ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.649.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 649/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podal obviněný V. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 11/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 1 T 11/2010 , byl obviněný V. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „ dne 22. 6. 2009 v době kolem 15:30 hod. v P., v ul. K. před vstupem do vestibulu metra stanice F. spolu s dosud neztotožněnými třemi spolupachateli přistoupili k poškozenému M. H., kterého obstoupili a požadovali po něm, aby jim vydal vše, co má, když poškozený řekl, že nic nemá, tak mu do obličeje jeden z pachatelů nastříkal sprej a následně mu z náprsní kapsy saka odcizili mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou tel., a černou peněženku obsahující hotovost ve výši 1.300,- Kč, jízdenku na MHD, občanský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny, vše na jméno poškozeného, svým jednáním tak poškozenému způsobil škodu ve výši cca 2.249,- Kč “.
Za to byl obviněný V. N. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obviněný V. N. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. odsuzuje podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Snížení trestu odnětí svobody odůvodnil soud tím, že obviněný „ v posledních deseti letech nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody “ a předchozí odsouzení byla za trestnou činnost menší závažnosti, kdy byl odsouzen k podmíněným trestům a v obou případech se osvědčil.
Ve prospěch obviněného podala odvolání jeho družka H. M., které však bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. N. dovolání (č. l. 399 – 403) , v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Uvedl, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal a lze důvodně pochybovat o tom, že skutek se stal tak, jak je v rozsudku uvedeno, neboť se nedopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a měl být proto zproštěn obžaloby v plném rozsahu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný popírá, že by se jednání kladenému mu za vinu dopustil. Poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků, kdy poškozený M. H. nejdříve vypověděl, že byl vylákán za účelem koupě kamery a s pachateli určitou dobu komunikoval a později vypověděl, že když šel po schodech do metra, objevila se za ním ruka, která mu nastříkala sprej do očí. Svědci bratři P. pak uvádějí, že od stánku na místo činu viděli, avšak majitelka stánku svědkyně D. Š. uvedla, že od stánku na místo činu vidět není a že sama žádné volání o pomoc neslyšela. Obviněný namítl, že soud danou skutečnost dostatečně nezkoumal a navrhovanou rekonstrukci činu, která by objektivně prověřila výpovědi svědků, zamítl. Záznamy kamerového systému ze stanice metra F. v inkriminovanou dobu nezachytily žádné osoby, které by odpovídaly popisu pachatelů. Svědek L. P. sám uvedl, že neviděl že by obviněný na poškozeného stříkal sprej. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že poškozený i svědci bratři P. byli pod vlivem alkoholu a jejich paměťovou stopu mohlo ovlivnit i to, že se poškozený v daných místech pohyboval delší dobu, navíc obviněný pobýval ve společnosti lidí, kteří s nimi měli spory, tedy při rekognici tito svědci spíše vycházeli z této skutečnosti, než z toho, že by jej viděli na místě činu. Obviněný též uvedl, že je dle jejich projevů patrné, že jsou zaujati vůči R. Sám poškozený obviněného v soudní síni nepoznal, jeho výpovědi byly měněny a vykazují jistou míru fabulace. Je proto přesvědčen, že poškozený není věrohodným svědkem a je pravděpodobné, že z události si pamatuje velmi málo. Namítl také, že přestože byl trestný čin spáchán ve spolupachatelství, jediným odsouzeným je on, ačkoli spolupachatelem měl být i J. K., jehož svědectví navíc potvrzuje, že obviněný se útoku na poškozeného neúčastnil a neužil vůči němu žádného násilí (sprej) v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a ani se žádných věcí nezmocnil. Brojí též proti přitěžujícím okolnostem, především užití znaku „zákeřně“, neboť se domnívá, že provedení činu, tak jak je popsán, se nevymyká z toho, co u činů tohoto druhu možno považovat za obvyklé.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nesouhlasí s udělením trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 1129/2006). Domnívá se, že uložení tohoto trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť na území ČR žije již 12 let a se svou družkou H. M., která se za něj zaručila, plánují svatbu. Po celou dobu, byť načerno, pracoval a přispíval tak na chod domácnosti. Obviněný cítí, že byl odsouzen ve smyslu kolektivní viny, kdy skutečný pachatel nebyl nikdy dopaden.
S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 10. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především námitka nesprávného vyhodnocení a nevěrohodnosti výpovědi poškozeného M. H., kterou označil za rozpornou a osobu svědka za nevěrohodnou; dále výpovědi svědků I. P. a L. P., majitelky stánku svědkyně D. Š. a obviněného J. K.; námitka neprovedení navrhované rekonstrukce činu k prověření svědeckých výpovědí; námitky v rámci nichž zpochybňuje provedené rekognice uvádějíc, že svědci bratři P. jej při rekognici identifikovali jenom proto, že se pohybuje mezi lidmi, kteří s nimi mají spory; námitky vztahující se k důkazu záznamu kamerového systému ze stanice metra F.) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, sprej na poškozeného nestříkal, neužil vůči němu násilí a nezmocnil se jeho věcí, tedy, že se nejednalo o loupež; námitka nedostatečného šetření, zda je či není ze stánku na místo činu vidět a nedostatečného zohlednění skutečnosti, že svědci bratři P. jsou zaujati vůči R.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že ze stánku není na místo činu vidět) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, kdy uvedl, že poškozený se kolem tržnice u metra F. pohyboval delší dobu, zná se se svědky bratry P. a všichni tři byli pod vlivem alkoholu, je tedy pravděpodobné, že si celou událost nepamatují správně, kdy současně je dle jejich projevů jasné, že svědci jsou zaujati vůči R., a tedy obviněnému, který se pohybuje mezi lidmi, kteří mají se svědky bratry P. spory, a při rekognici vycházeli právě z této skutečnosti, nikoli z toho, že by jej mohli vidět na místě činu, kdy dále uvedl, že vůči poškozenému neužil žádné násilí a nezmocnil se jeho věcí, svědectví bratří P. je nesprávné, neboť je navíc vyloučeno, že by mohli od stánku, kde stáli, vidět na místo činu). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. N. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval částečně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007), které však v daném případě uplatněny nebyly.
K námitce, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství, ale odsouzen byl toliko obviněný, Nejvyšší soud uvádí, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama . Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání .
Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel.
V projednávaném případě bylo prokázáno, že trestného jednání se dopustil obviněný společně s dalšími třemi osobami. Jednání spočívalo v tom, že útočníci obstoupili poškozeného a požadovali po něm vydání osobních věcí, kdy mu jeden z útočníků nastříkal sprej do očí, a následně mu odcizili mobilní telefon, peněženku a další osobní věci. Takovýmto jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Skutečnost, že se z této čtveřice podařilo identifikovat prozatím toliko obviněného, a zbývající tři osoby prozatím identifikovány nebyly, nemění nic na závěru, že se obviněný trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s těmito dosud neidentifikovanými osobami.
Obviněný též namítl, že „ brojí proti užití přitěžujících okolností, kdy soud prvého stupně uzavřel, že trestný čin byl spáchán zákeřně “. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že slovo „zákeřně“ bylo s největší pravděpodobností užito při ústním vyhlášení rozsudku, resp. jeho ústním odůvodnění, neboť v této souvislosti není užito ani ve skutkové větě rozsudku, ani v odůvodnění rozsudku, a to jak soudu nalézacího, tak soudu odvolacího. Nejvyšší soud tedy k této námitce nepřihlížel.
Ve svém dovolání však obviněný V. N. uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle ustanovení 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první variantě, neboť zpochybnil naplnění všech podmínek pro uložení trestu vyhoštění, k němuž ho podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsoudily soudy nižších stupňů.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem .
Dle odst. 2 §57 tr. zák. pak s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou .
Odst. 3 §57 tr. zák. stanovuje výjimky, v rámci nichž nemůže být trest vyhoštění uložen. Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže:
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl poskytnut azyl ,
c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin , nebo
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, nebo
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Obviněný uvedl, že v jeho případě neměl být trest vyhoštění uložen s ohledem na výjimku uvedenou v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., maje za to, že v jeho případě je uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť hodlá se svou dlouholetou družkou uzavřít sňatek, a současně v ČR brigádně pracuje a žije zde již 12 let.
Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (pokud takové právo měl) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Určení tohoto místa a vlastní provedení vyhoštění je věcí výkonu trestu, který provádějí orgány Policie České republiky (§350b až 350g tr. ř.). Trest vyhoštění může soud uložit, i když není jisté, že některý cizí stát pachatele přijme (pokud vyhoštění nebrání okolnosti uvedené v §57 odst. 3 tr. zák.). Možnost vyhoštění cizince do jeho domovského státu se opírá o zásadu mezinárodního práva, podle níž je každý stát povinen přijmout svého občana (srov. rovněž čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. a čl. 3 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášeného pod č. 209/1992 Sb. , o právu každého vstoupit na území státu, jehož je občanem). Osoby bez státní příslušnosti se vyhošťují do státu, kde mají příbuzné, majetek nebo kam si přejí být vyhoštěny, pokud tento stát je ochoten je přijmout.
Pokud jde o aplikaci ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., jíž se obviněný dovolává, je třeba podle stávající judikatury Nejvyššího soudu zdůraznit, že okolnosti uvedené v tomto ustanovení, a to povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky, zdejší pracovní a sociální zázemí a rozpor uložení trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin, musí být splněny současně. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Navíc taxativně uvedené okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, musí existovat v době rozhodování o trestu vyhoštění.
Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci bylo spolehlivě zjištěno, že u obviněného není (a v době rozhodování o trestu nebyla) překážka pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, měl zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
V ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. se respektují určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky , které by byly – přestože pachatel není občanem České republiky, azylantem ani osobou s udělenou doplňkovou ochranou – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani požadavkem na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Uložení trestu vyhoštění podle tohoto ustanovení tedy brání:
aa) povolení dlouhodobého pobytu pachateli na území České republiky – dle stávající úpravy jde o povolení trvalého pobytu cizinci podle §65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky;
bb) pachatel má na území České republiky pracovní a sociální zázemí – dostatečné pracovní zázemí může mít pachatel vytvořeno nejen prostřednictvím pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, který sídlí na území České republiky nebo zde má pracoviště, ale rovněž na základě vlastní podnikatelské aktivity. Sociálním zázemím se rozumí především existence určitých společensky užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných, které jsou samostatným hlediskem.
cc) uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin – v této podmínce je zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života; předpokládá se zde existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území (manžela, dětí, rodičů, druha atd.). Kromě ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, jež poskytují obecně ochranu i jiným lidským právům a svobodám, se zde promítá rovněž zvláštní ochrana rodinných vztahů vyplývající z Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.
Obviněný nesplňuje žádnou z těchto podmínek. Obviněný nesplňuje podmínku povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky. Sám uvádí, že na území ČR žije již 12 let, ale jedinou jeho pracovní činností byly brigády, a to tzv. „na černo“, tedy nikoli ve smyslu legálního pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli nebo vlastní podnikatelské aktivity. Stejně tak nelze shledat, že by byl ohrožen zájem na spojování rodin, neboť obviněný v ČR rodinu a rodinné vazby nemá. Je nepochybné, že za dobu 12 let si vytvořil sociální a osobní vazby, nicméně jeho rozhodnutí uzavřít v budoucnosti sňatek se svou dlouholetou družkou je v této situaci irelevantní.
Odvolací soud uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odůvodnil tím, že „ není v zájmu České republiky, aby se na jejím území pohybovaly osoby s trestní minulostí, přičemž bylo shledáno, že podmínky ustanovení §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona byly splněny, obžalovaný v ČR není oficiálně zaměstnán, jak uvedl, pracuje zde tzv. "na černo", není občanem ČR, není v ČR hlášen k přechodnému ani trvalému pobytu, je stíhán pro závažný trestný čin. Proto byl obžalovanému podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou “ (str. 4 dole až 5 nahoře odůvodnění napadeného rozsudku).
Co se týče výše trestu, je namístě vytknout nalézacímu i odvolacímu soudu, že nijak blíže neodůvodnil, proč v rámci ukládání trestu vyhoštění přikročil k jeho nejpřísnější variantě, tj. uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ačkoli zde Nejvyšší soud shledává nedostatky, je namístě zdůraznit, že obviněný své námitky směřoval proti uložení trestu vyhoštění obecně, nikoli proti jeho konkrétní výši. Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. obsahuje kritéria rozhodná pro určení konkrétní výměry ukládaného trestu vyhoštění v rozmezí od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V dovolacím řízení je ale, jak bylo uvedeno výše, možno přezkoumávat pouze podmínky umožňující uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. a nikoli otázky konkrétní výměry přípustného trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanoveními §23 a §31 a násl. tr. zák., upravujícími obecné zásady pro ukládání trestů. Ačkoli tedy soudy přikročily k nejpřísnější variantě trestu vyhoštění, nebyl tento trest uložen mimo zákonnou sazbu určenou ustanovením §57 odst. 2 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitky obviněného V. N. vytýkající nepřípustnost uloženého trestu vyhoštění za neopodstatněné.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. N. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a