ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.685.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 685/2011 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 dovolání, které podal obviněný P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 450/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 14/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 T 14/2010 , byl obviněný P. M., uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně se spoluobviněným P. R., jehož jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jejich jednání spočívalo v tom, že „ dne 9. listopadu 2009 kolem 11:00 hodin v A., H., před hotelem L., oba obžalovaní vyčkali příchodu poškozené Z. W., z hotelu, vyzvali ji, aby si nasedla do vozidla zn. Kia Joyce, řízeného obžalovaným P. R., když to poškozená odmítla, uchopil jí obžalovaný P. M. za ruku a strčil ji do vozidla, poté ji odvezli na parkoviště před budovou Městského úřadu v A., H., kde obžalovaný P. R. doprovodil poškozenou do prostor úřadu, kde si poškozená vyzvedla sociální dávky v celkové výši 6.579,- Kč, poté ji v 11:25 hodin doprovodil zpět k uvedenému vozidlu, následně oba obžalovaní odvezli poškozenou uvedeným vozidlem proti její vůli do obce P., část S., kde na odlehlém místě na polní cestě v lese zastavili, obžalovaný P. M. z vozidla vystoupil a vyzval poškozenou, aby mu vydala tašku, kde měla peníze získané ze sociálních dávek, když to odmítla, udeřil ji rukou do hrudníku nad levé prso a vytrhl jí tašku z ruky, z tašky vzal peněženku a z té vyndal finanční hotovost ve výši 6.579,Kč, kterou uschoval do kapsy svých kalhot, poté tašku s ostatními věcmi poškozené vrátil, poté oba obžalovaní vyzývali poškozenou, aby z vozidla vystoupila, což ona odmítala a držela se rukama sedaček, nakonec ji obžalovaný P. M. uchopil za ruku a násilím jí vytáhl z auta, přičemž se poškozená udeřila o patník, když mu sdělila, že věc oznámí na policii, tak se k ní vrátil a kopl ji do oblasti kotníku, poté oba obžalovaní z místa odjeli zpět do A. a poškozenou zanechali na místě, tímto jednáním vznikla poškozené majetková škoda ve výši 6.579,- Kč na odcizené finanční hotovosti a újma na zdraví spočívající v menší oděrce na levém předloktí, krevním výronu v levé i pravé loketní jamce, krevním výronu na zevní dolní části stehna levé dolní končetiny, krevním výronu a oděrkou nad zevním kotníkem levé dolní končetiny a bolestivé kompresi hrudníku bez omezení poškozené v obvyklém způsobu života “.
Za to byl obviněný P. M. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Spoluobviněný P. R. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo oběma obviněným uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit společně a nerozdílně jako náhradu škody poškozené Z. W., částku ve výši 6.579,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 T 14/2010, podal obviněný P. M. a spoluobviněný P. R. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 450/2010 , a to tak, že odvolání obviněného P. M. i spoluobviněného P. R. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 450/2010, podal obviněný P. M. dovolání (č. l. 545 – 547) , přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že soudy při svém rozhodování porušily ustanovení §220 tr. ř. a dále jeho právo na obhajobu, protože ho uznaly vinným pouze na základě výpovědi jedné svědkyně Z. W., kterážto však byla rozporná, a to nejen s ostatními provedenými důkazy, ale i v rámci jejích jednotlivých verzí. Obhajobu obou odsouzených pak vůbec nevzal do úvahy. Nesouhlasí se závěrem soudu, že je jednoznačně usvědčen jednak svědeckými výpověďmi zejména této svědkyně a dále svědků B., P. a H. a také rozpory ve vlastní výpovědi a rozpory s výpovědí spoluobžalovaného R. Tyto rozpory soud zdůrazňuje a naopak rozpory ve výpovědi poškozené bagatelizuje s poukazem na její snížený intelekt. Obviněný uvedl, že rozpory poškozené jsou zásadní. Namítá, že policie nezajistila více záznamů kamerového systému k prokázání její věrohodnosti. Dále nebylo dle obviněného jasně prokázáno, jak obviněná přišla ke svým zraněním a poukazuje na skutečnost, že obviněná byla v době svého nalezení opilá, a tedy se mohla pracovnici městského úřadu zdát rozrušená. Obviněný též uvedl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se pohyboval po A. a nebyl v P. a trvá na tom, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil. Obviněný má tedy za to, že nebyly shromážděny takové důkazy, které by prokazovaly, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže ve spolupachatelství s P. R., neboť provedeným dokazováním nebyl spolehlivě prokázán skutkový děj tak, jak je mu kladeno za vinu v rozsudku a že na základě provedených důkazů není možné ho uznat vinným.
Na základě výše uvedených námitek obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 450/2010, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 T 14/2010, ve vztahu k jeho osobě zrušil a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 29. 3. 2011. Dne 11. 4. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 7. 4. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V uvedeném případě námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené Z. W., kterou označil za nevěrohodnou a rozpornou s dalšími důkazy, a dále výpovědi svědků M. B., Z. P., I. H. a P. W.; záznamů kamerového systému, vyjádření znalce ke zraněním poškozené) a vadná skutková zjištění (námitka, že se za vinu kladeného jednání nedopustil, především pak, že se vůbec nenacházel v P. a s tím související námitka dotýkající se záznamů telefonických hovorů; námitka týkající se stavu poškozené a její možné opilosti; námitka dotýkající se povahy a původu zranění poškozené; námitka, že proti poškozené neužil násilí), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy že provedeným dokazováním nebyl spolehlivě prokázán skutkový děj tak, jak je mu kladeno za vinu v rozsudku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neužil proti poškozené násilí ani pohrůžku bezprostředního násilí a nepožadoval po poškozené a ani nezískal žádný majetkový prospěch, kdy poškozená byla nalezena ve stavu opilosti, což mohlo zmást pracovnici městského úřadu, která si její stav mohla vyložit jako rozrušení). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, především usvědčující svědecké výpovědí poškozené Z. W. o okolnostech, za kterých ji obviněný a spoluobviněný P. R. přinutili nastoupit do auta, vybrat sociální dávky, opětovně nasednout do auta a na odlehlém místě ji tuto částku odcizit.
Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí poškozené, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. S výjimkou tvrzení týkajícího se údajného násilného počínání ze strany obou obviněných při cestě na městský úřad, které je podrobně rozebráno na str. 8 rozsudku a ke kterému soud nepřihlížel, se výpovědi poškozené ve všech podstatných a rozhodujících okolnostech shodují, jeví se logickými a zcela přesvědčivými.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (viz strana 6 – 15 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou (str. 9 – 12 rozsudku).
Stejně tak odvolací soud, který zamítl odvolání obviněného i spoluobviněného P. R. Navíc je třeba poukázat na to, že obviněným uplatněné námitky byly již odpovídajícím způsobem vyhodnoceny odvolacím soudem, a to na základě podaného odvolání (č. l. 486 – 487). Odvolací soud na straně 3 – 5 napadeného usnesení podrobně námitky obviněného rozvedl a vyložil, na základě jakých skutečností je shledal nedůvodnými. Především se zabýval námitkou, v rámci níž obviněný tvrdil, že výpověď poškozené je nevěrohodná, kdy k osobnosti poškozené uvedl, že „ u poškozené nebyly zjištěny sklony ke komfabulacím, je rovněž vyloučen motiv msty a i kdyby poškozená s ohledem na uvedený charakter své osobnosti zalhala, nebyla by rozhodně schopna opakovaně a shodně smyšlené skutečnosti reprodukovat. Poškozená však až na jedinou výjimku, která nemá zásadní charakter ani podle přesvědčení odvolacího soudu, vypovídala opakovaně shodně “ (str. 4 napadeného usnesení). K námitce obviněného, že byl uznán vinným na podkladě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené, odvolací soud konstatoval, že „ její výpověď nezůstala osamocena a je řadou důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku věrohodnost jejích údajů potvrzena “ (str. 4 napadeného usnesení). Dále se dostatečně vyjádřil k záznamům kamerového systému s tím, že další záznamy nemohly být i přes snahu soudu opatřeny, neboť jsou uchovávány toliko po dobu sedmi dnů. V rámci odůvodnění odvolací soud uvedl, že uvěřil výpovědi poškozené Z. W., neboť tato „ je v souladu zejména i s rozhodujícím důkazem, s výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilních telefonů obou obžalovaných v kritické době, jednak s ohledem na obsah dalších provedených důkazů “ (str. 5 napadeného usnesení).
Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Chebu, je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí a je tedy čistou spekulací. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata