ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3340.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3340/2011-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. F , zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 553.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 92/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 6/2009 – 112, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 6/2009 – 112, se v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 450.000,- Kč, a ve výroku III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 60.000,- Kč tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Jinak zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 450.000,- Kč potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Stalo se tak poté, co předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co 6/2009 – 54, byl zrušen ve výroku I. a III. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 3930/2009 – 87 Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz , s výhradou, že bude uvedeno jinak. . V tomto původním rozsudku odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 510.000,- Kč potvrdil (výrok I.), ohledně částky 43.000,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit tuto částku žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Výrok II. prvního rozsudku odvolacího soudu v daném případě zůstal tedy kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen, když dovolací soud jej zrušil jen v části potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud takto postupoval zejména proto, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevycházel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup způsobený žalobci nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Olomouci (pod sp. zn. 11 C 15/96) z celkové doby tohoto řízení.
Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí o věci samé vycházel ze stejných skutkových okolností jako ve svém předchozím rozhodnutí. Tedy že řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 15/96 bylo započato podáním žaloby J. F. dne 17. 1. 1996. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 15. 10. 2001, tedy po pěti letech, a po jeho zrušení odvolacím soudem dosud o věci nebylo rozhodnuto.
Odvolací soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu – zopakoval, že vycházel ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně. V řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení a žalobci v důsledku porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vznikla nemajetková újma, za níž nese odpovědnost stát. Odvolací soud uvedl, že žalobci náleží odškodnění této nemajetkové újmy za celou dobu řízení od jeho zahájení 17. 1. 1996 do 20. 4. 2007, tedy do podání žaloby v tomto řízení. Za další období žalobce náhradu nemajetkové újmy nežádal. Odvolací soud přitom vycházel ze základní částky 15.000,- Kč za první dva roky řízení a za každý další rok po 15.000,- Kč. Základní částka tak činí 150.000,- Kč, tedy 9 x 15.000,- Kč + 15.000,- Kč. Řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam, byť se jednalo o vysokou částku, nejednalo se však ani o řízení ve věci osobního stavu, ani ve věcech rodinných, ani pracovních, které podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu jsou řízeními se zvýšeným významem pro poškozeného. V daném případě se jednalo o majetkový spor a pokud by žalobci vznikla jiná než nemajetková újma, nelze ji řešit v rámci tohoto řízení, neboť žalobce výši vzniklé majetkové škody neprokázal. Jednalo se o věc středně obtížnou, v průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek a soud rozhodoval ve dvou stupních. Sám žalobce přispěl k délce řízení jednak nedokonalou žalobou s nutností doplňování skutkových tvrzení, jednak svými žádostmi o odročení jednání v letech 2005 – 2006, avšak v jiných fázích řízení mu nelze klást průtahy v řízení za vinu. Z tohoto důvodu odvolací soud uvažoval základní částku ve výši 15.000,- Kč za rok řízení a s přihlédnutím k výše vyloženým kritériím pak již tuto základní částku nikterak nezvyšoval, ani nesnižoval. S ohledem na to, že žalobci již bylo přiznáno celkem 90.000,- Kč, rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost vyplatit žalobci dalších 60.000,- Kč. O náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když podle zásad poměru procesního úspěchu účastníků ve věci by měla právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části žalovaná, jíž však žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, a to do všech jeho výroků. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Řízení je též postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel brojí zejména proti výši zadostiučinění, které mu bylo v dosavadním kompenzačním řízení dosud přiznáno. Původní řízení mělo pro žalobce rozhodně zvýšený význam, neboť se dotýkalo realizace jeho jediného podnikatelského záměru. Jednalo se tedy v jeho případě o zaměstnání, přičemž z důvodu neskončení posuzovaného řízení se jeho podnikatelská činnost změnila z existenční na likvidační. Otázku významu řízení pro žalobce tedy odvolací soud nesprávně posoudil. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přispěl k celkové délce řízení „nedokonalou žalobou s nutností doplňování skutkových tvrzení“. Svá skutková tvrzení doplňoval totiž až na základě obrany obou žalovaných. Ani žádosti o odročení jednání podané žalobcem v letech 2005 a 2006 mu nelze klást k tíži, neboť tyto žádosti byly důvodné. Není také jasné, proč odvolací soud uvažoval právě o částce 15.000,- Kč za jeden rok řízení jako o částce základní, jakým způsobem tuto částku určil a z jakého důvodu s touto částkou operoval po celou dobu řízení od jeho zahájení do 20. 4. 2007. Základní částka měla být procentuálně navýšena z důvodu procesního postupu Okresního soudu v Olomouci, který byl zdlouhavý a nesoustředěný. Další navýšení částky mělo své opodstatnění i v dlouhotrvajícím kompenzačním řízení, které započalo již dne 9. 3. 2007, kdy žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění. Nesprávně též bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V tomto ohledu odkázal dovolatel na několikerá rozhodnutí Nejvyššího soudu i soudu Ústavního a uzavřel, že náhrada nákladů řízení měla být přiznána jemu, neboť ve věci měl z pohledu této judikatury plný úspěch. Rozhodnutí o výši plnění záviselo totiž plně na úvaze soudu. Odvolací soud měl proto v daném případě vycházet z §142 odst. 3 o. s. ř., a nikoliv z §142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobcovo dovolání není přípustné, neboť v něm není uvedena jediná otázka, která by nebyla již Nejvyšším soudem řešena. Žalobce je v zásadě nespokojen jen s výší přiznaného zadostiučinění. Tento argument je navíc evidentně jen zástupný, neboť je z dovolání zřejmé, že žalobci, resp. jeho právnímu zástupci vadí zejména to, jak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 10. 5. 2011, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání není přípustné proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč, neboť v této části rozsudku bylo žalobci vyhověno, a není tak dána subjektivní přípustnost dovolání ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §234b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu (v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 450.000,- Kč) je pak možno zvažovat jen za splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění […] sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009).
V předmětném dovolání dovolací soud – přesto, že ve věci již jednou rozhodnutí odvolacího soudu zrušil – shledal zásadní právní význam spočívající v otázce, zda se v kompenzačním řízení probíhajícím za stavu, kdy řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, stále trvá, vychází ze stavu ke dni rozhodování soudu. Jinými slovy vyjádřeno, zda soud rozhodující v kompenzačním řízení přihlíží k tomu, že posuzované řízení nebylo skončeno, a zda proto musí při hodnocení celkové doby řízení vzít v úvahu i tu dobu řízení, která proběhla od podání žaloby do rozhodnutí ve věci samé.
V tomto ohledu lze vytknout odvolacímu soudu, že se nepřidržel dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která mu v době jeho druhého rozhodování ve věci samé mohla být již známa. Jedná se zejména o právní závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 přijatém dne 13. 4. 2011 (dále též jen „Stanovisko“). V něm Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že „z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí Evropského soudu je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno, je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě za dosud neskončené řízení“ (viz odůvodnění 5. právní věty Stanoviska).
K tomu Nejvyšší soud na stejném místě uvedl, že „není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.“
V projednávaném případě odvolací soud vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby (tj. od 17. 1. 1996) do dne, kdy byla podána žaloba směřující k náhradě nemajetkové újmy (tj. do 20. 4. 2007). K tomu odvolací soud uvedl, že žalobce náhradu nemajetkové újmy za další období nepožadoval.
Tento postup je jednak v rozporu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu, a jednak tvrzení odvolacího soudu, že žalobce za toto další období náhradu nemajetkové újmy nepožadoval, je v rozporu se skutečností. Při jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2011 totiž žalobce uvedl, že „… řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.“ K tomu odvolací soud dokonce provedl důkaz přečtením úředního záznamu ze dne 9. 5. 2011 ohledně stavu řízení ve věci pod sp. zn. 11 C 15/96 u Okresního soudu v Olomouci (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 5. 2011, č. l. 109).
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud měl prostor k tomu, aby do celkové doby řízení započetl i dobu posuzovaného řízení, které proběhlo od 20. 4. 2007 do dne rozhodnutí odvolacího soudu, tedy do 10. 5. 2011. Z hlediska kritéria celkové doby řízení (§31a odst. 3 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“), nevzal odvolací soud v úvahu část celkové doby řízení v rozsahu více jak čtyř let.
Odvolacímu soudu lze dále vytknout (pod zorným úhlem dovolatelových námitek) i nedostatky v aplikaci kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) Odpšk.
K tomu je nutno zopakovat a zdůraznit to, co již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Tedy že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, (dále jen „ESLP“) za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná, resp. v rozsahu, který by ESLP hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Při posouzení kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ Odpšk) odvolací soud dospěl k závěru, že „se jedná o věc středně obtížnou“, neboť v ní byl vypracován znalecký posudek a soud rozhodoval ve dvou stupních. K tomu dovolací soud uvádí, že počet stupňů soudní soustavy, které v konkrétním řízení rozhodovaly, je relevantním kritériem pro posouzení toho, zda řízení trvalo přiměřenou dobu, nicméně v daném případě se dovolací soud nedomnívá, že by skutečnost, že řízení probíhalo (a stále probíhá) na dvou stupních soudní soustavy, jakkoliv odůvodňovala jeho délku (více jak patnáct let). Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že v průběhu tohoto řízení byla zatím vydána toliko tři rozhodnutí ve věci samé. Závěru o složitosti řízení pak již vůbec nenasvědčuje skutečnost, že musel být vypracován jeden znalecký posudek.
Z hlediska kritéria jednání poškozeného (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je možno přisvědčit odvolacímu soudu, že stát neodpovídá za tu část řízení, která byla zapříčiněna jednáním poškozeného („only delays attributable to the State may justify [the Court´s] finding…a failure to comply with the requirements of reasonable time“ – rozsudek ESLP ze dne 6. 5. 1981, ve věci Buchholz v. the Federal Republic of Germany, stížnost č. 7759/77). Je proto namístě uvažovat o korekci přiznaného zadostiučinění i tehdy, jestliže jednání soudem nařízená byla odročována jen z toho důvodu, že se poškozený (či jeho právní zástupce) nemohl k jednání dostavit. V takovém případě totiž došlo k prodloužení délky řízení v tomto časovém úseku jen z důvodu spočívajícího na straně žalobce a stát jednající svými příslušnými orgány nemohl tuto skutečnost nikterak zvrátit. Je však nutno vždy zvažovat, v jakém poměru jednání poškozeného k celkové době řízení přispělo.
Odvolací soud se pak vůbec nezabýval kritériem postupu orgánu veřejné moci (soudu) během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), ačkoliv žalobce tvrdil, že právě přístup soudu prvního stupně k vedení řízení byl hlavním důvodem jeho excesivní délky. Zde se odvolací soud nevyjádřil například k tomu, proč výzva k zaplacení soudního poplatku byla vydána s více jak půlročním odstupem od podání žaloby či z jakého důvodu proběhla v daném řízení tak početná jednání (ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že do prvního rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé proběhlo před tímto soudem celkem šestnáct jednání, z nichž některá byla odročována). Podobný přístup k vedení řízení je přitom možno vysledovat i po té, co první rozhodnutí ve věci samé zrušil odvolací soud dne 3. 4. 2003.
Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) odvolací soud nepřihlédl k tomu, co již v podobných souvislostech vyjádřil ESLP, resp. přiléhavě se nevypořádal s jeho právními názory. V posuzovaném případě totiž žalobce jako poškozená osoba tvrdí, že v řízení, v němž bylo porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení, požadoval po straně žalované zaplacení částky, která velmi významným způsobem souvisela s jeho podnikatelskou aktivitou. Příjmy pramenící z této podnikatelské činnosti měly přitom být jediným prostředkem žalobcovy obživy. Projednávaný spor se tak svým předmětem blíží sporu pracovněprávnímu, u něhož je pravidelně dovozován zvýšený význam pro poškozeného. Při jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2011 k tomu žalobce výslovně uvedl, že se jedná „… o věc, kdy žalobce koupil od původně žalovaných lis na brikety za účelem svého podnikání. Tento lis byl poruchový, proto se domáhá vrácení kupní ceny oproti vrácení lisu. S ohledem na postoj žalovaných, kteří mu peníze odmítají vydat, musel přestat podnikat a stále se dosud nedomohl vrácení peněz. Špatný je tedy závěr soudu prvního stupně, že spor pro něj nemá velký význam, naopak má pro něj význam přímo existenční.“
V tomto smyslu je možno poukázat na závěry obsažené v rozhodnutích ESLP, v nichž bylo vyjádřeno, že „Soud se domnívá, že zvláštní pozornost ze strany soudů je vyžadována v případech týkajících se situací, kdy částka, kterou žalobce požaduje, je pro něj vysoce důležitá a je spojena s jeho profesní činností“ (rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1998, ve věci Doustaly proti Francii, stížnost č. 26256/95, odst. 48). Jinými slovy vyjádřeno o významný předmět řízení se bude jednat tehdy, jestliže „[…] pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do značné míry na řízení, […] což naznačuje, stejně jako v pracovněprávních sporech, že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co je v sázce pro dotčenou osobu“ (rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii, stížnost č. 41001/98, odst. 14).
Z výše vyložených důvodů je zřejmé, že odvolací soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění nepostupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a jeho právní posouzení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 Odpšk je proto třeba hodnotit jako nesprávné. Dovolací soud tedy postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a ve výroku I. vymezeném rozsahu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil rozsudek soudu odvolacího, přičemž věc vrátil ve stejném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení, požadované žalobcem až v tomto dovolacím řízení, zde není – v dovolacím řízení - ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnitelné. Nejvyšší soud však poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska v případě takového návrhu na zvýšení odškodnění tuto možnost připustil. K uvedené možnosti je však třeba poukázat na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v §118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř).
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Při výpočtu přiměřeného zadostiučinění bude důsledně postupovat podle zákonem stanovených kritérií, která jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v jeho Stanovisku a v dalších rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Co se týče náhrady nákladů řízení, dovolací soud nemá možnost rozhodnutí soudu odvolacího přezkoumat, neboť dovolání proti výroku, jímž bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, není obecně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Považuje nicméně za nezbytné upozornit na závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 180/54 SbNU 249, či v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2541/10; obě rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) a v tomto ohledu i na znění čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud se pak k problematice vyjádřil ve svém rozsudku z 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. listopadu 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu