ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.563.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 563/2011 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2011 o dovolání, které podal obviněný D. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 7 To 311/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 80 T 149/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 80 T 149/2009 , byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že „ ode dne 11. 7. 2009 kolem 16:00 hodin do 14. 7. 2009 v Č. T., okres K. a jinde užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, v hodnotě nejméně 73.000 Kč vlastníka O. Z., které následně dne 14. 7. 2009 ve večerních hodinách v Č. T., na ulici N. u garáže užívané P. O., prodal za částku min. 850 EUR prostřednictvím F. S. P. O. a tohoto jednání se dopustil přesto, že jako vlastník uvedeného vozidla byl v technickém průkazu, který měl obžalovaný od počátku k dispozici, uveden O. Z., přičemž vozidlo se dostalo do dispozice obžalovaného blíže nezjištěným způsobem, avšak za okolností, ze kterých mu muselo být zřejmé, že vozidlo pochází z trestné činnosti, když dne 11. 7. 2009 kolem 15:00 hodin v T. – N., okres F.-M., před rodinným domem bylo O. Z. odcizeno “.
Za tento trestný čin a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, č. j. 3 T 27/2010-160, který nabyl právní moci dne 13. 08. 2010, byl obviněný D. B. odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 2010, č. j. 3 T 27/2010-160, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. Z., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 80 T 149/2009, podal obviněný D. B. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 7 To 311/2010, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 328 - 331) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Namítl, že v projednávaném případě nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o popis skutkového stavu ve výroku rozsudku oproti znění popisu skutku v obžalobě. Dle odborné literatury se o totožnosti skutku hovoří tehdy, kdy je zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku nebo totožnost v podstatných okolnostech, což v projednávaném případě splněno nebylo, neboť soud rozhodoval o zcela jiném skutku, než který byl popsán v žalobním návrhu. Obžalobou byl obžalován z toho, že odcizil předmětné motorové vozidlo, tedy trestným činem krádeže, nicméně rozsudkem prvního stupně byl uznán vinným z toho, že užíval a převedl na jiného věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem. Obviněný namítl, že zde absentují shodné znaky charakterizující následek. Následkem trestného činu krádeže je zásah do vlastnického práva poškozeného spočívající v odnětí předmětu vlastnictví, avšak následkem trestného činu podílnictví je následná dispozice s předmětem pocházejícím z trestné činnosti.
Dále obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť nevěděl a ani nebyl srozuměn s tím, že užívá a převádí na jiného věc získanou trestným činem. Skutková verze o tom, že mu zastavila jemu neznámá osoba, která potřebovala jistý finanční obnos, přičemž mu nabízela do zástavy předmětné motorové vozidlo, nebyla ničím vyvrácena. Namítl, že v dobré víře půjčil dotyčné osobě finanční prostředky s tím, že tato jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem váznoucím na předmětném motorovém vozidle. To, že v technickém průkazu byla uvedena třetí osoba, nemusí ještě znamenat, že mu bylo jasné, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Obviněný ke své škodě nezkoumal původ vozidla, kdy se domníval, že vozidlo nebylo na nového majitele ještě přepsáno, zvlášť když se jednalo o cizího státního příslušníka. Zdůraznil, že je přesvědčen, že vozidlo nabyl realizací zástavního práva. Obviněný má zato, že z popisu skutku, jak je tento popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá skutečnost, že by se měl vytýkaného jednání dopustit ve formě úmyslného zavinění.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám při zrušení napadeného usnesení, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, obviněného zprostil obžaloby dle §226 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal obviněný.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitka brojící proti tvrzení o totožnosti skutku je výhradou ryze skutkové podstaty, kterou nelze podřadit nejen pod dovolatelem uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod. Námitku nedostatku subjektivní stránky shledal státní zástupce neopodstatněnou, neboť tvrzení, jimiž podkládal obviněný svou údajnou nevědomost o skutečném původu automobilu, se ukázala jako nepodložená či přímo lživá. Závěrem uvedl, že subjektivní stránkou deliktu se podrobně zabýval již nalézací soud a k jeho závěrům není nutno ničeho dodávat.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 7 To 311/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal, že v projednávaném případě nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o popis skutkového stavu ve výroku rozsudku oproti znění popisu skutku v obžalobě. Stejně tak nelze pod tento dovolací důvod podřadit námitky, v rámci nichž obviněný vytýká soudu vadná skutková zjištění (námitky týkající se původu vozidla a způsobu, jakým se vozidlo dostalo do jeho držení), když prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že mu zastavila neznámá osoba, která potřebovala jistý finanční obnos, přičemž mu nabídla do zástavy předmětné vozidlo, které v dobré víře převzal a užíval bez toho, aby si byl vědom toho, že pochází z trestné činnosti). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nutno uvést, že námitkou obviněného se zabýval již odvolací soud, který ve svém odůvodnění uvedl, že „ v nyní posuzovaném případě byla totožnost skutku zachována nejen totožností následku, ke kterémužto závěru dospěl okresní soud, ale též i totožnost jednání, neboť z popisu skutku, jak v obžalobě, tak i v nyní napadeném rozsudku je zřejmé, že obžalovaný disponoval cizím vozidlem vlastníka O. Z. bez oprávnění a z hlediska zachování totožnosti skutku není již natolik podstatné, zda toto vozidlo sám odcizil “ (str. 3 napadeného usnesení).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu, v rámci níž obviněný namítl, že z popisu skutku, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá skutečnost, že by se měl vytýkaného jednání dopustit ve formě úmyslného zavinění, a že byl přinejmenším srozuměn s tím, že užívá a převádí na jiného věc pocházející z trestné činnosti.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák . se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty.
Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např. přijímání úplatku ve smyslu §160 tr. zák.). Věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. Trestnými činy, kterými byla věc získána, jsou zejména trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., ale i trestný čin přijímání úplatku podle §160 tr. zák. nebo podplácení podle §161 tr. zák. apod.
Ze zákonných znaků trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. „ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá“ vyplývá, že pachatel tohoto trestného činu musí s předmětem útoku (cizí věcí, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou) určitým způsobem nakládat, případně mít nad ní určitou dispoziční moc. Užíváním se rozumí disponování s věcí za účelem využití její užitné hodnoty. Převedením na sebe nebo na jiného pak podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc může být převedena např. darem, koupí, směnou. Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu. Převedením je i další převod, tj. od překupníka na dalšího překupníka. Je nerozhodné, z jakého důvodu podílník převedl na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, např. přijal ji na úhradu své pohledávky, kterou měl vůči pachateli původního trestného činu (srov. R 42/1971). Jedná se o převedení s vědomím nebo se souhlasem osoby, která má takovou věc u sebe. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka, bylo samo trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o příslušný jiný trestný čin (krádež podle §247 tr. zák., podvod podle §250 tr. zák., loupež podle §234 tr. zák., vydírání podle §235 tr. zák. apod.).
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srov. §4 tr. zák.). Postačí i úmysl eventuální. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1506 – 1507).
Soud prvního stupně dovodil, že se obviněný při zachování totožnosti skutku dopustil minimálně trestného činu podílnictví, a to tak, že užíval osobní motorové vozidlo v hodnotě nejméně 73.000,- Kč, které následně prodal prostřednictvím další osoby, přestože jako vlastník uvedeného vozidla byl v technickém průkazu, který měl od počátku k dispozici, uveden O. Z. Předmětné vozidlo se dostalo do dispozice obviněného blíže nezjištěným způsobem poté, co bylo O. Z. odcizeno před jeho rodinným domem, přičemž obviněný si byl vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti.
Nalézací soud neuvěřil tvrzení obviněného, že předmětné vozidlo bylo předmětem zástavní smlouvy sepsané mezi ním a M. S. K tvrzení obviněného v rámci jeho obhajoby uvedl, že řetězec tolika „nešťastných náhod“ je absolutně nereálný. „ Obhajoba obžalovaného s ohledem na shora uvedené, co se týče náhodného setkání s M. S. a následným uzavřením zástavní smlouvy s touto osobou, je tak podle názoru soudu bezpečně a bez jakýchkoliv pochybností v plném rozsahu vyvrácena “, když během hlavního líčení nebylo bezpečně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by obviněný předmětné vozidlo sám odcizil, ani jakým způsobem se dostalo do jeho dispozice. Z provedeného dokazování je evidentní a jednoznačné, že předmětné vozidlo se dostalo do jeho dispozice „ za takových okolností, ze kterých mu muselo být evidentně zřejmé, že vozidlo pochází z trestné činnosti “ (str. 5 rozsudku). Daný závěr založil nalézací soud i na skutečnostech vyplývajících z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 3 T 162/2009, týkajícího se P. O., kterýžto od obviněného předmětné vozidlo koupil. Soud prvního stupně na str. 6 rozsudku dále uvedl, že obviněný „ evidentně minimálně neprojevil žádnou pečlivost ani obezřetnost při získání předmětného automobilu do jeho dispozice, přičemž jeho obhajoba ohledně náhodného setkání s M. S. a následným uzavřením zástavní smlouvy a pozdějším přechodem vlastnictví k předmětnému vozidlu na jeho osobu byla v plném rozsahu vyvrácena “. Nalézací soud své závěry podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku (str. 3 – 6 rozsudku) a soud odvolací se s nimi ztotožnil.
Co se týče subjektivní stránky soud prvního stupně uvedl, že „ po subjektivní stránce jde prokazatelně o úmyslné jednání (minimálně úmysl nepřímý) ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť obžalovaný, jak již bylo uvedeno výše, si musel být vědom nelegálního původu vozidla a s tím spojené možnosti jeho trestné činnosti “ (str. 6 odůvodnění rozsudku).
Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Ačkoli nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti, tj. odcizení vozidla, dopustil právě obviněný, díky čemuž nebylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin krádeže, podle názoru Nejvyššího soudu skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí dostatečně opravňují k závěru, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že předmětný automobil se do jeho držení dostal na základě trestné činnosti, a že tedy jednal minimálně v úmyslu nepřímém.
Odvolací soud se v rámci odůvodnění vyjádřil v tom smyslu, že „ v těch částech napadeného rozsudku, které se týkají výroku o vině, okresní soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Z těchto důvodů je možno skutková zjištění, která okresní soud na podkladě provedeného dokazování učinil a vyúsťující ve výrok o vině obžalovaného, považovat za správná a úplná a v tomto směru krajský soud na příslušnou část napadeného rozsudku odkazuje “. Současně uvedl, že „ odvolací námitky obžalovaného jsou vlastně opakováním a pokračováním jím dosud uplatňované obhajoby, která byla provedenými důkazy vyvrácena “ (str. 2 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se se závěry obsaženými v rozhodnutích nižších soudů ztotožňuje.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. B. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a