ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1456.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1456/2010-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 239/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 70/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 1 T 70/2009 , byl obviněný J. Š. (v rozsudku nesprávně uvedeno Josef) uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil společně s odsouzeným J. D., tím, že „ v přesně nezjištěné době kolem 19:50 hodin dne 15. 12. 2008 v P., ul. S., u domu, po předchozí společné domluvě, po vypáčení zámku pravých předních dveří osobního motorového vozidla zn. Fiat Multipla, do něho vnikli a následně z vozidla odcizili pánskou černou bundu zn. Adidas v hodnotě 300,- Kč, ruční svítilnu v hodnotě 25,- Kč a krabičku žvýkaček zn. Mentos v hodnotě 30,- Kč, tímto svým jednáním způsobili poškozenému O. M., celkovou škodu na odcizených věcech ve výši nejméně 355,- Kč a poškozením zámku pravých předních dveří škodu ve výši 10.170,- Kč a tohoto jednání se dopustili, přestože byl obv. J. M. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 12. 2007, sp. zn.: 103 T 177/2007, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2007, odsouzen pro trestný čin krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a obv. J. Š., byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2007, sp. zn.: 3T 9/2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. b),e) tr. zákona ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody a trvání 8 měsíců nepodmíněně “.
Za to byl obviněný J. Š. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně s odsouzeným J. D. zaplatit poškozenému O. M., částku 10.525,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený O. M. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 239/2010 , a to tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 172 - 174) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nebyly vzaty vůbec v úvahu všechny namítané skutečnosti uváděné na jeho obhajobu, zcela předčasně a absolutně nedůvodně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž by se odvolací soud vypořádal z moci úřední se všemi rozporuplnými a zavádějícími skutečnostmi, a to zákonným způsobem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že soudy se řádně nezabývaly otázkou přípustnosti trestního stíhání s ohledem na jeho zdravotní stav, zejména pak velmi vážnou duševní poruchou a návaznou silnou medikamentózní léčbou, jakož i skutečností patologického abúzu omamných látek. Řádně se nevypořádaly se zcela stěžejní otázkou příčetnosti jeho osoby ve smyslu ustanovení §12 tr. zák. Uvedl, že je adresátem plného invalidního důchodu, vážně nemocen a od 10. 4. 2000 ve stálé ambulantní psychiatrické péči u MUDr. M. D. pro diagnózu F 61. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Dr. Léblové vypracovaným na jeho osobu s tím, že si lze jen stěží představit, že v okamžiku, kdy je jedinec pod vlivem léků, jež jsou užívány k léčbě tak závažných onemocnění jako je např. schizofrenie a nelze vyloučit i vliv drog, jsou jeho primární, jakož i následné rozpoznávací a ovládající schopnosti plně zachovány, resp jen forenzně nevýznamně sníženy, když se znalkyně ani nezabývala otázkou jeho diagnózy, užívanými léky, event. dlouhodobostí zneužívání návykových látek a jakého typu. Dále namítá neobjektivnost a nespravedlivost přístupu k jeho osobě, neboť vyšetření, které bylo bráno jako podklad pro vyhotovení znaleckého posudku, proběhlo dne 16. 12. 2008 v 01:18 hod. během pobytu na Policii ČR, kdy v rámci své léčby dlouhodobě užíval silná psychofarmaka a antipsychotika. V době vyšetření znalkyní mu nebylo doručeno opatření o přibrání znalce ve smyslu ustanovení §105 tr. ř. a nebyly tak splněny podmínky tohoto ustanovení ani podmínky §116 tr. ř. Znalkyní byl vyslýchán na Policii ČR, aniž by s jeho osobou bylo zahájeno trestní stíhání. Domnívá se, že nalézací soud jeho onemocnění opakovaně zneužívá pro odůvodnění svého rozhodnutí v nastalé důkazní nouzi. Současně soudům vytýká, že nebyl vypracován nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví dle opatření ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 1 T 70/2009, jež bylo doručeno jeho obhájci. Odkázal na judikaturu rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tz 21/78, kde je řečeno, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu. Domnívá se, že toto soudy nedodržely, a vycházely toliko z nepřímých důkazů, kdy samotná skutková věta nemá dle jeho názoru zcela rozhodně oporu v provedeném dokazování.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . brojí především proti závěru soudů o jeho spolupachatelství, kdy odmítá úvahy nalézacího soudu, neboť jsou dle jeho přesvědčení neobjektivním překrucováním skutečností. V plurálech dovozované jednání je toliko úvahovým tvrzením, jež však nemá hodnotu skutkového zjištění. Jeho osobu na místě nikdo nepoznal. Namítl, že spoluobviněný J. M. vypovídal opakovaně rozdílně, přitom jde o osobu velmi zdravotně omezenou s ohledem na zneužívání návykových látek. Popřel, že by cokoliv činil u vozidla, natož pak, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání ani to, že by se na čemkoli domlouvali. Dále rozporuje výpověď svědka S. a vyslovuje přesvědčení, že úvahy soudu vtělené do odůvodnění rozsudku, nejen, že nemají odraz v provedeném objektivním dokazování, ale především postrádají logickou návaznost na základní zásady ovládající trestní řízení a náležitosti rozsudku ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 písm. c), d), 3 tr. ř. Namítá, že u něho nebyly nalezeny žádné věci, jež jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku a měly jinak patřit poškozenému, a nebyla zajištěna ani jediná stopa, resp. důkaz směřující k manipulaci s těmito věcmi, čímž lze jen těžko naplnit znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., tedy přisvojení si cizí věci s tím, že se jí pachatel zmocní. Taktéž se domnívá, že neexistují dostatečná skutková zjištění pro závěr, že způsobil poškození zámku, a pouhé konstatování, že přední zámek vypáčil společně s obviněných J. D. je nedostačující, neboť v tomto směru nelze vycházet izolovaně z výpovědi svědka S., který tuto skutečnost ve své výpovědi přesně neuvádí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně neobsahuje zákonné označení směřující ke spolupachatelství, tedy odkaz na ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., a dále, že není jasné, z čeho je spolupachatelství dovozováno.
Má za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu se skutkem uvedeným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a současně není dle jeho přesvědčení možné učinit následný právní závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů za něž byl odsouzen.
V nespolední řadě obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . maje za to, že nebylo náležitě užito ustanovení trestního zákona týkajících se účelu trestu, okolností důležitých pro výměru trestu, zmenšené příčetnosti a ostatních polehčujících okolností, ve smyslu ustanovení §23, §32, §33 tr. zák., resp. s nimi nebylo vůbec, natož řádně pracováno, neboť sám nalézací soud a ani korigující odvolací soud žádné polehčující okolnosti nejen, že neshledaly, ale podle jeho přesvědčení se s nimi nejen nezabývaly, ale ani zabývat nechtěly, a to patrně právě pro jeho onemocnění a sociální zařazení ve společnosti, což je však absolutně nežádoucí a jak hmotnému tak základním právům, zejména spravedlivému procesu odporující stav.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 239/2010, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 11. 11. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 239/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněný se konkrétního ustanovení nedovolává, ale toliko uvádí, že je přesvědčen, že jeho jednání mělo být pro nepříčetnost v době spáchání činu jako nepřípustné již dávno zastaveno.
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Námitka zdravotního stavu obviněného, resp. jeho nepříčetnosti v době spáchání trestného činu pod žádnou z možností uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. nespadá. S ohledem na tuto skutečnost nelze shledat důvodnost pro užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní. Obviněný v rámci svých námitek v podstatě uvedl, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho možnou nepříčetností či sníženou příčetností v době činu, přestože jde o skutečnosti mající zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu. Takovouto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v rámci dalších svých námitek, především se týkajících zjištěného skutkového stavu a posouzení jeho jednání jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného směřující právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi spoluobviněného J. D., svědka J. S., znalkyně MUDr. Gabriely Léblové; námitka, že úvahy soudy postrádají logickou návaznost na základní zásady ovládající trestní řízení) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil; především pak námitka, že u něho nebyly nalezeny žádné věci, které měly původně patřit poškozenému a dále námitka nedostatečného podkladu pro závěr, že s věcmi poškozeného jakkoliv manipuloval), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že jej nikdo na místě činu nepoznal a že zámek u dveří automobilu nevypáčil). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Z popisu předmětného skutku vyplývá, že obviněný a již odsouzený J. M. po vypáčení zámku pravých předních dveří osobního motorového vozidla zn. Fiat Multipla, do tohoto automobilu vnikli a odcizili z něho věci patřící O. M., kteréžto následně z místa činu odnesli.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z připomenutého skutkového zjištění evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním (se spoluobviněným J. D..) poškodili cizí věc (zámek pravých předních dveří osobního motorového vozidla) a způsobili tak na cizím majetku (automobilu poškozeného) škodu nikoli nepatrnou (ve výši 10.170,- Kč), a současně si přisvojili cizí věc (pánskou černou bundu zn. Adidas, ruční svítilnu a krabičku žvýkaček) tím, že se jí zmocnili. Jelikož protiprávní jednání obviněného bylo zjevně chtěné, je v jeho činu naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky zmíněného trestného činu, a to úmyslné zavinění, v daném případě ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., které zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky spáchaného trestného činu.
V daném případě bylo jednání obviněného i již odsouzeného J. D. minimálně článkem řetězu, přičemž jednotlivé jejich výše popsané činnosti – články řetězu – směřovaly k přímé realizaci trestného činu krádeže a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Úmysl obou pachatelů zahrnoval jak jejich společné jednání (vypáčení zámků dveří u osobního automobilu a vniknutí do něho), tak i sledování společného cíle (odcizení předmětných věcí z vozidla). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). V daném případě však bylo dle skutkovým zjištění dovozeno, že oba pachatelé se daného jednání dopustili po vzájemné domluvě.
Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel.
Jak bylo řečeno výše, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba podřadit námitku obviněného, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho možnou nepříčetností či sníženou příčetností v době činu, přestože šlo o skutečnosti mající zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost , ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem právním . V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména §2 odst. 5 tr. ř., §105 odst. 1 tr. ř. a §116 odst. 1 tr. ř.).
Naznačené otázky bylo předmětem zkoumání v rámci řízení před soudem prvního stupně, který této otázce věnoval náležitou pozornost. Nejdříve byl vypracován znalecký posudek na zdravotní stav obviněného, pro zjištění, zda-li trpí poruchou zdraví, a pokud ano, zda jej tato porucha činí neschopným podrobit se trestnímu řízení (hlavnímu líčení), a zda je schopen podrobit se zajišťovacím úkonům trestního řízení (zatčení, vazba). Znalecký posudek byl vypracován Prim. MUDr. Jiřím Hladíkem (č. l. 33 – 44), který uvedl, že ačkoli obviněný trpí poruchou zdraví především v důsledku užívání drog, není zde dán důvod, pro který by obviněný nebyl schopen podrobit se trestnímu řízení (účasti u výslechů, hlavním líčení apod., a to bez omezení) či zajišťovacím úkonům trestního řízení. Tento znalecký posudek byl doplněn (č. l. 75 – 79) a znalec opětovně shledal, že zdravotní stav obviněného umožňuje podrobit ho trestnímu řízení.
Dále byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o duševním stavu obviněného (č. l. 198 – 208). Před soudem byla vyslechnuta znalkyně MUDr. Gabriela Léblová, která potvrdila závěry písemně zpracovaného posudku, a dále uvedla, že „ u obžalovaného shledává polymorfní závislost na psychoaktivních látkách, jde o anomální osobnost, charakteristickou rysy nezdrženlivosti apod. Trestné činnosti se obžalovaný podle zjištěných skutečností zřejmě dopustil pod vlivem psychoaktivních látek soudě podle screeningu pořízeného u něj po události, leč nejde o chorobné užívání, resp. užívání vedoucí k rozvinutí chorobných stavů, obžalovaný je schopen se zdržet prvního požití a regulovat další užívání těchto látek a je plně schopen předvídat následky požití těchto látek, byt' schopnost zdržet se prvního požití látek a regulovat jejich další užívání je u něj snížená “. K otázce posouzení následků ve vztahu k jednání, kterého se obviněný dopustil, uvedla, že „ následkem požití uvedených látek byly jeho schopnosti rozpoznat nebezpečnost (resp. protiprávnost) jeho jednání plně zachovány a schopnost toto jednání ovládnout byla snížena, ovšem nejvýše mírně. Ohledně zdravotních potíží obžalovaného, na které poukazuje v tom směru, že ho handicapují natolik, že by tr. činnosti nebyl mocen, popř. mu znemožňují účast na tr. řízení, znalkyně uvedla, že s nejvyšší pravděpodobností jde o účelovou agravaci “. Obsahem znaleckého posudku se nalézací soud dostatečně zabýval a vyhodnotil ji jako o duševní poruše obviněného a jeho schopnosti rozpoznat následky svého jednání ničeho nevypovídající, resp. neshledal, že by jeho duševní stav ovlivnil jeho jednání do té míry, aby nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Soud uvedl, „ ze znaleckého posudku psychiatrického se pouze podává povaha osobnosti obžalovaného, je potvrzen jeho sklon zneužívat drogy a léčiva, návazně na skutečnosti, na které obžalovaný poukazoval již po nařízení hlavního líčení se ještě dále podává, jak znalkyně doplnila v hlavním líčení, jeho pythiatická osobnost, zveličování svých obtíží jako cesta k obstrukcím během řízení “.
Soud neshledal obviněným navrhované další vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie za potřebné, a to ani z hlediska objasnění motivačních faktorů činu, neboť vzal za prokázané skutečnosti vyplývající z předloženého znaleckého posudku a výpovědi znalkyně.
Je třeba poznamenat, že obviněný námitku směřující k posouzení, resp. nedostatku posouzení jeho zdravotního a duševního stavu uplatnil v rámci svého odvolání toliko okrajově, a to ve vztahu k výměře trestu. Z tohoto důvodu se také odvolací soud touto otázkou nezabýval v rozsahu, který obviněný namítá až v rámci mimořádného opravného prostředku.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu obviněného by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud pak odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. V posuzovaném případě tak nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného a nikoliv jen projevem jeho osobních vlastností.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., brojíc proti výši jemu uloženého trestu, maje za to, že nebylo náležitě užito ustanovení trestního zákona týkajících se účelu trestu, okolností důležitých pro výměru trestu, zmenšené příčetnosti a ostatních polehčujících okolností ve smyslu ustanovení §23, §32 a §33 tr. zák.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a