ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4149.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4149/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) J. Č. a 2) A. Č., zastoupeným JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem v Lešetíně II/385, o zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 133/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. dubna 2009, č. j. 60 Co 505/2008-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.596,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Holomka, advokáta se sídlem v Lešetíně II/385.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaní, kterým byl podle smlouvy ze 14. 3. 1990 poskytnut státní příspěvek na přístavbu rodinného domku, nesplnili podmínku smlouvy, a jsou proto povinni příspěvek vrátit.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 32 C 133/2006-70, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 122.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení počítaným ročně za dobu od 14. 4. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 60 Co 505/2008-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 14. 3. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem ve Zlíně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům, podle níž jim byl poskytnut příspěvek ve výši 122.000,- Kč na přístavbu rodinného domku čp. 316 na pozemku č. 30/6 v katastrálním území L., při níž „vznikne nová bytová jednotka“. Ve smlouvě se zavázali stavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Dále se zavázali po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, dům nepřevést na jiného bez souhlasu poskytovatele příspěvku a užívat jej k trvalému bydlení. Bylo sjednáno, že nedodržení některé ze smluvených podmínek žalovaní neprodleně oznámí a ve lhůtě do třiceti dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Smlouva obsahovala i ujednání o omezení převodu nemovitosti podle §58 a násl. občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991. Žalovaní nesplnili jednu ze sjednaných podmínek smlouvy; magistrát města Zlína, stavební úřad, vydal kolaudační rozhodnutí teprve dne 8. 3. 2002 a toto rozhodnutí nabylo právní moci 2. 4. 2002. Poskytnutý příspěvek žalovaní k výzvě žalobkyně nevrátili.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku, neboť žalovaní nesplnili podmínky smlouvy, a nepřisvědčil žalovaným, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy. Za nerozhodnou označil skutečnost, že žalovaní požádali o kolaudaci již v roce 1995 a že průtahy s vydáním kolaudačního rozhodnutí nezavinili. Naproti tomu odvolací soud - přestože nepřisvědčil námitce žalovaných, že v řízení zjištěné skutečnosti ho opravňují k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. - žalobkyni právo na vrácení příspěvku nepřiznal. Uzavřel, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vrácení příspěvku, neboť sami žalovaní sjednané podmínky splnili a nesprávný postup správního orgánu (dlouhodobou nečinnost) jim nelze klást k tíži. Po doplnění dokazování správním spisem Magistrátu města Zlína, stavebního úřadu, vzal za prokázané, že žalovaní požádali o vydání kolaudačního rozhodnutí již 28. 11. 1994 a stavební úřad kolaudační řízení zahájil a vedl pod zn. 5884/94/Hej. Dne 10. 1. 1995 rozhodl o přerušení řízení a žalované vyzval k doložení revizní zprávy o plynoinstalaci v objektu. Po jejím dodání v řízení sice od 10. 4. 1995 pokračoval, avšak nedokončil je. Kolaudační rozhodnutí vydal pod novou zn. SÚ 391/02/Hej teprve 8. 3. 2002; toto rozhodnutí nabylo právní moci 2. 4. 2002. Odvolací soud shledal postup správního orgánu, resp. nečinnost příslušného stavebního úřadu v posuzovaném případě bezprecedentním. Uzavřel, že byla jedinou příčinou toho, že stavba, kterou žalovaní dokončili již v roce 1994, byla zkolaudována až po uplynutí deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku, ačkoli vydání kolaudačního rozhodnutí žádné překážky nebránily. Námitku žalobkyně vytýkající nečinnost rovněž žalovaným odvolací soud neshledal důvodnou s tím, že tehdejší úprava správního řízení žalovaným neumožňovala adekvátním procesním prostředkem působit proti nečinnosti správního orgánu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišil mezi případným nárokem žalovaných na náhradu škody z nesprávného úředního postupu a závazkovým právním vztahem založeným smlouvou o poskytnutí příspěvku, resp. že „oba právní instituty spojil v jeden a zavinění posuzoval v rámci závazkového právního vztahu“. Zdůrazňuje, že závazek žalovaných s povinností příspěvek státu vrátit, pokud kolaudační rozhodnutí ve lhůtě nenabude právní moci, byl sjednán jednoznačně, a to bez ohledu na zavinění. Prosazuje názor, že nečinnost správního úřadu může mít vliv pouze na případný nárok žalovaných na náhradu škody, nemůže však mít vliv na dobrovolně převzatý závazek vrátit příspěvek v případě nedodržení sjednaných podmínek. Žalobkyně se jako věřitel ve smlouvě nezavázala k součinnosti při plnění závazku předložit jí pravomocné kolaudační rozhodnutí a žalovaní nevynaložili veškeré úsilí proti nečinnosti správního orgánu (např. nestěžovali si na postup správního orgánu, nepodali nový návrh na kolaudaci), tedy nevyčerpali všechny prostředky, které měli k dispozici. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní s důvody dovolání nesouhlasili a při podrobném rozboru skutkových i právních závěrů soudů obou stupňů navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, popř. odmítl v té jeho části, která směřuje proti nákladovému výroku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 písm. b/ a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Hodnoceno podle obsahu, směřuje dovolání pouze do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o věci samé; námitky, jimiž by žalobkyně zpochybňovala správnost nákladového výroku, dovolání neobsahuje.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad žalobkyně v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně odmítá obranu žalovaných spočívající v námitce, že požadavek státu na vrácení jim poskytnutého příspěvku se příčí dobrým mravům, závěr, na němž založil své rozhodnutí obsahově směřuje k uplatnění zásady dobrých mravů. Otázku, zda je možné na právní vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů , aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007. Dospěl v něm k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb., coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. K těmto závěrům se pak přihlásil v dalších svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25.5.2010, sp. zn. 33 Cdo 5245/2008, popř. ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, že podmínka včasné kolaudace nebyla splněna výhradně proto, že příslušný správní orgán (tedy orgán státu) zůstal dlouhodobě nečinným (o návrhu žalovaných na vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby, na níž byl státem poskytnut příspěvek, rozhodl teprve s odstupem cca 7 let), aniž mu ve vydání rozhodnutí o kolaudaci cokoli bránilo (vytčený nedostatek žalovaní obratem odstranili a při místním šetření dne 20. 4. 1995 komise navrhla povolit užívání stavby). Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že důvody, pro které žalovaní získali rozhodnutí o kolaudaci stavby teprve v roce 2002, jsou pro právní posouzení věci irelevantní a že žalobou uplatněný nárok nelze při zjištění, že některá z podmínek smlouvy nebyla splněna, považovat za odporující dobrým mravům.
Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Odvolací soud z intencí tohoto výkladu při rozhodování dané věci nikterak nevybočil. Nepominul, že zásadně platí, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je v souladu s dobrými mravy, a že smlouvy se mají plnit. Přes poněkud neobratnou formulaci závěru, na němž založil své rozhodnutí, zcela správně při rozhodování o oprávněnosti žalobou uplatněného nároku zohlednil příčinu, která žalovaným znemožnila splnit podmínku včasné kolaudace stavby, na níž byl státem poskytnut příspěvek.
Smyslem příspěvku poskytovaného státem na individuální bytovou výstavbu bylo umožnit občanům zajistit si, popř. zmodernizovat, vlastní bydlení. Tento záměr předpokládá, že stavebník uspokojí stavbou (přístavbou) svou bytovou potřebu, resp. bytovou potřebu své rodiny. Žalovaní tento záměr naplnili. Odkládací podmínka, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, měla být podle smlouvy, kterou žalovaní s tehdejším národním výborem uzavřeli, naplněna mimo jiné porušením závazku stavebníků (žalovaných) výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy. Žalovaní stavbu, na niž jim byl příspěvek státem poskytnut, dokončili již v roce 1994 a o její kolaudaci požádali příslušný stavební úřad podáním, které mu bylo doručeno 28. 11. 1994. To, že kolaudační rozhodnutí nenabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy (tj. do 14. 3. 2000), bylo zapříčiněno výhradně nečinností příslušného stavebního úřadu, který poté, kdy žalovaní uposlechli jeho pokynu z 10. 1. 1995 a doložili požadovanou revizní zprávu o plynoinstalaci, v řízení řádně nepokračoval a neodůvodněné průtahy řešil nestandardním způsobem (tj. vedl žalované k podání nového návrhu, o němž pak dne 8. 3. 2002 rozhodl tak, že užívání přístavby nové bytové jednotky povolil). Nelze souhlasit s názorem, že příčiny, které vedly k tomu, že byla naplněna odkládací podmínka, na kterou bylo vrácení příspěvku vázáno, jsou pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného požadavku státu irelevantní. Požadavek státu na vrácení příspěvku musí totiž být nejen po právu, ale zároveň slučitelný s obecnou představou spravedlnosti . Jak správně dovodil odvolací soud , nesprávný a neakceptovatelný postup orgánu státní správy (jeho nedůvodná nečinnost) nemůže jít k tíži žalovaných, kteří se chovali tak, aby svým smluvním závazkům dostáli, resp. tak, aby sjednané podmínky smlouvy byly splněny (návrh na kolaudaci podali v předstihu cca 6 let v legitimním očekávání, že o něm bude do doby skončení desetileté lhůty plynoucí od uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku rozhodnuto), a musí být zohledněn při posouzení, zda žalobou uplatněný nárok obstojí i z pohledu obecně zachovávaných a uznávaných morálních zásad (dobrých mravů).
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni není namístě nárok na vrácení příspěvku v daném případě přiznat s přihlédnutím k příčině, která vedla k naplnění odkládací podmínky pro vrácení příspěvku, je správný. Žalobkyni se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 18.230,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů, tj. 600,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 3.766,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu