ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.35.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 35/2011 -78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění J. L. , a V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 5/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. L. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 7 výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 19 T 5/2009) a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. L. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 19 T 5/2009, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil jednáním, které spočívalo v tom, že „ ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., tak v přesně nezjištěné době v období měsíců října 2007 až února 2008 směnil s odsouzeným S. V. Ch., ve třech případech pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu za 12 balení tabáku v hodnotě 3.000,-- Kč. tedy celkem 0,6 gramu pervitinu a dále mu ve třech případech prodal pervitin za částky 7.000,-- Kč, 5.500,-- Kč a 2.000,-- Kč, tedy celkem 2,9 gramu pervitinu, kdy uvedené částky byly zaslány matkou odsouzeného Ch. T. J. prostřednictvím poštovních poukázek na adresu družky obžalovaného I. L., a to ve dnech 19. 2., 11. 3. a 7. 5. 2008, kdy pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, je uveden v Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách “ (bod 1);
trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. , kterého se dopustil tím, že „ v ubytovacím oddílu Věznice VS ČR, kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, v přesně nezjištěný den ve druhé polovině měsíce června 2008, když došlo ke zpoždění splátky od odsouzeného S. V. Ch. za poslední dávku pervitinu, obžalovaný přišel za poškozeným S. V. Ch. na jeho pokoj a zde mu sdělil, že za opoždění splátky mu dává pokutu ve výši 3.000,-- Kč, když mu na to poškozený sdělil, že nic nedostane, protože nic takového nebylo dohodnuto, tak obžalovaný trval na svém stanovisku a v době, kdy stál za zády poškozeného, tak mu přehodil přes krk opasek, který držel v rukou, poškozeného škrtil, až upadl do krátkého bezvědomí a poté, co se poškozený opět probral k vědomí, tak jej úmyslně kopl do žeber s výhrůžkou, že pokud peníze nebudou další den, tak dokončí to, co dnes nedokončil a navíc mu vezme balík, který měl být poškozenému následující den doručen, přičemž poškozený z obavy z dalšího napadení ze strany obžalovaného případ oznámil pracovníkům vězeňské služby a byl přemístěn na oddíl “ (bod 2);
trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „ v přesně nezjištěný den v období od 24. 6. 2008 do 1. 7. 2008 poté, co byl odsouzený S. V. Ch. přemístěn na ubytovnu, ve Věznici VS ČR v průběhu vycházky v prostoru mezi ubytovnami odsouzených, kde se obžalovaný setkal s S. V. Ch., ptal se jej, kdy budou peníze za údajný dluh a poškozený S. V. Ch. ze strachu z obžalovaného mu slíbil, že mu peníze dá po uskutečnění návštěv, tak obžalovaný S. V. Ch. vyhrožoval, že pokud jej napadne svědčit v něčem proti němu, tak se nikam neschová, že má známé v každé věznici a po zbytek života toho bude litovat “ (bod 3),
a dále tím, že „ ve Věznici VS ČR, kde vykonával nepodmínečný trest odnětí svobody poté, co byl dne 17. 5. 2008 v době 10:15 hodin na pokoji při prohlídce nalezen příslušníky Vězeňské služby České republiky u odsouzeného V. P., mobilní telefon značky Motorola RAZR V3 stříbrné barvy se SIM kartou, tak téhož dne v době do 17:36 hodin, kdy se zdržoval na chodbě ubytovacího oddílu odsouzený P. B., za ním přišel obžalovaný J. L., načež vyzval P. B., aby s ním šel do koupelny v ubytovacím oddílu, kde mu řekl, aby na sebe vzal nález mobilního telefonu u V. P., když P. B. odmítl, tak mu obžalovaný začal vyhrožovat tím, že V. P. má všude známé a že ublíží jeho rodině, když poškozený stále odmítal, tak jej obžalovaný opakovaně udeřil otevřenou dlaní ruky přes uši, když po třetím úderu poškozený upadl na podlahu a zvedl se, tak od obžalovaného dostal další tři údery, po kterých znovu upadl na zem, přičemž během napadení obžalovaný poškozeného nutil slovně, aby vzal nález mobilního telefonu na sebe, přičemž obžalovaný stál těsně u poškozeného tak, že nemohl z koupelny odejít, když potom šli na pokoj, tak zde obžalovaný poškozeného nejméně 30 minut instruoval, jak má před policií vypovídat s tím, že když nebude něco vědět, ať k tomuto bodu řekne, že nebude vypovídat, načež poškozený po takto učiněném nátlaku podal vysvětlení dne 17. 5. 2008 v době od 17:36 hodin do 18:20 hodin, kdy policejnímu orgánu skutečně uvedl, že mobilní telefon nalezený u V. P. je jeho majetkem a následkem úderu od obžalovaného mu byla způsobena bolestivost levého ucha, na které po dobu cca jednoho týdne hůře slyšel “ (bod 4);
trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. , kterého se dopustil společně se spoluobviněným V. P., tím, že „ dne 17. 5. 2008 v době od 18:20 do 19:00 hodin v ubytovacím oddílu Věznice VS ČR vyzvali obžalovaní J. L. a V. P. poškozeného P. B., aby s nimi šel do koupelny ubytovacího oddílu, čemuž se poškozený ze strachu z obžalovaných podvolil a v koupelně se obžalovaný V. P. poškozeného ptal, jak vypovídal před policejním orgánem, když mu to poškozený sdělil, tak jej obžalovaný V. P. nejméně 4x udeřil dlaní do obličeje se slovy, proč dělal frajera a nechtěl vzít nález mobilního telefonu hned na sebe, dále při úderech obžalovaný V. P. vyhrožoval poškozenému, že pokud změní svou výpověď před policejním orgánem, tak ublíží jeho rodině, že ji zlikviduje, že venku má pistoli a průběhu celé události byl přítomen i obžalovaný J. L., který obžalovaného V. P. slovně podporoval, poškozeného upozornil na to, že "oni to tam vedou" a svou přítomností dával poškozenému najevo, že spolu s obžalovaným V. P. mají převahu a takto poškozeného více zastrašovali “ (bod 5);
trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák ., jehož se dopustil tím, že „ v odpoledních hodinách přesně nezjištěného dne v období od 29. 5. 2008 do 23. 6. 2008 v ubytovacím oddílu Věznice VS ČR přišel za poškozeným P. B. na pokoj a tomuto řekl, že za mobilní telefon, který byl zabaven V. P., požaduje od něho částku ve výši 5.000,-- Kč bud' v penězích nebo ať si do věznice nechá poslat drogy, konkrétně 2 g pervitinu, jinak že mu zláme nohy, uškrtí jej a udělá mu ve věznici peklo, načež donutil poškozeného, aby mobilním telefonem, který mu dal k dispozici, zavolal svému známému a požádal o 2 gramy pervitinu a poškozený ze strachu s ohledem na zkušenosti z předchozích napadení se nátlaku a výhrůžkám obžalovaného L. podvolil “ (bod 6);
trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. , kterého se dopustil tím, že „ v přesně nezjištěný den v období od 24. 6. 2008 do 4. 7. 2008 ve Věznici VS ČR na oddílu z okna ubytovny volal na odsouzeného P. B., který byl v této době na oddílu, že mu "dává amnestii", že po něm již nic nepovažuje a když byl odsouzený P. B. dne 5. 7. 2008 přemístěn zpět na ubytovnu odsouzených, tak na ubytovacím oddílu v dopoledních hodinách téhož dne si zavolal odsouzeného P. B. na pokoj, kde jej slovně upozornil na to, že dříve požadovanou částku 5.000,-- Kč stejně po něm chce, že měl strach, co řekne poškozený na jiné budově a vyhrožoval mu, že mu zláme nohy nebo jej uškrtí, když mu peníze nedá teď hned a z obavy, aby nebyl znovu fyzicky napaden, poškozený obžalovanému sdělil, že peníze u sebe nemá, že si je musí půjčit, nebo že mu požadované peníze dá, až mu bude Věznicí VS ČR vyplacena finanční částka za pracovní úraz a teprve poté obžalovaný svých výhrůžek vůči poškozenému P. B. zanechal “ (bod 7);
trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. platného a účinného do 31. 12. 2008 , kterého se dopustil tím, že „ ve Věznici VS ČR kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, v ubytovacím oddílu na pokoji bez příslušného povolení vlastnil, přechovával a užíval mobilní telefon značky Sony Ericsson T610, který byl nalezen příslušníky Vězeňské služby České republiky při prohlídce pokoje v prostoru vnějších větracích otvorů střechy nad okny pokoje a za pomoci tohoto mobilního telefonu navazoval nepovolené telefonní styky s jeho družkou I. L. na telefonní číslo, kdy telefonní hovory navazoval a odesílal zprávy SMS a v době od 18:48 hod. dne 25. 2. 2008 do 20:43 hod. dne 13. 5. 2008 celková délka nepovolených telefonních hovorů dosáhla dobu 28 hodin, 53 minut a 2 vteřin a tímto svým jednáním porušil ustanovení §28 odst. 2 písm. j), §28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů a ustanovení §4 odst. 2 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody “ (bod 8);
a dále trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák ., kterého se dopustil tím, že „ ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., tak přesně nezjištěného dne v měsíci březnu 2008 v prostoru ubytovacího oddílu ve Věznici VS ČR odsouzenému J. H. vykonávajícímu v této době taktéž trest odnětí svobody, prodal v papírovém psaníčku psychotropní látku pervitin ve formě sypkého prášku v hodnotě 500,- Kč, tedy 0,5 g pervitinu, který si jej aplikoval šňupáním a dávku zaplatil později obžalovanému cigaretami v hodnotě 500,-- Kč, kdy pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, je uveden v Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách “ (bod 9).
Za výše uvedené trestné činy byl obviněný J. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný V. P. byl shledán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. , kterého se dopustil společně se spoluobviněným J. L., tím, že „ dne 17. 5. 2008 v době od 18:20 do 19:00 hodin v ubytovacím oddílu Věznice VS ČR vyzvali obžalovaní J. L. a V. P. poškozeného P. B., aby s nimi šel do koupelny ubytovacího oddílu, čemuž se poškozený ze strachu z obžalovaných podvolil a v koupelně se obžalovaný V. P. poškozeného ptal, jak vypovídal před policejním orgánem, když mu to poškozený sdělil, tak jej obžalovaný V. P. nejméně 4x udeřil dlaní do obličeje se slovy, proč dělal frajera a nechtěl vzít nález mobilního telefonu hned na sebe, dále při úderech obžalovaný V. P. vyhrožoval poškozenému, že pokud změní svou výpověď před policejním orgánem, tak ublíží jeho rodině, že ji zlikviduje, že venku má pistoli a průběhu celé události byl přítomen i obžalovaný J. L., který obžalovaného V. P. slovně podporoval, poškozeného upozornil na to, že "oni to tam vedou" a svou přítomností dával poškozenému najevo, že spolu s obžalovaným V. P. mají převahu a takto poškozeného více zastrašovali “ (bod 5);
a dále trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. platného a účinného do 31. 12. 2008 , kterého se dopustil tím, že „ ve Věznici VS ČR na ubytovacím oddílu, kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, bez jakéhokoliv povolení přechovával a užíval mobilní telefony a těmito mobilními telefony za užití SIM karet s předplacenou službou bez příslušného povolení navazoval nepovolené telefonní styky s osobami mimo věznici, když telefonní hovory uskutečňoval a přijímal, odesílal a přijímal SMS zprávy a to ,
a) v době od 21:36 hod. dne 29. 4. 2008 do 16:42 dne 10. 5. 2008 mobilním telefonem značky Motorola RAZR V3 stříbrné barvy, který byl u něho nalezen a zajištěn dne 17. 5. 2008, opatřeného SIM kartou s telefonním číslem, provozovanou v síti mobilního operátora Telefónica 02 Czech Republic, a. s., na telefonní číslo, které bylo v této době užíváno F. B., kdy v tomto období odeslal 2 SMS zprávy a uskutečnil nepovolené telefonické hovory v délce 4 minuty 7 vteřin ,
b) v době od 20:14 hodin dne 17. 5. 2008 do 21:14 hodin dne 21. 5. 2008 mobilním telefonem značky Siemens S55, opatřeného SIM kartou s telefonním číslem, provozovanou v síti mobilního operátora Telefónica 02 Czech Republic, a. s., s předplacenou službou GO, na telefonní číslo, nezjištěného uživatele, kdy v tomto období odeslal 2 SMS zprávy, přijal 3 SMS zprávy a uskutečnil nepovolené telefonní hovory v délce 4 minuty a jedna vteřina ,
c) dne 5. 4. 2008 mobilním telefonem značky Sony Ericsson T 610, opatřeného SIM kartou s telefonním číslem, provozovanou v síti mobilního operátora Telefónica 02 Czech Republic, a. s., na telefonní číslo, které bylo užíváno F. B., kdy uskutečnil 2 telefonní hovory o celkové délce 7 minut 3 vteřiny;
a tímto svým jednáním porušil ustanovení §28 odst. 2 písm. j), §28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů a ustanovení 8 4 odst. 2 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody “.
Obviněný V. P. byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. S.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 19 T 5/2009, podali obvinění J. L., V. P. a spoluobviněný S. S. odvolání. Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, tak, že k odvolání obviněných J. L., S. S. a V. P. podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, č. j. 19 T 5/2009 – 1795, ve výrocích o vině pod body 5) (ad obvinění L. a P.), 9) (ad obviněný L.) a 10) (ad obviněný S.) a ve výrocích o trestech uložených těmto odvolatelům. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že:
obvinění J. L. a V. P. jsou vinni, že dne „ že dne 17. 5. 2008 v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách v ubytovacím oddílu Věznice VS ČR vyzvali obžalovaní J. L. a V. P. poškozeného P. B., aby s nimi šel do koupelny ubytovacího oddílu, čemuž se poškozený ze strachu z obžalovaných podvolil a v koupelně se obžalovaný V. P. poškozeného ptal, jak vypovídal před policejním orgánem, když mu to poškozený sdělil, tak jej obžalovaný V. P. nejméně 4x udeřil dlaní do obličeje se slovy, proč dělal frajera a nechtěl vzít nález mobilního telefonu hned na sebe, dále při úderech obžalovaný V. P. vyhrožoval poškozenému, že pokud změní svou výpověď před policejním orgánem, tak ublíží jeho rodině, že ji zlikviduje, že venku má pistoli a v průběhu celé události byl přítomen i obžalovaný J. L., který obžalovaného V. P. slovně podporoval, poškozeného upozornil na to, že "oni to tam vedou" a svou přítomností dával poškozenému najevo, že spolu s obžalovaným V. P. mají převahu a takto poškozeného více zastrašovali “, čímž spáchali trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
Obviněný J. L. byl za jednání uvedené pod body 1) – 4), 6) – 8) výroku o vině napadeného rozsudku, které zůstaly nedotčeny, odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. P. byl za shora uvedené jednání a jednání pod bodem 13) výroku o vině napadeného rozsudku odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného J. L. vedené pro skutek uvedený pod bodem 9) výroku o vině napadeného rozsudku, podle kterého ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., tak přesně nezjištěného dne v měsíci březnu 2008 v prostoru ubytovacího oddílu ve Věznici VS ČR odsouzenému J. H., vykonávajícímu v této době taktéž trest odnětí svobody, prodal v papírovém psaníčku psychotropní látku pervitin ve formě sypkého prášku v hodnotě 500,-- Kč, tedy 0,5 g pervitinu, který si jej aplikoval šňupáním a dávku zaplatil později obžalovanému cigaretami v hodnotě 500,-- Kč, kdy pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, je uveden v Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák.
Rozsudkem bylo též rozhodnuto o trestu spoluobviněného S. S. za jednání pod body 11) a 12) výroku o vině napadeného rozsudku, které zůstaly nedotčeny. Ve vztahu k jednání pod bodem 10) výroku o vině napadeného rozsudku byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvnímu stupně, aby v rozsahu zrušení věc znovu projednal a rozhodl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obviněný J. L. a obviněný V. P. dovolání.
Obviněný J. L. své dovolání (č. l. 2107 - 2109) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že skutek pod bodem 7) rozsudku nalézacího soudu byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., ačkoli se jeví jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., a odvolací soud toto pochybení neodstranil.
Obviněný namítl, že na rozdíl od trestného činu loupeže chybí u trestného činu vydírání znak bezprostřednosti tohoto násilí. Při trestném činu loupeže dosahuje fyzické násilí či pohrůžka fyzického násilí takové intenzity, že oběti této trestné činnosti nezbývá volnosti pro to, jak se má ve věci rozhodnout a nezbývá jí tak, než-li pachatelem vyžadovanou věc tomuto obětovat. U trestného činu vydírání se pachatel snaží dosáhnout majetkového prospěchu do budoucna a na rozdíl od trestného činu loupeže zde napadené osobě zůstává prostor pro vlastní uvážení a rozhodnutí, zda učiní, co se po ní žádá či nikoli. Dále namítl, že úmysl pachatele trestného činu vydírání se neomezuje pouze na pouhé překonání odporu napadeného a zmocnění se věci, ale na ono působení pohrůžky do budoucna, tedy s určitým časovým odstupem. Obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 1. 1983, sp. zn. 7 Tz 44/80, které říká, že jestliže pachatel použije násilí nebo bezprostřednosti násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnu, jde o trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že zanechal výhrůžek po sdělení napadeného, že peníze vyplatí poté, co mu bude vyplacena finanční částka za pracovní úraz, tedy dal napadenému volnost učinit rozhodnutí do budoucna a na tomto se tak nedopustil bezprostředního násilí.
S ohledem na výše uvedené obviněný J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil a ve věci učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď dle §265 1 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soud v Plzni k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby stíhaný trestný čin byl posouzen na základě ustanovení §235 tr. zák. jako trestný čin vydírání nebo aby Nejvyšší soud na základě ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Obviněný V. P. dovolání (č. l. 2093 - 2100) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jednání obviněného soudy kvalifikovaly jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož se měl dopustit ve spolupachatelství se spoluobviněným J. L.
Obviněný popřel jakoukoli trestnou činnost a má za to, že soudu předložil řadu důkazů, které jeho tvrzení o nevině podporují. Soudům vytkl, že závěr o vině založily především na výpovědi svědka B., která je však dle jeho přesvědčení nevěrohodná a nepravdivá, podporovaná výpovědí svědka N., kterážto je účelová s cílem podmíněného propuštění. Obviněný vyslovil rovněž přesvědčení, že prvotní výpověď tohoto svědka byla provedena v režimu podle §160 odst. 4 tr. ř. jako neodkladný úkon a byly splněny všechny podmínky pro to, aby z této výpovědi soudy vycházely a podrobily ji kritickému náhledu vzhledem ke skutečnostem, které tento svědek uváděl v dalším řízení, resp. že se výpovědi svědka v podstatných bodech odchylují. S ohledem na skutečnost, že výpověď svědka P. B. je procesně použitelná a vyplývá z ní doba, kdy podle slov svědka mělo k trestné činnosti dojít (tedy nikoli nezjištěná doba jak uvedl odvolací soud) a přitom jde o dobu, kdy ke skutku v žádném případě dojít nemohlo (protože v uvedených prostorách probíhá v uvedené době mezi 18:20 až 19:00 příprava na večerku odsouzených, kdy teče teplá voda, a v umývárně by bylo více odsouzených), neměl odvolací soud prostor pro to měnit dobu spáchání skutku, ale tuto okolnost vyhodnotit v jeho prospěch. Dále obviněný uvedl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o napadení svědka B., neboť z pouhé listiny bez slyšení ošetřujících lékařů, není možné určit mechanismus napadení, tedy způsobení úrazu cizí osobou.
Obviněný dále v dovolání vytýká, že v řízení před soudem nebyly dodrženy při výslechu svědka P. B. podmínky ustanovení §211 tr. ř. a stejně tak tomu bylo i u svědka N. a tyto důkazy proto hodnotí jako nepoužitelné. Protože soudy nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a vycházely z důkazů procesně nepoužitelných, především fotografie zachycující díru ve dveřích, kterou měl svědek N. obviněného pozorovat, obviněný je toho názoru, že skutek neměl být právně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť tomu bránil špatně zjištěný skutkový stav. Skutek byl totiž soudy zrekonstruován ve výroku odsuzujícího rozsudku na základě procesně nepoužitelných důkazů, které nehodnotil v souladu se zásadami formální logiky. Argumentace soudu na stranách 27 dole a 28 shora je dle jeho názoru spíše úvahami než fakty vyplývajícími z dokazování. Namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by hovořil se svědkem B. v době, kdy byl umístěn v eskortní místnosti. Vymezení popisu daného skutku, který je obsažen ve výroku o vině, podle jeho mínění neodpovídá provedeným důkazům, neboť chybí základní znak skutkové podstaty trestného činu, a to subjekt. Tím mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný tak má za to, že tak jak byl skutek zjištěn a popsán, nenaplňuje základní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný V. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního sodu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 19 T 5/2009, zrušil a nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, pokud nerozhodne sám. Současně požádal podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obou obviněných, uvedla, že oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným.
K dovolání obviněného J. L. uvedla, že trestnou činnost obviněného je třeba právně posuzovat komplexně, nikoliv izolovaně, tak jak v posuzované trestní věci postupovaly soudy obou stupňů. Je třeba zohlednit motiv jeho jednání a zejména i místo páchání trestné činnosti, jímž byla věznice VS ČR, kde obviněný prodával spoluvězňům pervitin a inkasoval za to od nich finanční hotovost, kdy současně nutil spoluvězně, aby mu platili finanční prostředky za různá svá selhání (za pozdní úhradu pervitinu; za to, že nebyl dobrovolně ochoten vzít na sebe kázeňský prohřešek jiného vězně; proto, aby svědčil způsobem odpovídajícím jeho vůli), přičemž již z charakteru prostředí, v němž k těmto výhrůžkám a násilí docházelo, je zřejmé, že spoluvězni nemohli mít požadovaný finanční obnos přímo u sebe, ale museli si jej nějakým způsobem v budoucnu zajistit (např. prostřednictvím finanční výpomoci ze strany rodinných příslušníků). Uvedla, že soudy pochybily pokud jednání obviněného J. L. pod bodem 7) rozsudku kvalifikovaly jako loupež podle §234 tr. zák. Považuje za odpovídající, aby toto trestné jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Na základě výše uvedeného proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově týkající se obviněného J. L., a aby Okresnímu soudu v Sokolově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného V. P. uvedla, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkového zjištění a jeho námitkám nelze proto přiznat povahu právně relevantních námitek. Kromě toho, že obviněný zpochybnil skutečnost, že zranil poškozeného P. B., brojil nadto především proti tomu, že soudy vycházely právě z výpovědi tohoto poškozeného a dále z výpovědi svědka N., kteří měli mít motiv pro to, aby vypovídali právě tímto způsobem a v tomto důkazním kontextu nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Dále obviněný zpochybnil, že by důkazy byly získány procesně přípustným způsobem, takže měly být soudem vyloučeny z katalogu hodnocených důkazů. Takto pojaté dovolací námitky jsou však primárně založeny na jiném skutkovém zjištění, než ke kterému došly soudy obou stupňů. Uzavřela, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, ale o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. L. a V. P. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Oba obvinění opřeli shodně svá dovolání o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného V. P. směřují převážně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především obsah výpovědí svědků P. B. a K. N., které označil za nevěrohodné a účelové; námitka, že prvotní výpověď svědka P. B. učiněná v souladu s ustanovením §158a a §160 odst. 4 tr. ř. je důkazem účinným a použitelným v řízení před soudem; námitka nepoužitelnosti důkazu fotografií zachycují díru ve dveřích umývárny) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil; námitka, že v inkriminované době probíhala příprava odsouzených na večerku a v umývárně by bylo více odsouzených, resp. námitka týkající se určení doby spáchání skutku; námitka týkající se povahy zranění poškozeného P. B.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že se trestné činnosti, kterou lze kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., nedopustil a poškozeného P. B. nijak neovlivňoval; námitka, že není možné, aby obviněný s poškozeným P. B. mluvil, když byl umístěn v eskortní místnosti). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem spadají i námitky týkající se postupu soudu při provádění výslechu svědků (tedy i námitka obviněného týkající se výslechu svědka P. B. podle ustanovení dle §158a tr. ř. – tedy jako neodkladný a neopakovatelný úkon - resp. námitka, že odvolací soud takto pořízenou prvotní výpověď svědka považoval za procesně nepoužitelnou, dále námitka, že podmínky stanovené v §160 odst. 4 tr. ř. byly v daném případě splněny, a v neposlední řadě i námitka nedodržení postupu podle §211 tr. ř.). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007), které však obviněný V. P. neuplatnil.
V této části je tedy dovolání obviněného V. P. neopodstatněné.
Námitky obviněného V. P. se také zčásti dotýkají samotného odůvodnění napadeného rozsudku. Podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. však dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Rovněž v této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného V. P. nepřípustným.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného V. P. , že skutek, tak jak byl zjištěn a popsán, nenaplňuje základní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Přestože obviněný danou námitku založil z větší části na vlastním skutkovém stavu věci, což, jak bylo vyloženo výše, není přípustné, lze danou námitku podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. R 1/1980).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoli (srov. R 27/1982).
Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).
Trestný čin je spáchán úmyslně , jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák. nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (pod bodem 1), z nichž vyplývá, že obviněný společně se spoluobviněným J. L.: „… vyzvali … poškozeného P. B., aby s nimi šel do koupelny ubytovacího oddílu, … v koupelně se obžalovaný V. P. poškozeného ptal, jak vypovídal před policejním orgánem, když mu to poškozený sdělil, tak jej obžalovaný V. P. nejméně 4x udeřil dlaní do obličeje se slovy, proč dělal frajera a nechtěl vzít nález mobilního telefonu hned na sebe, dále při úderech obžalovaný V. P. vyhrožoval poškozenému, že pokud změní svou výpověď před policejním orgánem, tak ublíží jeho rodině, že ji zlikviduje, že venku má pistoli , … “.
Tyto skutkové okolnosti korespondují s tím, jak byl skutek popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5), neboť odvolací soud skutková zjištění modifikoval toliko ve vztahu k časovému údaji, kdy mělo k předmětnému jednání dojít. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný P. fyzicky (způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku pod bodem ad 5) napadl poškozeného B. “. Dle nalézacího soudu jednání obviněného V. P. a spoluobviněného J. L. „ bylo nepochybně vedeno stejným úmyslem – působit na svědka B. takovým způsobem, aby i do budoucna setrval na své původní (výše uvedené) výpovědi. Obžalovaní tak svědka nutili, aby se choval, jednal (konal) v dalším průběhu prověřování, příp. vyšetřování nálezu mobilního telefonu způsobem neodpovídajícím jeho vůli, jež byla právě „deformována“ jejich výše popsaným jednáním “ (str. 37 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „ svědek byl opakovaně fyzicky napadán v souvislosti s plněním své svědecké povinnosti “ (str. 27 napadeného rozsudku).
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance (modifikována soudem odvolacím) hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Obviněný totiž jiného (poškozeného P. B.) násilím (čtyři údery dlaní do obličeje), pohrůžkou násilí (ublížení a likvidace rodiny poškozeného) nutil, aby něco konal (setrval na nepravdivé výpovědi). Tohoto jednání se dopustil vůči svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti vypovídat ve věci nalezeného mobilního telefonu patřícímu obviněnému. Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného V. P.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze taktéž podřadit námitku obviněného J. L. , že soudy zjištěný skutek popsaný pod bodem 7) ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoli se jedná o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.
Z hlediska materiálního znaku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tj. z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980).
Úmysl pachatele (srov. §4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 – 1377).
Dle skutkových zjištění, tak, jak jsou pospána pod bodem 7) v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, obviněný J. L. „…¨ si zavolal odsouzeného P. B. na pokoj, kde jej slovně upozornil na to, že dříve požadovanou částku 5.000,-- Kč stejně po něm chce, že měl strach, co řekne poškozený na jiné budově a vyhrožoval mu, že mu zláme nohy nebo jej uškrtí, když mu peníze nedá teď hned, …poškozený obžalovanému sdělil, že peníze u sebe nemá, že si je musí půjčit, nebo že mu požadované peníze dá, až mu bude Věznicí VS ČR vyplacena finanční částka za pracovní úraz a teprve poté obžalovaný svých výhrůžek vůči poškozenému P. B. zanechal “.
Nalézací soud dané jednání posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kdy v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 38 uvedl, že „ z prokázaných skutečností je zřejmé, že obžalovaný po poškozeném požadoval okamžité vydání částky 5.000,-- Kč s tím, že jinak mu zláme nohy nebo jej uškrtí, tedy jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku bezprostředního násilí “.
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Tímto způsobem je třeba posuzovat i jednání obviněného a jeho vazbu na další jím stíhané jednání.
Obviněný J. L. ve věznici zastával pozici, v rámci níž se zabýval distribucí pervitinu, který prodával spoluvězňům. Za prodej pervitinu inkasoval od spoluvězňů zejména finanční hotovost. Obviněný si sám stanovoval podmínky těchto plateb. Pokud mu spoluvězni odmítli finanční hotovost vydat, uchyloval se k násilí či pohrůžkám násilí a vůči spoluvězňům uplatňoval nátlak, fyzický i psychický, a uděloval různé pokuty za jejich případná selhání. Přitom bylo zcela zřejmé, že s ohledem na skutečnost, že se nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody, spoluvězni si museli finanční hotovost zajistit většinou prostřednictvím rodinných příslušníků, tedy „zvenčí“, neboť finanční hotovost neměli přímo u sebe. Tímto způsobem si obviněný sjednával mezi spoluvězni určité hierarchické postavení a také si zajišťoval zdroj příjmů. Po poškozeném P. B. nejdříve požadoval, aby se označil za majitele mobilního telefonu, který byl při prohlídce zabaven obviněnému V. P., a aby toto posléze potvrdil při výpovědi před policejním orgánem. Poté, co vzal poškozený na sebe nález mobilního telefonu, obviněný po něm požadoval za zabavený telefon částku ve výši 5.000,-- Kč nebo pervitin. Následně poškozený svou výpověď ohledně zabaveného mobilního telefonu změnil a byl přemístěn ve věznici na jiný oddíl. Obviněný v té době tvrdil, že po poškozeném nadále žádnou finanční hotovost nepožaduje, nicméně po jeho návratu na oddíl věznice, kde se nacházel i obviněný, tento mu sdělil, že na zaplacení předmětné částky nadále trvá, a chce ji ihned. Svůj požadavek zdůraznil tím, že poškozenému sdělil, že pokud tento neučiní, co se po něm žádá, zláme mu nohy nebo jej uškrtí. Obviněný z obavy, aby nebyl opětovně fyzicky obviněným napaden, tomuto sdělil, že požadovanou částku nemá u sebe, že si jí musí půjčit nebo mu ji může vydat poté, co mu bude vyplacena kompenzace za pracovní úraz. Teprve po ujištění ze strany poškozeného, že mu požadovanou částku v budoucnu předá, obviněný výhrůžek vůči poškozenému zanechal.
Z kontextu tohoto jednání je zřejmé, že motivem obviněného J. L. bylo získání finanční částky ve výši 5.000,-- Kč od poškozeného P. B., a to i za cenu užití pohrůžky násilí.
Trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky nejnebezpečnější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí formálního znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., jak se někdy v praxi děje (srov. R 39/1989, s. 194).
V projednávaném případě bylo jednání obviněného motivováno získáním finanční částky 5.000,-- Kč. K tomuto cíli obviněný vůči jinému (poškozenému P. B.) použil pohrůžku násilí (zlámání nohou a škrcení), čímž poškozeného nutil, aby něco konal (vydal mu finanční hotovost). V daném případě sice obviněný uvedl, že žádá vydání částky ihned nebo poškozenému zláme nohy či jej uškrtí, nicméně v kontextu výše uvedeného je zřejmé, že jeho jednání směřovalo k získání slibu, že si poškozený požadovanou finanční hotovost opatří a předá mu ji. Musel si být totiž vědom skutečnosti, že poškozený s největší pravděpodobností nemá tak vysokou finanční hotovost u sebe. Pohrůžku násilí tedy obviněný použil do budoucna. Sám poškozený P. B. uvedl, že celou situaci chápal tak, že si je (peníze) musí hned teď třeba půjčit, jinak (obviněný) pohrůžku (v budoucnu) splní (str. 26 rozsudku nalézacího soudu). V daném případě tak byla splněna podmínka užití pohrůžky násilí, ne však pohrůžky bezprostředního násilí jako podmínky speciality ustanovení §234 odst. 1 tr. zák.
Nalézací soud tedy pochybil, pokud dané jednání obviněného J. L. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a Krajský soud v Plzni nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. zák., pokud tato pochybení nalézacího soudu nenapravil. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o opodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného J. L.
IV.
Na podkladě všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 8 To 16/2010, ve vztahu k obviněnému J. L., a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 7 výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 19 T 5/2009) a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. řádu) věcí znovu zabývat, přitom s ohledem na účinnost nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. posoudí, v souladu s ustanovením §2 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., zda pro obviněného J. L. není nová právní úprava příznivější.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného J. L.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obviněného J. L., v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (přesně pouze ve výroku o viněn pod bodem 7 nalézacího soudu), a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se J. L. bere do vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, případně že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně z těchto důvodů byl obviněný ve vazbě již v původním řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a