však obviněným uplatněn nebyl.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata