ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.331.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 331/2011 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 dovolání, které podali obvinění Mgr. J. R. , a R. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 To 60/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 54 T 5/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. J. R. a R. L. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 54 T 5/2008, byl obviněný Mgr. J. R. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním pod bodem A) rozsudku společně se spoluobviněným A. K., tím, že jako jednatel a společník a spoluobviněný A. K. jako společník cestovní kanceláře tm-Travel Market, s. r. o., L., se sídlem L., Š., „ v úmyslu zakoupit nemovitost v L. v L. ul., převedli dne 10. 8. 2004 z účtů cestovní kanceláře tm-Travel Market, s. r. o., L., vedených u J&T Banky, a. s., P., finanční částku v celkové výši 4,935.700,-- Kč na jejich vlastní soukromý účet vedený u J&T Banky, a. s., P., čímž způsobili cestovní kanceláři tm-Travel Market, s. r. o., škodu ve výši 4,935.700,-- Kč a v důsledku toho nebyla cestovní kancelář tm-Travel Market, s. r. o., schopná dostát v plném rozsahu svým závazkům a ke dni 30. 8. 2004 vyhlásila úpadek “.
Současně byli obvinění Mgr. J. R. a spoluobviněný R. L. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili jednáním pod bodem B) rozsudku, tedy tím, že „ po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vylákat nadměrný odpočet DPH, tedy v rozporu s §19 zák. č. 588/92, o dani z přidané hodnoty, nejprve na základě Kupní smlouvy o prodeji movitých věcí uzavřené mezi prodávajícím J&T Bankou, a. s., P., zastoupenou Ing. J. S. a Ing. D. P. a kupujícím společností HOFI, s. r. o., zastoupenou R. L. ze dne 29. 1. 2004 byl prodán společnosti HOFI, s. r. o., L. za částku 48.000,-- Kč, včetně DPH, kupní cenu však zaplatila společnost tm-Travel Market L., s. r. o., a tentýž nábytek poté na základě kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2004 koupila společnost tm-Travel Market L., s. r. o., zastoupená Mgr. J. R. od společnosti HOFI, s. r. o., L., zastoupené R. L., za částku 3,430.640,-- Kč, včetně DPH, tento nábytek byl stále v prostorách užívaných společností tm-Travel Market L., s. r. o., v L., L. ul., a Mgr. J. R. takto za fakticky neuskutečněný obchod uplatnil za společnost tm-Travel Market, s. r. o., L. odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 609.840,-- Kč, který však Finančním úřadem v L. nebyl vyplacen “.
Obviněný Mgr. J. R. byl za jednání pod body A) a B) rozsudku odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků. Současně byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost uhradit ve zkušební době škodu způsobenou cestovní kanceláří tm-Travel, s. r. o., L.
Obviněný R. L. byl za jednání pod bodem B) rozsudku odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. K.
Současně byli obviněný Mgr. J. R. a spoluobviněný A. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro jednání popsané na str. 4 až 22 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v němž byl spatřován dílčí skutek trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., zčásti dokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození (jmenováni na str. 22 až 28 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci) odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 54 T 5/2008, podali obvinění Mgr. J. R., R. L. a spoluobviněný A. K. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 To 60/2009 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem A) a v celém výroku o trestu u obviněného Mgr. J. R. a spoluobviněného A. K., a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. J. R. při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (jednání pod bodem B) odsoudil podle §148 odst. 3 tr. k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Odvolání obviněného R. L. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 54 T 5/2008, podali obvinění Mgr. J. R. a R. L. samostatná dovolání (č. l. 5058 – 5060, 5061 – 5063) , podaná však stejným obhájcem a po obsahové stránce v podstatě totožná.
Obvinění v rámci dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítli, že koupě nábytku byla vedena snahou o zajištění prodeje nemovitosti v L., která měla být dle žádosti kupujícího zařízena nábytkem. Pokud by se prodej domu zdařil, nedošlo by ke krachu společnosti. Dle smlouvy by byl nábytek zaplacen až po koupi nemovitosti, čímž by koupě nábytku z finančního hlediska nijak nezatížila společnost tm-Travel Market, s. r. o. Vyslovili přesvědčení, že v okamžiku koupě měl již tedy tento nábytek podstatně větší hodnotu a obviněný R. L. tento majetek navíc svým přičiněním, zejména pak svou prací, uvedl do takového stavu, že jej mohli prodat. Jako plátce DPH R. L. připočetl k prodejní ceně 2.812.000,- Kč daň ve výši 618.640,- Kč. Cenu vykalkuloval jednak ze svých znalostí cen nábytku a přirážky, která měla odpovídat riziku, že jim nebude zaplaceno. Rovněž řádně vyhotovil přiznání k dani z přidané hodnoty. S ohledem na skutečnost, že nenastala splatnost kupní ceny, jak bylo ostatně předpokládáno v kupní smlouvě, nedošlo k odvedení DPH ze strany společnosti HOFI, s. r. o.
Dále namítli, že orgány činné v trestním řízení nábytek nezajistily, nebyla dokonce provedena ani jeho fotodokumentace a nedošlo k jeho ocenění, ačkoli žádali o vyhotovení znaleckého posudku. Tím, že tento důkaz nebyl zajištěn, bylo celé řízení poznamenáno vadou, která zkracuje obviněné v jejich právu na spravedlivý proces. Obvinění připustili, že tato procesní vada spočívající v porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však mají za to, že za situace, „ kdy soud zjistil skutek tak, jak jej zjistil, tedy s tím, že cena nábytku odpovídala ceně na kupní smlouvě mezi společnostmi ... neboť tuto skutečnost tvrdí jak obžalovaní, tak ji potvrzují i svědci, a soud nevyhotovil znalecký posudek “, není takto zjištěný skutek souzeným trestným činem. Za předpokladu, že soud nezjistil cenu nábytku v okamžiku jeho převodu mezi společností HOFI, s. r. o., a tm-Travel Market L., s. r. o., musí za tuto cenu považovat cenu udanou výpověďmi svědků a obviněných. Dle platných předpisů se zaplacením směnkou (s avalem fyzickými osobami) považovala kupní cena za zaplacenou a společnost tm-Travel Market L., s. r. o., tak mohla požadovat vratku, když žádné zjištění o tom, že by cena věcí nekorespondovala ceně uvedené v kupní smlouvě, nebylo učiněno. Obvinění jsou přesvědčeni, že soudu chybí poslední díl konstruující jejich vinu a nemohl proto na základě takto zjištěného skutkového stavu rozhodnout o jejich vině.
S ohledem na shora uvedené obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 To 60/2009, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že těžiště námitek obviněných směřuje do skutkové oblasti, neboť svými výklady o dalších podnikatelských záměrech společnosti tm-Travel Market s předmětným nábytkem fakticky zpochybňují závěr soudů o fiktivnosti celého obchodu, a zejména vytýkají neúplnost dokazování ohledně ceny předmětného nábytku. Jde tedy o námitky směřující primárně do oblasti skutkových zjištění, když otázka ceny nábytku navíc ani není z hlediska trestní odpovědnosti obviněných rozhodná. Námitky skutkového charakteru však deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
K námitkám obviněných státní zástupce uvedl, že soudy především učinily skutkové zjištění o tom, že zdanitelné plnění bylo pouze fingované a že skutečný úmysl smluvních stran, resp. fyzických osob jednajících jménem zúčastněných firem, směřoval pouze k vylákání odpočtu DPH, nikoli k provedení úplatného převodu nábytku ze společnosti HOFI, s. r. o., na společnost tm-Travel Market L., s. r. o. Tato zjištění v kontextu se skutečností, že na podkladě tohoto fingovaného zdanitelného plnění byl, byť neúspěšně, uplatněn nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, plně opravňují k právní kvalifikaci skutku podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných je podstatné, že ke zdanitelnému plnění, tj. k prodeji nábytku, nikdy nedošlo. Vzhledem k fiktivnosti předmětného obchodu je bezpředmětná námitka týkající se ceny předmětného nábytku, stejně jako je bezpředmětná argumentace obviněných o zaplacení směnkou. Tato je navíc v rozporu s jiným tvrzením obviněných, podle kterého mělo být za nábytek placeno až po prodeji nemovitosti v L. ulici. Státní zástupce poukázal též na to, že obvinění navíc nijak nespecifikovali, jaké „platné předpisy“ mají na mysli a uvedl, že zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, neobsahoval žádné ustanovení, podle kterého by fiktivní obchod mohl být pro účely uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty „zreálněn“ tím, že na fiktivní kupní cenu byla vystavena směnka, která nebyla nikdy uplatněna a zaplacena.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest (obviněný Mgr. J. R.), a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (obviněný R. L.). Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., byla podána osobami oprávněnými k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Mgr. J. R. a obviněným R. L. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Obvinění uvedli, že jsou si vědomi, že procesní vada spočívající v nenařízení znaleckého posudku a zajištění předmětného nábytku a jeho fotodokumentace, není podřaditelná pod jimi uplatněný dovolací důvod, nicméně mají za to, že „ za situace, kdy soud zjistil skutek, tak jak jej zjistil, tedy s tím, že cena nábytku odpovídala ceně na kupní smlouvě mezi společnostmi, jejímiž byli obžalovaní jednateli, neboť tuto skutečnost tvrdí jak obžalovaní, tak ji i potvrzují svědci, a soud nevyhotovil znalecký posudek k ceně nábytku, není takto zjištěný skutek trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona “.
Přestože obvinění podali samostatná podání, jejich obsah, resp. námitky v nich uplatněné byly v obou případech totožné. Nejvyšší soud proto podaná dovolání přezkoumal současně a dospěl k závěru, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení a zajištění důkazů (především nenařízení znaleckého posudku pro zjištění, jaká byla cena předmětného nábytku, dále pak neprovedení fotodokumentace nábytku a jeho zajištění) a vadná skutková zjištění (především námitka týkající se vyčíslené ceny předmětného nábytku, resp. námitka, že v okamžiku koupě měl nábytek zcela jistě větší hodnotu, než bylo požadovaných 40.000,- Kč, a byl obviněným R. L. uveden do takového stavu, že jej mohli obvinění prodat za 2.812.000,- Kč; námitka, že se nejednalo o fingované zdanitelné plnění), když prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že za cenu nábytku nutno považovat cenu udanou výpověďmi svědků i obviněných, a tedy cenu, za níž byl předmětný nábytek prodán mezi společnostmi) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že vlastním přičiněním zhodnotili předmětný nábytek natolik, aby mohli požadovat cenu mnohonásobně vyšší, kteroužto vykalkulovali dle svých znalostí cen nábytku a přirážky, vyhotovili řádné přiznání k dani z přidané hodnoty; kdy současně uvedli, že od počátku se počítalo s tím, že nábytek měl být zaplacen obviněným R. L. až po koupi nemovitosti v L. ulici, čímž neměla být společnost tm-Travel Market L., s. r. o., z finančního hlediska jakkoli zatížena; a dále, že k odvedení DPH ze strany společnosti HOFI, s. r. o., nedošlo s ohledem na skutečnost, že nenastala splatnost kupní ceny, jak bylo předpokládáno v kupní smlouvě). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obvinění Mgr. J. R. a R. L. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Zajišťování a provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, listinné důkazy a zejména pak výpovědi svědků i samotných obviněných.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (viz strana 35 - 36 rozsudku soudu prvního stupně).
Nalézací soud předmětné trestní věci učinil skutkové zjištění, podle kterého předmětný obchod byl „fingovaný“. Toto skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tak, že se jednalo o fingovaný obchod, kdy jediným účelem kupní smlouvy a vystavení faktury bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH, k čemuž nedošlo jen díky kontrolní činnosti Finančního úřadu v L., a dále že obviněný Mgr. J. R. založil do účetnictví fakturu, o které „musel vědět, že nebude nikdy uhrazena“. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil, když uvedl, že na podporu tvrzení obviněných o výrazném zhodnocení ceny předmětného nábytku nebyl předložen jediný důkaz a otázka vázanosti splacení kupní ceny na úspěch při prodeji nemovitosti nesouvisí s podstatou problému při uplatnění odpočtu, čímž se absence fotodokumentace či zajištění předmětného nábytku jeví nepodstatná (odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9 – 11). Způsob, jakým mělo být za předmětný nábytek zaplaceno (směnkou či až po prodání nemovitosti), není v dané věci relevantní, neboť jak odvolací soud zdůraznil, jednalo se o fiktivní obchod a trestný čin byl spáchán až podáním přiznání k dani.
Z obsahu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Obvinění sice vznesli námitku, že skutek, tak jak byl zjištěn, není trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., s poukazem na nedostatečná skutková zjištění, kteroužto lze formálně podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněnými vznesená je založena na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkového stavu věci. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněnými podaná dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata