ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.617.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 617/2011 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 35 T 7/2009 , byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., jichž se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku tak, že „ po předchozí domluvě se zemřelým P. T., roz. G., a J. R., navzájem srozuměni se svým počínáním, se záměrem získat peníze a věci dne 19. 3. 2008 kolem 02.00 hodiny v K., A. u., vnikli nezajištěnými okny po vyhnutí závěsů ventilace do garáže na pozemku u domu majitele Ing. Z. Č., poté za užití stavitelných kleští tam nalezených rozlomili zevnitř vložku zámku postranních dveří garáže, odkud prošli nezajištěnou brankou na pozemek sousedního rodinnému domu majitele Ing. J. O., kde po vypáčení okna v přízemí vnikli nejprve do garáže a poté maskováni kuklami a ozbrojeni nožem a dvěma pistolemi opatřenými tlumiči vstoupili do obytné části domu, kde v té době v ložnici spali Ing. J. O. a jeho manželka B. O. a ve vedlejším pokoji jejich neteř J. K., s namířenými pistolemi požadovali po Ing. J. O. vydání klíče od trezoru zabudovaného ve zdi v pracovně, ve kterém byly uloženy cenné papíry, finanční hotovost a šperky, vše v celkové hodnotě nejméně 2 milióny Kč, přičemž do ložnice přivedli J. K., kterou ohrožovali nožem, přinutili sednout si na postel a svázali jí ruce lepící páskou, a když je poškozený Ing. J. O. žádal, aby jí neubližovali a odmítl jim vydat klíče od trezoru a vstal z postele, nastříkali mu do obličeje nezjištěnou látku a střelili ho do levé nohy, a poté, co se mu podařilo utéci na balkón, odkud volal o pomoc, z domu utekli; při činu z pracovny odcizili dvě peněženky s finanční hotovostí 1.900 USD, 900 EURO a 10.000,- Kč, a poškozený Ing. O. v důsledku jejich jednání utrpěl těžké zranění spočívající v průstřelu levého lýtka se vstřelovým otvorem těsně pod úrovní kolenního kloubu a výstřelovým otvorem vzadu nad úrovní hlezna, kdy střelný kanál vedl nazad dolů a v jeho průběhu došlo ke zlomení střední části lýtkové kosti, a toto poranění si vyžádalo ošetření a hospitalizaci v nemocničním zařízení do 21. 3. 2008, následnou ambulantní léčbu a poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života, neboť do 12. 4. 2008 měl nohu znehybněnou sádrovou fixaci a chodit pouze za pomoci berlí bez došlapování na dolní končetinu musel do června 2008 “.
Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §41, §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále bylo obviněnému uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozeným: České národní zdravotní pojišťovně se sídlem P., J., škodu způsobenou trestným činem v částce 7.530,- Kč, Kooperativně pojišťovně, a. s., oddělení regresů, se sídlem L., R., škodu způsobenou trestným činem v částce 144.830,- Kč, poškozenému Ing. J. O., trvale bytem K., A., škodu způsobenou trestným činem v částce 1.900,- USD a 900,- EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl Ing. J. O., trvale bytem K., A., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 35 T 7/2009, obviněný podal odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, a to z důvodu formálních vad výroku o vině spočívající v tom, že soud prvního stupně obviněnému uložil trest za použití §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., avšak ve výroku o vině ani v právním posouzení tohoto jednání takto obviněného neoznačil.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011 , a to tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako zvláště nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., a to na základě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ po předchozí domluvě se zemřelým P. T., roz. G., a zemřelým J. R., navzájem srozuměni se svým počínáním, se záměrem získat peníze a věci dne 19. 3. 2008 kolem 02.00 hodin v K., A., vnikli nezajištěnými okny po vyhnutí závěsů ventilace do garáže na pozemku u domu majitele Ing. Z. Č., poté za užití stavitelných kleští zde nalezených rozlomili zevnitř vložku zámku postranních dveří majitele Ing. J. O., kde po vypáčení okna v přízemi vnikli nejprve do garáže a poté maskováni kuklami a ozbrojeni nožem a dvěma pistolemi opatřenými tlumiči vstoupili do obytné části domu, kde v té době v ložnici spali Ing. J. O. a jeho manželka B. O. a ve vedlejším pokoji jejich neteř J. K., s namířenými pistolemi požadovali po Ing. J. O. vydání klíče od trezoru zabudovaného ve zdi pracovny, ve kterém byly uloženy cenné papíry, finanční hotovost a šperky, vše v celkové hodnotě nejméně 2 000 000 Kč, přičemž do ložnice přivedli J. K., kterou ohrožovali nožem, přinutili sednout si na postel a svázali jí ruce lepící páskou, a když je poškozený Ing. J. O. žádal, aby jí neubližovali a odmítl jim vydat klíče od trezoru a vstal z postele, nastříkali mu do obličeje nezjištěnou látku a střelili ho do levé nohy a poté, co se mu podařilo utéct na balkón, odkud volal o pomoc, z domu utekli; při činu z pracovny odcizili dvě peněženky s finanční hotovostí 1 900 USD, 900 EURO a 10.000 Kč a poškozený Ing. O. v důsledku jejich jednání utrpěl těžké zranění spočívající s průstřelu levého lýtka se vstřelovýrn otvorem těsně pod úrovní kolenního kloubu a výstřelovým otvorem vzadu nad úrovní hlezna, když střelný kanál vedl nazad dolů a v jeho průběhu došlo ke zlomení střední části lýtkové kosti a toto poranění si vyžádalo ošetření a hospitalizaci v nemocničním zařízení do 21. 3. 2008, následnou ambulantní léčbu a poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života, neboť do 12. 4. 2008 měl nohu znehybněnou sádrovou fixací a chodit mohl pouze za pomoci berlí bez došlapování na dolní končetinu do června 2008,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 3. 11. 1998 sp. zn. 9 T 10/97 uznán vinným mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b). odst. 4 tr. zák. a odsouzen rozsudkem téhož soudu z 15. 5. 2000 sp. zn. 9 T 28/98 podle §247 odst. 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který vykonal dne 31. 8. 2005 “.
Odvolací soud odsoudil obviněného P. K. podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit na náhradě škody České národní zdravotní pojišťovně se sídlem P., J., škodu ve výši 7.530,- Kč, Kooperativně pojišťovně, a. s., oddělení regresů, se sídlem L., R., škodu ve výši 144.830,- Kč a Ing. J. O., , trvale bytem K., A., škodu ve výši 1.900,- USD a 900,- EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. J. O., trvale bytem K., A., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného P. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 745 - 754) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. , maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo jím současně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v rámci podaného dovolání zopakoval své námitky uplatněné již v předchozím odvolání. Uvedl, že popírá, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Namítl, že pokud je mu přičítána účast na jednání J. R., byl odsouzen v rozporu se zásadou obžalovací za jednání, pro které nebyl obžalován. Dále obviněný zpochybnil skutková zjištění soudů, kdy především namítl, že nebylo prokázáno, že by k oběma vloupáním došlo týž den, tj. 19. března 2008, což dle jeho přesvědčení vede k závěru, že obě vloupání a loupež nemohou být kvalifikovány jako jeden pokračující trestný čin. O tom, že k vloupání do domu Ing. O. došlo předmětného dne nejsou důvodné pochybnosti, nicméně závěr o tom, že téhož dne došlo i k vloupání do garáže Ing. Z. Č., nelze opřít o žádné důkazy. V této souvislosti uvedl, že výpověď svědka Ing. O. není důkazem o tom, že by cizí osoba vnikla do garáže Ing. Č. právě předmětného dne či že by se jednalo o stejnou osobu, která vnikla i do jeho domu. Dále obviněný podrobně rozvedl své úvahy týkající se kriminalistickou expertízou zjištěné stopy DNA a uvedl, že nebylo prokázáno, že DNA byla na kleště přenesena z ruky, či jiné části jeho těla, kdy současně popřel, že by se předmětných kleští dotýkal. Stejně tak zpochybnil zajištěné pachové stopy, které dle jeho přesvědčení neprokazují, že by se nacházel v garáži Ing. Č. či v domě Ing. O. Dále namítl, že pro vloupání do garáže Ing. Č. a domu Ing. O. chybí motiv a závěry soudu jsou v tomto směru nepřezkoumatelné. Ing. O., jeho manželka i neteř J. K. neuvedli žádný údaj, na jehož základě by bylo možno dojít k závěru, že jedním z pachatelů byl právě obviněný. Poukázal na některé skutečnosti vyplývající z výpovědi svědkyně O., která uvedla, že pes na přítomnost cizích osob nereagoval štěkotem, jak bývá obvyklé. V této souvislosti poukázal na to, že se policie dostatečně nezabývala osobou syna poškozených, D. O., který bydlí v dostatečné vzdálenosti od domu poškozených, je s nimi v každodenním kontaktu a je uživatelem pervitinu. Dále obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka B. K., o níž soudy dle jeho názoru opřely svá tvrzení o účasti obviněného na loupežném přepadení a možné souvislosti s vloupáním do garáže Ing. Č. Dle obviněného vzbuzuje důvodné pochybnosti odlišnost jeho osobních charakteristik od typových charakteristik pachatelů vyplývajících z výpovědi Ing. J. O. a z výpovědi B. O. o chování psa přítomného přepadení, jakož i z absence důkazů o prověření verze pachatelství vyslovené D. O. Soudům obou stupňů tak vytýká, že se neřídily zásadami zákazu deformace důkazu a zásady in dubio pro reo, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně obviněný napadl i výrok o náhradě škody, kdy uvedl, že soud před rozhodnutím o nárocích na náhradu škody neprovedl důkazy o výši škody, kterou jim měl způsobit. Obviněný má za to, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudu, neboť provedeným dokazováním nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že se dopustil skutku, pro který byl napadeným rozsudkem uznán vinným.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011, ve výrocích o vině, trestu a povinnosti obviněného nahradit škodu zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že věcná argumentace obviněného je zcela totožná s námitkami, které uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku. Na tyto námitky soud druhého stupně náležitě reagoval, vyrovnal se s nimi a své závěry zřetelně a srozumitelně vyložil v důvodech napadeného rozhodnutí, a státní zástupce s nimi vyslovil jednoznačný souhlas. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že v žádném případě obviněnému nesvědčí. Jedná se o okolnost skutkovou, nikoli právní, navíc jde o skutečnost nemodifikující podmínky trestnosti obviněného. Podíl zemřelého R. je do popisu skutku vtělen pouze proto, že se tak nahradila do té doby anonymní osoba konkrétním individuálním určením, o koho se jednalo. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný ve vztahu k němu argumentuje toliko skutkovými námitkami, kteréžto ovšem tento důvod dovolání naplnit nemohou. Státní zástupce neshledal, že by se v projednávaném případě jednalo o namítanou deformaci důkazu, opomenutí zásady in dubio pro reo či extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, neboť se jedná toliko o prázdné proklamace bez konkrétní vazby k závěrům napadeného rozhodnutí. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ani jedné z obou možných alternativ nelze přiznat jakoukoli důvodnost.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest (k odvolání státního zástupce), a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (k dovolání obviněného). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř.
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně konkrétního ustanovení se nedovolává. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval ve skutečnosti, že mu byla dle jeho přesvědčení přičítána účast na jednání zemřelého J. R., což neodpovídá tomu, co mu bylo za vinu kladeno v obžalobě.
V obžalobě (č. l. 350 spisu) je uvedeno, že se obviněný předmětného jednání dopustil společně se spoluobviněným P. T., roz. G., a to „ po předchozí domluvě s dalším neustanoveným pachatelem “. Totožnost této neznámé osoby byla objasněna až po podání obžaloby, poté, co J. R. spáchal sebevraždu. Státní zástupce správně uvedl, že se jedná o skutkovou, a nikoli právní okolnost, kterážto nemá žádný vliv na trestnost obviněného. Jednání do podání obžaloby neznámé osoby bylo toliko podřazeno konkrétnímu pachateli. Jednání kladené za vinu obviněnému nedostalo žádné změny. Tímto zpřesněním tak k žádnému dotčení práv obviněného nemohlo dojít, a již vůbec ne k narušení zásady obžalovací ve smyslu totožnosti skutku, jíž se obviněný dovolával.
Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání podle tohoto dovolacího důvodu lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především námitky týkající se obsahu výpovědí svědka Ing. Z. Č., poškozeného Ing. J. O., jeho manželky B. O., syna D. O., neteře J. K. a svědka B. K., kteroužto označil za nevěrohodnou; dále námitky týkající se kriminalistické expertízy zjištění stop DNA na posuvných kleštích, kladivu a motyčce a s tím související výpovědi znalce pplk. RNDr. Martina Krátkého, a dále metody genetické analýzy založené na porovnání stop a vzorků DNA) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (obecná námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil; námitka, že se nedotkl předmětných kleští, ani nebyl osobou, která se vloupala do garáže Ing. Z. Č. a do domu poškozeného Ing. J. O.; námitka týkající se bližšího časového určení vloupání do garáže Ing. Z. Č.; námitka týkající se výše zjištěné škody), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyla prokázána souvislost mezi vloupáním do domu poškozeného Ing. J. O. a garáže Ing. Z. Č., kdy nebylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se účastnil loupežného přepadení v domě poškozeného Ing. J. O.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se žádného loupežného přepadení v domě poškozeného Ing. J. O. neúčastnil, stejně jako vloupání do garáže Ing. Z. Č., kdy současně rozvádí úvahy o tom, že tato dvě vloupání spolu nesouvisí, neboť k vloupání do garáže Ing. Z. Č. mohlo dojít jindy než předmětného dne, tj. 19. 3. 2008, maje za to, že k přenosu jeho pachové stopy na předmětné kleště mohlo dojít nejrůznějším způsobem, stejně tak k přenosu DNA, např. předchozím užitím rukavic; dále obviněný uvedl, že zde není z jeho strany žádný motiv pro vloupání se do garáže Ing. Z. Č., nicméně má za to, že vloupání se musela dopustit osoba poškozenému blízká, neboť jeho pes na pachatele nereagoval štěkotem, jak by jistě reagoval na osobu cizí, tedy i obviněného, jak potvrdila i manželka poškozeného B. O. a současně naznačil, že touto osobou mohl být syn poškozeného D. O., kterýžto měl motiv).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů , kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný rovněž namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Je třeba upozornit, že obviněný námitky uvedené v podaném dovolání uplatnil již v předchozím odvolání, a to v doslovné shodě včetně písařských chyb. Odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal (str. 6 – 8 napadeného rozsudku) a z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že v této části odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Námitce extrémního nesouladu tedy nelze přisvědčit.
Obviněný sice vznesl námitku, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako pokračování v trestném činu, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, jak uvedeno výše, a je tedy čistou spekulací. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání není důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal, stejně jako odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, kdy z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tedy přichází toliko druhá varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívající v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Zde musí Nejvyšší soud konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a