ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1621.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1621/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého A. N. , zastoupeného opatrovníkem Lenkou Podhornou, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Olomouci, dítěte matky Ing. P. N., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kellnerova 1215/1 a otce Ing. J. N., za účasti navrhovatele Magistrátu města Olomouce a za účasti Okresního státního zastupitelství v Olomouci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 0 P 272/2001, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 9. září 2009, č.j. 70 Co 327/2009-362, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) „pozastavil výkon rodičovské zodpovědnosti matky Ing. P. N. k nezl. A. N.,“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že matce ve výkonu její rodičovské zodpovědnosti brání léčbou nekompenzované trvalé duševní onemocnění – závažná duševní porucha s bludy – která však u matky nevedla k omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Matka bludným způsobem nazírá a chápe pozici nezletilého a sebe sama ve vztahu ke zbytku společnosti, jakoukoliv léčbu odmítá a podle vyjádření znalce MUDr. B. D. by mohla být nebezpečná sobě i okolí a mohla by ohrozit sebe i nezletilého A. V době rozhodování soud prvního stupně byl vliv matky na nezletilého v důsledku nařízené ústavní výchovy redukován, ale ne eliminován. Soud prvního stupně dále uvedl, že v případě odpadnutí objektivní překážky pro výkon rodičovských práv – zejména v důsledku úspěšné psychiatrické léčby- je možné rozhodnutí přezkoumat.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9.9.2009, č.j. 70 Co 327/2009-362, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. V době rozhodování odvolacího soudu se nezletilý A. nacházel v péči prarodičů ze strany matky, kteří rovněž podali návrh na svěření nezletilého do pěstounské péče. Otec se o nezletilého žádným způsobem nezajímal a jeho výchově se nepodílel. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně o objektivní překážce na straně matky, dočasně ji vylučující z výkonu její rodičovské zodpovědnosti. Pozastavení rodičovské zodpovědnosti považoval za odpovídající řešení situaci, kdy matka nemá náhled své chorobnosti a i nadále vystavuje nezletilého nepříznivému působení svých chorobných představ.
Rozsudek dovolacího soudu napadla dovoláním matka (dále též „dovolatelka“). Poukazuje na důvody, které uváděla již v odvolání a za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci označuje postup znalců, kteří soudu nevydali seznam vyšetřovaných osob. Tyto osoby zůstaly soudu utajeny, ač v řízení měli vystupovat jako svědci. Stejný důvod zmiňovala již v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně , datovaném 1.6.2009, kde se dále dožadovala provedení hypnózy u sebe a nezletilého. Provedení důkazu v podobě svědecké výpovědi však bylo nepřípustně nahrazeno výpovědí těchto osob před znalcem a následným přenesením výpovědí do znaleckých posudků sloužících k důkazu. Ačkoliv současně dovolatelka oznamuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, tento důvod v doplněném dovolání nijak nespecifikuje. Odkazuje-li dovolatelka na důvody uváděné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18.5.2009, pak obsahují námitku podjatosti „celého soudnictví“ a poukazuje na nepravdivost psychiatrických diagnóz a znaleckých posudků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.], a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [§237 odst.2 písm.c) o.s.ř.].
Matka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o pozastavení rodičovské odpovědnosti, ve věci samé. Protože proti tomuto rozsudku není podání dovolání vyloučeno ustanovením §237 odst.2 písm.b) o.s.ř., řídí se předpoklady jeho přípustnosti ustanovením §237 odst.1 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není v projednávané věci přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka – ani poté, co jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů – žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Protože při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, příp. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá (žádného) procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže dovolatelka i v dovolacím řízení setrvává na požadavku doplnění dokazování svědeckou výpovědí (namísto znaleckého posudku), vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nepřípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a která spočívá v postupu znalců, kteří soudu nevydali seznam vyšetřovaných osob; tyto osoby tak zůstaly soudu utajeny, ač v řízení měli vystupovat jako svědci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010, sp.zn. 26 Cdo 227/2010). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o pozastavení rodičovské zodpovědnosti nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání matky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a), §151 o.s.ř., neboť dovolací soud neshledal žádné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení a tyto důvody ostatně ani nebyly tvrzeny.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu