ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1607.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1607/2010 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 42 To 304/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 131/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 2 T 131/2010 , byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním pod body 1 – 3 rozsudku, tj. tím, že:
1. „ v přesně nezjištěné době od 23. 10. 2009 do dne 30. 10. 2009 ze skládky z volně přístupného areálu Zemědělského družstva V. M., okr. Ž. n. S., nejméně v šesti případech odcizil celkem nejméně 29 ks litinových kanálových silničních vpustí s rámem a nejméně 36 ks kanalizačních poklopů včetně rámu a velkého límce, které odvážel svým osobním automobilem zn. Renault Laguna k prodeji do výkupny P. B., L. n. J. ve Ž. n. S. na J. ulici, čímž poškozené společnosti M-Silnice, a. s., P. způsobil škodu ve výši nejméně 13.332,- Kč,
2. dne 6. 1. 2010 kolem 05.00 hodin z volně přístupného areálu Zemědělského družstva V. M., okr. Ž. n. S., odcizil nákladní přívěs zn. VAPP, majitele D. N., který svým osobním automobilem odvezl do H., okr. Ch., kde jej prodal, čímž poškozenému D. N. způsobil škodu ve výši nejméně 20.000,- Kč,
3. dne 1. 3. 2010 kolem 06.25 hod. na D. ulici v H., okr. Ch., před novinovým stánkem odcizil neuzamčený a nastartovaný osobní automobil zn. Peugeot, stříbrné barvy, s osobními věcmi poškozeného J. N., čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 107.650,- Kč “,
a dále zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním pod bodem 4 rozsudku, které spočívalo v tom, že:
4. „ dne 17. 3. 2010 kolem 02.20 hodin na N. ulici ve Ž. n. S. přistoupil k V. Č., provádějícímu rozvoz novin a časopisů v okamžiku, kdy odemykal zámek u boxu určeného k ukládání tiskovin u prodejního stánku "T. B.", přičemž vytáhl z kapsy bundy slzný sprej a nastříkal mu jej do očí, načež odběhl k jeho vozidlu zn. FIAT Marea, které měl odstavené, neuzamčené a nastartované na silnici před stánkem, a s autem odjel do místa bydliště, čímž způsobil poškozeným
- V. Č. odcizením auta včetně příslušenství a věcí v něm uložených škodu ve výši 45.695,- Kč, když v důsledku postříkání slzným sprejem byl nucen podrobit se lékařskému ošetření bez nutnosti hospitalizace, a
- První novinové společnosti, a. s., P., P.-P., odcizením tiskovin uložených v autě škodu ve výši 3.380,- Kč “.
Za výše uvedené jednání byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kapesního slzného spreje CS-GAS PARALISANT KO SPRAY 007. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku propadlá věc připadá státu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozeným:
- D. N., částku 20.000,- Kč,
- J. N., částku 107.650,- Kč,
- V. Č., částku 45.695,- Kč,
- První novinové společnosti, a. s., P., P.-P. částku 3.380,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození D. N., J. N., a V. Č., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 42 To 304/2010, a to tak, že podle §258 odst. písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutky pod body 1-3), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. Č., a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
1. „ v přesně nezjištěné době od 23. 10. 2009 do dne 30. 10. 2009 ze skládky z volně přístupného areálu Zemědělského družstva V. M., okr. Ž. n. S., odcizil přesně nezjištěné množství litinových kanálových silničních vpustí s rámem a kanalizačních poklopů včetně rámu a velkého límce, vše o váze nejméně 1.000 kg, které odvážel svým osobním automobilem zn. Renault Laguna k prodeji do výkupny P. B., L. n. J., ve Ž. n. S. na J. ulici, čímž poškozené společnosti M-Silnice, a. s., P., H., způsobil škodu ve výši nejméně 2.200,- Kč,
2. dne 6. 1. 2010 kolem 05.00 hodin z volně přístupného areálu Zemědělského družstva V. M., okr. Ž. n. S., odcizil nákladní přívěs zn. VAPP, majitele D. N., který svým osobním automobilem odvezl do H., okr. Ch., kde jej prodal, čímž poškozenému D. N. způsobil škodu ve výši nejméně 20.000,- Kč,
3. dne 1. 3. 2010 kolem 06.25 hod. na D. ulici v H., okr. Ch., před novinovým stánkem odcizil neuzamčený a nastartovaný osobní automobil zn. Peugeot, stříbrné barvy, s osobními věcmi poškozeného J. N., čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 107.650,-Kč .“
Za přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kapesního slzného spreje CS-GAS PARALISANT KO SPRAY 007.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Č., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 306 - 308) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl , že ve vztahu ke skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, v němž je spatřován zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, byl nesprávně právně posouzen, neboť jeho jednání mělo být v tomto bodě posouzeno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (resp. dílčí skutek tohoto přečinu, kterého se v pokračování dopustil i pod body 1 - 3 popsaných v napadených rozsudcích). Vyslovil domněnku, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů, které jsou v rozporu se zásadami formální logiky při hodnocení obsahu provedeného dokazování, když zejména soudy svými rozhodnutími ohledně tohoto skutku porušily kromě ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku i ustanovení §15 tr. zákoníku o naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a ve svém důsledku tak porušily i hlavní zásahu trestního řízení in dubio pro reo . Napadená rozhodnutí je tak nutno považovat za vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 4/04, III. 84/94 a sp.zn. III. ÚS3136/09). Namítl, že se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s hodnocením subjektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že obviněný úmyslně ve smyslu §15 tr. zákoníku použil slzného spreje proti poškozenému, aby se tak mohl zmocnit zejména jeho motorového vozidla. Subjektivní stránka jednání obviněného ve vztahu ke spáchání zločinu loupeže nebyla prokázána žádným z provedených důkazů, když zvláště zejména z výpovědi poškozeného, fotodokumentace a protokolu o ohledání místa činu a plánku byla zcela jednoznačně potvrzena jeho obhajoba, že spreje použil za situace, kdy se ulekl postavy muže a byl probuzen lomozem, když usnul za novinovým stánkem, po předchozím vyhrožování ze strany R. Uvedl, že on i poškozený reagovali v úleku ze vzájemného střetu, což rovněž nesvědčí o úmyslu spáchat zločin loupeže z jeho strany, naopak potvrzuje jeho obhajobu, že jeho jednání bylo zkratkovité, z úleku po probuzení. Nabídl vlastní verzi události, kdy uvedl, že z místa, na kterém byl poškozeným vyrušen a použil proti němu sprej, v žádném případě nemohl vidět zaparkované vozidlo poškozeného na silnici, což potvrdil sám poškozený, a současně tato skutečnost vyplývá i z obviněným přiložené fotodokumentace a je podporována i protokolem o ohledání místa činu a plánkem. Až když vyběhl zpoza stánku a běžel dále směrem poblíž komunikace, tak teprve v tomto okamžiku zpozoroval zastavené, otevřené a nastartované vozidlo, do kterého nastoupil a s tímto odjel. Tato jeho obhajoba nebyla žádným z důkazů vyvrácena a jednání shora popsané tak vykazuje maximálně znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť to, že v úleku použil vůči poškozenému V. Č. spreje sice časově předcházelo samotnému odcizení vozidla, avšak nikoli v úmyslu se jej zmocnit. Dále rozebral pořízenou fotodokumentaci a užil vlastní závěry z ní vyplývající.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl , že s ohledem na skutečnosti výše uvedené bylo namístě uložit trest za jeden pokračující přečin, a to dle trestní sazby pro tento přečin. Za stávajícího stavu je uložený úhrnný trest odnětí svobody ukládán za dva trestné činy podle trestní sazby dané pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je ukládán ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, stejně jako Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl též, že pokud Nejvyšší soud ČR sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodne tak, že obviněný se uznává vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil v pokračování 4 dílčími skutky, rovněž rozhodne o nárocích poškozených na náhradu škody podle zjištěného skutkového stavu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 10. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 42 To 304/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především obsah jeho výpovědi, stejně jako výpovědi poškozeného V. Č., obsah fotodokumentace, protokolu o ohledání místa činu a plánku místa činu) a vadná skutková zjištění (námitka, že provedenými důkazy ve věci není prokázána subjektivní stránka jeho jednání; námitka, že jeho jednání nebylo motivováno zmocněním se vozidla poškozeného), když pro sazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; námitka, že ze závěrů znaleckého posudku se podává, že v obličejové části poškozeného a ani na jeho oděvu nebyly identifikovány žádné slzotvorné a ani dráždivé látky, které jsou používány v přípravcích určených na obranu jednotlivců; námitka, že sama okolnost, že k rozhodným skutečnostem došlo nezávisle na sobě v blízké časové posloupnosti, nesvědčí o spáchání zločinu loupeže, neboť obě jednání postrádají vnitřní souvislost při jednání pachatele a jeho úmysl od počátku použít násilí za účelem zmocnění se cizí věci) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že on i poškozený reagovali v úleku ze vzájemného střetu, tedy, že jeho jednání bylo zkratkovité, z úleku po probuzení, kdy uviděl neznámou osobu, což je rovněž důkazem o tom, že obviněný v době použití spreje nejednal s úmyslem paralyzovat poškozeného, aby se mohl zmocnit jeho vozidla; a dále, že z místa, na kterém byl poškozeným vyrušen a použil proti němu sprej, v žádném případě nemohl vidět zaparkované vozidlo poškozeného na silnici, že hluk vozidla v době, kdy použil spreje nevnímal, a kdyby tomu tak bylo, za situace, kdy neviděl na komunikaci a vedlejší cesty s přilehlými parkovišti u obytných domů či restaurace Laguna či obchodního komplexu, v blízkosti kterých se stánek nachází, nemohl logicky vzato ani identifikovat, kde se nachází nějaké vozidlo, v jaké vzdálenosti, zda jede či stojí, kdo je jeho vlastníkem, zda ve vozidle sedí řidič či další osoby, zda vozidlo je otevřené a nastartované s klíčem v desce řízení a že je tak možno s ním z místa odjet, resp. že až když vyběhl zpoza stánku a běžel dále směrem poblíž komunikace, tak až v tomto okamžiku zpozoroval zastavené otevřené a nastartované vozidlo, do kterého nastoupil a s tímto odjel). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 4) podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že se v daném případě nejedná o zločin loupeže, ale toliko o pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu loupeže, tj. úmysl zmocnit se cizí věci při užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí.
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Avšak jestliže pachatel v průběhu takto uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se dalších věcí, dopustí se současně trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku (srov. R 1/1980, dále R 51/1976-II.). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. O loupež podle §173 tr. zákoníku jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá .
Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku hodnota věci není rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod. Při posouzení je třeba se vždy zabývat povahou a závažností trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v mimořádných případech popř. i zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom je třeba zejména hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod.
Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán.
Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 - 1558).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty – ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Obviněný nijak nepopírá, že vůči poškozenému použil slzný plyn, stejně jako skutečnost, že odcizil vozidlo poškozeného, brojí však proti závěru soudu, že by vůči poškozenému V. Č. užil násilí za účelem zmocnění se jeho vozidla. Namítl, že poškozený sám uvedl, že oba reagovali v úleku ze vzájemného střetu, což nesvědčí o úmyslu spáchat zločin loupeže ze strany obviněného, naopak potvrzuje jeho obhajobu, že jeho jednání bylo zkratkovité, z úleku po probuzení, kdy uviděl neznámou osobu, což je rovněž důkazem o tom, že v době použití spreje nejednal s úmyslem paralyzovat poškozeného, aby se mohl zmocnit jeho vozidla. K samotnému odcizení vozidla uvedl, že až poté, co vyběhl zpoza státku a běžel dále směrem poblíž komunikace, tak až v tomto okamžiku zpozoroval zastavené, otevřené a nastartované vozidlo, do kterého nastoupil a s tímto odjel. Sama okolnost, že k těmto nezávisle na sobě jdoucím skutečnostem došlo v blízké časové posloupnosti, však nesvědčí o spáchání zločinu loupeže, neboť obě jednání postrádají vnitřní souvislost při jednání pachatele a jeho úmysl od počátku použít násilí za účelem zmocnění se cizí věci.
Dle obviněného se inkriminovaného dne rozhodl, že si odpočine u novinového stánku na ulici Nádražní ve směru nádraží po levé straně. Zde se ukryl do závětří, čímž nebyl ze silnice vidět, a usnul. Probudil jej rachot jako kdyby někdo rachotil se zámkem a plechem. Velice se lekl, vyskočil z podřepu a spatřil muže, který stál bokem k němu. Měl u sebe slzný sprej, který si z batohu přendal do pravé kapsy u bundy, jelikož měl krátce předtím potyčku s R. Obviněný v přípravném řízení vypověděl, že „ Jakmile jsem se lekl a vyskočil, ihned jsme mákl do kapsy pro slzný sprej a stříkl směrem k neznámému muži. Výstřik směřoval v oblasti mužových ramen, mezi námi mohla být vzdálenost asi jednoho metru. Nijak dlouho jsem nestříkal ani nemířil. Pouze jsem natáhl ruku a vystříkl. Nijak jsme se nebavili, pouze jsem vykřikl “kurňa, já jsem se lekl“, nebo něco v tom smyslu. Muž nic neříkal. Na nic jsem nečekal, pouze jsem na něj stříkl a utíkal pryč od toho muže .“ Následně asi ve vzdálenosti pěti nebo šesti metrů, v místech, kde začíná chodník, spatřil, že na okraji u vozovky stojí zaparkovaný automobil, který byl nastartovaný s rozsvícenými světly a otevřenými dveřmi u řidiče. Když byl za stánkem, vozidlo neviděl. Jelikož byl stále v šoku z toho, co se stalo, ve chvíli, kdy vozidlo uviděl, bez přemýšlení do něj sedl. Popřel, že by si byl vědom skutečnosti, že automobil patřil poškozenému. Následně pak s odcizeným automobilem jezdil. Z vozidla odcizil svazky novin, které následně vyhodil do kontejneru. Své přítelkyni řekl, že auto má půjčené, ale nezmínil se od koho (č. l. 204 – 205 spisu).
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 7. 2010 se však podává, že poškozený ve chvíli, kdy se chystal odemknout zámek schránky na noviny a časopisy u stánku „T. B.“, uslyšel šramot, a pak uviděl na pravé straně siluetu a následně nohy. Couvl a řekl „ kudla, to jsem se lekl “, na což odpověděl obviněný, že on taky. Poškozený měl za to, že se jedná o pana B. (majitele stánku) a čekal, že tento půjde odemknout stánek, ale nešel, proto se na postavu podíval znovu, a v tom okamžiku ucítil v obličeji slzný sprej (č. l. 240 - 241). Následně se oslepený slzným sprejem, snažil dostat k zaparkovanému vozidlu, když uviděl rozmazanou postavu, která běžela, pak uslyšel zaklapnutí dveří u automobilu, protočení gum a auto se rozjelo směrem k nádraží. Dveře u automobilu nebyly dokořán, pouze nebyly zcela dovřené ( dveřmi máchnul a ony se úplně nedovřely ). Poškozený dále vypověděl, že od okamžiku, co obviněného uviděl, do okamžiku, kdy mu stříkl sprej do obličeje, uplynulo šest vteřin. Asi čtyři vteřiny uplynuly mezi tím, co na sebe promluvili a nastříkáním spreje do očí. Obviněného bezpečně poznal, neboť se mu díval do očí, když tento stál a ruce měl strčené v kapse u bundy (č. l. 241).
Z protokolu o ohledání místa činu ze dne 17. 3. 2010 (č. l. 111) se podává, že obviněný se před příchodem ke stánku pohyboval kolem restaurace L., kterážto stojí směrem na ulici N. Z výpovědi poškozeného taktéž vyplývá, že z místa, kde obviněný původně stál, nemohl zaparkovaný automobil vidět, ale mohl jej vidět z místa, kam couvl poté, co došlo k útoku na jeho osobu. Kolem poškozeného proběhnout nemohl kvůli prudkému svahu a jeho osobě, proto „musel vycouvat zpátky“ a oběhnout stánek, aby se k vozidlu dostal (č. l. 240).
Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že obviněný dne 17. 3. 2010 v ranních hodinách kolem 02.20 hodin, tedy v době, kdy je ulice minimálně frekventovaná, přistoupil k poškozenému, který prováděl rozvoz novin a časopisů a odemykal zámek u boxu určeného k ukládání tiskovin u prodejního stánku. Po vzájemném oslovení (poškozený se domníval, že se jedná o majitele stánku pana B.), v okamžiku, kdy si poškozený uvědomil, že se zřejmě o pana B. nejedná, a proto opětovně vzhlédl k obviněnému setrvávajícímu na stejném místě, vytáhl obviněný z kapsy bundy slzný sprej a tento mu nastříkal do očí. Následně stánek oběhl a zamířil k zaparkovanému a nastartovanému vozidlu poškozeného a s tímto odjel.
S ohledem na shora zmíněné zásady, kdy je dovolací soud vázán konečnými skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a není tak oprávněn jakkoli zasahovat do způsobu, jakým soudy hodnotily jim předložené důkazy, je na základě výše uvedeného skutkového stavu jisté, že obviněný užil násilí (spočívající v tom, že poškozenému nastříkal do očí slzný sprej), s úmyslem získat vozidlo, tedy že úmysl obviněného směřoval ke zmocnění se vozidla, a to i za cenu užití násilí.
Tím, že obviněný poškozenému nastříkal do očí slzný sprej, v důsledku čehož tento zavrávoral a téměř upadl a byl mu tak na krátkou chvíli znemožněn pohyb, stejně jako možnost plně se spoléhat na svůj zrak, přičemž nemožnost adekvátní reakce poškozeného na útok využil k oběhnutí stánku a odcizení vozidla, naplnil obviněný podmínku užití násilí vůči poškozenému. Navíc je třeba vzít v úvahu, že obviněný s poškozeným mluvil a mezi vzájemným oslovením a útokem uplynula doba, která vylučuje tvrzení obviněného o použití slzného spreje právě z důvodu úleku a obavy z napadení jeho osoby, když navíc poškozený se i nadále snažil pouze odemknout zámek. Rovněž nelze přehlédnout, že obviněný zcela vědomě oběhl stánek a oproti vší logice se nesnažil utéct směrem od poškozeného, tedy na druhou stranu, směrem k AZ centru.
Jak již bylo řečeno Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ani skutková zjištění nemůže změnit, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací. Pokud nalézací soud po náležitém hodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a s právní kvalifikací se ztotožnil i odvolací soud, nelze jim ničeho vytýkat.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud pak k odvolání obviněného celou věc řádně přezkoumal, a to ve vztahu ke všem čtyřem skutkům, a dospěl k závěru, že skutek pod bodem 4) byl posouzen řádně, a tedy se tak plně totožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. V projednávané věci tak nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly dospět k závěru navrhovanému obviněným, tj. že by předmětný čin měl být posouzen jako dílčí skutek pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., brojíc proti jemu uloženého trestu, maje za to, že správně mu měl být uložen toliko jeden trest, a to za jeden pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (varianta uplatněná obviněným). Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod. S ohledem na skutečnost, že námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci nichž obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, byly shledány neopodstatněnými, nelze přisvědčit ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a