ECLI:CZ:NS:2011:3.TZ.7.2011.1
sp. zn. 3 Tz 7/2011 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 52/2008, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 1 T 52/2008, byl obviněný K. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Trestného činu loupeže se obviněný podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že „dne 11. 2. 2007 kolem 00.45 hod. s další neustanovenou osobou, maskováni černými pletenými kulichy s otvorem na oči a ozbrojeni jednak krátkou střelnou zbraní a jednak prostředkem s blíže nezjištěnou látkou, v prodejně benzinové čerpací stanice "U." majitele J. K., L. Š., v k. ú. obce R., soudní okres R., míříce na něho přinutili obsluhujícího J. P., aby jim vydal tržbu ve výši 13.800,- Kč spolu s černou koženkovou peněženkou v hodnotě 500,- Kč a po nastříkání blíže nezjištěné látky do obličeje poškozeného mu odcizili i jeho vlastní mobilní telefon zn. Nokia 6210, černé barvy“ .
Spoluobviněný F. K. byl citovaným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. Zt 276/2007, která mu kladla za vinu, že shora uvedeného skutku se dopustil společně s obviněným K. H., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Na základě odvolání obviněného K. H. ve věci jednal Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V dovolání obviněný odvolacímu soudu mimo jiné vytkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud odmítl obhajobu obžalovaného jako nevěrohodnou a pokud na podkladě nepřímých důkazů dospěl k závěru, že tyto tvoří řetězec uzavírající se právě kolem obžalovaného jako jednoho z pachatelů loupeže. Stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané (a to z odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace ve spojení s protokolem o ohledání místa činu), že měl zanechat pachové stopy na místě loupežného přepadení v den, kdy se udál trestný čin i to, že se vůbec nezabýval obsahem doznání F. K., kterého dokonce ani nevyslechl jako svědka.
Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 557/2009, tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. H. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 1 T 52/2008.
V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatel poukázal na znění ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §263 odst. 6 věta prvá tr. ř. Podle jeho názoru byl v těchto ustanoveních trestního řádu porušen zákon napadeným usnesením odvolacího soudu, který se jimi důsledně neřídil.
Dle stěžovatele odvolací soud neprovedl důkaz - výslech F. K., ač nešlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování a nesplnil tak povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Z povahy navrhovaného důkazu bylo přitom zřejmé, že jde o důkaz, který by osvětlil, kdo se skutku ve skutečnosti dopustil. Vypovídat přitom měla osoba, která do té doby využila svého práva nevypovídat. To za situace, kdy v celé věci byla vina obviněného postavena jen na nepřímých důkazech. Navrhovaný důkaz měl podle obviněného vyvrátit skutková zjištění nalézacího soudu, že se skutku dopustil právě obviněný H.
Odvolací soud dále porušil zákon tím, že se ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu, ač ten nehodnotil provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř., když důkaz získaný metodou pachové identifikace nebyl pečlivě hodnocen v souvislosti s obsahem ostatních nepřímých důkazů vztahujících se k této skutečnosti. Na pachové stopy je třeba ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu (I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99) pohlížet jako na důkaz v trestním řízení přípustný, ale pouze jako na důkaz nepřímý, který sám o sobě jako usvědčující nemůže obstát. Na základě takového důkazu je možno pouze dospět k závěru, že obviněný se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj dovodit bez dalších důkazů, že se dopustil trestného činu. Pachová stopa je tedy pouze nepřímým, podpůrným důkazem, který sám o sobě nemůže vést k výroku o vině obviněného. Pokud nalézací soud a ve shodě s ním i odvolací soud uváděly, že v této věci existuje uzavřený kruh nepřímých důkazů, ze skutečností výše popsaných existují důvodné pochybnosti, že ostatní nepřímé důkazy takový uzavřený a logický kruh představují. Ze svědectví P. Š. bylo možno dovodit jen to, že v inkriminovaný den se pohyboval ve voze spolu s obviněnými H. a K. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním styku z mobilního telefonu obviněného H. a telefonu svědka Š. bylo možno uzavřít, že byli přítomni v R. cca tři hodiny před loupeží. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním styku z uloupeného mobilního telefonu pak bylo prokázáno, že cca tři hodiny po přepadení měl mobilní telefon v držení svědek Š., který z něj kontaktoval obviněného H., přičemž v této době se již H. i Š. nacházeli v dosahu buňky mobilního operátora v P. N. Z. Z výpisů o uskutečněném telekomunikačním provozu je možno dovodit pouze, že se obviněný nacházel na blíže nezjištěném místě v R. cca tři hodiny před loupeží a že (až jako druhý v pořadí) měl cca tři hodiny po loupeži k dispozici uloupený telefon. Žádný z těchto důkazů však neprokazuje, že byl v R. v čase loupeže, a nevyvrací jeho obhajobu, že uloupený telefon získal od svědka Š., aniž by znal jeho původ. Nepřímé důkazy, o které své rozhodnutí opřel nalézací i odvolací soud jednotlivě ani všechny ve svém souhrnu vinu obviněného s potřebnou mírou spolehlivosti neprokazují a současně netvoří souvislý řetězec, který by vedl k obviněnému jako pachateli skutku a současně by vylučoval jinou verzi.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §263 odst. 6 věta prvá tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného, který uvedl, že se s jejím obsahem zcela ztotožňuje, a to jak po skutkové, tak právní stránce, kdy předmětná stížnost pro porušení zákona komplexně, objektivně a nezaujatě popisuje zjevná pochybení orgánů činných v trestním řízení v této trestní věci včetně správně označených zákonných ustanovení, k jejichž porušení došlo. Důsledkem tohoto stavu je pak nezákonné odsouzení obviněného pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., resp. nezákonné uložení trestu odnětí svobody. Podle obhájce obviněného tato pochybení i přes jejich zjevnost nemohla být napravena Nejvyšším soudem České republiky v řízení o dovolání obviněného, a to vzhledem k zavedené rozhodovací praxi ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napravit je lze výlučně mimořádným opravným prostředkem, jímž je stížnost pro porušení zákona. V závěru svého vyjádření se obhájce obviněného ztotožnil se závěrečným návrhem učiněným ministrem spravedlnosti.
Obviněný K. H. písemně rovněž vyjádřil svůj souhlas s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a setrvává na svém neměnném stanovisku, že se jednání, za něž byl odsouzen, nedopustil.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na skutečnost, že stížností pro porušení zákona je v podstatě vytýkáno, že důkazní situace ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 52/2008, neumožňovala závěr o vině u obviněného K. H., jak byl učiněn rozsudkem nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soud u v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 1 T 52/2008. Ustanovení §265n tr. ř. omezuje ministra spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř., neboť vylučuje, s výjimkou obnovy řízení, podání jiného opravného prostředku proti rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Dále v písemném vyjádření konstatuje, že obviněný K. H. již v minulosti využil svého oprávnění a podal dovolání, formálně opřené zejména o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž napadl skutková zjištění soudů, přičemž poukázal na způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily výpovědi svědka Š. a poškozeného P., které jsou podle jeho mínění rozporuplné. Dále tvrdil, že odvolací soud se vůbec nezabýval obsahem tzv. přiznání F. K., kterého dokonce nevyslechl jako svědka, jak bylo požadováno obhajobou. Podle obviněného neexistoval žádný přímý důkaz o tom, že by se v kritické době nacházel na místě trestného činu a že by spáchal předmětný trestný čin. Tvrdil, že byl odsouzen na základě pouze nepřímých důkazů, přičemž zdůraznil, že nepovažuje za věrohodný ani důkaz provedený metodou pachové identifikace.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 881/2009, Nejvyšší soud uvedl argumenty ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že zásah do skutkových zjištění lze připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li obviněný tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud dále konstatoval, že takový extrémní rozpor nelze dovodit a jeho existenci nelze vyvozovat jen z přesvědčení obviněného, že provedené důkazy měly být hodnoceny jiným způsobem, než jak to soud učinil. Ve svých důsledcích tento závěr znamená, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu, který byl nezbytný pro posuzované rozhodnutí. Není ani pochyb o komplexnosti provedených důkazů a jejich zákonnosti, ani o způsobu zhodnocení důkazů, který není ani nelogický ani svévolný. Výsledným závěrem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dané věci byl výrok učiněný podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto.
Dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jsou ve stížnosti pro porušení zákona opakovány obsahově shodné námitky, jež již byly užity v rámci dovolání obviněného a jimiž se Nejvyšší soud již zabýval. Podaná stížnost pro porušení zákona se tak snaží přimět Nejvyšší soud České republiky k jeho revizi, což s ohledem na ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky není možné. Z těchto důvodů pak navrhl, aby stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ČR dne 18. 1. 2011 pod č. j. 834/201 O-OD-SPZ, byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že obviněný K. H. v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, napadl včas podaným dovoláním, takže Nejvyšší soud se zákonností těchto rozhodnutí již jedenkrát zabýval. Zde je třeba poznamenat, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení má svůj zákonem vymezený rozsah i obsah, který vyplývá ze škály dovolacích důvodů obsažených především v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Pokud tedy Nejvyšší soud zjistil (viz usnesení ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 557/2009), že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy takové, které směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů či proti skutkovým zjištěním, zcela zákonitě označil takto vznesené námitky, jako nenaplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru označil i tvrzení obviněného, že nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina a tudíž byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo, jelikož se jedná o námitku procesní, kterou nelze namítat na základě uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Kromě toho Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení předmětnou věc přezkoumával i z hlediska práva na spravedlivý proces, tedy zda právní závěry učiněné soudy nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04). Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Obviněný po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.
Uvedené skutečnosti ve spojení s podrobnými závěry v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s důvody a podstatnými nepřímými důkazy o vině obviněného sumarizovanými odvolacím soudem v jeho usnesení pak vedly dovolací soud k přesvědčení, že obviněný trestný čin loupeže spáchal, když i opatřené a provedené nepřímé důkazy tvoří spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování. Provedené důkazy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů.
Na tomto místě je vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, kromě jiného zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v §2 odst. 5 tr. ř. též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí, opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímým důkazům, nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. postačující.
Rovněž Nejvyšší soud České republiky v řízení o stížnosti pro porušení zákona jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky tomu určenými (srovnejte §147 až §150 tr. ř., §254 až §263 tr. ř.).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný K. H. v přípravném řízení využil svého zákonného práva a odmítl k věci vypovídat. V hlavním líčení popřel, že by se předmětné trestné činnosti dopustil. Potvrdil, že dne 11. 2. 2007 pobýval v R., neboť do tohoto města jezdil většinou se svědkem P. Š., někdy i s obviněným F. K. Odtud odvážel různé automobily bez státních poznávacích značek na M., kde je pak rozprodával po internetu na náhradní díly. Cesta zpět probíhala většinou tak, že s autem z půjčovny, které na jízdu do R. používali, jel Š. a oznamoval mu, zda na cestě nejsou policejní hlídky, aby se jim mohl vyhnout. Zda kritického dne s nimi jel i obviněný K. si nepamatoval. Při těchto jízdách se vždy s autem bez státní poznávací značky stavoval právě na přepadené pumpě, kde si sám natankoval pohonné hmoty, neboť byly v tomto místě nejlevnější. Jelikož se nikdy nestalo, že by mu je tankoval sám čerpadlář, nebyl mu svědek P. povědomý. Dále naopak uvedl, že odebraný benzin platil na čerpací stanici a zde se i s obsluhou bavil. Pokud se týká mobilního telefonu, který byl odcizen obsluze čerpací stanice J. P. tento koupil od P. Š. pro svoji matku. Vzhledem k tomu, že tato s ním neuměla zacházet, prodal jej následně svědku A. H. Dále uvedl, že v kritické době používal mobilní telefony s čísly Pokud při prvním podání vysvětlení používání uvedených čísel popřel, bylo to proto, že byl vystrašený. V době kolem 11. 2. 2007 mohl brát na předmětné čerpací stanici pohonné hmoty 2-3 krát.
Obviněný F. K. jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení využil svého práva a nevypovídal.
Svědek P. Š. vypověděl, že zná obviněného K. H., ale nikdy spolu neměli obchodní vztahy. S ohledem na záznam telekomunikačního provozu ze dne 11. 2. 2007 na odcizeném mobilním telefonu patřícímu svědku P. připustil, že právě tento den byl s oběma obviněnými v R., kde si tehdy potřeboval obviněný H. něco vyřídit. Z B. jeli vozidlem Škoda Fabia. On byl po celou dobu ve vozidle. Pamatoval si, že obvinění z vozidla vystoupili asi v R. Cestou někde tankovali pohonné hmoty. Mobilní telefon, který měl být odcizen obsluze přepadené čerpací stanice viděl ve vozidle. Osobně s ním manipuloval. Že by s ním volal obviněnému H. si již nepamatoval. Telefon zůstal v autě. Popřel, že by telefon prodával obviněnému H.
Svědek J. P. k přepadení vypověděl, že uviděl, jak k čerpací stanici míří dvě osoby. Domníval se, že se jedná o dva stabilní zákazníky ukrajinské národnosti, kteří si tam chodili kupovat alkohol. Odešel za prodejní pult s tím, že bude prodávat vodku a pivo. Najednou se však ozval hluk a do prodejny vnikli dva muži oblečení do šedočerných kalhot a modročervených pracovních bund s černými polobotkami na nohou a černými pletenými kulichy na hlavách, v nichž měli vystřižené otvory na oči a pusu, Jeden z nich (svědek uvádí, že podle tmavých očí a postavy se jednalo o obviněného H.), přistoupil k pultu a namířil proti jeho hlavě pistoli, zatímco druhý zůstal v rohu prodejny a rovněž na něj mířil něčím, co považoval za střelnou zbraň. Oba dva tito útočníci pak na svědka křičeli, že se jedná o přepadení a vyzývali jej k vydání veškerých peněz a ulehnutí na zem. Vyndal z černé koženkové kasírovaci tašky na prodejní pult finanční hotovost. Bližší z útočníků vzal jak tašku, tak peníze. Dále uvedl, že druhý útočník mu nastříkal do očí pepřový sprej a zmocnil se i jeho mobilního telefonu. Po odchodu pachatelů zavolal ihned policii, přičemž učinil i opatření k tomu, aby se nezhodnotily pachové stopy. V době přepadení působil na čerpací stanici více jak rok. Jednalo se o čerpadlo s obsluhou, kdy si nemůže zákazník načerpat pohonné hmoty sám. Po načerpání hned vybíral peníze. Pouze v případě, že zákazník platil kartou, případně chtěl koupit další sortiment, platil v prodejně.
Z protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací mimo jiné vyplývá situace na předmětné čerpací stanici bezprostředně po jejím přepadení, i to, kde byly zajištěny dvě pachové stopy. Odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace pak dokládá, že byla potvrzena pachová shoda mezi těmito odebranými pachovými stopami z podlahy prodejny čerpací stanice a srovnávací pachovou konzervou odebranou obviněnému H.
Záznamy telekomunikačního provozu na mobilním telefonu č. patřícímu obviněnému H. zajištěné od mobilního operátora prokazují, že tento mobilní telefon byl dne 10. 2. 2007 lokalizován v časovém období od 20.12 hodin do 21.57 hodin, tedy zhruba tři hodiny před předmětným loupežným přepadením na buňce R. – N. a ve 3. 18 hodin, tedy tentokrát zhruba tři hodiny po přepadení je zachycen na buňce P. –I., kde také, jak dokládá záznam telekomunikačního provozu na mobilním telefonu odcizeném poškozenému P., je ve 3.44 hodin kontaktován z tohoto na buňce P. – Ř. (v téže lokalitě) svědkem Š.
Z rejstříku trestů se podává, že obviněný K. H. byl v minulosti šestkrát soudně trestán vždy pro majetkovou trestnou činnost. Naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 10. 20006, sp. zn. 2 T 110/2006, kdy mu za trestné činy dle §250b odst. 1, §248 odst. 1, 2, §248 odst. 1 tr. zák. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 16. 11. 2011. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 1 T 48/2005.
Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obhajoba obviněného K. H., popírající spáchání předmětné trestné činnosti, spočívá v podstatě na tom, že při shora popsaném loupežném přepadení odcizený mobilní telefon zakoupil od svědka Š., aniž znal jeho původ. Ten byl stejně jako on v době blízké době rozhodné nejen v R., kam měli společně opakovaně jezdit pro automobily bez státní poznávací značky, ale byl zřejmě i na předmětné čerpací stanici, o níž se mu zmínil a kde se vždy při odvozu takovýchto automobilů zastavoval načerpat pohonné hmoty. To může být i příčinou toho, že na podlaze prodejny byly nalezeny jeho pachové stopy, neboť v této době se na ní zastavoval dvakrát až třikrát, přičemž si vždy natankoval pohonné hmoty osobně. Obhajoba obviněného je však vyvrácena nepřímými důkazy, které tvoří ucelený řetězec. Jedná se především o výpověď poškozeného P., který potvrdil, že v době, kdy na čerpací stanici pracoval, chodil dle pokynu jejího majitele jednotlivým zákazníkům tankovat pohonné hmoty vždy sám osobně. V případě opakované návštěvy pumpy obviněným v rozhodné době by si tohoto jednoznačně pamatoval, což se nestalo. Přítomnost obviněného H. v prodejně přepadené čerpací stanice dokládají pachové stopy zajištěné bezprostředně po jejím přepadení na podlaze přesně v těch místech, kde se dle výpovědi poškozeného P. jeden z útočníků pohyboval. Z odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace jednoznačně vyplývá pachová shoda těchto stop se srovnávací pachovou konzervou odebranou obviněnému H. To, že tímto útočníkem byl právě obviněný je zřejmé i z výpovědi svědka Š., který popřel, že by se rozhodného dne pohyboval jiným automobilem. Dále je obviněný usvědčován záznamem telekomunikačního provozu nejen na svém mobilním telefonu, zachyceném v R. ještě zhruba tři hodiny před přepadením, ale i záznamem telekomunikačního provozu na mobilním telefonu svědka Š., zachyceném ve stejném místě dne 10. 2. 2007 v 19.23 hodin. Další záznam telekomunikačního provozu, tentokráte na mobilním telefonu odcizeném při předmětném loupežném přepadení poškozenému P. pak prokazuje, že již zhruba tři hodiny po něm má telefon, v dosahu buňky mobilního operátora v P. N. Z., v držení svědek Š., přičemž z něj kontaktuje právě obviněného H., pohybujícího se, jak dokládá záznam na jeho mobilním telefonu, v té době ve stejné lokalitě. Verze obviněného o jízdě dvěma automobily uskutečněné rozhodného dne je zcela nevěrohodná a nelogická, neboť s ohledem na prokázané užívání mobilního telefonu odcizeného při loupežném přepadení svědkem Š. v době zhruba tři hodiny po tomto přepadení a prokázaný pobyt obviněného v R. ještě zhruba tři hodiny před ním, by totiž musel obviněný u předmětné čerpací stanice brát pohonné hmoty, buď až po tomto přepadení, když by jel Š. napřed (jak obviněný tvrdí) a nebo těsně předtím, než k jejímu přepadení došlo. Pak by si jej bezpochyby poškozený P. musel, coby zákazníka, vybavit.
K odvolání obviněného K. H. rozhodoval Krajský soud v Praze, který odvolání obviněného zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že soudu prvého stupně nelze vytýkat nesprávný postup při hodnocení důkazů. Naopak prvý soud věnoval všem důkazům náležitou pozornost, podrobně je rozebral a v jeho úvahách, kterými se při hodnocení důkazů řídil, nelze spatřovat žádné nelogičnosti či nesprávnosti. Nepochybil, pokud odmítl obhajobu obviněného jako nevěrohodnou a pokud na podkladě nepřímých důkazů dospěl k závěru, že tyto tvoří řetězec uzavírající se právě kolem obviněného jako jednoho z pachatelů loupeže. Mohl se opřít o odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace ve spojení s protokolem o ohledání místa činu, z nichž vyplývá, že pachové stopy zajištěné bezprostředně po přepadení v prodejně předmětné čerpací stanice zde zanechal obviněný, přičemž svědek P. potvrdil, že tyto pachové stopy byly odebrány z místa, které označil jako místo, kde se pohyboval jeden z pachatelů. Na podkladě tohoto zjištění ve spojení s výpovědí svědka P. o způsobu obsluhování zákazníků považoval prvý soud důvodně za vyvrácenou obhajobu obviněného o možnosti zanechání své pachové stopy na místě činu před přepadením. Spolehlivost zmíněného odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace pak nemůže zpochybnit skutečnost, že ve spise není založen protokol o odběru srovnávací pachové konzervy, neboť provedení tohoto odběru potvrzuje nejen svědek V. D., ale i sám obviněný, který způsob provedení odběru nijak nezpochybňuje. Soud prvého stupně se také náležitě vypořádal se svědeckou výpovědí P. Š. a logicky vysvětlil, proč uvěřil jeho tvrzení o společné jízdě jedním automobilem, přičemž přitom bral v úvahu možnost, že tento svědek byl spolupachatelem loupeže. Tento závěr není v rozporu se skutečností, že v lokalitě P. – Z. telefonoval P. Š. z odcizeného mobilního telefonu obviněnému H., neboť je docela dobře možné, že zde některý z nich nebo oba z automobilu vystoupili a takto se následně kontaktovali. Právě záznam telekomunikačního provozu na mobilním telefonu odcizeném poškozenému P. při loupeži je důležitým článkem v řetězci nepřímých důkazů, které spojují obviněného H. s předmětnou loupeží, neboť prokazuje skutečnost, že při loupeži odcizený mobilní telefon měl několik hodin poté v držení společník a spolujezdec obviněného H., který dobře mohl být jedním z pachatelů. Na podkladě této skutečnosti ve spojení se zjištěním, že na místě činu se nacházely pachové stopy obviněného H., a ve spojení s výpovědí poškozeného P. o postupu při obsluhování zákazníků, mohl soud prvého stupně bez důvodných pochybností uzavřít, že jedním z pachatelů loupežného přepadení je obviněný H. Jen zcela okrajový význam má výpověď svědka P. z hlavního líčení o poznání obviněného H. dle výrazu očí a lze jen dodat, že soud prvého stupně ani na toto subjektivní vyjádření poškozeného nekladl žádný důraz. Na závěru soudu prvého stupně o vině obviněného H. pak nemůže nic změnit ani k odvolání připojená listina obsahující přiznání spoluobžalovaného F. K., který byl zproštěn obžaloby, ke spáchání předmětného skutku spolu s P. Š., neboť je vysoce pravděpodobné, že se na spáchání tohoto činu podílel a podezřelý je i P. Š., takže dodatečné osobní přiznání obviněného K. nevylučuje pachatelství obviněného H. a nemůže zpochybnit spolehlivost objektivních důkazů, které obžalovaného H. usvědčují jako jednoho z pachatelů.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec shora uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností.
Jednotlivé námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních nepřímých důkazů, jak je provedly a hodnotily nalézací i odvolací soud.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. V souzené věci je patrno, že proti obviněnému K. H. bylo uplatněno více nepřímých důkazů vedle pachové stopy, přičemž nelze přehlédnout ani vyjádření svědka P. v hlavním líčení, že obviněného K. H., jako jednoho z pachatelů, poznal. V daném případě se proto nemohlo jednat o stejnou důkazní situaci, na kterou odkazoval stěžovatel prostřednictvím nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 394/97.
Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Stěžovatel rovněž namítal, že postupem odvolacího soudu, který k návrhu obviněného nevyslechl svědka F. K., došlo k porušení ustanovení §263 odst. 6 věta prvá tr. ř. Podle tohoto ustanovení po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, byly buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu (§254).
Vytýká-li obviněný krajskému soudu jako soudu odvolacímu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu svědka, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak jen výjimečně a v omezeném rozsahu v případech, které má na mysli §259 odst. 3 tr. ř. (v souvislosti s uplatněním apelačního oprávnění tohoto soudu); dále se předpokládá dokazování podmiňující rozhodnutí o odvolání v §263 odst. 6 tr. ř., vyžaduje-li to důkazní situace (nález ze dne 20. února 2001 sp. zn. I. ÚS 387/2000 , uveřejněn pod č. 33, ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
V projednávaném případě podal obviněný K. H. odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, které doplnil listinou obsahující přiznání spoluobviněného F. K. ke spáchání předmětného skutku (jak bylo uvedeno shora, pro stejný skutek byl obžaloby zproštěn). Odvolací soud nevyhověl návrhu na výslech svědka F. K. a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že je vysoce pravděpodobné, že se právě F. K. na spáchání tohoto činu sám podílel, přičemž podezřelý je i P. Š., takže dodatečné osobní přiznání obviněného K. nevylučuje pachatelství obviněného K. H. a nemůže zpochybnit spolehlivost objektivních důkazů, které obviněného H. usvědčují jako jednoho z pachatelů .
Vysvětlily-li obecné soudy podrobně v odůvodnění, proč obviněným navržený důkaz výslechem svědka neprovedly, resp. z jakých důvodů nepovažovaly za nutné je provést, pak zde není důvod k závěru, že nižší soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybily; o situaci tzv. opomenutého důkazu zde nejde (srovnej usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. III.ÚS 3489/10).
Nižší soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou obviněného a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem. Krajský soud ve svém usnesení vyložil důvody, pro něž považoval provedení důkazu výslechem svědka F. K. za nadbytečné (str. 5 usnesení odvolacího soudu), a nejednalo se tedy o opomenutý důkaz.
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že Okresní soud v Rakovníku, jako soud prvního stupně, ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného K. H. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to rovněž v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost provedeným důkazům, a to i za situace, kdy se obviněný H. k trestnému činu nedoznal. Zejména v takové důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného H., které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto závěry pak byly ještě doplněny o argumentaci odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí reagoval zejména na námitky obsažené v podaném odvolání obviněného a tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Podle Nejvyššího soudu tedy byla vina obviněného v celém rozsahu dostatečně prokázána, čili správně posouzena, pokud jde o učiněné skutkové zjištění i jeho právní kvalifikaci.
Podle §267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, kterýmžto způsobem Nejvyšší soud postupoval.
Stížnost pro porušení zákona, jak je podrobně výše citováno, napadá rozsah provedeného dokazování a zejména pak hodnocení důkazů, jak je učinil soud prvního stupně a potvrdil odvolací soud, a z toho vyplývající skutková zjištění včetně závěrů právních. Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že z důvodu v podstatě totožné argumentace bylo obviněným podáno dovolání, které bylo odmítnuto. Stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se tudíž snaží přimět Nejvyšší soud nejen k revizi rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale ve svém důsledku i k revizi rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž není Nejvyšší soud oprávněn vzhledem k ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz §267 odst. 3, 4 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného K. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 58/2009, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata