ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5113.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5113/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci J. V., (dále jen „vyšetřovaný“), zastoupeného JUDr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, o vrácení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 42 P 486/2008, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne l0. září 2009, č.j. 28 Co 381/2009-175, takto:
I. Dovolání vyšetřovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2009, č.j. 28 Co 381/2009-175, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. května 2009, č.j. 42 P 486/2008-145, kterým byl zamítnut návrh vyšetřovaného, aby mu byla vrácena způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení s §186 odst. 3 věta první o.s.ř., když bylo na základě provedených důkazů v řízení zjištěno, že vyšetřovaný (aktuálně) trpí duševní poruchou – alkoholovou demencí, která není jen přechodná, pro niž není schopen činit právní úkony v plném rozsahu, neboť jeho schopnosti, zejména rozpoznávací, jsou omezeny. Ztotožnil se s názorem, že rozumové schopnosti posuzovaného postačují na běžné hospodaření s finančními prostředky do výše 20.000,- Kč měsíčně, a o způsobech jeho léčby aby rozhodoval opatrovník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal vyšetřovaný dne 19. listopadu 2009 obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a domnívá se, že jsou naplněny dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovuje přesvědčení, že dovolání je plně způsobilé k projednání dovolacím soudem, a to i bez ohledu na případnou tendenci doslovné aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Obsáhle se pak zabývá ústavněprávními konsekvencemi projednávané věci. Připomněl též skutkové okolnosti případu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud se při posouzení věci nedostal do interpretačních potíží a posoudil ji konformně s ustálenou judikaturou soudů (analogicky srovnej např. judikáty publikované pod č. 44/1967, 3/1979, 77/1965 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 4447/2007, apod.).
Lze zejména poukázat na skutečnost, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel však ve skutečnosti ve svém dovolání neuvádí takové okolnosti, které by svědčily pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 o.z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 o.z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009 , sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07 mimo jiné fakticky vycházel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je třeba vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že je pod uvedené zásady ve své podstatě podřaditelné.
Uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže současně z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel též fakticky akcentuje okolnosti odpovídající uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř, neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu