ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3056.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3056/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. T. , zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 50.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 277/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 54 Co 393/2008-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 54 Co 393/2008-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 50.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 1168/2004.
Městský soud v Praze vyšel ze zjištění, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 proběhlo pod sp. zn. 5 Nc 1168/2004 řízení o zbavení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům. Řízení bylo zahájeno dne 9. června 2004, 20. května 2005 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně způsobilosti k právním úkonům zbavena. Na základě žalobkyní podaného odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2005, č. j. 25 Co 490/2005-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplněném dokazování Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 16. března 2007 řízení zastavil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení k průtahům, které by zakládaly nesprávný úřední postup orgánů státu, nedošlo. Délka řízení byla ovlivněna složitostí sporu, když bylo nutno vypracovat dva znalecké posudky. Určité časové prodlení lze spatřovat ve vypracování obou znaleckých posudků, avšak ani tato prodlení průtahy nezakládají. V případě prvního znaleckého posudku byla znalkyni MUDr. D. stanovena lhůta 40 dnů k vypracování posudku, která byla na žádost znalkyně prodloužena o dalších 50 dnů. Druhý znalecký posudek MUDr. T. a PhDr. K. měl být vypracován ve lhůtě 60 dnů, předložen soudu byl však s více jak tříměsíčním zpožděním. Dle předsvědčení odvolacího soudu však ani toto prodlení průtahy v řízení nezakládá, neboť šlo o znalecký posudek ze dvou oborů – psychiatrie a psychologie – a znalci tedy museli své závěry koordinovat a na vypracování posudku spolupracovat.
Odvolací soud dále uvedl, že skutečnost, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2005 trpěl závažnými procesními vadami, nelze považovat za nesprávný úřední postup. Za nesprávný úřední postup nelze považovat takovou činnost státního orgánu, která se bezprostředně odráží v obsahu vydaného rozhodnutí. Postup soudu v řízení lze přezkoumávat pouze na základě řádně podaného opravného prostředku, což žalobkyně učinila, a na základě toho byl rozsudek prvního stupně zrušen. Pokud žalobkyně dovozovala svůj nárok na náhradu škody z důvodu nezákonného rozhodnutí, ten by bylo možno uplatnit pouze tehdy, pokud by bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Rozsudek ze dne 20. května 2005 však právní moci nenabyl, neboť byl zrušen na základě řádně podaného odvolání. Žalobkyně výsledně v řízení způsobilosti k právním úkonům zbavena nebyla, takže jí žádná újma nevznikla. Odvolací soud uzavřel, že pro naplnění skutkové podstaty odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn jeden ze základních předpokladů, a sice nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považuje otázku odškodnění za způsobenou nemateriální újmu v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Dovolatelka se domnívá, že vymezení nesprávného úředního postupu, které vychází ze stanoviska dřív. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, je restriktivní a neodpovídá všem aspektům nesprávného úředního postupu, kterého se státní orgány mohou dopustit a způsobit jím člověku nemateriální újmu. K tomu cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Dle dovolatelky nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 5 v souladu s ústavně garantovaným principem spravedlivého procesu, což dovozuje z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 11. 2005, ve věci H. F. proti Slovensku, stížnost č. 54797/00; ze dne 28. 3. 2008, ve věci Shtukaturov proti Rusku , stížnost č. 44009/05, a ze dne 5. 7. 1999, ve věci Matter proti Slovensku , stížnost č. 31534/96. Namítá zejména to, že soud rozhodl o zásahu do způsobilosti k právním úkonům na základě znaleckého posudku vyhotoveného pro jiné řízení a ignoroval dovolatelku jako účastníka řízení (nepředvolal ji na jednání, nebyla poučena o svých procesních právech, nikdy ji nevyslechl ani jí nedoručil rozhodnutí o zbavení způsobilosti).
Dovolatelka spatřuje nesprávný úřední postup soudu i v nepřiměřené délce řízení, které trvalo 2 roky a 10 měsíců. Průtahy vznikly především ze strany Obvodního soudu pro Prahu 5, který o původním návrhu na zbavení způsobilosti rozhodl bezmála až po jednom roce, znalecký posudek MUDr. D. si zajistil až 9 měsíců po zahájení řízení, přičemž s tímto důkazem vůbec nepracoval a své rozhodnutí opřel o posudek MUDr. S., který byl vypracován pro jiné řízení a byl starý jeden rok a 3 měsíce. K dalším průtahům došlo při novém projednání věci soudem prvního stupně, který řízení zastavil až rok a více než tři měsíce po vrácení věci k došetření soudem odvolacím. Na délku řízení je nutné nahlížet i z perspektivy nejistoty dovolatelky o průběhu a výsledku řízení.
Dovolatelka se domnívá, že skutkové okolnosti jejího případu je nutné subsumovat pod skutkovou podstatu nesprávného úředního postupu, a to s ohledem na účel právní úpravy, kterým je odškodnit ty subjekty, kterým stát způsobil svou nesprávnou činností újmu. Otázka nemateriální újmy je spojená s ochranou osobnosti člověka, tedy s jeho osobnostními právy, typicky např. s právem na čest a důstojnost. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům je velmi závažným zásahem do práv a svobod člověka, což zdůraznil i ESLP a Ústavní soud ve svých rozhodnutích. Postup soudu dovolatelka pociťovala jako nespravedlnost a pokračování účelové snahy Městské části Prahy 13 o její vystěhování. Dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že v roce 2005 jí bylo 62 let a žila sama, byla v podstatě bezbranná v boji s úředním aparátem Městské části. Obvodní soud pro Prahu 5 tak dovolatelce způsobil nemateriální újmu svým nesprávným úředním postupem, který spočíval v nedostatečném zjištění skutkových okolností, v ignorování dovolatelky jako účastníka řízení a v celkové délce řízení o způsobilosti k právním úkonům. Jelikož doposud nebyla žádným způsobem odškodněna, nikdo se jí neomluvil a nikdo jí ani materiálně nenahradil pociťovanou újmu, zůstává ve smyslu Úmluvy stále obětí a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v dovolání uplatněná spočívající v posouzení přiměřenosti délky řízení byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nadto otázka týkající se aplikace §13 OdpŠk na řízení o způsobilosti k právním úkonům nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl však zároveň k závěru, že dovolání je důvodné.
Možnost žádat odškodnění nemateriální újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Zákon přitom rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu, a to za škodu, resp. nemateriální újmu, způsobenou nezákonným rozhodnutím a za škodu, resp. nemateriální újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem. Zatímco ustanovení §8 OdpŠk vymezuje podmínky pro odpovědnost státu v případě nezákonného rozhodnutí, nesprávný úřední postup, s výjimkou ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, není v zákoně blíže definován.
Právní teorie i rozhodovací praxe soudů se však při posuzování nesprávného úředního postupu shodují v tom, že jde o případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než činností rozhodovací. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem soudu např. vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné. Oproti tomu shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví přímo v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5).
Nejvyšší soud se i nadále ztotožňuje se shora uvedeným závěrem, od kterého neshledal důvod se odchýlit.
Dovolatelka spatřuje nesprávný úřední postup soudu v tom, že Obvodní soud pro Prahu 5 založil své rozhodnutí na neaktuálním znaleckém posudku a ignoroval ji jako účastníka řízení, neboť ji nepředvolal k jednání, nebyla poučena o svých procesních právech, soud ji nikdy nevyslechl ani se s ní neseznámil a nakonec jí ani nedoručil rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy trpělo závažnými procesními vadami, kterých se Obvodní soud pro Prahu 5 dopustil při shromažďování podkladů pro rozhodnutí a při nesprávné aplikaci §187 odst. 2 o. s. ř. Důsledkem těchto závažných pochybení bylo vydání nesprávného rozhodnutí, které odvolací soud zrušil. Není tedy pochyb o tom, že k nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně došlo, ten však byl napraven v rámci nového rozhodování o věci. Nesprávný procesní postup soudu, který vyústil v nesprávné rozhodnutí, které nenabylo právní moci, ale bylo zrušeno odvolacím soudem, proto nemůže založit objektivní odpovědnost státu, neboť pochybení orgánu veřejné moci bylo napraveno.
Za nesprávný úřední postup je však třeba považovat v souladu s ustanovením §13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při úvaze o přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci je třeba postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. vyplývá, že účel odkazu 8a v ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk na čl. 5 a 6 Úmluvy je dvojí: jednak poukázat na to, že hodnocení přiměřenosti délky řízení se řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil Evropský soud, a jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou je pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění rozhodující především celkové délka řízení, nikoliv jednotlivé průtahy.
Cílem právní úpravy §10 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, týkající se omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, je především poskytnout ochranu osobám, které pro dušení poruchu, jež není jen přechodná, nejsou schopny činit žádné nebo některé právní úkony, přitom je třeba také důsledně předcházet tomu, aby způsobilost k právním úkonům nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně nutné, a aby se tím zbytečně neztěžovala životní situace dotčených osob. Omezení, resp. zbavení osoby způsobilosti k právním úkonům, je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného, a s takovou je třeba přistupovat i k řízení o způsobilosti k právním úkonům upraveném v §§186 až 191 o. s. ř. Všechny případy omezení, zbavení nebo navrácení způsobilosti k právním úkonům vyžadují dodržování procesních předpisů a co nejpečlivější zjištění skutečného stavu věci, aby mohlo být vydáno po všech stránkách spravedlivé rozhodnutí a předešlo se tím opětovnému rozhodování ve věci (blíže viz stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1979).
Řízení o způsobilosti k právním úkonům má pro účastníka řízení zvýšený význam, a proto vyžaduje ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní či dokonce mimořádnou péči (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 1992, ve věci Maciariello proti Itálii, stížnost č. 12284/86, §18, nebo rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 1999, ve věci Matter proti Slovensku, stížnost č. 31534/96, §54). Mimořádná péče ze strany vnitrostátních orgánů je požadována i proto, že v řízení o způsobilosti k právním úkonům může dojít k potencionálnímu zásahu do dalších základních práv omezovaného, jako např. do lidské důstojnosti člověka, která je garantována v preambuli Ústavy České republiky a v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Na samotnou důstojnost účastníka řízení přitom útočí takové zásahy soudu, při kterých veřejný orgán zachází s člověkem jako s věcí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 Rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ . ).
Odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky řízení přihlédl pouze k tomu, zda došlo při zpracovávání znaleckých posudků k průtahům v řízení, přičemž konstatoval, že k průtahům nedošlo. Z jeho odůvodnění vyplývá, že se zabýval pouze otázkou průtahů v řízení, nikoliv zkoumáním toho, zda je celková délka řízení přiměřená složitosti a skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Pro závěr, zda bylo v posuzované věci vydáno rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je však třeba stanovit celkovou délku řízení, a tu následně poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . ).
Odvolací soud proto pochybil, pokud se při posuzování přiměřenosti délky řízení zabýval pouze možnými průtahy při vypracovávání znaleckých posudků.
V posuzované věci bylo na místě zohlednit zejména postup Obvodního soudu pro Prahu 5 při prvním rozhodování ve věci (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), neboť v jeho průběhu došlo k závažným procesním vadám. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, když prakticky vůbec nejednal s poškozenou ani s její opatrovnicí pro řízení, která v zájmu poškozené neprovedla jediný procesní úkon. Pokud soud ustanovuje opatrovníka pro řízení, odpovídá za výběr vhodné osoby a za její činnost. Funkce opatrovníka nebyla procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že okleští procesní práva účastníka. Byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, bod A).
Obvodní soud pro Prahu 5 pochybil i pokud vyšel při zjišťování skutkového stavu věci pouze ze znaleckého posudku, aniž by zkoumal celkové osobní poměry poškozené. Jediným doplňujícím důkazem ke znaleckému posudku byl výslech pracovnice úřadu Městské části Praha 13, který se však týkal pouze způsobu užívání bytu poškozené. Důkaz znalcem je sice velmi důležitým důkazem, není však důkazem jediným, který by mohl nahradit nedostatky ve skutkových zjištěních. Nekritické přejímání závěrů znaleckých posudků je postupem schematickým a ryze formálním, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07).
Soud prvního stupně nesprávně aplikoval i ustanovení §187 odst. 2 a §189 o. s. ř., když z obsahu spisu nevyplývá, že by k omezení základních procesních práv účastníka soudního řízení byl dán náležitý důvod (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, bod B).
V důsledku těchto pochybení soudu prvního stupně došlo ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně, a proto je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že při vypracování znaleckých posudků k průtahům v řízení nedošlo. V případě řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům jde o věc typově významnou pro vyšetřovanou osobu, a proto je třeba trvat na vyřízení věci v co nejkratším čase. První znalecký posudek MUDr. D. byl zadán po půl roce od zahájení řízení, původní lhůta 40 dní pro vypracování posudku byla následně na žádost znalkyně prodloužena o dalších 50 dní. Pro vypracování druhého znaleckého posudku znalců MUDr. T. a PhDr. K. byla stanovena lhůta 60 dnů, vypracování posudku však trvalo celkem více než 5 měsíců. V mezidobí bylo provedeno psychologické vyšetření poškozené Mgr. P. Při zadávání znaleckých posudků je soud odpovědný nejen za výběr vhodné osoby znalce, ale rovněž za stanovení určité lhůty k provedení znaleckého posudku. K nepřiměřené délce řízení tak může přispět nejen chování znalců, kteří podávají posudky se zpožděním, ale i ne zcela odpovědný přístup soudu k vyřizování věci (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 161/79, schválené usnesením pléna býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80).
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je přitom důležité zohlednit další kritéria stanovená zákonem v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, zejména zda poškozená svým jednáním k průtahům v řízení přispěla či nepřispěla a jaký význam pro ni řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům mělo.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně výsledně způsobilosti k právním úkonům zbavena nebyla, takže žádná újma jí nevznikla, nelze považovat za správný. Samotný výsledek řízení není sám o sobě rozhodný pro posouzení vzniku nemajetkové újmy, neboť ta vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu pro lidská práva, který vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu. Evropský soud také připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu. Potom je však na státu, aby se na základě okolností konkrétního případu pokusil danou domněnku vyvrátit (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, §93, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že kompenzační prostředek nápravy, kterým je přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, má vést kromě odškodnění postižené osoby za skutečnost, že byla po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení, i k tomu, aby osoby zúčastněné na výkonu veřejné moci plnily svoje povinnosti tak, aby nedocházelo k porušování práv osob, vůči kterým je veřejná moc vykonávána. V případě řízení o způsobilosti k právním úkonům by měl soud vždy pamatovat na smysl a účel této právní úpravy, kterým je především ochrana fyzické osoby, o jejíž způsobilosti k právním úkonům se jedná.
Jelikož posouzení kritérií rozhodných pro stanovení, zda délka daného řízení byla či nebyla přiměřená, odvolacím soudem, je dílem nesprávné a dílem neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu