ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4778.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4778/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 za účasti Bimoset, a. s. , se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 455/7, a Junák – svaz skautů a skautek ČR , se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 24, zastoupený Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, jako vedlejších účastníků na straně žalobkyně, proti žalovaným 1) J. B. , a 2) Z. B. , oběma zastoupeným JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obdobního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 329/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 16 Co 486/2008-262, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 16 Co 486/2008-262, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným (v pořadí již druhým) rozsudkem Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) výrokem I. rozhodl tak, že „Rozsudek [ze dne 30. září 2004, č.j. 18 C 329/2001-10 (správně: 18 C 329/2001-107)], soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10) se ve výroku pod bodem I/ (jímž bylo určeno, že výlučným vlastníkem domu čp. 246 v P.10 a „pozemku čp. 324 o výměře 192 m2“ v katastrálním území V., je Česká republika, a že právo hospodaření s tímto majetkem státu má Fond dětí a mládeže v likvidaci) mění jen tak, že právo hospodaření s majetkem státu má Ministerstvo financí, jinak se v tomto výroku a ve výrocích pod bodem I/ (poznámka: z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. února 2009 vyplývá tato část formulace vyhlášeného rozsudku: „pod bodem II/“ ; vzhledem ke kasaci tohoto rozhodnutí a s ohledem na zásadu procesní ekonomie však spis nebyl vrácen odvolacímu soudu k postupu ve smyslu §164 o. s. ř.) a III/ potvrzuje.“ Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předchozí rozhodnutí - rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. října 2005, č.j. 22 Co 300/2005-174, stejně jako usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 7. srpna 2007, č.j. 30 Cdo 2966/2006-216, jímž bylo odmítnuto dovolání žalovaných proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu - byly zrušeny nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 10. července 2008, č.j. II. ÚS 2742/07. V tomto nálezu Ústavní soud mj. vyložil (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud):
„V řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 329/2001 vydal tento soud dne 30. září 2004 pod č.j. 18 C 329/2001-107, rozsudek , v jehož odůvodnění vyřešil předběžnou otázku platnosti výše uvedené kupní smlouvy tak, že tato je platná. K jednotlivým důvodům neplatnosti, které byly formulovány v předchozím rozsudku uvedl, že pokud jde o označení účastníků smlouvy, bylo toto označení »naprosto v souladu se způsobem, jakým byly tyto subjekty ve smlouvách označovány.« Podle jeho závěru jak SSM, tak jeho organizační složka Správa účelových zařízení měly právní subjektivitu a byly oprávněny nabývat vlastnictví k předmětným nemovitostem. Rovněž namítaný rozpor v označení »Středočeská správa účelových zařízení« v razítku na konci smlouvy nemá podstatnější význam, neboť podle soudu nejde o dva rozdílné subjekty, ale jeden a tentýž, přičemž označení v záhlaví smlouvy pouze specifikuje místo jeho krajského působení. Pokud jde o intabulační doložku, označení Čs. státu jako nabyvatele nemohlo mít za následek neplatnost smlouvy, ale nanejvýš tohoto článku, neboť ze záhlaví smlouvy a z jejího závěru jednoznačně vyplývalo, jaké subjekty smlouvy uzavíraly.
Z judikatury obecných soudů z doby, kdy uvedenou předběžnou otázku řešil Obvodní soud pro Prahu 10 poprvé, lze vysledovat, že nesprávné či neurčité označení účastníka smlouvy bylo považováno za vadu, mající za následek neplatnost smlouvy pro její neurčitost. To dokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96 , které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura 6. ročník 1998 na str. 117. Právní věta tohoto rozhodnutí zní: »Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy«. Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebyla přinejmenším tato otázka v praxi obecných soudů jednotně řešena . Nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí bylo publikováno až po vynesení výše uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10...
V souzeném případě první stěžovatelka (roz. žalobkyně b/) , jako účastnice tohoto řízení, s ohledem na dobovou judikaturu, plným právem předpokládala, že předběžná otázka, tak jak byla soudem vyřešena, je v souladu s platným právem a tudíž neviděla ani žádný důvod k podání odvolání. Stěžovatelka tedy byla v dobré víře, že sporná otázka platnosti smlouvy byla vyřešena v souladu se zákonem. Tato její dobrá víra byla utvrzována souběžným řízením, ve kterém se domáhala samostatně podanou žalobou určení neplatnosti předmětné smlouvy a kde nejprve v řízení před soudem prvního stupně uspěla. V odvolacím řízení pak byla žaloba zamítnuta, avšak z důvodů procesních....
Rozhodnutí soudu ve věci restituce je v podstatě rozhodnutím o určení, zda oprávněná osoba splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou a jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících, bude toto řešení předběžné otázky respektováno.
Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů , ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany.“
Odvolací soud v záhlaví tohoto rozsudku citovaným rozhodnutím mimo jiné opětovně zaujal právní názor, že kupní smlouva ze dne 3. února 1989 není pro neurčitost absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku sp. zn. 24 C 28/92 vyvodil absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy z pouhého zjištění, že nabyvatel – kupující je v záhlaví a textu smlouvy uveden odlišně. „Nezabýval se však již povahou a podstatou těchto odlišností v označení kupujícího a významem těchto odlišností se zřetelem k určitosti označení subjektu, který předmětné nemovitosti kupní smlouvou nabývá, a to pro účely posouzení, zda tyto odlišnosti – různosti v označení – mají za následek, že nelze subjekt kupujícího vůbec zjistit, anebo zda pomocí výkladu jazykového, logického, srovnáním faktických a právních vztahů mezi takto označenými »orgány« či subjekty práva nelze osobu nabyvatele řádně ztotožnit a uvést do souladu jazykové vyjádření označení kupujícího se skutečným kupujícím. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy s odkazem na §37 o. z., v tehdy účinném znění, není podložen další argumentací, a to zejména ve vztahu k předchozím částem odůvodnění, v nichž soud citoval právní úpravu organizační a právní struktury tehdejšího SSM a jeho účelových organizací. Chybí-li zde výklad vůle subjektů kupní smlouvy o tom, komu hodlala prodávající M. S. nemovitosti touto smlouvou prodat a kdo je hodlal nabýt, ve srovnání s tím, jak to bylo ve smlouvě slovně vyjádřeno, tedy chybí-li výklad platnosti právního úkonu se zřetelem k určitosti v označení kupujícího dle §37 o. z., je lakonický závěr soudu I. stupně o neplatnosti kupní smlouvy nepřezkoumatelný a tedy nesprávný. Přitom soudní praxe týkající se výkladu platnosti právního úkonu, pokud jde o namítanou neurčitost, vycházela i ze závěrů právní teorie, že neurčitost projevu lze v určitých případech odstranit výkladem (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, Praha – Panorama 1987, díl I., str. 175). To se nepochybně vztahovalo i na případnou neurčitost v označení některé ze smluvních stran. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, vyslovil, že »vada v označení osoby, která činí právní úkon, nezpůsobuje sama o sobě jeho neplatnost, pokud lze z celého obsahu písemného projevu vůle jeho výkladem (§35 odst. 2 o. z.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl vedle vlastníka předmětného objektu účastníkem smlouvy«. V tomto směru nešlo o zásadní změnu dosavadního právního (třeba i nikoli zcela jednotného) posuzování platnosti právního úkonu v případě neurčitosti označení účastníka smlouvy, ale o promítnutí závěrů právní teorie do soudní praxe formou publikovaného rozhodnutí...
Odvolací soud se v nynějším řízení ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem. Oproti rozhodnutí sp. zn. 24 C 28/92 zde soud I. stupně svůj závěr mnohem podrobněji odůvodnil a vyložil, které skutečnosti považuje za rozhodné pro závěr o platnosti smlouvy . Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že označení kupujícího ve smlouvě bylo provedeno sice na různých místech smlouvy formálně odlišným vyjádřením, avšak bylo v souladu se způsobem, jakým byly tehdy subjekty SSM ve smlouvách označovány , což potvrdili i svědci A. a F., kteří za tento subjekt činili i jiné právní úkony. Rovněž při zápisu vlastnického práva (registraci) do tehdejší evidence nemovitostí nevznikaly pochybnosti o tom, kdo má být zapsán jako subjekt nabyvatele dle kupní smlouvy, jak soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil. Středočeská správa účelových zařízení SSM byla organizační složkou svého zřizovatele SSM pověřena výkonem určitých práv a SSM se stal vlastníkem nabytého nemovitého majetku podle této smlouvy , v jehož vlastnictví byly prokazatelně ke dni 31. 12. 1989, a ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. přešlo vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na Fond dětí a mládeže. Následně dle čl. I/, bod 6. zákona č. 364/2000 Sb. v důsledku zániku Fondu dětí a mládeže přešla všechna jeho práva k tomuto majetku dnem 1.1. 2005 na Českou republiku.“
Odvolací soud s odkazem na právní názor, který vyslovil (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyšší(ho) soud(u) v rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 122/2001 (vyjádřený v právní větě, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou), zdůraznil, že i z tohoto důvodu by nebylo možno žalobnímu požadavku dovolatelů vyhovět. Pokud tedy byla žaloba v řízení sp. zn. 24 C 28/92 odůvodňována tvrzením, že kupní smlouva ze dne 3. února 1989 byla ze strany prodávající M. S. uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, šlo zcela jednoznačně o tvrzení restitučního důvodu k vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Byla-li tato restituční žaloba zamítnuta, nelze se podle uvedené judikatury (roz. zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 122/2001) domáhat určení vlastnického práva k těmto nemovitostem ze strany právních nástupců M. S. podle obecných předpisů s tvrzením neplatnosti kupní smlouvy.
Odvolací soud tedy shledal věcně správným rozhodnutí soudu prvního stupně jak ve výroku I., jímž bylo zcela vyhověno určovací žalobě žalobkyně (že je vlastnicí předmětných nemovitostí), tak i ve výroku II., kterým byl zamítnuta vzájemná žaloba, jíž se dovolatelé domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu §241 (správně 241a) odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V obšírně koncipovaném dovolání dovolatelé předně popisují genezi dané věci, uplatněnou právní argumentaci v jednotlivých stupních řízení a jednotlivá rozhodnutí soudů, z nichž některá (vyjma kasačního rozhodnutí Ústavního soudu shora) kritizují, převážně pro nesprávný právní názor anebo pro absenci reflexe (resp. vypořádání se) s uplatněnou právní argumentací dovolatelů (ať již v prvoinstančním nebo v odvolacím řízení).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelé mimo jiné považují za naplněný tvrzením, že odvolací soud ve své argumentaci, jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, se opětovně odvolává na judikaturu mnohem pozdější (dokonce až po roku 2000) a závěry Ústavního soudu (obsažené v jeho kasačním rozhodnutí) ignoruje. Dovolatelé dále mají za to, že v daném případě byly naplněny podmínky ve smyslu §159a o. s. ř., neboť v restitučním sporu vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 28/92, byla jako předběžná řešena otázka platnosti předmětné smlouvy se závěrem, že jde z důvodu neurčitosti o neplatný právní úkon. V tomto případě jde tedy o překážku věci pravomocně rozhodnuté (dovolatelé na podporu této argumentace odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu).
Dovolatelé naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně). Zdůrazňují, že je nezbytné přesně citovat §101 hospodářského zákoníku, neboť byl rozdíl, jestliže Socialistický svaz mládeže (dále též „SSM“) měl organizační složku bez právní subjektivity. V tomto případě nabyla majetek do vlastnictví organizační složka, nikoliv SSM, a následně přešlo vlastnictví na stát, „jak se to píše v později, nezákonně (neznámo kým) upravené předmětné kupní smlouvě.“ Ustanovení §101 věta druhá hospodářského zákoníku je právě tím případem předvídaným v §100 odst. 2, kdy je určeno, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak. §101 cit. zák. jednoznačně stanoví, že stanovy určí, které organizační složky mohou svým jménem nabývat práv a zavazovat se. V tom případě, kdy to stanovy určily, že organizační složka je s právní subjektivitou, mohla tato složka výhradně nabývat práva a zavazovat se (§102 odst. 2). Dále §17 odst. 2 hospodářského zákoníku uvádí, že v případech a za podmínek stanovených v tomto zákoně nebo v jiném právním předpise vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající též organizační složky společenských organizací (je zde opět návaznost na §§100, 101 a 102 hospodářského zákoníku). Organizační složka s vlastní (právní) subjektivitou vznikla na základě stanov SSM v mezích zákona tj. §§14 a 17 hospodářského zákoníku a pouze ta mohla být účastníkem smlouvy. „Tvrzení, že to bylo jedno, že nabyl majetek do vlastnictví stejně SSM, přinesl do sporu žalobce, aniž by jej jakkoli prokazoval, přestože zákon zásadně připouštěl, aby majetek byl nabyt jak do vlastnictví SSM výlučně, tak i výlučně do vlastnictví organizační složky. V odůvodnění rozsudku je navíc zmínka o vlastnictví státu, V tomto případě je dáváno dohromady vlastnictví státu, společenské organizace i organizační složky.“ V případě předmětné kupní smlouvy organizační složka SSM měla právní subjektivitu, takže mohla výhradně svým jménem nabývat majetek. Samotná kupní smlouva však byla tak neurčitá v pojmenování jednotlivých organizačních složek, že ji nebylo možné ani bezchybně zapsat do evidence na středisku geodézie.
Na základě těchto a dalších v dovolání (rovněž obšírně) uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelů navrhla odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání. Dovolatelé ve svém dovolání neoznačili a neuvedli žádný dovolací důvod, pro něž by mělo být dovolání přípustné. Z obsáhlého podání, které se sestává z opisů obsáhlých citací rozhodnutí soudů, které již ve věci rozhodovaly, a které jsou doprovázeny komentářem dovolatelů, lze usoudit, že jsou dovolatelé nespokojeni s právním posouzením zjištěného skutkového stavu věci a i nadále uvádějí tytéž důvody a námitky, pro které by žaloba státu měla být zamítnuta a vyhověno jejich protinávrhu. Na tyto jejich námitky bylo již Nejvyšším soudem podrobně reagováno v rozhodnutí ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2966/2006. V řízení bylo prokázáno, že nabyvatelem předmětných nemovitostí byl SSM, neboť tato skutečnost plyne přímo z obsahu posuzované kupní smlouvy. Středočeská správa účelových zařízení SSM, která byla účastníkem posuzované smlouvy, byla organizační složkou svého zřizovatele, pověřená výkonem určitých práv, byla nadána právem za svého zřizovatele v daném případě jednat. Nepřesné označení účastníka smlouvy na straně kupujícího samo o sobě nemůže způsobit její neplatnost. Rovněž námitky dovolatelů k aktivní legitimaci žalobkyně nejsou opodstatněné, stejně jako námitka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud velice obsáhle a citlivě ve svém rozhodnutí také vypořádal s otázkou legitimního očekávání.
K dovolání se rovněž písemně vyjádřil vedlejší účastník na straně žalobkyně – Junák – svaz skautů a skautek ČR. Má za to, že dovolání dovolatelů není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v dovolání není konkretizováno, v čem provedly obecné soudy nesprávné právní posouzení věci. Ztotožňuje se s posouzením předběžné otázky (platnosti převodní smlouvy) odvolacím soudem, jakož i s podrobnou argumentací odvolacího soudu, ve které byl řešen vzájemný poměr mezi sporem o vydání majetku na základě restitučních předpisů a sporem o určení vlastnictví podle obecných předpisů. S odvolacím soudem je rovněž ve shodě v otázce legitimního očekávání, které lze konstruovat na základě objektivních skutečností a zároveň na obou stranách sporu. Legitimní očekávání dovolatelů bylo založeno zejména na chybném rozhodnutí soudu v restitučním sporu. Naopak na straně žalobce vychází legitimní očekávání z existence předmětné kupní smlouvy, u které nebyly v rámci sporu prokázány žádné důvody neplatnosti. Navrhl, aby dovolání dovolatelů bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb.; Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku I. není ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) [vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k jinému posouzení obsahu práv a povinností účastníků (resp. práva a povinnosti účastníků nebyla stanovena oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně; k tomu srov. např. R 52/99), když změna prvoinstančního rozsudečného výroku stran práva hospodaření vyplynula z důvodu zániku Fondu dětí a mládeže v likvidaci (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 18), k němuž došlo až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně] o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s.ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnosti dovolání nezakládají.
Dovolatelé jednak uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který lze (podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ).
Dále dovolatelé uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je činnost, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle čl. 89 odst. Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 47/2007, str. 465, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, in www.nsoud.cz ).
V daném případě dovolatelé dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vymezili (jak vyplývá z obsahu jejich dovolání dle §41 odst. 2 o. s. ř.) tvrzeními o tom (ve stručnosti shrnuto z jejich dovolací argumentace upínající se k tomuto dovolacímu důvodu), že odvolací soud nevycházel (důsledně) z právního názoru Ústavního soudu ohledně řešení předběžné otázky týkající se platnosti předmětné převodní smlouvy, když ve své argumentaci se opětovně odvolává na judikaturu mnohem pozdější až po roce 2000.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k precedenčnímu dosahu vydaného nálezu Ústavního soudu ve věci posuzování otázky platnosti právního úkonu z hlediska nesprávného či neurčitého označení účastníka smlouvy a tudíž i aplikace §35 odst. 2 obč. zák. v období, jež podle závěru Ústavního soudu nebyla do vydání rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 386/96 judikatorně ustálena, dospěl k závěru, že již na podkladě takto uplatněného dovolacího důvodu lze dovodit přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolatelé namítají, že odvolací soud právní názor Ústavního soudu nerespektoval a při řešení předběžné otázky platnosti smlouvy opět přihlížel k pozdější judikatuře, ač měl přihlédnout k judikatuře předchozí.
Kromě toho tím, že odvolací soud (vy)řešil otázku platnosti právního úkonu (převodní smlouvy) v rozporu s hmotným právem, dovolatelé úspěšně (k tomu srov. odůvodnění níže) uplatnili též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
I když odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je poměrně rozsáhlé (čítající 18, resp. s poučením 19 stran textu) a pramení z něj zjevná snaha odvolacího soudu dostát zákonem stanoveným povinnostem, jež jsou prostřednictvím ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. kladeny i na obsahovou kvalitu písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze zčásti přisvědčit námitce dovolatelů, kteří poukazovali na skutečnost, že odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k judikatuře, na kterou ve svém nálezu odkazoval Ústavní soud. Přitom Ústavní soud zcela jasně, srozumitelně a přesvědčivě v odůvodnění svého nálezu uvedl, že právě následně vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 386/96 dokládá, že do té doby judikatura ohledně řešení okolností nesprávného či neurčitého označení účastníka smlouvy, mající za následek neplatnost smlouvy pro její neurčitost, nebyla jednotná. Z textu odůvodnění nálezu přitom jasně vyplývá, že Ústavní soud (minimálně) tím měl na mysli právní názory obsažené v rozhodnutí, na které právě v posledně označené věci reagoval (s přijetím právního názoru precizovaného v již shora citované právní větě) Nejvyšší soud. Z kontextu odůvodnění nálezu pak vyplývá, že tento požadavek Ústavního soudu, aby obecný soud reflektoval tehdejší judikaturu upínající se k řešení daného problému, vztahoval též i na právní názor, který zaujal další soud (Obvodní soud pro Prahu 10) v souběžně vedeném řízení (sp. zn. 24 C 140/93). Tento požadavek reflexe dané judikatury ovšem odvolací soud důsledně nesplnil, neboť na tato rozhodnutí nijak nereagoval a svůj právní závěr, přitakávající názoru soudu prvního stupně, postavil na obecném konstatování, že soudní praxe (roz. v předmětném období) týkající se výkladu platnosti právního úkonu ohledně jeho (ne)určitosti vycházela i ze závěrů jím citované komentářové literatury. Přitom podle názoru dovolacího soudu bylo zjevné, že Ústavní soud požadoval po odvolacím soudu důslednou reflexi předmětné (tehdejší) judikatury, tj. zda právní názory, které byly do doby předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 386/96 vyjádřeny, měly vskutku určitou oporu (právní relevanci) v soudní praxi anebo byly důsledkem zjevného aplikačního pochybení daného soudu (vychýlení se od dosavadní judikatury), resp. v tomto případě uvedených soudů ve zmíněných řízeních.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že se dovolatelům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, který trpí zmíněnou (jinou) vadou, která mohla (již sama o sobě) mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo pak řešení předběžné otázky platnosti předmětné kupní smlouvy (právního úkonu) pro její neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem, v důsledku čehož jeho rozhodnutí není věcně správné.
Předně je třeba uvést, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 7. srpna 2007, č.j. 30 Cdo 2966/2006), kdy dovolací senát byl navíc obsazen v jiném složení soudců, než je tomu nyní, bylo nemeritorní povahy a především bylo následně zrušeno zmíněným nálezem Ústavního soudu. Byl zde tedy opětovně nastolen procesní prostor pro posouzení řešení předmětné právní otázky dovolacím soudem v řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom nemohl přisvědčit dovolatelům v jejich (konstantně zaujímaném) právním názoru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. listopadu 1994, č.j. 24 C 140/93-25, představuje ve vztahu k nyní posuzované věci překážku věci rozhodnuté. Dovolatelé sice ve svém dovolání odkazují na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k aplikaci §159a, avšak nezohlednili přitom dostatečně (procesní) okolnosti v uvedeném restitučním sporu, ve kterém byla předběžná otázka platnosti převodní smlouvy pravomocně vyřešena.
Lze přisvědčit dovolatelům, že judikatura se ustálila v závěru, že jestliže otázka platnosti smlouvy (o převodu nemovitosti) byla v předchozím řízení o plnění z této smlouvy závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení §159a, avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též svůj právní názor v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že je předmětným soudním rozhodnutím ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud (v ostatně již dovolateli připomenutém) ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (in ASPI; rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta.
Ústavní soud v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, mimo jiné zdůraznil, že „si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající se výkladu ust. §159a odst. 1 o. s. ř. (dříve ust. §159 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu snad bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela irelevantní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK »Soubor NS« 6/2001: »Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti též kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.« - též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: »Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.«). Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávazností rozsudků s principem právní jistoty a důvěry v právo blíže nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C. H. Beck, 2000, str. 363-369 a 443-449 nebo díl 6. vydání téhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“
Jakkoliv v těchto souvislostech by bylo možno zabývat se otázkou (ve vztahu k původnímu restitučnímu řízení, okruhu jeho účastníků a nynějšího řízení) právního nástupnictví, bylo by nutno otázku právní závaznosti rozhodnutí vydanému ve zmíněné restituční věci řešit ve vazbě na (procesní) okolnosti, ve kterých se nacházela (také) žalovaná Česká republika. Tehdy procesní výsledek sporu obsažený ve vydaném rozsudku, jímž byla žaloba nynější dovolatelky b) zamítnuta (byť z důvodu, že převodní smlouva byla soudem shledána pro neurčitost absolutně neplatným právním úkonem), znamenal na straně jedné procesní neúspěch žalující – nynější dovolatelky b), a na straně druhé objektivně znemožňoval nynější žalobkyni (resp. České republice – Ministerstvu hospodářství ČR) podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, neboť žalobkyně by v případném odvolacím řízení příznivějšího procesního výsledku, než kterého se jí v podobě prvoinstančního rozsudku dostalo (žaloba proti ní byla soudem zamítnuta), dosáhnout nemohla (přičemž odvolání proti důvodu či důvodům rozhodnutí ve smyslu §202 odst. 3 o. s. ř. přípustné nebylo). Za této (procesní) situace, resp. uvedených okolností by proto závěr, že uvedeným rozsudkem ve zmíněné restituční věci byla pravomocně vyřešena předběžná otázka (ne)platnosti předmětné smlouvy, byl zjevně absurdní, neboť žalobkyně by nemohla právně ani skutkově argumentovat ve prospěch závěru, že předmětná smlouva je platným právním úkonem, když z procesních důvodů, ale také vzhledem k subjektivní, resp. objektivní nepřípustnosti odvolání v původním řízení, které z pohledu jeho procesního výsledku bylo pro ni příznivé, by se bez dalšího ocitla v procesní situaci, kterou by již nemohla (vzhledem k tvrzené právní závaznosti uvedeného rozhodnutí v řešení zmíněné předběžné otázky) zvrátit.
Z těchto důvodů vyložená dovolací argumentace dovolatelů týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté směřující k odvolacímu, resp. k oběma soudům, není důvodná. Odvolací soud se tedy při meritorním rozhodování správně zabýval řešením předběžné otázky platnosti převod smlouvy.
S právním posouzením věci odvolacím soudem ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí, neboť je v rozporu s hmotným právem. Dříve než bude přikročeno k vyložení důvodů, které Nejvyšší soud vedly k tomuto závěru, je nezbytné reagovat na právní názor odvolacího soudu o nedůvodnosti (vzájemné) žaloby dovolatelů vzhledem k právnímu závěru, k němuž dospěl (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyšší(ho) soud(u) v rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 122/2001 (o nemožnosti oprávněné osoby ve smyslu restitučního zákona domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů). Odvolací soud totiž k řešení této (další) otázky přistoupil v procesní situaci, kdy Ústavní soud ve svém kasačním rozhodnutí mj. (jinými slovy) zdůraznil, že soud při řešení otázek zásadně významných pro rozhodnutí nelze vycházet z pozdější judikatury, ale musí vycházet z dobové judikatury a v té době z platných (a interpretovaných a aplikovaných) právních předpisů. Případ v dané věci je zvláštní potud, že nynější dovolatelka b) coby žalobkyně se v již opakovaně zmíněném restitučním řízení domáhala restituce předmětných nemovitostí, přičemž žaloba v uvedeném řízení byla zamítnuta z toho důvodu, že rozhodující soud dospěl k závěru, převodní smlouva, uzavřená v období jinak rozhodném pro restituci, je pro neurčitost označení kupujícího subjektu absolutně neplatným právním úkonem. V tu dobu judikatura nezastávala právní názor, který byl obsažen až za mnoho let poté ve vydaném a odvolacím soudem nově zmíněném rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 122/2001. Nejenže v kasačním rozhodnutí Ústavního soudu tato zásadně významná otázka řešena, resp. zmíněna nebyla, z čehož lze dovodit (předpokládat), že Ústavní soud implicite si řešení takové otázky (už vzhledem k jeho úvahám a zformulovanému právnímu názoru v rozhodnutí) vůbec nepřipouštěl, ale i při presumované znalosti judikatury Ústavního soudu odvolacím soudem stěží bylo přijatelné vztáhnout judikované závěry (velkého senátu) Nejvyššího soudu na již před léty pravomocně rozsouzenou věc, od níž dovolatelka b), resp. dovolatelé (nově) formulovali svůj žalobní nárok v podobě vzájemné žaloby na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, in Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 43, str. 115).
K otázce právního posouzení věci odvolacím soudem, resp. závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku platnosti převodní smlouvy v rozporu s hmotným právem, pak Nejvyšší soud uvádí následující.
Oběma soudy posuzovaná (ve vztahu k jimi řešené právní otázce platnosti právního úkonu) (relevantní) ustanovení kupní smlouvy ze dne 3. února 1989 jsou následující znění (poznámka: text tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
Dnešního dne uzavřeli mezi sebou
1. M. S., důchodkyně, jako prodávající a
2. Socialistický svaz mládeže – Středočeská správa účelových zařízení SSM se sídlem Praha 2, Vocelova 3, zastoupená svým ředitelem PhDr. Pavlem Arcimovičem, jako kupující, tuto
k u p n í s m l o u v u :
I.
Účastnice M. S. je ...jedinou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Střediska geodezie pro Prahu – město, na listu vlastnictví č. 244 pro hlavní město Prahu a katastrální území V. a to domu čp. 245 se stavení parcelou č. 324 o výměře 195 m2.
II.
Účastnice M. S. prodává své nemovitosti uvedené v odst. I. .... Středočeské správě účelových zařízení SSM , za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 168.203,- ...korun čsl., která za tuto cenu uvedené nemovitosti kupuje do státního socialistického vlastnictví.
III.
....Kupující organizace se zavazuje zaplatit prodávající celou kupní cenu ve výši ...
IV.
Prodávané nemovitosti přecházejí do vlastnictví čs. státu a do správy kupující organizace dnem schválení smlouvy jejím nadřízeným orgánem, tj. Českého ústředního výboru SSM se sídlem Praha 1, Gorkého nám. č. 24.
...VIII.
Účastníci žádají, aby podle této kupní smlouvy bylo v evidenci nemovitostí u Střediska geodezie pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Hybernská 10, zapsáno vlastnictví k převáděným nemovitostem na
Čs. stát
, uživatel SSM – Středočeská správa účelových zařízení SSM, se sídlem Praha 2, Vocelova 3 ... 1/1
Tuto smlouvu vlastnoručně podepisují v Praze dne 3. 2. 1989 na znamení souhlasu o ní
... Kupující:
SSM – Středočeská správa účelových zařízení ČÚV
Zast. ředitelem PhDr. Pavlem Arcimovičem (poznámka Nejvyššího soudu: u nečitelného podpisu v této kolonce je otisk razítka tohoto znění):
„ SPRÁVA ÚČELOVÝCH ZAŘÍZENÍ
Středočeského krajského výboru
Socialistického svazu mládeže
120 00 PRAHA 2 – Vocelova 2“ .
...Český ústřední výbor SSM se sídlem Praha 1, Gorkého nám. č. 24 dle svého statutu a ve shodě s ust. §488 občanského zákoníku a ust. §2 vyhl. č. 119/1988 Sb. tuto smlouvu schvaluje.“ (poznámka Nejvyššího soudu: pod tímto textem je nečitelný podpis a otisk razítka tohoto znění:
„ SOCIALISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE
2 Český ústřední výbor 2
(nečitelné) oddělení
116 47 PRAHA h. m. M. Carského 24.“
V době uzavírání předmětné kupní smlouvy platný a účinný zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů platných ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále již „hospodářský zákoník“), obsahoval mj. tato pravidla chování:
„§8
(2) Socialistickým společenským vlastnictvím je vlastnictví celospolečenské, družstevní vlastnictví, jakož i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací.
§9a
Majetkem socialistické organizace se rozumí věci a majetková práva včetně práv k výsledkům výzkumné, vývojové, projektové a jiné obdobné činnosti, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření.
...§11
(1) Nabývá-li se do socialistického společenského vlastnictví smlouvou věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak, převzetím věci.
(2) Nabýt věc do socialistického společenského vlastnictví rozhodnutím státního orgánu lze jen v případech stanovených zákonem. Vlastnictví přechází dnem určeným v rozhodnutí, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.
(3) Není-li stanoveno nebo dohodnuto něco jiného, nabývá se s věcí i jejího příslušenství a práv s vlastnictvím věci spojených, pokud nejsou omezena na dřívějšího vlastníka.
(4) Stavba je ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví celospolečenském, jde-li o státní organizace.
...§14
Socialistickými organizacemi jsou státní podniky, státní hospodářské organizace, rozpočtové a jiné státní organizace, družstevní organizace, společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů. Socialistické organizace jsou právnickými osobami.
...§17
(1) Socialistické organizace vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou také majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak.
(2) V případech a za podmínek stanovených v zákoně vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající též organizační jednotky nebo orgány socialistických organizací (dále jen "organizační jednotky"); pro jejich způsobilost nabývat práv a zavazovat se, pro ochranu vlastnického práva a práva hospodaření, pro jejich hospodářskou činnost, právní úkony a závazkové vztahy platí obdobně ustanovení tohoto zákona a jiných právních předpisů, týkající se socialistických organizací.
...§20
Socialistické organizace jednají svými (statutárními i jinými) orgány nebo prostřednictvím svých zástupců.
...23
Písemná forma
(1) K platnosti smluv a jiných dohod socialistických organizací se vyžaduje písemná forma, není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona nebo prováděcích předpisech stanoveno jinak. K platnosti ostatních právních úkonů socialistických organizací se vyžaduje písemná forma jen v případech stanovených právními předpisy.
...§98
Vlastnictví společenských organizací je formou socialistického společenského vlastnictví. V tomto vlastnictví jsou zejména předměty společenské spotřeby.
§99
(1) Společenské organizace hospodaří s vlastním majetkem; mohou též hospodařit s národním majetkem, který jim byl státem odevzdán do trvalého užívání nebo do dočasného užívání.
§100
(1) Vlastní majetek společenských organizací se vytváří zejména z příspěvků členů a z činnosti organizací.
(2) Majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčují jinak.
§101
Stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační složky a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a zavazovat se. Tyto organizační složky a orgány mají k majetku ve vlastnictví společenské organizace, který využívají k plnění svých úkolů, právo hospodaření v rozsahu určeném stanovami nebo opatřením ústředního orgánu společenské organizace.
§102
(1) K obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohou jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení (dále jen "hospodářská zařízení").
(2) Hospodářská zařízení nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem; k majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření.
(3) Vnitřní organizaci, způsob řízení a činnost hospodářských zařízení upravují statuty, které schvaluje ústřední orgán společenské organizace.
(4) Hospodářské zařízení zrušuje orgán, který je zřídil.“
Stanovy Socialistického svazu mládeže (tj. právního subjektu v textu tohoto rozhodnutí označované též zkratkou „SSM“) ze dne 11. listopadu 1970, doplněné a upravené I. sjezdem konaném dne 29. září 1972, II. sjezdem SSM konaném dne 1. října 1977, a IV. sjezdem SSM konaném dne 3. října 1987, obsahovala mimo jiné tato pravidla chování (poznámka: i v tomto textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
„X. MAJETEK A HOSPODAŘENÍ SSM
34. Majetek SSM slouží k všestrannému rozvoji činnosti SSM a jejímu ekonomickému zajištění. Je ve společném vlastnictví celé organizace. Tvoří jej hmotné a finanční prostředky získané z členských příspěvků, z výnosů plynoucích z vlastní činnosti SSM, darů a jiných příjmů.
Všechny orgány, organizace a členové SSM jsou povinni se společným majetkem nakládat hospodárně, využívat jej ke stanovenému účelu a starat se o jeho řádnou ochranu, údržbu, obnovu a rozšiřování.
35. Hospodaření s hmotným a nehmotným majetkem SSM musí být v souladu s právními předpisy a směrnicemi pro hospodaření v SSM. Hospodaření SSM se řídí podle rozpočtu, který je sestavován a schvalován na období kalendářního roku.
36. Socialistický svaz mládeže jako celek má ze zákona právní subjektivitu . Právní subjekty, které za SSM v rozsahu své působnosti mohou vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se, jsou: ústřední výbor SSM, český ústřední výbor SSM, slovenský ústřední výbor SSM, krajské výbory SSM, městské výbory SSM v Praze a Bratislavě, podnikové, celozávodní a celostaveništní výbory SSM, celoškolské a celoučilištní výbory SSM na středních školách, celoškolské a fakultní výbory SSM na vysokých školách, městské výbory SSM, základní organizace SSM a pionýrské skupiny.
Právní subjektivitu mají rovněž účelová zařízení zřizovaná ústředními orgány SSM .
Právní subjektivitu nemají ZO SSM mládeže připravující se na budoucí povoláni.
37. Statutárními orgány v hospodářskoprávních vztazích jsou : sekretariát ÚV SSM, sekretariát ČÚV SSM, sekretariát SÚV SSM, sekretariáty krajských výborů a městských výborů SSM v Praze a Bratislavě, výbory základních organizací SSM, podnikové, celozávodní, celostaveništní, celoškolské a celoučilištní výbory SSM na středních školách, celoškolské a fakultní výbory SSM na vysokých školách, městské výbory SSM, u pionýrských skupin a účelových zařízení jejich vedení.
38. Orgánům a organizačním složkám s právní subjektivitou jsou svěřovány do správy části majetku SSM potřebné k plnění jejich úkolů.
39. Ústřední výbor, český ústřední výbor a slovenský ústřední výbor SSM mohou k zajišťování úkolů SSM zřizovat podniky a hospodářská zařízení ve smyslu právních předpisů a svěřovat jim do správy hmotné a finanční prostředky .
Orgán, který podnik nebo hospodářské zařízení zřizuje, vydá jeho zřizovací listinu a schválí jeho statut .“
Občanskoprávní reglementace v době uzavření předmětné smlouvy byla (z pohledu vybraných pravidel chování vztahujících se k posuzované materii) následující.
Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhé odstavce téhož paragrafu projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.
Podle §37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
Podle §134 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví.
Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud se ztotožnil s právním posouzení věci soudem prvního stupně, který uzavřel, že předmětná kupní smlouva není neurčitá a tedy není neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku také uvedl, že: „Výpovědi svědků p. A. a p. F. potvrdily, že označení SSM – Správa účelových zařízení bylo zcela běžné označení, které vyjadřovalo to, že Správa účelových zařízení byla organizační složka SSM, pověřená výkonem určitých práv, a SSM bylo vlastníkem nemovitostí. Označení Středočeská správa účelových zařízení, představovalo pouze specifikaci konkrétního krajského výboru Správy účelových zařízení, jednalo se tedy o stejnou složku SSM, která byla jejím zřizovatelem. Toto tvrzení je v souladu se Zřizovací listinou Pražské správy účelových zařízení SSM ze dne 20. 2. 1989, která jako jediná byla dohledána.“ Na str. 6 ve druhém odstavci odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku však nalézací soud současně přijímá dílčí závěr, že „Jak SSM, tak jeho organizační složka, což byla Správa účelových zařízení zřízená právě SSM, měly právní subjektivitu a byly tedy oprávněny nabývat vlastnictví k předmětným nemovitostem.“ Odvolací soud tento poslední dílčí závěr nerozporoval a přisvědčil shora již cit. závěru soudu prvního stupně o tom, že v daném případě předmětný majetek nabyl SSM.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4433/2008 (in www.nsoud.cz ), zaujal právní názor, od nějž nemá důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat, že ustanovení §100 odst. 2 hospodářského zákoníku, podle něhož je majetek společenské organizace ve vlastnictví této organizace jako celku, je nutno vykládat ve vazbě na ustanovení §101 téhož zák., které stanoví, že stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační složky a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a zavazovat se, přičemž nemají-li tyto organizační složky nebo orgány majetek ve svém vlastnictví, určují stanovy nebo opatření ústředních orgánů společenských organizací, jakým způsobem a v jakém rozsahu je jim svěřován do správy majetek společenské organizace, potřebný k plnění jejich úkolů. Majetek společenské organizace zůstává tedy jejím majetkem jako celku i pokud je svěřen do správy jejím nižším složkám. Naproti tomu hospodářská zařízení, zřízená k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací (§102 odst. 1 hospodářského zákoníku), která nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem (§102 odst. 2 část věty před středníkem cit. zák.), jsou samostatnými právními subjekty, byť závislými na svém zřizovateli. Ustanovení §102 odst. 2 části věty za středníkem hospodářského zákoníku, podle něhož tato zařízení hospodaří s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy, se týká právě jen takového majetku (tedy majetku svěřeného zakladatelem do správy k jejich hospodářské činnosti), nikoliv majetku nabytého vlastní činností, k jehož nabývání jsou nepochybně oprávněna v souladu s ustanovením §102 odst. 2 části věty před středníkem hospodářského zákoníku, podle něhož nabývají práv a zavazují se svým jménem. Hospodářská zařízení tak mohou nejen spravovat majetek svěřený jim zakladatelem, ale rovněž nabývat sama vlastnictví zejména k majetku potřebnému pro jejich činnost [především způsobem upraveným v ustanovení §168 odst. 3 hospodářského zákoníku, podle něhož splněním dodávky přechází správa (vlastnictví) výrobků na odběratele, ale i jinak, včetně kupních smluv uzavřeným s občany].
Pro úplnost nutno ještě uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, č.j. 22 Cdo 2416/98 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000), judikoval, že hospodářské zařízení společenské organizace bylo subjektem tzv. „socialistického společenského vlastnictví“, a proto k účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti v případě, že jako nabyvatel ve smlouvě vystupovalo hospodářské zařízení, nebylo třeba její registrace státním notářstvím.
Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle, mezi které náleží jeho srozumitelnost, určitost a ve vymezených případech i forma (např. písemná forma u smluv o převodu nemovitostí – viz již cit. §46 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle je neurčitý, je-li nejistý (byť jasně vyjádřený) jeho obsah. Neurčitý projev nastane tehdy, jestliže nevyjadřuje určitou vůli, ať již proto, že určitá vůle zde vůbec nebyla (absentuje skutečnost vůle), nebo vzhledem k tomu, že skutečná vůle nebyla jednajícím subjektem (jednajícími subjekty) jeho projevem (jejich projevy) určitě vyjádřena. Jinými slovy řečeno (posuzováno z hlediska neurčitosti právního úkonu), v případě zákonem vyžadované písemné formy právního úkonu (např. právě smlouvy o převodu nemovitostí) jednajícími učiněný projev je sice z hlediska jimi použitých výrazových prostředků srozumitelný, avšak jeho obsah (např. v otázce identifikace jednajících účastníků, předmětu převodu atd.) není určitý. Závěr o neurčitosti takového (jinak po výrazové stránce srozumitelného) projevu vůle není výsledkem subjektivního vnímání toho kterého účastníka či jiné osoby, nýbrž předpokládá, že ani jeho výkladem (za použití výkladových metod) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Platí přitom, že pro posouzení náležitosti smlouvy o převodu nemovitosti je významný jen ten projev vůle, který je vyjádřen v písemné formě.
Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, in www.nsoud.cz ; jde v zásadě o ustálený a i v předchozí době soudní praxí zaujímaný právní názor).
Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. prosince 1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1987, pod č. 28, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 21 Cdo 1550/2008).
V době uzavření předmětné kupní smlouvy soudní praxe a právní doktrína zaujímala právní názor, že vzniknou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (např. pro nejasnost, vícesmyslnost použitých výrazů aj.), je třeba tuto pochybnosti odstranit výkladem – interpretací (výkladem gramatickým, logickým, systematickým atd.). Bylo dále zdůrazňováno, že všech těchto druhů výkladu je třeba používat tak, aby ve vzájemných souvislostech byl srovnán výsledek každého druhu výkladů s výsledkem ostatních druhů výkladů a byly tak odstraněny vzájemné rozpory. „Tento dialektický přístup zabezpečuje §35 odst. 2, podle kterého je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k objektivním okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití...Výkladem však nelze odstranit vady projevu vůle mající za následek neplatnost právního úkonu.“ (Češka, Z. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, díl I., Praha, Panorama, 1987, str. 169 a zde učiněné odkazy na judikaturu).
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě tedy bylo a je i nadále v soudní praxi nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, in www.nsoud.cz ).
Lze tedy shrnout, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje (a v době uzavření předmětné smlouvy formuloval) výkladová pravidla, která ukládají (ukládala) soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. (k tomu srov. již shora cit. komentář občanského zákoníku z roku 1987 na str. 172 včetně odkazu na tam cit. judikaturu, jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, in Právní rozhledy č. 7/1999).
Výsledkem výkladu musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný. A proto občanský zákoník ustanovuje (§37), že neurčitý a nesrozumitelný projev vůle je neplatný (Luby, Š.: Právne úkony v československom Občianskom zákonníku, Právnické štúdie XVII – 1, vydala Slovenská akadémia vied, Ústav štátu a práva, Bratislava 1969, str. 24).
V situaci, kdy v převodní smlouvě jsou na straně kupujícího uvedeny (označeny) srozumitelně a určitě dvě právnické osoby vedle sebe, oddělené pouze pomlčkou, což pro interpreta textu smlouvy nemajícího informaci, že i druhá v pořadí označená právnická osoba má právní subjektivitu (a tedy může samostatně nabývat vlastnické právo i k nemovitému majetku), může vzbuzovat dojem, že posledně uvedený subjekt je pouhou např. organizační složkou prvně označené subjektu – právnické osoby [např. (celostátní) občanské sdružení XY – základní organizace občanského sdružení XY v situaci, kdy podle stanov příslušného (celostátního) občanského sdružení i jeho jednotlivé základní organizace mají právní subjektivitu a z povahy věci jako právnické osoby nemohou při právních vztazích používat uvedeného spojení, stejně jako v opačném gardu celostátní organizace, byť by jejím záměrem bylo (po zamýšleném převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem) umožnit příslušné základní organizaci, aby užívala takto nabytý majetek], jakož i při zjištění, že převodní smlouvu podepsal (statutární zástupce) v pořadí druhé označené právnické osoby (pro interpreta neznalého uvedených informaci zdánlivě vystupující jako organizační složka prvně uvedeného subjektu), nelze ani prostřednictvím §35 odst. 2 obč. zák. odstranit popsanou neurčitost obsahu tohoto právního úkonu v části týkající se určení (identifikace) právnické osoby, jež má být v postavení strany kupující (nabyvatelky vlastnického práva); opačný závěr (přisuzující postavení kupují strany první či druhé v pořadí označené právnické osoby by byl v extrémním rozporu s takto učiněným jazykovým projevem vůle a je proto nesprávný.
Vztaženo nyní na posuzovaný případ, jestliže tedy v posuzované věci byly ve smlouvě o převodu nemovitostí jako nabývající, resp. kupující strana označeny (hned dva) právní subjekty ve výše uvedených formulacích, aniž by bylo z písemného textu smlouvy zřejmé, resp. výkladovými prostředky ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. seznatelné (aniž by takový výklad nebyl v rozporu s jazykovým vyjádřením tohoto právního úkonu), který z těchto právních subjektů se má vlastně stát nabyvatelem, resp. vlastníkem převáděného majetku [též s přihlédnutím k již zaujatému právnímu závěru, že i hospodářská zařízení mohla sama nabývat (i) nemovitý majetek, že smlouva byla podepsaná ředitelem Středočeské správy účelových zařízení SSM, se sídlem v Praze 2, Vocelova 3, PhDr. Pavlem Arcimovičem, a že v textu smlouvy (čl. II.) je také výslovně uvedeno, že „.M. S. prodává své nemovitosti uvedené v odst. I. ...Středočeské správě účelových zařízení SSM...“ ], je třeba ve shodě s právním názorem, který učinil již Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku ze dne 2. listopadu 1994, č.j. 24 C 140/93-25, uzavřít, že předmětná kupní smlouva je pro neurčitost identifikace kupujícího ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem.
Dospěl-li proto odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku k jinému právnímu závěru, jde o důsledek nesprávného právního posouzení věci zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by bylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami dovolatelů (které jsou tak vyloženým právním názorem dovolacího soudu z hlediska nutnosti jejich řešení konzumovány). Vzhledem k délce trvání tohoto sporu a předešlého řízení ve věci sp. zn. 24 C 140/93, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela dostačující zrušit pouze napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu