ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3029.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3029/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. J. , b) M. Z. , zastoupeného opatrovníkem – Městskou částí Praha 11, c) Z. J. , zastoupeného opatrovníkem Úřadem městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, a d) Ing. M. J. , proti žalovanému Ing. P. F. , zastoupenému JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o zaplacení částky 1,100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha–východ pod sp. zn. 3 C 317/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 22 Co 433/2005-167, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 22 Co 433/2005-167, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. února 2005, č. j. 3 C 317/2003-133, v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit Ing. M. J., CSc., 1,100.000,- Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 22 Co 433/2005-167, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. února 2005, č. j. 3 C 317/2003-133, v rozsahu, v jakém byla žalovanému uložena povinnost zaplatit Ing. M. J., CSc., 21% úrok z prodlení z částky 1,100.000,- Kč za dobu od 19. 10. 1996 do zaplacení, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. února 2005, č. j. 3 C 317/2003-133, v rozsahu, v jakém byla žalovanému uložena povinnost zaplatit Ing. M. J., CSc., 21% úrok z prodlení z částky 1,100.000,- Kč za dobu od 19. 10. 1996 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. února 2005, č. j. 3 C 317/2003-133, Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit Ing. M. J., CSc., částku 1,100.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 19. 10. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 22 Co 433/2005-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 5. 5. 2006 podal žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž za účastníky dovolacího řízení na straně žalobců označil dědice po zemřelém Ing. M. J., CSc.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 5. 2007, z 21. 11. 2007 a ze zprávy pověřeného soudního komisaře – notářky JUDr. Jarmily Humpolcové ze dne 22. 11. 2007 vyplývá, že dědické řízení po zůstaviteli Ing. M. J., CSc., zemřelém dne 31. 3. 2006, je vedeno u soudu pod sp. zn. 37 D 82/2006, přičemž jako dědici přicházejí v úvahu M. J., M. Z., Z. J., a Ing. M. J., dědické řízení není dosud skončeno.
Protože původní žalobce zemřel poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci (9. 3. 2006), ovšem v době před podáním dovolání, nebyl důvod rozhodovat o procesním nástupnictví podle §107 odst. 1, 3 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II, edice Velké komentáře, C. H. BECK, 2009, str. 1965).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti části výroku rozsudku, jíž krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. února 2005, č. j. 3 C 317/2003-133, v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit Ing. M. J., CSc., 1,100.000,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu nemá napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že mezi Ing. M. J., CSc., a žalovaným byla uzavřena ústní smlouva o půjčce částky 1,100.000,- Kč, přičemž pro potřeby jejího vrácení ve lhůtě splatnosti, tj. dne 18. 10. 1996, byla vystavena zajišťovací směnka, jež současně sloužila jako potvrzení o existenci smluvního vztahu. Jelikož ve lhůtě splatnosti žalovaný půjčku nevrátil, došlo dne 29. 10. 1998 k sepsání listiny označené za uznání dluhu. Z listiny je zřejmá výše i důvod dluhu (odkazem na další listinu – směnku), a obsahuje rovněž závazek žalovaného dluh vrátit. Tento skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný. Bez významu jsou tudíž námitky žalovaného, jimiž zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o existenci smlouvy o půjčce, o tom, že směnka zajišťovala vrácení půjčených peněz, a že v listině ze dne 29. 10. 1998 je vyjádřen právní důvod dluhu. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony, a lze je vztáhnout bez dalšího na námitku žalovaného, že uznání dluhu je vázáno na odkládací podmínku. Touto výhradou totiž žalovaný nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale nesouhlasí s jeho skutkovým zjištěním (bezvýhradností uznávacího prohlášení); argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, že uznání dluhu bylo vázáno na podmínku, podle které žalovaný zaplatí dluh jen tehdy, když mu nejprve třetí osoby uhradí jeho pohledávky za nimi, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci o neplatnosti uznávacího prohlášení ze dne 29. 10. 1998. Tato výhrada je obsahově uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití ovšem, jak už bylo výše uvedeno, v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipadá v úvahu.
Výhradou, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné, neboť odvolací soud se na jednom místě ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nárok původního žalobce je nárokem ze směnky a z uznání dluhu, avšak při posouzení námitky žalovaného o zákonných nedostatcích směnky se s ní vypořádává tak, že se touto námitkou nezabývá, neboť nejde o spor ze směnky, ale ze smlouvy o půjčce, uplatnil žalovaný obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení přihlíží dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 24. září 2008, sp. zn. III. ÚS 1549/08). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Uplatnění téhož dovolacího důvodu představuje výhrada vůči postupu soudů při rozhodování o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003, č. j. Ncp 2262/2003-27); ani ona není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Sluší se připomenout, že Nejvyšší soud vychází důsledně z názoru, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti soudu podle ustanovení §104a o. s. ř. je konečné, takže nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost, a je též závazné v tom smyslu, že otázka věcné příslušnosti je v řízení jednou provždy vyřešena a nemůže být v dalším řízení, včetně řízení odvolacího nebo dovolacího, znovu zkoumána a tedy ani přípustně nastolena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2005, sp. zn. 32 Odo 719/2005, ze dne 28. února 2006, sp. zn. 32 Odo 43/2006, a ze dne 30. září 2008, sp. zn. 32 Odo 3978/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Bylo-li tedy v posuzované věci s konečnou platností (nezvratně) rozhodnuto, že k jejímu projednání jsou věcně příslušné okresní soudy, pak žalovaný nemůže v dovolacím řízení tento závěr zpochybňovat ani prostřednictvím námitky, že mu postupem soudů bylo znemožněno se vyjádřit k důvodům, pro které soud prvního stupně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné nepříslušnosti.
Otázkou zásadního právního významu nemůže být řešení neplatnosti uznání dluhu pro absenci lhůty k plnění dlužníka, jestliže právní úprava (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) je natolik jednoznačná, že nečiní soudní praxi žádné výkladové problémy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2). Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Je evidentní, že k platnosti uznání dluhu není třeba, aby obsahovalo závazek dlužníka dluh splatit v určené lhůtě (k tomu srovnej též závěry právní teorie – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009, str. 1637).
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatel považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). V posuzovaném případě vytýká žalovaný odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu vady směnky, které působí její neplatnost. Přehlíží, že požadavek na zaplacení částky 1,100.000,- Kč nebyl odůvodněn tvrzením, že žalobce uplatňuje směnečné nároky, nýbrž požaduje zaplacení dluhu, který byl směnkou zajištěn. Na řešení dovoláním vymezené otázky (ne)platnosti směnky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatel předestřel dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru o nedůvodnosti námitky promlčení požadavku žalobce na zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 1,100.000,- Kč od 19. 10. 1996 do zaplacení. Pro řešení této otázky shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Podle §558 věty prvé obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se zato, že dluh v době uznání trval.
Kromě jistiny požaduje žalobce po žalovaném zaplacení úroků z prodlení, jež jsou důsledkem změny závazkového právního vztahu nastalého prodlením dlužníka (§517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Není pochybností o tom, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. např. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) tak nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104). Právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) se promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení. Jen v případě, kdy právo bylo pravomocně přiznáno rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo písemně uznáno a splatnost úroků z prodlení nastala před právní mocí rozhodnutí nebo před písemným uznáním, promlčují se ve speciální desetileté promlčecí době; právo, na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po písemném uznání, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§110 odst. 3 obč. zák.).
Jak se podává z listiny ze dne 29. 10. 1998, uznal žalovaný k témuž dni svůj dluh ve výši 1,100.000,- Kč, přičemž citovaná listina neobsahuje žádnou zmínku, že součástí této uznávané částky jsou a v jakém rozsahu (v jaké výši a za jaké období) snad i úroky z prodlení. Jestliže podmínkou platnosti uznání dluhu podle §558 obč. zák. je, aby dlužník písemně uznal, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše , je touto výší v souzené věci potřeba rozumět „jen“ jistinu dluhu ve výši 1,100.000,- Kč, neboť není oprávněného důvodu domnívat se (bez výslovného určení žalovaným), že uznávaná částka zahrnuje i dosud splatné úroky z prodlení. Neplatí přitom, že uzná-li dlužník jistinu dluhu, automaticky tím uznává i jeho příslušenství. Jelikož úroky z prodlení jsou podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím (jsou věcí v právním smyslu), je nepochybné, že pouhá identifikace jistiny v uznání dluhu podle §558 obč. zák. nemůže být považována za uznání dluhu i v rozsahu jeho příslušenství (úroků z prodlení) přes možnou námitku, že příslušenství pohledávky sdílí její osud. Soudní praxe např. nepochybuje o tom, že příslušenství pohledávky (právo na úroky či úroky z prodlení) lze např. postoupit samostatně smlouvou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem užit opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu ve shora vymezeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha–východ k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu