ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1327.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1327/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 8 To 57/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 T 22/2010, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), které se dopustil dle skutkových zjištění tak, že „ dne 16. 11. 2002 v přesně nezjištěné době od 20,00 hodin do 22,40 hodin v domku na parcele, v ulici B., v B. n. L., okres P., z důvodů předchozích sporů a po požití alkoholu, v úmyslu usmrtit, z bezprostřední blízkosti vystřelil z upraveného nelegálně přechovávaného střelbyschopného revolveru ráže 22 na svoji matku, poškozenou N. P., kterou zasáhl do pravého spánku, přičemž poškozená v důsledku rozhmoždění mozku při zástřelu hlavy zemřela a její smrt poté vydával za sebevraždu “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 7 T 42/2009, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 To 106/2009, výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Nymburk ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 4 T 110/2009, a trestního příkazu Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 2 T 211/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze odvolání, kteréžto směřoval do výroků o vině a trestu. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 8 To 57/2011 , a to tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 590 - 593) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně-právním posouzení skutku, a rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný v úvodu popsal dosavadní průběh řízení. Uvedl, že se v roce 2007 doznal k vraždě Č. B., kterého usmrtil střelnou zbraní. V roce 2002 zemřela shodou okolností střelnou zbraní i jeho matka N. P. Událost byla tehdy vyhodnocena a odložena jako sebevražda. V roce 2009 Krajské zastupitelství v Praze usoudilo, že se jednalo o vraždu a podalo na jeho osobu obžalobu pro trestný čin vraždy, ačkoliv k dispozici proti němu nebyl žádný přímý důkaz. Za stavu této důkazní nouze pak soud prvého stupně provedl všechny dostupné důkazy a dne 29. 11. 2010 vydal rozsudek, jímž jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Pro formální vady rozsudku (nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpory rozsudku) však byl rozsudek k odvolání státního zástupce zrušen.
Obviněný zdůraznil, že od samého počátku tvrdil, že se smrtí matky nemá nic společného. Odvolací soud poukazoval na to, že poškozená byla „pravák“, střelná zbraň ležela dle fotodokumentace u její levé ruky, a střelena byla do pravého spánku. Obviněný dané vysvětluje tím, že s tělem matky až do příjezdu záchranné služby manipuloval, neboť se ji snažil oživovat, přičemž mohlo dojít k posunutí zbraně na stole a v tu chvíli ani nepřemýšlel o tom, jestli je vše v původním stavu. Odvolací soud poukázal na stejný „modus operandi“ v případě smrti Č. B. a vyzdvihl výpověď svědka L. V., o jehož plné příčetnosti měli pochybnosti všichni přítomní v jednací síni, a to jak s ohledem na jeho písemné projevy, tak i jeho slovní projev při hlavním líčení. V novém, nyní projednávaném trestním řízení, byl následně uznán vinným trestným činem vraždy. Namítl, že soud řádně svůj rozsudek ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 T 22/2010, nezdůvodnil, neboť z něj není patrno, jak na sebe navazují jednotlivé dílčí důkazy a proč tyto důkazy tvoří onen řetězec, který jej nepochybně usvědčuje z vraždy jeho matky. Odvolací soud se tento nedostatek snaží napravit a v rámci odůvodnění dovoláním napadeného usnesení se pokouší rozhodnutí soudu prvého stupně zdůvodnit, což však obviněný shledává jako porušení kasačního principu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V dalším obviněný poukazuje na důvody uvedené v jím podaném odvolání ze dne 16. 5. 2011.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a aby buďto dle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby dle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 12. 10. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 8 To 57/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka nedostatečného rozsahu dokazování) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky, v rámci nichž obviněný brojí proti nedostatečným skutkovým zjištěním týkajících se manipulace s tělem poškozené, umístění střelné zbraně, dále umístění a přítomnosti počítače na stole poškozené), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyl proti němu opatřen žádný přímý důkazy, kdy nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, na základě kterého by bylo možno dovodit závěr o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se trestného činu vraždy své matky nedopustil, a že tato spáchala sebevraždu, kdy on se ji snažil oživovat, a tedy manipulovat s jejím tělem).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný však převážnou část námitek v podstatě směřuje proti samotnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Odvolací soud uvedl, že „ soud prvního stupně provedl řádně veškeré navrhované důkazy a je zřejmé, že doplnění dokazování se nenabízí “. Současně uvedl, že pokud jde o samotné hodnocení důkazů, „ lze s odvolatelem částečně souhlasit v tom, že toto není příliš přesvědčivé. Soud prvního stupně, zřejmě pod vlivem předchozího zprošťujícího rozsudku, věnoval pozornost spíše svědeckým výpovědím než důkazům objektivní povahy. Nicméně jeho závěry jsou víceméně správné “ (str. 2 napadeného usnesení). Daný závěr se tedy týká samotného hodnocení důkazů, nikoli skutkových závěrů z nich plynoucích, neboť jak soud nalézací, tak potažmo soud odvolací, na základě zhodnocení všech důkazů došly k totožnému závěru o vině obviněného, resp. odvolací soud se se skutkovými závěry soudu nalézacího ztotožnil. Uvedl, že „ byť se soud prvního stupně v otázce hodnocení provedených důkazů nevyjádřil příliš přesvědčivě, jeho závěry jsou správné a mají v provedených důkazech dostatečnou oporu. O vině obžalovaného tak nejsou naprosto žádné pochybnosti. V přípravném řízení sice došlo k chybám, které poté vedly nejprve k odložení věci a následně ke zprošťujícímu soudnímu výroku, tato pochybení však nelze zveličovat a hlavně, pouze z této skutečnosti, nelze vinu obžalovaného relativizovat “ (str. 3 napadeného usnesení).
Skutková zjištění soudů tak mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí, především výpovědi svědkyně K. V., tak i dalších svědeckých výpovědí (nevlastní sestry obviněného M. Š., otce obviněného J. P., svědků P. B., L. V., J. K., F. Č., zasahujících policistů a techniků M. L., Z. Š., F. P., výjezdové lékařky MUDr. L. B.), a dále důkazy objektivní povahy (především znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická balistická expertiza, a oboru chemie, kriminalistická fyzikálně – chemická expertiza). Z obsahu odůvodnění i ze samotných protokolů o hlavním líčení se podává, že výpovědi byly po stránce obsahové soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soud se také dostatečně zabýval zdravotním stavem obviněného.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 13 - 16 rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného, kdy tento předestřel vlastní verzi skutkového děje, za nevěrohodnou a vyvrácenou. Stejně tak postupoval i odvolací soud, který však některé soudem prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil oproti soudu nalézacímu odlišně, přičemž však svůj postup řádně odůvodnil a v závěru potvrdil skutková zjištění z důkazních prostředků vyplývajících.
Obviněný nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a