ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.62.2011.3
3 Tdo 62/2011-I -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 dovolání, které podal obviněný P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 4 To 460/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 237/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 3 T 237/2009, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným Z. Ž., tím, že „ dne 25. 5. 2009 v době kolem 23.15 hodin v k.ú. obce Š., na mimoúrovňovém křížení silnic, po předchozí společné domluvě společným jednáním ulomili kovový sloupek s částí hliníkové patky, na které byla připevněna dopravní značka s označením hlavní silnice s dodatkovou tabulkou s tvarem křižovatky, který byl umístěn na silnici, o hmotnosti 12,5 kg a délce 3 metry, kterou následně společně odnesli na mostní konstrukci a sloupek s dopravní značkou shodili v počáteční vodorovné poloze z mostní konstrukce do jízdního pruhu silnice ve směru Č. B. T. s úmyslem zasáhnout projíždějící osobní automobil tov. zn. Peugeot 306 Cabrio, řízené A. J., přičemž odhozená dopravní značka se střetla ve vodorovné poloze s přední částí vozidla, v důsledku čehož došlo k poškození přední části vozidla, konkrétně ohnutí spodního příčného nosníku, vyhnutí levého předního kola k podběhu, odření laku zadní části levých dveří, vmáčknutí levého zadního blatníku a poškození ochranné plastové lišty levého zadního blatníku, když s ohledem na rychlost vozidla, které jelo předpokládanou maximální povolenou rychlostí - 90 km/h, noční dobu a výhledové poměry, charakter a rychlost letící překážky, hrozil vznik dopravní nehody, při kterém byl řidič uvedeného vozidla bezprostředně ohrožen těžkou újmou na zdraví, ke které však v důsledku správné reakce ze strany řidiče nedošlo, a takovým jednáním způsobili poškozenému majiteli vozidla A. J., škodu poškozením ve výši 40.500,- Kč a poškozením dopravní značky Správě a údržbě silnic J. k., škodu ve výši 2.535,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. Ž. Oběma spoluobviněným bylo uloženo v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř., aby rukou společnou a nerozdílnou uhradili na náhradě škody poškozenému A. J., částku 40.500,- (čtyřicet tisíc pět set) Kč. Se zbytkem nároku byl poškozený A. J. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 3 T 237/2009, podal obviněný P. P. a spoluobviněný Z. Ž. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 4 To 460/2010 , a to tak, že k odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, pokud byla obžalovaným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili na náhradě škody poškozenému A. J. částku 40.500,- Kč, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že spoluobviněným P. P. a Z. Ž. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému A. J., částku 20.250,- (dvacettisícdvěstěpatesát) Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 4 To 460/2010, podal obviněný dovolání (č. l. 244 - 248), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř ., kdy zpochybnil správnost právního posouzení skutku též jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. především pro absenci subjektivní stránky, dále nesprávnou interpretaci ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. s ohledem na ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a ustanovení §58 odst. 1 tr. zák., které vyústilo v nepodmíněné odsouzení na dobu 2 let, a konečně neúplnost výroku rozsudku.
Uvedl, že je mu přičítán úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, ačkoli takovýto úmysl shodně se spoluobviněným Z. Ž. popíral, znalec ze způsobu vhození značky na vozovku vyloučil možnost vzniku přímého zranění, k žádné újmě na zdraví nedošlo a útok nesměřoval proti konkrétní osobě. S odkazem na ustanovení §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. podmiňuje závěr o existenci úmyslného zavinění ke způsobení následku zjištěním, že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku. Poukázal, že zjišťovat úmysl způsobit těžší následek, kdy ho pachatel sám nedozná, je možné jen na podkladě nepřímých důkazů, nelze však usuzovat jen z povahy předmětu, kterým byl útok veden. Je třeba zvážit další okolnosti, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného útoku, způsob jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. V této souvislosti odkazuje na starší i novější judikaturu. Dále namítl, že ke vhození dopravní značky došlo v době, kdy spoluobvinění neviděli v bezprostřední blízkosti žádné vozidlo, a v této souvislosti ze svého hlediska hodnotí závěry znaleckého posudku.
Obviněný dále brojil proti znění skutkové věty rozsudku, především pak napadl tu část skutkové věty, v níž je uvedeno, že měl v úmyslu zasáhnout projíždějící vozidlo. V této souvislosti cituje některé obecné závěry právní teorie pokusu trestného činu a dovozuje, že v jeho případě by musel úmysl pachatele zahrnovat především skutečnou vůli ublížit na zdraví konkrétní osobě, která zde však nebyla. Dále podrobuje kritice některá konstatování v odůvodnění soudních rozhodnutí, ze kterých soudy dovozovaly existenci úmyslného zavinění na jeho straně. Rovněž skutečnost, že řidič bezprostředně po střetu ještě asi 100 m pokračoval v jízdě, než zastavil, ani nebrzdil a z místa odjel bez okamžitého přivolání policie, vylučuje podle jeho názoru možnost vzniku nehody s těžším následkem. Z těchto důvodů by uvedená právní kvalifikace neměla obstát, neboť nedošlo k žádné újmě na zdraví. Obviněný však současně sám připustil, že pokus je charakterizován absencí následku a že o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. se může jednat, i když k žádné újmě na zdraví nedošlo.
Dále napadl výrok o trestu, přičemž uvedl, že namítá „mimo výše uvedenou nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání též i nepodmíněnou formu trestu“. Skutková zjištění obsažená ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí označil za víceméně spekulativní, a chování poškozeného po nehodě za „chladnou kalkulaci“. Podrobil kritice části odůvodnění odvolacího soudu týkající se uložení nepodmíněného trestu a uvedl, že uložení výchovného podmíněně odloženého trestu by bylo dostačující.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. citoval právní větu z výroku o vině a uvedl, že takováto formulace nemá oporu v zákoně. Dále vytkl soudům, že právní kvalifikace skutku byla provedena podle trestního zákona, zatímco právní odkaz při určení formy výkonu trestu byl uveden podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., takže v souvislosti s jedním skutkem bylo použito dvou odlišných zákonů.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 4 To 460/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému řízení a rozhodnutí. Současně navrhl, aby podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, který v souvislosti s právní mocí napadeného rozsudku obviněný již nastoupil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že za relevantně uplatněnou námitku obviněného lze považovat tu, podle které úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, avšak při posouzení její důvodnosti je třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto nelze přihlížet k té části dovolání, ve které podatel tato skutková zjištění jakkoli zpochybňuje a označuje je za spekulativní, kdy dokonce polemizuje i s obsahem odůvodnění rozsudku, což je nepřípustné s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Uvedl, že jednání obviněného není zcela typickým případem fyzického útoku směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ze skutkové věty stejně jako z odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu však lze dovodit, jak útok probíhal a k jakým následkům mohlo dojít, když uvedl, že za daných okolností dokonce i samotný naprosto nečekaný pád předmětu, jakým byla dopravní značka, na vozovku mohl vzhledem ke své naprosté nečekanosti a nepředvídatelnosti pro řidiče vozidla vést k těžké havárii, která mohla vést minimálně k těžkým zraněním osob ve vozidle. Státní zástupce připustil, že v tzv. skutkové větě nebyl sice výslovně vyjádřen úmysl spoluobviněných způsobit těžkou újmu na zdraví, tento úmysl však byl podle jeho názoru alespoň naznačen konstatováním, že spoluobvinění jednali s úmyslem zasáhnout dopravní značkou značnou rychlostí jedoucí automobil. Navíc spoluobvinění s ohledem na noční dobu, tedy sníženou viditelnost, délku a hmotnost dopravní značky museli usuzovat na to, že řidič může jednat neočekávaně a současně může s vozidlem havarovat, a museli vědět, jaký následek mohou způsobit, a to vzhledem k svému věku a znalosti fyzikálních zákonů a úlekové reakci řidiče. Spoluobviněným při tom samozřejmě nemohlo být nic známo o řidičských schopnostech řidiče vozidla a neměli důvod spoléhat na to, že vzniklou situaci bez následků zvládne. Skutečnost, že k žádné újmě na zdraví A. J. nedošlo v důsledku jeho správné řidičské reakce, tj. okolnosti na obviněném zcela nezávislé, proto právní kvalifikaci pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. nijak nevylučuje.
Za nepřípadnou označil státní zástupce námitku, podle které musí úmysl pachatele směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví konkrétní osoby. Konkrétními osobami, proti kterým útok směřoval, byla v tomto případě osádka předmětného vozidla, resp. minimálně jeho řidič. Za deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající označil námitky obviněného směřující proti výroku o trestu, kterými obviněný namítl přílišnou přísnost uloženého trestu, zejména pokud jde o jeho nepodmíněnost.
Formálně pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelnou námitku pak státní zástupce shledal tu, v rámci níž obviněný namítl, že právní kvalifikace skutku byla provedena podle trestního zákona, zatímco právní odkaz při určení formy výkonu trestu byl uveden podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Tato námitka se týká působnosti trestních zákonů, tj. jiného hmotněprávního posouzení souvisejícího s rozhodováním o trestu. Uvedl, že staré nebo novější právní úpravy je vždy třeba použít jako celku, proto měl být dřívější zákon použit i při rozhodování o trestu, a to včetně rozhodování o zařazení obviněného do typu věznice. Doplnil, že v daném případě se neuplatní výjimka stanovená v §3 odst. 1 tr. zákoníku (resp. §16 odst. 2 tr. zák.).
Za částečně důvodné označil státní zástupce i námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když formulace tzv. právní věty ve výroku o vině je dle jeho názoru nejen neobratná, ale zejména z ní „vypadla“ ta část ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., podle kterého je trestnost pokusu podmíněna tím, aby šlo o „jednání pro společnost nebezpečné“. Jinak však znaky pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona právní věta obsahuje (úmyslné jednání směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému, nedokonání činu) a výše uvedené formální pochybení opět nemá absolutně žádný dopad na postavení obviněného.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného směřující právě do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný tvrdí, že skutková zjištění jsou spekulativní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především obsahu znaleckého posudku) a z nich vyvozená vadná skutková zjištění (zejména části námitek týkajících se úmyslu spoluobviněných, resp. že tito neměli v úmyslu zasáhnout projíždějící automobil a toto vozidlo v době odhození značky na vozovku vůbec neviděli). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, kdy namítá, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají.
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru formálně deklaruje absenci subjektivní stránky trestného činu, kdy však ve skutečnosti namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná.
Současně nelze přihlížet k námitkám, v rámci nichž obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů. Podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
Za deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající lze označit i námitky obviněného směřující proti výroku o trestu.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však obviněný neuplatnil. Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Podle §222 odst. 1 tr. zák. se trestného činu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965).
Je třeba přisvědčit obviněnému, že při absenci přímého doznání pachatele, je třeba při posuzování existence úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví, mimo povahy předmětu, kterým byl útok veden, zvážit též způsob použití tohoto předmětu, intenzitu útoku, způsob jeho provedení a pohnutku činu (srov. R 16/1964).
Dle skutkových zjištění spoluobvinění shodili 12,5 kg vážící a 3 metry dlouhou dopravní značku (resp. sloupek s dopravní značkou) z mostní konstrukce s úmyslem zasáhnout projíždějící osobní automobil, který jel rychlostí 90 km/hod. Ze skutkové věty rozsudku se podává, že spoluobvinění „ s ohledem na rychlost vozidla, které jelo předpokládanou maximální povolenou rychlostí 90 km/hod., noční dobu a výhledové poměry, charakter a rychlost letící překážky, hrozil vznik dopravní nehody, při které byl řidič uvedeného vozidla bezprostředně ohrožen těžkou újmou na zdraví, ke které však v důsledku správné reakce ze strany řidiče nedošlo “.
V rámci odůvodnění nalézací soud vyložil, že střet vozidla s dopravní značkou mohl vzhledem k rychlosti vozidla a k dalším okolnostem, za kterých k němu došlo, vést k nekontrolovatelnému pohybu vozidla a následné havárii s těžkou újmou na zdraví poškozeného i přes to, že s ohledem na délku značky a její vodorovnou polohu v momentu střetu nemohlo dojít k vniknutí značky do vozidla a jejímu přímému kontaktu s poškozeným. Dále konstatoval, že obvinění s ohledem na noční dobu, tedy sníženou viditelnost, délku a hmotnost dopravní značky museli usuzovat na to, že řidič může jednat neočekávaně a současně může s vozidlem havarovat, a museli vědět, jaký následek mohou způsobit, a to vzhledem k svému věku a znalosti fyzikálních zákonů a úlekové reakce řidiče.
Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněného v tom směru, že ve skutkové větě rozsudku není výslovně vyjádřen úmysl obviněných způsobit těžkou újmu na zdraví. Na stranu druhou je úmysl spoluobviněných částečně vyjádřen ve skutkové větě konstatováním, že jednali s úmyslem zasáhnout dopravní značkou značnou rychlostí projíždějící automobil. Oba shodně vypověděli, že se jednalo o okamžitý nápad, který byl ovlivněn požitím alkoholu. Nejprve chtěli dopravní značku toliko otočit, následně ji však utrhli a „ pak vznikl nápad, že ji hodí na silnici “ (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Nelze také přehlédnout skutečnost, že spoluobvinění zcela odlišně soudu podali a vysvětlili, z jakého místa došlo z mostní konstrukce ke zhození značky. Rozpor ve výpovědích o skutečnosti, z jakého místa dopravní značku shodili, vedl soud k závěru, že jejich tvrzení jsou nevěrohodná – „ Stěží může obstát obhajoba obžalovaných, že si nepamatují na konkrétní místo shození značky, neboť byli značně pod vlivem alkoholu a prakticky nevěděli co činí. Tato část tvrzení obžalovaných je však dle soudu nepravdivá a účelová. Obžalovaní totiž shodně dodávají, že v okamžiku, kdy dopravní značku shodili, si uvědomili, že jde o "blbost" a mohl by z toho být problém (obž. P. doslova uvedl, že by mohlo jít o "průser"), a proto z místa mostní konstrukce utíkali pryč směrem k obci D. Tvrzení obžalovaných o tom, že nevěděli, co konkrétně činí, je vyvracen i výpovědí poškozeného A. J., který sice pozoroval známky opilosti u obžalovaných, nicméně tito se mezi sebou zřetelně domlouvali, že radši před poškozeným utečou, neboť by mohli mít problém “ (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že dopravní značka daného tvaru a váhy „ zcela prokazatelně překonala vzdálenost 8,45 metru (výška mostní konstrukce) za dobu 1,3 vteřiny. Jedná se o základní fyzikální propočet, na jehož základě je možné konstatovat, že bylo vyvráceno tvrzení obžalovaných. že v době, kdy značku hodili ve svislé poloze z mostní konstrukce, viděli toliko osvětlení blížícího se vozidla na značnou vzdálenost. Z tohoto soud naopak dovodil, že obžalovaní zcela zřetelně a evidentně dopravní značku shodili s úmyslem, že alespoň eventualitou přímého zásahu vozidla “ (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
V kontextu se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí je zřejmé, že spoluobvinění si museli být vědomi toho, že takovýmto způsobem útoku mohou přivodit havárii vozidla. Následky takovéto havárie by mohly být velice závažné až fatální, a to vzhledem k rychlosti jízdy zasaženého vozidla a nečekanosti celé situace, kdy je samozřejmé, že řidič soustředící se na řízení automobilu nepředvídá pád takovéhoto předmětu. Daná situace tedy zcela jistě mohla vést ke způsobení těžké újmy na zdraví osob ve vozidle, ať už přímo v důsledku střetu předmětu s vozidlem nebo v důsledku následné reakce řidiče. Je třeba dát za pravdu státnímu zástupci, že pád rozměrného předmětu z výšky na vozidlo je událostí v silničním provozu natolik neobvyklou, že i u dobrého řidiče může vyvolat nekontrolovatelnou reakci i v případě, že samotný kontakt tohoto předmětu s vozidlem směr jízdy vozidla a jeho jízdní vlastnosti podstatně neovlivní.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Podle Nejvyššího soudu skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí dostatečně opravňují k závěru, že obvinění museli vědět o tom, že svým jednáním mohou způsobit následek spočívající v těžké újmě na zdraví, a že s takovýmto následkem, i když ho přímo nechtěli, byli srozuměni. Sám obviněný uvedl, že z místa utekl, neboť si uvědomil, že „ to byla blbost “ a že „ hozená značka na silnici je asi problém pro projíždějící vozidla, mohou do ní narazit “ (č. l. 161 spisu).
Dle závěrů soudů se obviněný jednání kladenému mu za vinu dopustil v nepřímém úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.). U nepřímého úmyslu nemusí být způsobení škodlivého následku přímým cílem pachatele. Je namístě poznamenat, že v případě obviněného by bylo možno úmysl nepřímý dovodit i v případě, že mu v prvé řadě nešlo o ublížení na zdraví řidiči či posádce projíždějícího vozidla, ale toliko o zvědavost, co se může stát či jaká bude reakce řidiče. V této části tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného neopodstatněným.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.. Pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je charakterizován tím, že ke škodlivému následku nedošlo. Námitky obviněného, že k žádné újmě na zdraví A. J. nedošlo, jsou tedy zcela nepřiléhavé, neboť právní kvalifikaci pokusu trestného činu s absencí škodlivého následku počítá.
Stejně nepřípadná je námitka, že úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví musel nutně směřovat proti konkrétní osobě, což není v jeho případě splněno, neboť osobu řidiče vozidla neznal. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokusu, se nevyžaduje, aby pachatel znal totožnost osoby, proti které útok směřuje. Konkrétnost pachatele je dána tím, že je objekt trestného činu určen, tzv. konkretizován. V daném případě byl touto konkrétní osobou minimálně řidič vozidla, neboť spoluobvinění nemohli za dané situace vědět, kolik osob ve vozidle cestuje.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však dále podřadit námitku obviněného, že právní kvalifikace skutku byla provedena podle trestního zákona, zatímco právní odkaz při určení formy výkonu trestu je uveden podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
Podle pravidel o časové působnosti trestních zákonů v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obecně se tedy pro posouzení jednání pachatele uplatní právní úprava účinná v době, kdy došlo k trestně právně relevantnímu jednání; jinou pozdější právní úpravu lze aplikovat pouze tehdy, je-li pro pachatele příznivější. Použití pravidla o časové působnosti trestních zákonů, podle nějž lze v případě příznivosti pozdějšího zákona použít tento zákon namísto zákona účinného v době spáchání činu, tedy přichází v úvahu pouze tehdy, pokud do pravomocného rozhodnutí o věci vstoupí v účinnost nová právní úprava trestního zákona (nebo zákonů, na něž trestněprávní norma odkazuje).
Podle ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.
Skutek, kterého se obviněný dopustil, se stal 25. 5. 2009, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. O skutku bylo rozhodováno dne 15. 3. 2010, tj. za účinnosti nové právní úpravy podle zákona č. 40/2009 Sb. Soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného podle ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. platného v době spáchání činu, neboť právní úprava dle zákona č. 140/1961 Sb. je pro něho příznivější nežli právní úprava podle zákona č. 40/2009 Sb., resp. ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Právní úpravu, ať dosavadní či novou, je vždy třeba užít jako celek. Výjimkou je zmíněné ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku, které však na projednávaný případ nedopadá, neboť trest odnětí svobody znají oba výše zmíněné zákony a rovněž typy věznic jsou v obou z nich vymezeny stejně (§39a odst. 1 tr. zák., §56 odst. 1 tr. zákoníku). Z daného je tedy zřejmé, že při rozhodování o trestu, resp. při rozhodování o zařazení obviněného do určeného typu věznice mělo být postupováno taktéž podle právní úpravy použité při právní kvalifikaci skutku, tj. trestního zákona č. 140/1961 Sb., a nikoli dle úpravy novější. Výrok o zařazení obviněného do typu věznice tedy měl být učiněn podle ustanovení §39a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Je však třeba poznamenat, že ačkoliv je tato obviněným namítaná vada oprávněná, jedná se toliko o vadu formální, která ve svém důsledku nemá vliv na postavení obviněného.
Obviněný uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť namítl, že formulace právní věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v zákoně pro absenci části, podle které je trestnost pokusu podmíněna tím, aby šlo o „jednání pro společnost nebezpečné“.
Dle právní věty rozsudku se spoluobvinění „ společným jednáním, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, dopustili jednání, když k dokonání nedošlo “.
Lze přisvědčit tomu, že formulace právní věty není obratná a jistě jí lze vytknout určitou nesrozumitelnost, ne však do té míry, že by takováto formulace neměla oporu v zákoně. V právní větě jsou obsaženy znaky skutkové podstaty pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. („k dokonání nedošlo“) k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. („ jednáním, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému “), čímž nelze skutkovou podstatu zaměnit za skutkovou podstatu jiného trestného činu, resp. lze zcela určitě dle právní věty dovodit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Přesto je třeba dát obviněnému za pravdu v tom, že v právní větě není výslovně uvedeno, že by šlo o „jednání pro společnost nebezpečné“. Stejně jako u předchozí námitky se však i zde jedná toliko o formální nedostatek, který nemá absolutně žádný dopad na postavení obviněného.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích je možno uzavřít, že zjištěné vady nemají přímý dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pochybení nalézacího soudu (neodstraněná v rámci odvolacího řízení) nejsou tedy natolik významná, že by pro ně nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, obstát a na jeho právní moci a stabilitě by nebylo možno spravedlivě trvat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. P. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata