ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4292.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4292/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalované SOUTHFOLK HOLDINGS LIMITED , se sídlem 2-4 Arch. Makarios Avenue, Capital Center, Nicosia, Kyperská republika, registrační číslo 69907, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, za účasti Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Na Příkopě 1, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalobkyně, o zaplacení částky 3,692.628,77 USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 4/2003, o dovolání PRVNÍ ČESKO-RUSKÉ BANKY, společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Moskvě, ulice Lobačevskogo 27, 119454, Ruská federace, zastoupené Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č. j. 18 Co 510/2008-271, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze - odkazuje na ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - potvrdil usnesení ze dne 15. prosince 2007, č. j. 20 C 4/2003-181, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 na návrh žalobkyně připustil, aby do řízení vstoupila PRVNÍ ČESKO-RUSKÁ BANKA, společnost s ručením omezeným (dále jen „společnost“).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravomoc českých soudů rozhodnout ve věci je dána písemnou dohodou obsaženou v bodě 6 dohody o jištění úvěru uzavřené 19. května 1999 mezi předchůdkyní žalobkyně Investiční a Poštovní bankou, a. s. (dále jen „banka“) a společností (dále jen „dohoda“), v níž si strany sjednaly pravomoc českých soudů v souladu s ustanovením §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a místní příslušnost soudu byla založena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2003, č. j. 25 Nd 132/2002-14. Vedle toho je pravomoc založena též podle čl. 1 a čl. 18 vyhlášky č. 95/1983 Sb., o smlouvě mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále jen „smlouva o právní pomoci“).
Odvolací soud nepřisvědčil námitce společnosti ohledně tvrzeného rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Připuštění jejího vstupu do řízení nevyvolává samo o sobě potřebu dalšího dokazování, ani nevede ve svých důsledcích k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky řízení. Žalobkyně nijak nezměnila skutková tvrzení obsažená v žalobě, ani nerozšířila důkazní návrhy. Přistoupením společnosti není též obcházen institut záměny účastníků, bylo-li možné vztáhnout uplatněný nárok ke společnosti již v průběhu řízení před soudem prvního stupně na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a v četných podáních ve spisu, která kvalifikují uplatněný nárok jako plnění ze smlouvy, nárok na vydání bezdůvodného obohacení či jako nárok na náhradu škody, přičemž nárok je žalobkyní požadován jako závazek solidární či jako závazek samostatný. Ze žádného úkonu žalobkyně nelze dovodit úmysl, že by přistoupení společnosti do řízení mělo vést k záměně účastníků tak, jak společnost uvádí.
Proti tomuto usnesení podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nedostatku pravomoci českých soudů věc proti ní projednat a rozhodnout, majíc za to, že dohoda [a též smlouva o úvěru z 19. května 1999 uzavřená mezi bankou a žalovanou (dále jen „smlouva o úvěru“)] je jako celek neplatná v důsledku objektivní nemožnosti odkládací podmínky formulované v bodě 7 dohody. Nabytí účinnosti dohody bylo podmíněno účinností smlouvy o úvěru, která však nikdy účinnosti nenabyla. V důsledku absolutní neplatnosti dohody jako celku nelze přihlížet k bodu 6 dohody, který obsahuje tvrzenou dohodu o pravomoci českých soudů. Kromě toho žalobkyně není smluvní stranou dohody, ta byla uzavřena mezi bankou, žalovanou a dovolatelkou. Mezi žalobkyní a dovolatelkou tedy v dohodě k ujednání o pravomoci soudů dojít nemohlo. Pro posouzení pravomoci jsou tak rozhodná pravidla kolizních norem vnitrostátního, popř. mezinárodního práva. Naopak nelze aplikovat smlouvu o právní pomoci, která na daný případ vůbec nedopadá.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká (s rozsáhlou argumentací) nesprávné právní posouzení věci, s tím, že ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. nesprávně vyložil a na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Namítá, že není zřejmé, čeho se žalobkyně vůči dovolatelce domáhá, neboť její jednotlivá podání vykazují dvě diametrálně odlišné a vzájemně si odporující linie skutkových tvrzení, právní argumentace a důkazních návrhů. Podáním ze dne 14. října 2005 žalobkyně podstatně změnila svůj žalobní návrh nejen rozšířením okruhu žalovaných, ale zejména prezentací nových rozsáhlých tvrzení a důkazů. Nově popisovaný skutkový stav bezprostředně nesouvisí se skutkovým stavem tvrzeného nároku vůči žalované v žalobě, který nadto není určitě a srozumitelně vymezen. Návrhem na její přistoupení do řízení došlo k nepřípustnému obcházení institutu záměny účastníků a podání samostatného návrhu, přičemž poukazuje zejména na údajnou solidární povahu závazku žalované a dovolatelky, kterou však podle jejího názoru nelze z dosud předložených tvrzení a důkazů dovodit. Zdůrazňuje, že přistoupení dovolatelky do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, protože žalobkyně uplatňuje nová skutková tvrzení a navrhuje nové důkazy, což povede k oddálení meritorního rozhodnutí ve věci.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Z ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že soud při rozhodování o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí o věci a důsledkem je zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 18). Tento závěr, od něhož není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, zaujal dovolací soud i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 903/2004, usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2541/2008 a usnesení ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5073/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, pak Nejvyšší soud dovodil, že v souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, které z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné). Žalobce ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že - oproti situaci při zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle §91 odst. 1, 2 o. s. ř.) specifická ingerence soudu; jejím účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně. Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit jako (další) žalovaný, svědčí nebo nesvědčí pasivní věcná legitimace (popř. zda žalovaní odpovídají žalobci ve vztahu k uplatněnému nároku solidárně či samostatně), se promítá až do výsledku sporu a v rámci vymezeném ustanovením §92 odst. 1 o. s. ř. nemá místa; ani kdyby námitka nedostatku pasivní věcné legitimace na straně dovolatelky byla zcela zjevně správná, není překážkou, aby - byly-li jinak splněny zákonem stanovené podmínky - soud návrhu žalobce nevyhověl, a vstup do řízení nepřipustil. Nezabýval-li se odvolací soud otázkou (ne)platnosti dohody, příp. smlouvy o úvěru, byl jeho procesní postup při rozhodování o odvolání proti usnesení o připuštění vstupu dovolatelky do řízení vzhledem k uvedenému správný.
Nedůvodnou Nejvyšší soud shledává rovněž výhradu, že nebyla-li dohoda obsahující ujednání o pravomoci českých soudů uzavřena mezi žalobkyní (na niž pohledávka přešla smlouvou o postoupení pohledávky) a dovolatelkou, nemohlo se toto ujednání vztahovat i na ni. Otázkou postoupení práv spojených s pohledávkou se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení ze dne 21. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 1352/2006, které je dostupné na jeho webových stránkách. V nich uzavřel, že postoupením přechází na postupníka pohledávka s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými, a to v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení. Současně s pohledávkou tak přecházejí i tzv. vedlejší práva, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. Takto může přejít kupříkladu i právo na smluvní pokutu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, in www.nsoud.cz). Právy s pohledávkou spojenými jsou podle ustálené soudní praxe i práva věřitele ze zajištění pohledávky, a to i vůči třetím osobám. Na postupníka tak přechází i existující zajištění pohledávky včetně důsledku vázanosti postupníka dohodou o pravomoci českých soudů.
Dovolací soud se dále zabýval namítanými vadami řízení.
Podle již ustálené judikatury soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žádný z těchto důvodů v dané věci oproti mínění dovolatelky jejímu přistoupení do řízení nebrání.
Námitku dovolatelky o nedostatku pravomoci českých soudů věc proti ní projednat a rozhodnout odůvodněnou neplatností dohody, v níž byla pravomoc českých soudů založena ujednáním pod bodem 6, a to pro objektivní nemožnost odkládací podmínky v bodě 7 dohody, nepovažuje dovolací soud za důvodnou. Dovolatelka nezpochybňuje, že dohoda byla platně uzavřena, zpochybňuje její účinnost. Zjištění a posouzení, zda dohoda nabyla účinnosti a pokud se tak nestalo, z jakého důvodu a který z účastníků tento stav způsobil a zda ujednání o nabytí účinnosti je rozvazovací podmínkou, a to objektivně nemožnou, jak tvrdí dovolatelka, se bude soud zabývat při rozhodnutí o věci. S dovolatelkou lze pouze souhlasit v tom, že smlouvou o právní pomoci pravomoc českých soudů založena nebyla.
Nehospodárnost připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí o věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004, in www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, aby rozpor se zásadou procesní ekonomie byl zjevný.
Podle obsahu spisu žalobkyně vychází z toho, že její právní předchůdkyně poskytla žalované úvěr na základě smlouvy o úvěru, žalovaná z čerpaného úvěru nevrátila ničeho, přičemž dovolatelka poskytla zajištění úvěru. Skutkové vymezení žalobního nároku vůči žalované a dovolatelce je zřejmé a odlišná právní kvalifikace tohoto nároku nemůže mít z hlediska úvah o připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení význam, neboť posouzení žalobního nároku po právní stránce je povinností soudu, nikoliv žalobce. Jestliže v dané věci, jak se podává z obsahu spisu, dosud neproběhlo žádné ústní jednání před soudem prvního stupně, a žalobkyně svůj nárok vůči žalované a dovolatelce uplatňuje na základě v zásadě shodných skutkových tvrzení, respektive takových skutkových tvrzení, jež bude nutno prokazovat za účelem zjištění, zda, případně v jakém rozsahu je v řízení pasivně legitimována žalovaná, nelze uzavřít, že by připuštěním přistoupení dovolatelky jako účastníka řízení na straně žalované vznikla potřeba rozsáhlého, jinak (ve vztahu k žalované) nadbytečného dokazování, ani že by přistoupení mohlo vést k nepřiměřenému oddálení rozhodnutí sporu mezi dosavadními účastníky, a že by tudíž tento postup byl ve zjevném rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Konečně k namítanému obcházení ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud uvádí, že nebylo-li při rozhodování o navrženém přistoupení dovolatelky do řízení zřejmé (nepochybné), že žalovaná již v době zahájení řízení nebyla ve sporu pasivně věcně legitimována, jsou splněny podmínky k tomu, aby soud přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované připustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, in www.nsoud.cz). Ostatně má-li dovolatelka za to, že není ve věci pasivně věcně legitimována, může tuto námitku použít jako obranu proti žalobě, nikoli jako důvod k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Protože se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu