ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.850.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 850/2011 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2011 dovolání, které podal obviněný T. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 To 101/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 11/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 61 T 11/2010 , byl obviněný T. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil jednáním pod bodem 1) rozsudku tím, že „ dne 29. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době ve večerních hodinách na účelové komunikaci u obce K. vpravo od silnice vedoucí z obce D. do V. O., okres Z., a v osobním motorovém vozidle zn. Honda ACCORD combi vínové barvy, jehož byl uživatelem, na tomtéž místě, fyzicky napadl z dosud nezjištěných důvodů v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, poškozeného J. Š., a to tak, že jej zejména dosud nezjištěnou střelnou zbraní střelil jednou do pravé nohy do oblasti kolena a dále jej vícekrát udeřil do hlavy a horní poloviny těla, čímž způsobil poškozenému průstřel podkolenní tepny a žíly pravé dolní končetiny v oblasti kolenního kloubu a dále tržnězhmožděnou ránu v levé temenní krajině, zlomeninu temenní kosti, zhmoždění v oblasti levého temenního laloku mozku, zlomeninu horní čelisti a nosních kostí a další tržnězhmožděné rány v oblasti obličeje a krku, a poté poškozeného zanechal na této účelové komunikaci, přičemž na následky utrpěného zranění poškozený na tomto místě zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení z roztržené podkolenní tepny a žíly v důsledku střelné rány “;
a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil jednáním pod bodem 2) rozsudku tím, že „ dne 7. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době v odpoledních hodinách ve Z., si bez souhlasu P. M., ponechal jeho legálně drženou samonabíjecí pistoli ČZ vzor 75 B ráže 9 mm Luger, a 200 ks nábojů ráže 9 mm Luger, a to poté, co si M. po dohodě s H. odložil zhraň s náboji do jím užívaného osobního motorového vozidla značky Honda Accord, a které bylo zaparkováno u tetovacího studia VIPER Caffee a tatoo v ulici V. ve Z., a se kterou poté chtěli jít společně střílet na střelnici, přičemž H. s vozidlem a se zbraní bez P. M. odjel a i přes opakované výzvy zbraň s náboji odmítl vrátit a do současné doby ji nevrátil “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále bylo obviněnému T. H. uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- H. Š., bytem B. M., částku 253.999,- Kč,
- A. Š., bytem B. M., částku 240.000,- Kč,
- J. M., bytem O.-Z., V., částku 240.720,- Kč,
- České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem v O.-V., J., částku ve výši 2.900,- Kč.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. K.
Obviněný T. H. byl současně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl společně s D. K. spáchat přípravu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podal obviněný T. H. odvolání, které směřoval do výroků rozsudku o vině a trestu u skutků uvedených pod body 1) a 2) výroku o vině a také do výroku o náhradě škody. Odvolání podal též obviněný D. K. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, kterýžto odvolání zaměřil toliko do zprošťujícího výroku v neprospěch obviněného T. H.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 To 101/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, částečně zrušil ve zprošťujícím výroku podle §226 písm. b) tr. ř. ohledně obviněného T. H. a podle §259 odst. 1 tr. ř. jej v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného T. H. a obviněného D. K. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný T. H. prostřednictvím právního zástupce dovolání (č. l. 1628 - 1630), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil názor, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když skutková zjištění nemají na provedené důkazy návaznost a nevyplývají z nich. Uvádí, že ke skutku pod bodem 1) výroku o vině nebyl v průběhu řízení opatřen jediný přímý usvědčující důkaz a on tak byl odsouzen toliko na podkladě důkazů nepřímých. Následně rozebírá jednotlivé důkazy. Uvádí, že svědek T. N. svou výpověď z přípravného řízení u hlavního líčení zásadním způsobem zpochybnil, kdy současně poukazuje na konkrétní rozpory ve svědkově výpovědi. Soudům v této souvislosti vytýká, že se s těmito rozpory vůbec nevypořádaly a současně, že nebyla zkoumána zdravotní a psychická způsobilost tohoto svědka poukazujíc na skutečnost, že svědek je s velkou pravděpodobností uživatelem drog. Obviněný svědka označuje za narušenou osobnost a uvádí, že návrh na vypracování znaleckého posudku na jeho osobu byl zamítnut. Soud se dále nevypořádal s okolností, že tento svědek v souvislosti se skutkem pod bodem 1) figuroval v užším okruhu podezřelých, neboť na jeho těle byla nalezena zranění, jejichž původ nebyl zcela objasněn.
Obviněný dále cituje a ze svého hlediska hodnotí výpověď svědka J. K. a dovozuje, že odvolací soud nesprávně odmítl jeho argumentaci o účasti dalších osob v celé věci. Rozebírá svědkovu výpověď a z této vyvozuje závěr, že poškozený nasedal do vozidla, kde byly více než dvě osoby, a že zde byla účastna osoba odlišná od obviněného i spoluobviněného D. K., čímž je výpověď tohoto nezaujatého svědka v rozporu s výpovědí D. K., z níž nalézací soud vycházel a považoval ji za věrohodnou. Ani v tomto případě se soud rozpory ve výpovědích nezabýval.
Na základě vlastního hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství obviněný dále dovozuje, že poškozený nemohl být postřelen střelnou zbraní ráže 9 mm, tedy ani zbraní zapomenutou svědkem P. M. ve vozidle obviněného, ale zbraní menší ráže, pravděpodobně 7,65 mm, kterou však v době incidentu nedisponoval. Obviněný se následně podrobně zabývá závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, které obsáhle ze svého hlediska hodnotí, a současně uvádí, že znalecký posudek neměl být vůbec použit, neboť byl vypracován pracovištěm bez potřebné akreditace.
Obviněný dále poukazuje na to, že v řízení byly použity důkazy z procesního hlediska nepoužitelné, a to výpovědi spoluobviněného D. K. učiněné v přípravném řízení dne 11. a 14. 12. 2009. Tyto výpovědi byly učiněny ve vztahu ke skutku pod bodem 1) a jelikož trestní stíhání D. K. pro uvedený skutek bylo ještě před skončením přípravného řízení pravomocně zastaveno, neměly být výpovědi jím učiněné k tomuto skutku v postavení spoluobviněného použity v řízení před soudem, kde však obžalovaným z tohoto skutku byl již pouze obviněný. Dále se obviněný pozastavuje nad tím, že ve výroku o vině se opakovaně v různých tvarech vyskytuje slovo nezjištěný (doba, motiv činu, použitá zbraň) a zpochybňuje, zda je z hlediska trestního práva přípustné, aby v popisu tak závažného skutku zůstalo tolik neznámých.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 To 101/2010, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný nevznáší prakticky jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, čímž jeho námitky míjí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se týká údajné neurčitosti popisu skutku, pak státní zástupce uvedl, že z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu je popis skutku v tzv. skutkové větě plně vyhovující, neboť je zde dostatečně podrobně vymezeno jak jednání pachatele, tak způsobený následek, a tedy i úmysl pachatele způsobit poškozenému minimálně těžkou újmu na zdraví. Na závěr uvedl, že neshledal, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu, neboť použité nepřímé důkazy tvoří ucelený řetěz vylučující jiný závěr nežli závěr o vině obviněného.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného však v projednávaném případě směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný namítá, že nebyl proveden jediný přímý důkaz, ale byl toliko uznán vinným na podkladě důkazů nepřímých; námitky směřující vůči výpovědi spoluobviněného D. K., resp. námitka, že jeho výpovědi ze dne 11. a 14. 12. 2009 byly z procesního hlediska nepoužitelnými důkazy; dále výpověď svědka T. N., kterou označil za nevěrohodnou a rozporuplnou, kdy svědek dle názoru obviněného svou výpověď z přípravného řízení zásadním způsobem zpochybnil u líčení hlavního, a námitky směřující k osobě tohoto svědka, jehož obviněný označil za osobu narušenou, a s tím související námitka, že nebyl vypracován znalecký posudek na jeho osobu; dále pak výpověď svědka J. K. a jeho svědeckou výpověď; závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství; námitky směřující vůči závěrům znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika, který označil za nepoužitelný, neboť byl vypracován pracovištěm bez požadované akreditace) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil; námitka týkající se zjištění možné účasti dalších osob na celém incidentu; námitka, že na jeho těle nebyla zjištěna žádná poranění, kdežto na těle svědka T. N. ano; námitka týkající se povahy střelného zranění poškozeného, kdy obviněný namítl, že střelná rána nebyla způsobena střelnou zbraní s ráží 9 mm, ale rána spíše odpovídá ráži 7,65 mm, kteroužto však obviněný v době incidentu nedisponoval), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, že byl uznán vinným toliko na podkladě důkazů nepřímých) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž obviněný namítl, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, a uvedl, že poškozený nasedal do vozidla, kde byly více než dvě osoby, tedy minimálně tři, a že zde byla účastna osoba odlišná od něho i spoluobviněného D. K., a to holohlavý muž, dále, že směs jeho biologických stop se na bundu poškozeného mohla dostat mechanickým přenesením, a to pravděpodobně z vozidla, které jinak denně užíval, nicméně předmětného dne jej zapůjčil jiné osobě, a také, že nedisponoval zbraní s ráží 7,65 mm, kterážto byla s největší pravděpodobností použita). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem lze s určitou mírou tolerance podřadit i námitky týkající se použitelnosti výpovědí D. K. učiněných ve vztahu ke skutku pod bodem 1) u líčení hlavního a námitka nedostatečné akreditace pracoviště, které vypracovalo v řízení použitý znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetiky. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K námitce obviněného, že skutek, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, je neurčitý, Nejvyšší soud uvádí, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak motiv činu. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „dosud nezjištěné“. V projednávaném případě je popis skutku i přes tento nedostatek s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plně vyhovující.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí-li tímto činem smrt.
Ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je dostatečně podrobně vymezeno v čem spočívalo jednání obviněného (obviněný fyzicky napadl poškozeného, kterého střelnou zbraní střelil jednou do pravé nohy do oblasti kolena a dále jej vícekrát udeřil do hlavy a horní poloviny těla, a poškozeného následně v tomto stavu ponechal na účelové komunikaci), jaký byl následek jeho jednání (obviněný způsobil poškozenému průstřel podkolenní tepny a žíly pravé dolní končetiny v oblasti kolenního kloubu a dále tržnězhmožděnou ránu v levé temenní krajině, zlomeninu temenní kosti, zhmoždění v oblasti levého temenního laloku mozku, zlomeninu horní čelisti a nosních kostí a další tržnězhmožděné rány v oblasti obličeje a krku, kdy poškozený na následky utrpěného zranění zemřel) i forma zavinění (obviněný se daného jednání dopustil v úmyslu způsobit poškozenému minimálně těžkou újmu na zdraví).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný v rámci podaného dovolání vyslovil domněnku, že v projednávaném případě existuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud se k této domněnce nepřiklání, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých obviněný T. H. způsobil poškozenému J. Š. těžkou újmu na zdraví, jejímž následkem byla smrt, tak odborných a znaleckých posudků. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nalézací soud podrobně rozebral důkazní situaci a hodnotící úvahy k jím použitým důkazům v rámci odůvodnění na str. 24 až 33 rozsudku. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, tak jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou (str. 28 až 31 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak se závěry soudu nalézacího ztotožnil.
Je pravdou, že obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedoznal. Z trestné činnosti byl navíc usvědčován toliko nepřímými důkazy, nicméně tyto tvoří ucelený a logický řetěz, který vylučuje jiný závěr, než je závěr o vině obviněného T. H. Z obsahu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata