ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1487.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1487/2010-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 68 To 153/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 82/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 1 T 82/2009 , byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „ dne 27. 8. 2009 v odpoledních hodinách ve V. M., v domku, ulice U.B., vypůjčil si od P. K. notebook zn. MSI EX600X, jehož pořizovací cena dne 5.10. 2007 činila 25.268 Kč, s příslibem, že mu do jeho notebooku nainstaluje program pro jeho výkon zaměstnání a nejpozději do 2 hodin mu notebook vrátí, avšak přes četné urgence poškozeného mu notebook nevrátil a dalšímu kontaktu s poškozeným se vyhýbá, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 12.500 Kč “. Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 68 To 153/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „ dne 27. srpna 2009 v odpoledních hodinách ve V. M. v domku ulice U. B. si vypůjčil od P. K. Notebook zn. MSI EX600X, jehož pořizovací cena dne 5. 10. 2007 činila 25.268,- Kč, s příslibem, že mu do jeho notebooku nainstaluje program pro jeho výkon zaměstnání a nejpozději do dvou hodin mu notebook vrátí, avšak přes četné urgence poškozeného mu notebook nevrátil a dalšímu kontaktu s poškozeným se vyhýbá, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 9.000,- Kč “. Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedm) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. K., trvale bytem V. M.-K., U. B., na náhradě škody částku 9.000,- (devěttisíc) Kč. Se zbytekem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 114 - 115) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný především odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho duševním stavem, ačkoli uvedl, že trpí poruchou osobnosti, a to smíšenou úzkostnou a depresivní poruchou, která jeho vnímání snížila do té míry, že nemohl být v době svého jednání příčetný. Odvolacímu soudu předložil zprávu ošetřujícího lékaře a navrhl provedení znaleckého posudku, což však bylo soudem shledáno jako nadbytečné. Odvolací soud toliko uvedl, že nejsou dány důvody pro zkoumání duševního stavu obžalovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný se proto domnívá, že se soud stylizoval do role odborníka, přestože měl zadat vypracování znaleckého posudku nebo přinejmenším alespoň učinit kroky k ověření tvrzené diagnózy lékařem. Má za to, že odvolací soud pochybil, když považoval zjištění o příčetnosti v době spáchání trestného činu za nadbytečné a nesprávně hodnotil po skutkové stránce stav jeho příčetnosti, v čem spatřuje jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Otázka příčetnosti má zásadní vliv na trestní odpovědnost obviněného a nesprávné posouzení této otázky může mít za následek porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný shledal porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebylo ve věci řádně postupováno a nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby zde nebyly důvodné pochybnosti, a dále ustanovení hmotněprávní týkající se §26 tr. zákona (správně §12 tr. zákona, příp. §26 tr. zákoníku), tj. otázky nepříčetnosti.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 68 To 153/2010, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 27. 10. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 68 To 153/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení znaleckého posudku, nevyžádání si lékařské dokumentace), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal neprovedení jím navrhovaných důkazů soudem a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho možnou nepříčetností či sníženou příčetností v době činu, přestože šlo o skutečnosti mající zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost , ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem právním . V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména §2 odst. 5 tr. ř., §105 odst. 1 tr. ř. a §116 odst. 1 tr. ř.).
Protože shora naznačené otázky učinil obviněný již předmětem svého řádného opravného prostředku, zabýval se jimi ve svém rozhodnutí rovněž odvolací soud. Na podkladě skutkového stavu věci, který měl při svém přezkumu a následném rozhodování k dispozici, dospěl k závěru, že v projednávané věci „ nejsou dány důvody pro zkoumání duševního stavu obžalovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie “ (str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Proto neshledal obviněným navrhované vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie za potřebné, a to ani z hlediska objasnění motivačních faktorů činu. Soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování nezjistil nic, co by zpochybňovalo jeho plnou trestní odpovědnost, kdy uvedl, že „ z provedeného dokazování nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vzbuzovala pochybnosti o tom, že by obžalovaný v době činu nemohl pro duševní poruchu rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Tato okolnost nevyplývá ani z lékařské zprávy, kterou obžalovaný předložil v odvolacím řízení, a která byla ve veřejném zasedání přečtena k důkazu .“ Obsahem této zprávy se odvolací soud zabýval a vyhodnotil ji jako o duševní poruše obviněného a jeho schopnosti rozpoznat následky svého jednání ničeho nevypovídající - „ Jedná se o zprávu Psychiatrické léčebny v O. ze dne 24.7.2009, ze které nevyplývá závěr o duševní poruše obžalovaného. Z této zprávy vyplývá toliko to, že obžalovaný byl přijat dne 27.5.2009, před tím byl dvakrát léčen v Psychiatrické léčebně K. a je asi 2,5 roku v ambulanci psychiatra pro emoční nestabilitu a úzkostně depresivní syndrom se závěrem poruchy přizpůsobení, emoční nestability, impulsivní typ s histr. a narcist. rysy, úzkostná osobnost, nejistá a vyhýbavá. Obžalovanému byla doporučena skupinová psychoterapie, pracovní a sportovní terapie. O "závažnosti" stavu obžalovaného svědčí to, že se den před ukončením skupiny vzdálil z léčebny a již se nevrátil, a proto byl administrativně propuštěn 22.7.2009. Obžalovaný byl bez medikace a byly mu doporučeny kontroly v psychiatrické ambulanci dle potřeby “. Jelikož obviněný námitku nepříčetnosti uplatnil až při veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení (dne 5. 5. 2010 – č. l. 64), zabýval se odvolací soud i důvody této časové prodlevy a došel k závěru, že se jedná o zcela účelovou a současně nelogickou argumentaci, neboť vedle ní uplatňoval i verzi, že daný skutek nespáchal, neboť předmětný notebook byl toliko zástavou za dluh. Odvolací soud uzavřel, že obviněný danou obhajobu užil proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Současně se zaobíral i povahou předchozích trestních řízení.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout i další skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých si dne 27. 8. 2009 obviněný od poškozeného P. K. vypůjčil notebook, a to s příslibem nainstalování programu, a to na dobu nejvýše dvou hodin. Obviněný však předmětný notebook poškozenému v daném časovém úseku nevrátil, a to i přes četné urgence ze strany poškozeného, jak je doloženo listinnými důkazy (SMS zprávy a e-maily), a posléze s ním přestal komunikovat úplně. Následně obviněný předmětný notebook zastavil v zastavárně. Uvedené skutečnosti svědčí závěru odvolacího soudu, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že u sebe zadržuje věc, která mu byla svěřena, a nic nenasvědčuje tomu, že by byla v době spáchání trestného činu jakkoli omezena jeho schopnost vnímání nebo, jak tvrdí obviněný, že by byl v té době nepříčetný, tedy že by nebyl schopen ovládat své jednání. Z lékařské zprávy (č. l. 61 – 62) se podává toliko, že obviněný trpí úzkostnými stavy, a nikoli závažnou duševní poruchou či poruchou, která by snižovala jeho schopnost vnímání.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu obviněného by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného a nikoliv jen projevem jeho osobních vlastností.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. M. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a