ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3299.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3299/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalované TATRA, a. s. , se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1450/1, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 45 19 34 44, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 61/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 484/2008-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října 2008, č. j. 2 Cm 61/2006-116, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 10. února 2006 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze pod sp. zn. Rsp 235/05 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Rekapituloval, že žalobce uplatnil v rozhodčím řízení pohledávku ve výši 10,000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužné provize ze zprostředkovatelské smlouvy (dále též jen „smlouva“) s tvrzením, že smlouvu jeho právní předchůdce jako zprostředkovatel splnil. Podle zjištění soudu prvního stupně se konala před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze (dále jen „rozhodčí soud“) ústní jednání ve dnech 16. srpna 2005, 23. září 2005 a 20. ledna 2006, z nichž byly pořízeny zápisy, které vyvracejí žalobcovo tvrzení, že mu bylo znemožněno předložit ke svým tvrzením důkazy. Zástupce žalobce se zúčastnil všech jednání rozhodčího soudu, byl s obsahem zápisů seznámen, bez výhrad je podepsal a potvrdil, že předložil rozhodčímu soudu všechny důkazy, které má od svého klienta k dispozici, a žádné další důkazy nenavrhoval. Dne 10. února 2006 vydal rozhodčí soud rozhodčí nález sp. zn. Rsp 235/05, kterým byla žaloba zamítnuta. Žalobce se domáhá zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v ustanovení §31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“), podle nichž soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat [písm.e)], a jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení [písm. g)]. Žalobce zpochybňoval naplnění zásady rovnosti účastníků v rozhodčím řízení a možnosti plné příležitosti k uplatnění svých práv vyplývající z ustanovení §18 ZRŘ a zásady předvídatelnosti rozhodnutí zakotvené také v ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když na přiměřené užití občanského soudního řádu odkazuje ustanovení §30 ZRŘ.
Odvolací soud uvedl, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí (§118a odst. 2 o. s. ř.) je naplněna tím, že rozhodnutí předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování a účastník nesmí být zaskočen jiným právním posouzením věci soudem, aniž by mu bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Uplatnil-li žalobce v rozhodčím řízení nárok na zaplacení provize ze smlouvy a tvrdil, že své závazky ze smlouvy vůči žalované splnil, je nepochybné, že tvrdil pro rozhodnutí významné skutečnosti a k těmto tvrzením mu bylo umožněno předkládat rozhodčímu soudu důkazy, které rozhodčí soud provedl. Posoudil-li rozhodčí soud obsah smlouvy odlišně od žalobce a nepřisvědčil jeho názoru, že smlouva nepředpokládala uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a izraelskými orgány, ale uzavření jakékoliv kupní smlouvy na prodej nákladních vozidel TATRA izraelským zákazníkům, případně i přes třetí osobu nebo prostředníka, není to důvodem pro poskytnutí poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., jak se žalobce domnívá. Tvrzení žalobce, že smlouvu „splnil“, bylo v rozhodčím řízení vyvráceno. Rozhodčí žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně rozhodujících skutečností, ale především proto, že nárok nebyl shledán důvodným. Opodstatněná není proto ani výhrada, že rozhodčí soud nepostupoval ve smyslu naplnění zásady rovnosti účastníků zakotvené v ustanovení §18 ZRŘ.
Námitku, podle které byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, protože rozhodčí soud neposkytl žalobci informaci o tom, jak si vykládá ustanovení smlouvy předložené žalobcem v anglickém jazyce, a tím mu znemožnil žádat o provedení důkazu smlouvou v českém jazyce podle ustanovení §6 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory (dále jen „řád“), nepovažoval za důvodnou. K porušení ustanovení §6 řádu nedošlo, poněvadž žalobce o úřední překlady listin do českého jazyka nepožádal a rozhodčí soud to nepokládal za potřebné. Nešlo ani o jinou právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutečností. Rozhodčí soud dospěl k závěru, že žalobcem tvrzený nárok na provizi nevznikl, neboť k uzavření kupní smlouvy o prodeji nákladních automobilů TATRA pro izraelské ministerstvo obrany nebo izraelské obranné síly, nedošlo. Rozhodčí soud poukázal na to, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by byla mezi žalovaným a izraelskou stranou kupní smlouva podle zprostředkovatelské smlouvy uzavřena.
Odvolací soud nepřisvědčil ani výhradě, že žalobce nebyl rozhodčím soudem poučen podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. o doplnění skutkových tvrzení a o právním hodnocení okolností eventuálního petitu na náhradu škody, když o tomto nároku rozhodčí soud nerozhodl. Nerozhodl-li o tomto nároku, nelze rozhodčímu soudu vytýkat, že žalobce v tomto směru nepoučil. Uvedenou situaci upravuje ustanovení §38 odst. 1 řádu, podle něhož na žádost strany podanou do 30 dnů od doručení rozhodčího nálezu může rozhodčí senát vydat doplňující rozhodčí nález, ukáže-li se, že rozhodčí nález neobsahuje odpověď na všechny nároky stran. Doplňující rozhodčí nález se vydává zpravidla na základě nového ústního jednání. Nevyužil-li žalobce této možnosti, nemůže být absence rozhodnutí o nároku na náhradu škody důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e), popř. písm. g) ZRŘ.
Odvolací soud uzavřel, že postupem rozhodčího soudu nebyly porušeny zásady, na nichž stojí české rozhodčí řízení, tj. zásada rovnosti stran uvedená v ustanovení §18 ZRŘ, ani zásada předvídatelnosti rozhodnutí zakotvená v ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., a žalobcem tvrzené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu nejsou dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel po podrobné a obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností případu, průběhu a výsledku rozhodčího řízení a závěrů soudů obou stupňů, namítá, že odvolací soud podcenil význam ustanovení §118a o. s. ř., dospěl-li k závěru, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí spočívá v tom, že tomuto rozhodnutí předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování, a v důsledku toho posoudil nesprávně nutnost přiměřené aplikace ustanovení §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení. Zásady rozhodčího řízení musí být prakticky shodné se zásadami občanského soudního řízení, neboť shodný je i cíl obou řízení, kterým je vydání spravedlivého rozhodnutí. Poukazuje na to, že zákon č. 216/1994 Sb. upravuje pouze formální stránku rozhodčího řízení, ale neobsahuje ustanovení k ochraně práv účastníků řízení. Úprava těchto práv je obsažena v občanském soudním řádu a podle ustanovení §30 ZRŘ se přiměřeně použije na řízení před rozhodci. Měřítkem přiměřenosti užití občanského soudního řádu musí být zásada férového procesu, neboť ta musí být dodržena i v řízení před rozhodci, byť rozhodčí a soudní řízení jsou odlišná. Nicméně hledisko časové atraktivity rozhodčího řízení nelze upřednostňovat před zásadami férového procesu. Mezi ustanoveními, která v rozhodčím řízení musí být aplikována, jsou ustanovení zakotvující základní zásady spravedlivého procesu a k nim patří i ustanovení §118a o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ustanovení §31 odst. 1 písm. e) ZRŘ, protože v rozhodčím řízení nebyla porušena zásada rovnosti stran zakotvená v ustanovení §18 ZRŘ a nedošlo k porušení ustanovení §118a o. s. ř., jež je přiměřeně použitelné na řízení před rozhodci podle ustanovení §30 ZRŘ, když rozhodnutí rozhodčího soudu není nepředvídatelné, je v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.
Otázkou vztahu zákona č. 216/1994 Sb. a občanského soudního řádu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. V něm dospěl k závěru, že z užití výrazu „přiměřeně“ v ustanovení §30 ZRŘ pro použití občanského soudního řádu vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřeně vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle §30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Zásada rovnosti stran je naplněna, je-li stranám rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv. Tyto požadavky je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost k uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod.
Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že rozhodčí soud věc projednal při třech ústních jednáních, z nichž byly řádně pořízeny zápisy, že zástupce žalobce se zúčastnil všech ústních jednání, s obsahem zápisů byl seznámen a bez výhrad je podepsal a potvrdil, že předložil rozhodčímu soudu všechny důkazy, které měl od žalobce k dispozici, a žádné další důkazy nenavrhuje, je závěr odvolacího soudu, že v rozhodčím řízení byla naplněna zásada rovnosti stran, v souladu se závěry vyjádřenými v citovaném rozhodnutí.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí rozhodčího soudu vyplývající pro občanské soudní řízení z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje projednávanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, jež je veřejnosti k dispozici na www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 24, ročník 2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). O takovou situaci v projednávané věci nejde, protože rozhodčí soud rozhodl o nároku na zaplacení provize ze zprostředkovatelské smlouvy, tedy o nároku, jenž byl takto uplatněn žalobou a byl shledán nedůvodným.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu