ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3312.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3312/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. C., zastoupeného JUDr. J. V., obecným zmocněncem, proti žalované Veselých mlýn s. r. o., se sídlem v Praze 4, Ve svahu 17, identifikační číslo osoby 25708791, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Medkova 913, o zaplacení částky 549.474,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 366/2006, o dovoláních žalované a Ing. V. V. , zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Medkova 913, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 350/2009-166, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání Ing. V. V. se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. srpna 2009, č. j. 42 Cm 366/2006-156, Městský soud v Praze rozhodl, že nepřipouští přistoupení Ing. V. V. do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované. Podle jeho názoru je zřejmé, že žalovaná společnost nebyla v době zahájení řízení pasivně věcně legitimována a žalobce návrhem na přistoupení Ing. V. jako účastníka do řízení obchází institut záměny účastníků upravený v ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež připuštění záměny účastníků podmiňuje souhlasem původního i nového žalovaného.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se připouští, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil Ing. V. V.
Odvolací soud dovodil, že možnost vycházející z ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. je důležitým procesním oprávněním účastníka řízení, směřujícím rovněž k odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace, vyjde-li v řízení najevo, a nejedná se o nic jiného než o to, že právo na soudní ochranu lze uplatnit proti komukoliv, kdo má způsobilost být účastníkem řízení. Jinou otázkou pak je výsledek řízení ve věci samé; teprve v tomto rámci budou zjišťovány otázky věcné legitimace žalovaných. Při rozhodování podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. k takovému zjišťování ještě nedochází. Ve věci dosud nebylo provedeno žádné dokazování, nemůže být proto jednoznačně zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaná nebyla věcně legitimována. Pro odepření souhlasu soudu s přistoupením dalšího účastníka na straně žalované neshledal odvolací soud ani jiné opodstatnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaná a Ing. V. V. samostatná, leč obsahově zcela identická dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž své výhrady vůči napadenému rozhodnutí, třebas zastoupeni advokátkou, podřadili pod některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolatelé především namítli, že odvolací soud se nezabýval návrhem na přistoupení dalšího účastníka řízení z toho pohledu, zda jsou splněny podmínky řízení. I z odvolání je podle nich zřejmé, že žalobce ví, že podmínky řízení splněny nejsou, a návrh na přistoupení dalšího účastníka je snahou neodstranitelný nedostatek těchto podmínek napravit. Argumentovali, že v případě nedostatku podmínek řízení, který nelze odstranit, není přípustné provádět změny v okruhu účastníků, ale je třeba řízení podle ustanovení §104 a §43 odst. 2 o. s. ř. zastavit, a rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka je nehospodárné. Nedostatek podmínek řízení dovolatelé spatřují především v nedostatku pasivní věcné legitimace původní žalované. Poukazují na to, že žalobce ke svému tvrzení o pasivní legitimaci žalované žádné důkazy nepředložil, naopak z jím předložených listin vyplývá, že měl správně žalovat Ing. V. Žalobcovo nesprávné označení žalobce (zřejmě míněna žalovaná) nelze napravit, protože od počátku je nesporné a zřejmé, že žalovaná není pasivně legitimovaným subjektem. Dovolatelé s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 a 29 Odo 119/2006 vyjádřili přesvědčení, že žalobce nemůže „suplovat“ své pochybení tím, že se snaží „namísto přistoupení zaměnit účastníky řízení“. Dal-li najevo, že tak činí proto, že pochybuje o pasivní legitimaci žalované, nelze jeho návrhu vyhovět.
Dovolatelé též vytkli odvolacímu soudu, že vůbec nevysvětlil důvody, které jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřili přesvědčení, že připuštěním přistoupení tohoto účastníka by soud založil nedostatek své pravomoci, a poukazují na označení Ing. V. identifikačním číslem osoby, jež není podle jejich mínění nijak podloženo. Shodně navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání Ing. V. ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení řádně zastoupenými advokátkou, jíž byla dovolání též sepsána (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, veřejnosti přístupné na www.nsoud.cz). Rozhodnutím, v jehož důsledku nebude žalovaná společnost jediným žalovaným subjektem, nýbrž týž nárok na zaplacení peněžní částky bude uplatněn též vůči dalšímu subjektu (s požadavkem, aby byli žalovaní zavázáni plnit solidárně), žalované společnosti žádná újma na jejích právech způsobena být nemohla. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy u ní splněna není a jí podané dovolání bylo podáno někým, kdo není k podání toho opravného prostředku oprávněn. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání Ing. V. – vzhledem ke shora vyloženým principům – subjektivně přípustné je, a je přípustné též objektivně, byť je – oproti jeho chybnému právnímu názoru – přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z podnětu tohoto dovolání, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je tento dovolatel (dále též jen „dovolatel“) obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).
Žalobce má, jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení, procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho, kdo se takto má stát dalším žalovaným (srov. §92 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. §92 odst. 2 o. s. ř.). Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nehospodárné by připuštění dalšího účastníka bylo zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004, in www.nsoud.cz ). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá (srov. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847, svazek 12/2002, či usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod číslem 18). Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod číslem 47). V usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, in www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení. Soudobá odborná literatura dále upozorňuje na to, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433). K témuž názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 14. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, in www.nsoud.cz , v němž navázal závěrem, že je třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti. V usnesení ze dne 28. července 2001, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, in www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud k případům, kdy žalobce hodlá „z opatrnosti“ vedení sporu rozšířit na dalšího žalovaného, zaujal názor, že takové postupy bývají z hlediska ekonomiky řízení únosné zejména u případů s takovým skutkovým základem, na němž se objektivně mohlo podílet více subjektů.
Z citovaných judikatorních závěrů, od nichž Nejvyšší soud neshledává důvod se odchýlit, se zcela zřetelně podává odpověď na všechny otázky otevřené dovoláním v souzené věci.
Především je zřejmé, že dovolatel mylně považuje nedostatek věcné legitimace, která je (jak shora vyloženo) základním předpokladem věcné důvodnosti žaloby, za nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení §103 a násl. o. s. ř., který brání tomu, aby soud rozhodl ve věci samé (tj. aby se vůbec důvodností žaloby zabýval). Již vůbec nelze uplatnění nároku proti subjektu, jenž je řádně označen, leč postrádá pasivní věcnou legitimaci, zaměňovat s nesprávným označením žalovaného v žalobě, odůvodňujícím postup soudu podle ustanovení §43 o. s. ř.
Není patrno, z čeho dovolatel dovozuje, že připuštěním jeho přistoupení do řízení soud založil nedostatek své pravomoci. Pravomoc soudů je upravena v ustanovení §7 o. s. ř. a přistoupením Ing. V. do řízení nedochází ke změně žádných skutečnosti rozhodných z hlediska tohoto ustanovení. Totéž platí v rovině pravomoci soudů České republiky (ve vztahu k pravomoci orgánů jiných států či k pravomoci rozhodce, srov. §106 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li snad dovolatel na mysli nedostatek věcné příslušnosti (srov. §9 ve spojení s §104a a o. s. ř.), pak jeho námitka založená na argumentu, že jej žalobce označil identifikačním číslem, ačkoliv toto označení nevyplývá z žádných listin, neobstojí. Dovolatel je totiž tímto identifikačním číslem označen v písemné smlouvě o dílo uzavřené mezi ním a žalobcem dne 14. října 2004, kterou do spisu založil žalobce, tedy právě v té listině, jíž podle obsahu spisu v rámci své procesní obrany argumentovala žalovaná společnost (srov. podání z 22. září 2008 a přednes při jednání 6. října 2008) a na jejímž obsahu soud prvního stupně založil své závěry o zjevném nedostatku její pasivní věcné legitimace.
Protože, jako shora vyloženo, soud posuzuje věcnou legitimaci účastníků řízení až na základě výsledků řízení v rámci rozhodování o věci samé a pro účely procesního rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení ji zkoumat nemůže, musí být nedostatek pasivní věcné legitimace původně žalovaného subjektu zjevný, má-li být na něm založen závěr o tom, že žalobcův procesní postup je účelový (že jde o obcházení ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. o záměně účastníků). Tak tomu bude zejména v případech, z nichž vycházejí shora citované judikatorní závěry, totiž kdy nedostatek věcné legitimace vyplývá již ze samotných žalobních tvrzení nebo z listin, na nichž žalobce zakládá uplatněný nárok. V posuzované věci však o takovou situaci nejde. Žalobce označil písemnou smlouvu uzavřenou s dovolatelem za neplatnou a nárok uplatněný vůči žalované společnosti založil na tvrzení, že jí plnil na základě následně ústně uzavřené smlouvy o dílo, že cenu těchto prací účtoval této společnosti a že to byla tato společnost, kdo zaplatil předchozí faktury za dílo. Z takových tvrzení závěr o zjevném (očividném, zcela nepochybném) nedostatku pasivní věcné legitimace žalované společnosti nevyplývá. Přistoupení Ing. V. do řízení žalobce navrhl v reakci na procesní obranu žalované společnosti, založenou na tvrzení, že smlouva o dílo byla uzavřena s fyzickou osobou (s Ing. V.), nikoliv s ní, a že tato společnost není ani vlastníkem (míněno zřejmě vlastníkem příslušného vodního díla, jímž je podle přiloženého výpisu z katastru nemovitostí Ing. V.). Žalobce v té souvislosti zdůraznil, že Ing. V. vystupoval zároveň jako fyzická osoba a zároveň jako jednatel žalované společnosti, setrval však na tvrzení, že smluvní stranou byla žalovaná společnost. Popsaná procesní situace neumožňuje – tak jak správně dovodil odvolací soud – učinit ani závěr, že žalobcův návrh na přistoupení Ing. V. do řízení jako dalšího žalovaného byl veden záměrem obejít ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř., tj. že jde o postup zjevně účelový. Vzhledem k žalobním tvrzením a k procesní obraně žalované společnosti není vyloučeno (a jeví se spíše pravděpodobným), že žalobce za stavu nejistoty o tom, zda je pasivně věcně legitimována žalovaná společnost či Ing. V., hodlá z procesní obezřetnosti uplatňovat předmětný nárok vůči oběma v úvahu přicházejícím subjektům. Z předchozího výkladu vyplývá, že jak Nejvyšší soud, tak renomovaná právní literatura shledávají takový postup procesně přípustným.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že přistoupení dalšího účastníka na straně žalované je v souzené věci nehospodárné. Za stavu, kdy dosud nebylo prováděno vůbec žádné dokazování a kdy ostatně skutečnosti právně významné pro posouzení pasivní věcné legitimace žalované společnosti budou zřejmě (alespoň podle dosavadní argumentace stran) splývat s těmi, jež jsou rozhodné pro posouzení pasivní věcné legitimace Ing. V., je přistoupení Ing. V. do řízení naopak účelné a hospodárné. Nehospodárné by bylo, kdyby byl žalobce nucen z procesní obezřetnosti žalovat Ing. V. v dalším, paralelně vedeném řízení.
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení), pod který lze námitky dovolatele podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit, by tedy uplatněn neopodstatněně.
Dán není ani dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí), uplatněný námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Odvolací soud ve svém rozhodnutí naprosto zřetelně vyložil, na jakých závěrech je jeho rozhodnutí založeno, a popsal úvahy, jimiž k těmto závěrům dospěl.
Nelze tedy než uzavřít, že napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Protože z obsahu spisu se nepodává, že by vydání tohoto rozhodnutí předcházela taková dovoláním neuplatněná vada řízení, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání Ing. V. V., rovněž bez nařízení jednání, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho usnesením řízení nekončí (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu