ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.402.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 402/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2011 dovolání, které podal obviněný Ing. K. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 87/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 39 T 10/2009 , byl obviněný Ing. K. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil jednáním pod bodem 1) rozsudku, které spočívalo v tom, že společně se spoluobviněnou Mgr. D. L., „ v měsíci květnu a červnu 2006 v Komerční bance, a. s., pobočka B., M. jako jednatelé společnosti TEMPEST GROUP CONSULTING, s. r. o., se sídlem V. M., H., při sjednávání úvěrových smluv v úmyslu vylákat poskytnutí peněz předložili nepravdivé listinné materiály, a to při sjednávání úvěrové smlouvy uzavřené dne 26. 5. 2006 ve výši úvěru 845.000 Kč a úvěrové smlouvy uzavřené dne 16. 6. 2006 ve výši úvěru 3.000.000 Kč, výkazy o stavu hospodaření společnosti TEMPEST GROUP CONSULTING, s. r. o., za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2005, ve kterých byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o ziskovém hospodaření a činnosti společnosti a nepravdivé údaje týkající se poskytnutí zajištění úvěru, které banka vyžaduje k získání úvěru, ve specifikaci pohledávek byly uvedeny neexistující pohledávky společnosti, přičemž na základě takto zkreslených a nepravdivých údajů banka úvěry poskytla, a to i na základě vystavených krycích směnek ke smlouvám na poskytnuté úvěry Mgr. D. L. avalované Ing. K. K. na částku 859.849,42 Kč a na částku ve výši 3.034.021,65 Kč s termínem splatnosti dne 13. 6. 2007, poskytnutý úvěrový rámec vyčerpala Mgr. D. L. a sjednané úvěrové splátky nebyly řádně hrazeny, čímž způsobili Komerční bance, a. s., se sídlem P., N., škodu ve výši 3.845.000 Kč “.
Za to byl obviněný Ing. K. K. odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Mgr. D. L.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 39 T 10/2009, podal obviněný Ing. K. K. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku, a spoluobviněná Mgr. D. L., která odvolání směřovala toliko do druhu a výše uloženého trestu. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 87/2010 , a to tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 87/2010, podal obviněný Ing. K. K. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, že v projednávané věci se jedná o případ tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Extrémní nesoulad je dle jeho názoru dán tím, že z provedeného dokazování nevyplynul žádný jeho podíl na jednání naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, zejména pak uvádění nepravdivých či hrubě zkreslených informací. V dané věci bylo pouze prokázáno, že podepsal v případě jednoho úvěru žádost o úvěr a prohlášení o svých majetkových poměrech a dále ve dvou případech podepsal směnku (ačkoliv ohledně podpisu těchto směnek i nadále trvá na tom, že si toho není vědom). V žádném z těchto dokumentů se však neobjevily žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje ani údaje převzaté z "falešných" daňových přiznání a účetních závěrek. Naopak z provedených důkazů dle jeho mínění zcela jednoznačně vyplynulo, že nepodepsal ani v jednom případě poskytnutých úvěrů na úvěrovou smlouvu (nebylo dokonce ani prokázáno, že by tyto byly podepisovány spoluobviněnou L. v jeho přítomnosti), a nepředkládal bance předmětné "falešné" dokumenty (daňová přiznání a účetní závěrky) s nepravdivými údaji. V tomto kontextu je tedy skutkový závěr obou soudů vyjádřený ve skutkové větě v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutečnostmi jimi zjištěnými. Samotná jeho účast při sjednávání úvěrové smlouvy je diskutabilní, když toliko na žádost spoluobžalované L. podepsal zmíněné dokumenty. Dále namítl, že pokud mu pak soudy neumožnily prostřednictvím doplnění dokazování prokázat, že daňová přiznání a účetní závěrky předložené bance jsou opatřeny jeho zfalšovanými podpisy, tak mu odňaly rovněž možnost hájit svá práva z hlediska prokazování motivace pro spáchání předmětného trestného činu. Závěrem obviněný uvedl, že považuje za potřebné zopakovat námitku uplatněnou již v odvolacím řízení, a sice, že ačkoliv bylo prokázáno, že bance předložená daňová přiznání a účetní závěrky obsahovaly nepravdivé údaje, pak dle jeho názoru nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, jaké byly skutečné a pravé údaje týkající se hospodaření společnosti. Ve spojení s tím, že soud ani nezjišťoval u poškozeného (banky), jaké byly podmínky pro poskytnutí úvěru v daném případě, nebylo možné v daném případě posoudit, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 87/2010, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 39 T 10/2009, ve vztahu k jeho osobě zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Po přezkoumání žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neshledal, přestože obviněný existenci takového extrémního rozporu namítl. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dle státního zástupce podřadit snad toliko námitku, že obviněný žádné podklady k uzavření smlouvy bance nepředkládal, a že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Současně uvedl, že námitky považuje za zjevně neopodstatněné, neboť dle učiněných skutkových zjištění jednali oba obvinění po vzájemné dohodě sofistikovaným způsobem, přičemž obviněný se na uvedení bankovního ústavu v omyl podílel svými podpisy na žádosti o úvěr a na zajišťovacích směnkách, a to za situace, kdy mu bylo známo, že firma Tempest Group Consulting, s. r. o., pro niž bylo o úvěr žádáno, hospodaří ve ztrátě a není schopna úvěr splácet. Dále pak participoval pro svou osobní potřebu na úvěrem poskytnutých penězích.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. K. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. K. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přestože obviněný v úvodu podaného dovolání vyjádřil, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud je povinen vycházet z konečného skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a v návaznosti na tento stav zvážit hmotně právní posouzení, jeho námitky směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především povahy listinných materiálů, dle kterých měl podávat nepravdivé a hrubě zkreslené informace, a zejména pak nesprávné vyhodnocení podpisů na těchto listinách; námitka nepřipuštění doplnění dokazování, v rámci něhož obviněný mohl prokázat, že bance předkládané listiny jsou opatřeny zfalšovanými podpisy) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, především pak, že bance osobně nepředkládal listinné materiály s nepravdivými údaji, daňová přiznání a účetní závěrky; a listiny, které bance předložil rozhodně neobsahovaly žádné „falešné“ informace; námitka nedostatečného zjištění skutečného a pravého hospodaření společnosti), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že z provedeného dokazování nevyplynul žádný jeho podíl na jednání naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, zejména pak uvádění nepravdivých či hrubě zkreslených informací) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž uvedl, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. K. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný dané námitky vznesl s výtkou, že tyto lze uplatnit, neboť se v dané věci jedná o případ tzv. extrémního nesouladu.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých byly společnosti TEMPEST GROUP CONSULTING, s. r. o., poskytnuty úvěry, tak především pak důkazů listinné povahy dokládajících, že bance byly předloženy materiály, z nichž bylo patrno, že společnost vykazuje zisk, kdy opak byl pravdou, tedy upravené tak, aby společnost získala úvěr, a které byly opatřeny podpisy obviněného i spoluobviněné Mgr. D. L.
Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Krajského soudu v Brně jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (viz strana 11 dole až 13 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou, a z jakých důvodů nepovažoval za nutné doplnit dokazování o expertízu ručního písma u podpisů obviněného, jak tento navrhoval (str. 13 rozsudku).
Stejně tak odvolací soud, který odmítl odvolání obviněného i spoluobviněné Mgr. D. L.. Navíc je třeba poukázat na to, že obviněným uplatněné námitky byly již odpovídajícím způsobem vyhodnoceny odvolacím soudem. Odvolací soud na straně 4 – 7 napadeného usnesení podrobně námitky obviněného rozvedl a vyložil, na základě jakých skutečností je shledal nedůvodnými. Především se zabýval námitkou, v rámci níž obviněný tvrdil, že on osobně žádné materiály bance nepředkládal, kdy odvolací soud uvedl, že „ čistě sémanticky vzato se může jevit použití výrazu „předložili“ za ne zcela jasné, ovšem pouze za situace, pokud by soud prvního stupně v odůvodnění nerozvedl, v čem spolupachatelství obžalovaného K. spatřuje “, s tím, že zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není fyzické předložení nepravdivých údajů, a z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrno, že jednání obviněného „ mělo být určitým článkem řetězu, které mělo vést k přímému vykonání trestného činu “. K nedoplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví uvedl odvolací soud zcela správně, že k přibrání znalce k vypracování znaleckého posudku se přistupuje toliko tam, kde je zapotřebí odborných znalostí, což v projednávaném případě nebylo třeba, neboť bylo vyžádáno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertíza ručního písma, které mělo posoudit sporné podpisy obviněného na předmětných směnkách, a obviněný neuvedl žádnou relevantní okolnost, která by zpochybnila správnost závěrů tohoto odborného vyjádření či autenticitu srovnávacích materiálů. Odvolací soud se zabýval dostatečně i námitkou nezajištění si pravých dokladů, které obsahovaly správné údaje, kdy zcela v souladu se zásadami logiky uvedl, že tímto obviněný v podstatě uznává nepravdivost a zkreslenost předkládaných údajů, čímž je námitka sama naprosto nedůvodná. Odvolací soud taktéž vyhodnotil námitku směřující ke zpochybnění subjektivní stránky trestného činu jako neopodstatněnou, kdy uvedl, že „ pokud soud prvního stupně dovodil své skutkové závěry, stran subjektivní stránky, učinil tak i z prokázaného faktu, že obžalovanému K. bylo poukázáno z vylákané částky 500.000,- Kč, což ostatně obžalovaný ve své výpovědi rovněž potvrdil a takovýto postup nalézacího soudu je zcela logický “. Další námitky směřující proti hodnocení důkazů byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako nepřípustné.
Z obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., s poukazem na nedostatečná skutková zjištění a stupeň zavinění (maje za to, že lze maximálně dovodit nepřímý úmysl), kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a je tedy čistou spekulací. Obviněný sám v rámci dovolání uvedl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným (str. 2 předmětného dovolání). S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata