ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.99.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 99/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 6 To 327/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 80/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 18 T 80/2009 , byl obviněný R. Ř. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „ v D., okres Z., dne 19. 3. 2008, v úmyslu neoprávněně se obohatit a splátky poskytnutého úvěru nehradit, jako jednatel společnosti BONAX plus, s. r. o., P., při uzavření smlouvy o úvěru na částku 237.000,- Kč se společností ČSOB Leasing, a. s., P., zatajil, že splátky sjednaného úvěru nemá v úmyslu hradit, což následně ani nečinil, společnosti ČSOB Leasing, a. s, se sídlem P., N. P., způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši “.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle 247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 4 T 142/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 68 To 407/2009, podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 7. 2009, č. j. 4 T 142/2008-238, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 68 To 407/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 6 To 327/2010 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. Ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 251 - 252) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jde o posouzení, zda skutečně došlo k platnému uzavření kupní smlouvy na osobní automobil, neboť od vyřešení této otázky se pak odvíjí platnost úvěrové smlouvy, jakož i platnost dalších úkonů, např. příkazů k čerpání převzetí dluhu (č. listu 21). Odkázal na odůvodnění svého odvolání a uvedl, že existence dvou kupních smluv nezpůsobuje jejich neplatnost. Obě kupní smlouvy lišící se formou i obsahem byly uzavřeny v týž den, ostatně jako veškeré další listiny (úvěrová smlouva, příkaz k čerpání, karta zákazníka), tedy nelze tak dovodit, která z nich byla uzavřena dříve. Obě kupní smlouvy je tedy třeba považovat za neplatné, čímž je založena i neplatnost smlouvy o úvěru, neboť obě strany, které je uzavíraly, musely nutně jednat v omylu. Tento omyl pak jednoznačně způsobila firma HS Centrum, s. r. o., za kterou jednala pracovnice M. H., která zastupovala jak prodávajícího (pan G.), tak i úvěrovou společnost (ČSOB Leasing). Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že se s námitkami vznesenými v tomto směru v rámci odvolání vypořádal velmi stručně, kdy toliko na str. 4 odůvodnění uvedl, že ve vztahu ke zmiňovaným dvěma kupním smlouvám lze poznamenat, že je nepodstatné, zda tyto jsou platné. Dále namítl, že z provedených důkazů pak neplyne, že by zatajil, že neměl v úmyslu hradit splátky úvěru, neboť tyto splátky měl v úmyslu hradit, a to z prostředků poskytnutých svědkem P. Brojí proti znění skutkové věty, ze které se podává, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru, když s odkazem na již uvedené tvrdí, že k žádnému uzavření smlouvy o úvěru nikdy nedošlo, a to nikoliv jeho zaviněním. Pokud leasingové společnosti vznikla škoda, mohla ji způsobit společnost HS Centrum, s. r. o., svým postupem a rovněž tato společnost, případně prodávající pan G., se bezdůvodně obohatili na úkor ČSOB Leasing Vlastnické právo k vozu pak nikdy platně nepřešlo na společnost BONAX plus, s. r. o. Obviněný v závěru namítl, že se v jeho případě jednalo nanejvýše o zavinění nedbalostní podle §5 tr. zák., a nikoli minimálně o nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., jak tvrdí soudy.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 6 To 327/2010, zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ačkoli je možné námitky obviněného podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nejsou důvodné. Je zřejmé, že při jejich formulaci obviněný nepřihlíží k aktuálním výsledkům dokazování, kdy se toliko odvolává na své předešlé tvrzení, že iniciátorem celé transakce byl svědek P., popírá dokonce svou aktivní účast při smluvních jednáních v této věci, avšak podle provedených důkazů podepisoval příslušné listiny sám a svědek P. při výslechu v rámci řízení o odvolání popřel jakoukoli účast na tomto činu, tedy i možnost, že by obviněnému poskytoval nějaké finanční prostředky na koupi vozidla, tj. jak na akontaci, tak na pozdější splátky úvěru, když mu obviněný naopak delší dobu dluží částku 50.000,- Kč.
Dále státní zástupce uvedl, že nelze obviněnému přisvědčit ani v jeho interpretaci významu existence dvou kupních smluv mezi původním vlastníkem automobilu a firmou BONAX plus, s. r. o., zastoupenou obviněným, jejichž obsah není zcela identický, neboť tyto smlouvy se vůbec netýkají úvěrového závazku, který obviněný za svou firmu přijal ve vztahu k ČSOB Leasing; tento závazek platně vznikl a existoval bez ohledu na to, zda kupní smlouva týkající se automobilu, k jehož zakoupení úvěrové prostředky sloužily, je či není právně precizní. Navíc diference v textu se nedotýkají esenciálních náležitostí kupní smlouvy a účel smlouvy (předání předmětu koupě) byl naplněn bez ohledu na případné formální nedostatky písemného vyhotovení smluv. Závěrem státní zástupce poukázal na to, že námitky shromážděné v dovolání jsou pouhým opakováním argumentace uváděné obviněným v rámci jeho obhajoby již v řízení před nalézacím soudem i v podaném odvolání.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 6 To 327/2010, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Ř. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především obsah jeho výpovědi, stejně jako výpovědi svědka M. P.; obsah kupních smluv) a vadná skutková zjištění (námitka, že provedenými důkazy ve věci není prokázána subjektivní stránka jeho jednání; námitky dotýkající se obsahu a platnosti kupních smluv), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; námitka, že z provedených důkazů neplyne úmysl obviněného nehradit splátky úvěru) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy k žádnému uzavření smlouvy o úvěru nedošlo, a tedy ani nemohlo dojít k platnému přechodu vlastnického práva k vozu Audi A8 na společnost BONAX plus, s. r. o.; s ohledem na dané pak i vzniklá škoda mohla být způsobena postupem společnost HS Centrum, s. r. o., případně prodávajícím panem G., kteří obohatili na úkor ČSOB Leasing především pak tvrzení, dle kterého byl iniciátorem celé transakce svědek M. P.). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu, tedy že v jeho případě mohlo jít pouze o zavinění nedbalostní podle §5 tr. zák., a nikoli o nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., kdy trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kde záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání (§89 odst. 12 tr. zák.), nikoli cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebrání věcí a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší (R 27/1996; srov. přiměřeně i R 6/2003). Jde o úmyslný trestný čin (srov. §4 tr. zák.).
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti , jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo,
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Zavinění j e vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §4 a §5 tr. zák. je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Míra zavinění je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho obsahu. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění má za následek vyšší trest (§31 odst. 1, §3 odst. 4 tr. zák.).
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. R 60/1972-IV.).
U obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele). Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za které je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 50 - 63).
Podle skutkových zjištění obviněný R. Ř. jako jednatel společnosti BONAX plus, s. r. o., při uzavření smlouvy o úvěru na částku 237.000,- Kč se společností ČSOB Leasing a. s., zatajil, že splátky sjednaného úvěru nemá v úmyslu hradit, což následně ani neučinil, a způsobil tak poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., škodu ve výši 237.000,- Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 7 rozvedl úvahy, na základě jakých skutečností shledal existenci podvodného úmyslu obviněného, a dovodil ho z toho, že obviněný v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru neměl finanční prostředky na úhradu úvěrových plátek, přesto se jakožto jednatel společnosti BONAX plus, s. r. o., podpisem předmětné smlouvy o úvěru zavázal k jeho řádnému splácení. Rovněž usoudil, že se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť vzhledem ke své finanční situaci, resp. společnosti BONAX plus, s. r. o., věděl, že nebude moci úvěrové splátky plnit a že na majetku poškozeného způsobí škodu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.
Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal odvolací soud, který k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. uvedl, že obviněný leasingovou smlouvu uzavíral s tím, že splátky hrazeny nebudou, když svědek P. popřel placení splátek jeho osobou a obviněný neměl na úhradu svého závazku potřebné finanční prostředky. Byl tedy srozuměn s negativním následkem nesplácení úvěru, čímž byla naplněna složka srozumění.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací i s argumentací, kterou soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, a vyjádřené závěry považuje za zcela přesvědčivé a učiněné v souladu se zákonem. Soudy v potřebné míře objasnily a vysvětlily, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. byla v daném případě po všech stránkách naplněna, a to jak ve vztahu k závěru o naplnění formálních znaků, tak i ohledně zavinění [§4 písm. b) tr. zák.].
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní posouzení činu obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. za správné a zákonné a námitku obviněného jako neopodstatněnou.
Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný R. Ř. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud pak k odvolání obviněného celou věc řádně přezkoumal. Následně se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. V projednávané věci tak nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly dospět k závěru jinému.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
Je třeba poznamenat, že obviněný ve svém dovolání v podstatě argumentoval námitkami, které uplatnil již v rámci podaného odvolání (č. l. 200 - 201). Oba ve věci činné soudy se těmito námitkami již dostatečně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu jsou koncipovány i dovolací důvody. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není totiž jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. Ř. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a