ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.820.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 820/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podali obvinění M. S. , M. Č. , a S. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 39 To 59/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 141/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných M. S., M. Č. a S. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 27 T 141/2007, byli obvinění M. S., M. Č. a S. P. uznáni vinnými trestným činem poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1960 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustili společně se spoluobviněnými R. J., a J. N., tím, že „ v době od 19. 9. 2005 do 15. 11. 2005 na k. ú. B., okres O., obžalovaný R. J., fakticky vystupující za Motoricu, s. r. o., se sídlem P., N. V., vlastnící lesní pozemky zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště O. - porostní skupina, se dohodl s obžalovaným J. N. o úplném vytěžení a prodeji dřevní hmoty z těchto lesních pozemků, na jehož objednávku těžbu provedli po dohodě spoluobžalovaní M. S., M. Č. a S. P., aniž by měli příslušný souhlas k provedení mýtní těžby, přičemž obžalovaný R. J. porušil zejména ustanovení §§31 odstavec 2, 5), 32 odstavec 5, 6), 33 odstavec 3, 4) a 37 odstavec 1) z. č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, a obžalovaní J. N., M. S., M. Č. a S. P. zejména ustanovení §§31 odstavec 2, 5), 33 odstavec 5), 34 odstavec 1) z. č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, vznikla tak holina o rozloze 4,94 ha, která byla přiřazena k již stávající holině, takže vznikla holina o rozloze 5,35 ha a v označené porostní skupině došlo k předčasnému odlesnění, k přerušení všech funkcí lesa, k narušení celistvosti porostních stěn okolních lesních porostů a celkovému snížení jejich stability proti působení biotických a abiotických činitelů, obžalovaný R. J. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 148/2000 ze dne 29. 10. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 20/2002 ze dne 30. 1. 2002 odsouzen mimo jiné pro trestný čin ohrožování životního prostředí podle §181a odstavec 1, 3) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 18. 9. 2003 při stanovení zkušební doby v délce 5 let a 6 měsíců “. Spoluobviněný R. J., byl na stejném skutkovém základě uznán vinným trestným činem poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák.
Obvinění M. S., M. Č. a S. P. byli odsouzeni podle §181c odst. 2 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jejichž výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných R. J. a J. N.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 27 T 141/2007, podali obvinění M. S., M. Č. a S. P., stejně jako obvinění R. J. a J. N. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnsením ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 39 To 59/2010 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 39 To 59/2010, podali obvinění M. S., M. Č. a S. P. prostřednictvím společného advokáta dovolání (č. l. 890 - 892), přičemž uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
Obvinění namítli, že nedošlo z jejich strany k naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento trestný čin je trestným činem nedbalostním, ale ani tato společensky významně méně nebezpečná forma zavinění nebyla naplněna, neboť pouze pracovali pro odsouzeného J., kdy veškerou činnost vykonávali v takovém postavení, že nebylo jejich povinností obstarat příslušná povolení. Obvinění se starali toliko o výkon těžebních prací a tyto konali v dobré víře, že těžba je řádně povolena. Obviněný J. dokonce obviněnému S. ukázal příslušné povolení. Tím spíše je proto dle jejich přesvědčení nutno zohlednit nedostatek zavinění u Č. s P., kterým o příslušném povolení řekl obviněný S. Dále obvinění namítli, že ze strany soudů došlo pouze ke zkoumání formální stránky trestného činu, byla však nepřípustně opomenuta stránka materiální. Zavinění ani jednoho z trojice obviněných nebylo soudem prvního stupně ani soudem odvolacím prokázáno. Uvedli, že spoluobvinění J. s N. mohli mít již od počátku v plánu protiprávním způsobem vytěžit les s motivem finančního prospěchu, avšak obvinění žádný takový motiv neměli, stejně jako nebylo prokázáno, že by se těžbou jakkoliv obohatili. Neexistuje žádná přesvědčivá skutečnost, na základě které by mohly soudy konstatovat naplnění subjektivní stránky trestného činu u kohokoliv z trojice obviněných S., Č., P. a odvolací soud tak na základě provedeného dokazování „nesprávně vykonstruoval“ jejich zavinění. Výrok o vině je rovněž podle názoru obviněných v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Rozhodnutí soudů obou stupňů potom také neobsahují konstatování, zda se obvinění jednání dopustili nedbalostně či úmyslně, tedy nelze ani zjistit, na základě jakých úvah pak soud rozhodl ve výroku o trestu. Rozsudek i usnesení jsou z tohoto důvodu neurčité, neboť nezákonným způsobem zasáhly do práva obviněných, když byly v jejich případě porušeny principy soudní individualizace trestu.
Z výše uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 39 To 59/2010, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu jednání.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že v předmětné věci je nutné vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných ve výroku o vině rozsudku. V návaznosti na popsané skutečnosti je s ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci zřejmé, že obvinění provedli těžbu způsobem a rozsahem, který odporoval lesnímu zákonu a v konečném důsledku i zákonu trestnímu. Námitka, že jim bylo předloženo či ukázáno povolení k těžbě byla v rámci dokazování vyvrácena. Pokud přesto obvinění těžbu provedli, stalo se tak záměrně, tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Tento závěr přitom soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích výslovně uvedly. K námitce nedostatku materiální stránky trestného činu státní zástupce uvedl, že je pravdou, že soudy činné dříve ve věci se skutečně touto problematikou příliš nezaobíraly, současně však nelze přehlédnout, že dostatečně dovodily naplnění znaků formální stránky trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Státní zástupce současně shledal, že jednání obviněných žádné zvláštní okolnosti, v důsledku kterých by bylo namístě konstatovat, že typově neodpovídá skutkům jinak podřazovaným pod §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nevykazuje, neboť jím došlo zcela standardním způsobem k naplnění všech znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. K námitce nedostatku motivu pak státní zástupce uvedl, že takový znak aplikovaná skutková podstata neobsahuje.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že obvinění v této souvislosti patrně poukazují na absenci části výroku o vině, konkrétně jeho právní věty, a to v tom smyslu, že neobsahuje specifikaci formy zavinění. Tuto námitku shledal opodstatněnou, současně však vyslovil názor, že přestože výsledný závěr není výslovně uveden ve výroku, soudy své konečné stanovisko k formě zavinění obviněných jednoznačně popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí a tedy pouhé doplnění právní věty by bylo toliko formálním krokem, bez jakéhokoli dopadu na postavení obviněných. Přitom nelze přehlédnout, že tato problematika není po právní stránce zásadního významu.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. S., M. Č. a S. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť část námitek, podle které absentuje ve výroku o vině specifikace formy zavinění, lze považovat za důvodnou, nicméně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobami oprávněnými k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti odvolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. S., M. Č. a S. P. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněných, v rámci nichž nabízejí jiné varianty průběhu skutkového děje, kdy soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (výpověď svědka V.) a vadná skutková zjištění (od počátku uplatněná námitka, že byli toliko dělníky a bylo jim, resp. obviněnému S. ukázáno povolení k těžbě, především pak námitka, že nelze dovodit, že si byli vědomi skutečnosti, že odsouzeným J.. jim ukázané příslušné povolení není pravé). Současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a dokazování jako takovému, kdy v podstatě namítají, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a nabízí vlastní verzi skutkového stavu věci , kdy uvádí, že jim bylo ukázáno příslušné povolení k těžbě.
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit námitku, v rámci níž obvinění namítají nedostatek subjektivní a materiální stránky trestného činu, kterým byli uznáni vinnými.
Trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se (mimo jiné) dopustí, kdo byť i z nedbalosti, těžbou lesních porostů provedenou v rozporu s právními předpisy způsobí vznik holé seče nebo proředí lesní porost pod hranici zakmenění stanovené zvláštním předpisem na celkové značné ploše lesa , tedy na ploše nejméně 3 ha (§181d odst. 2 trestního zákona).
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lesů jako specifické složky životního prostředí, a to před svévolnou těžbou ve větším rozsahu. Jednání zde spočívá v těžbě lesních porostů, která byla provedena v rozporu s právními předpisy. Lesem jsou lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa [§2 písm. a) zákona č.289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“)]. Lesními porosty jsou stromy a keře lesních dřevin, které v daných podmínkách plní funkce lesa [§2 písm. c) lesního zákona]. Funkce lesa spočívají v přínosech podmíněných existencí lesa, které se dělí na produkční a mimoprodukční [§2 písm. b) lesního zákona]. Z hlediska trestní odpovědnosti není podstatné, do jaké kategorie (srov. §6 lesního zákona) patří les, jehož součástí je postižený lesní porost. Těžba je provedena v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jde-li o těžbu dříví v rozporu s ustanovením §33 lesního zákona. Další omezení vyplývají např. co do rozsahu těžby z ustanovení §31 odst. 2, odst. 4 lesního zákona . Předpokladem trestní odpovědnosti podle §181c odst. 1 tr. zák. je, že neoprávněně provedená těžba lesních porostů má za následek alternativně
a) buď vznik holé seče, což je odstranění veškerého lesního porostu na určité ploše ,
b) nebo proředění lesního porostu pod hranici zakmenění stanovenou zvláštním předpisem.
Pachatelem trestného činu podle §181c tr. zák. může být kdokoli. Z hlediska subjektivní stránky zde postačí nedbalost (§5 tr. zák.), a to případně i jen nevědomá [§5 písm. b) tr. zák.].
Celkovou značnou plochou lesa se podle legální definice v §181d odst. 2 tr. zák. rozumí plocha větší než 3 ha. I u této okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace postačí zavinění z nedbalosti [§6 písm. b) tr. zák.] - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1104 - 1106.
Dle skutkových zjištění tak, jak byla učiněna soudy nižších stupňů a popsána ve výroku o vině rozsudku a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, se obvinění R. J. J. N. dohodli na vytěžení a prodeji dřevní hmoty z lesních pozemků, kterou po další dohodě provedli obvinění M. S., M. Č. a S. P. Těžba byla provedena bez příslušného souhlasu k mýtní těžbě, čímž tedy obvinění postupovali v rozporu s §31 odst. 2 a 5, §33 odst. 5 a §34 odst. 1 lesního zákona, neboť následkem jejich realizované těžební činnosti vznikla holina o rozloze 4,94 ha, která byla přiřazena k již stávající holině, takže vznikla holina o celkové výměře 5,35 ha. V důsledku tohoto jednání obviněných došlo k předčasnému odlesnění, k přerušení všech funkcí lesa, k narušení celistvosti porostních stěn okolních lesních porostů a k celkovému snížení jejich stability proti působení biotických a abiotických činitelů. Z provedeného dokazování bylo také postaveno najisto, že se původně jednalo o les v dobrém stavu, který nebyl zasažen škůdci. Soud prvního stupně dále doplnil, že obvinění zmýtili lesní porost v porostní skupině 101 Ef11, přičemž toto označení přísluší porostní skupině ve stáří nad 110 let, k níž zákon umožňuje mýtní těžbu, avšak za dodržení zákonem stanovených podmínek, které v případě obviněných dodrženy nebyly, přičemž zmínil i do jisté míry destruktivní způsob realizované těžby.
Dle závěrů soudů se obvinění jednání kladenému jim za vinu dopustili v úmyslu přímém (§4 písm. a/ tr. zák.). Odvolací soud uvedl, že „ z popisu skutku je zřejmé, že se jednání dopustili v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. “ (str. 5 napadeného usnesení). Nalézací soud k otázce zavinění uvedl, že obvinění „ záměrně a v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními nechali provést a provedli mýtní těžbu “ (str. 22 odůvodnění rozsudku).
Trestný čin je spáchán úmyslně , jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo,
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti , jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo,
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Obvinění provedli těžbu způsobem, který odporoval lesnímu zákonu. Současně byla uvedená těžba provedena v rozsahu lesnímu zákonu odporujícímu. V rámci řízení uplatněná námitka M. S., podle níž mu bylo ze strany spoluobviněného R. J. ukázáno příslušné povolení k těžbě, byla vyvrácena. Stejně tak i tvrzení, dle kterého měly být káceny jen škůdci napadené stromy a stromy označené svědkem J. Š. Nalézací soud po provedeném dokazování k danému uvedl, že „ u hlavního líčení byla vyvrácena svědkem Š. obhajoba, že by na místě vyznačoval stromy určené k těžbě. Stejně tak byla vyvrácena obhajoba, že by se na místě nacházely nekvalitní stromy - stromy zlomené nebo napadené kůrovcem v rozsahu tvořícím 1.000 kubíků, což je množství, které mělo být podle obžalovaných vytěženo. Z výpovědi svědka Ing. B. bylo prokázáno, že v době prodeje lesa se jednalo o les v dobrém stavu, pokud tam byl menší výskyt kůrovce, pak se jednalo maximálně o 10 stromů, které byly zlikvidovány. Z výpovědi svědka J. Š., jehož les sousedil s lesem B. bylo prokázáno, že se jednalo o les zdravý, kůrovec tam moc nebyl. Rovněž svědek Š. uvedl, že se jednalo o les v dobrém stavu. V tomto směru je nutné poukázat i na vyjádření Opavské lesní, a. s., v trestním oznámení, že dle jejich evidence se na místě nenacházelo ohnisko výskytu kůrovců v takovém rozsahu, v jakém byla provedena těžba (pouze jednotlivé stromy v množství cca 10m3) ani nebylo známo působení abiotických činitelů, které by dalo příčinu k vykácení porostu “ (str. 17 rozsudku). Pokud tedy obvinění mýtili zdravý les a káceli zdravé neoznačené stromy, byli si zároveň vědomi skutečnosti, že k takové činnosti nemohlo být vydáno žádné povolení. Nejvyšší soud se tedy přiklonil k závěru nalézacího soudu, že „ si obžalovaní záměrně vybrali ke své trestné činnosti zdravý, lukrativní les a ve skutečnosti neprovedli (ani nemohli, protože se takové dřevo na místě nenacházelo) těžbu suchého dřeva, kůrovcového dřeva a zlomeného dřeva v takovém objemu, jaký uváděli a ve skutečnosti došlo k těžbě zdravých stromů “ (str. 17 rozsudku), a je tedy zřejmé, že pokud obvinění i přes znalost situace těžbu provedli, jednali tak vědomě a úmyslně.
Co se týče materiální stránky uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud se přiklání k závěru státního zástupce, že soudům činným ve věci lze vytknout určitou strohost. I přes tento nedostatek lze však na základě výše uvedených skutkových zjištění v předmětné věci bez pochybností dovodit naplnění všech znaků formální stránky trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kdy takovémuto posouzení jednání obviněných nebrání žádné zvláštní okolnosti, resp. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, že by jednání obviněných neodpovídalo skutkům podřazovaných pod uvedenou skutkovou podstatu.
V této souvislosti je namístě odkázat na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takový případ se však právě s ohledem na výše uvedená stabilizovaná skutková zjištění nejedná.
Současně Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávaném případě jednalo o možný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal se subjektivní i materiální stránkou trestného činu u jednotlivých spoluobviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Obvinění dále uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterýžto je možno uplatnit v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rámci tohoto dovolacího důvodu obvinění namítli, že ve výroku o vině absentuje údaj o specifikaci formy zavinění. Námitku obviněných shledal Nejvyšší soud důvodnou.
Jak již bylo uvedeno výše, z hlediska subjektivní stránky trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí nedbalost (§5 tr. zák.), a to případně i jen nevědomá [§5 písm. b) tr. zák.]. Vzhledem k tomu, že uvedený trestný čin je možno spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti, je třeba formu zavinění pachatele zjišťovat a ve výroku meritorního rozhodnutí vyjádřit, zda trestný čin byl spáchán úmyslně, nebo z nedbalosti. Alternativní závěr za použití zákonné formulace (ve formě „byť i z nedbalosti“) není přípustný.
Údaj o tom, zda se obvinění jim za vinu kladeného jednání dopustili ve formě úmyslu či nedbalosti není ve výroku o vině, resp. jeho právní větě obsažen. I přes tento nedostatek je nepochybné, že soudy svůj závěr týkající se formy zavinění dostatečným způsobem vyložily a popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když dospěly k závěru, že obvinění se daného jednání dopustili v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. (viz odůvodnění rozsudku str. 22, odůvodnění napadeného usnesení str. 5). Doplnění právní věty rozsudku by tak bylo toliko formálním krokem, který by neměl jakýkoli dopad na postavení obviněných.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ačkoli je daná námitka důvodná, projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněných, když skutková podstata trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byla nepochybně naplněna ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Přitom nelze přehlédnout, že tato problematika není po právní stránce zásadního významu.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. S., M. Č. a S. P. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata