ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.561.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 561/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Marcelou Vackovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Českobrodská 1174, proti žalovanému T. L. , zastoupenému JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 5/1306, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 887/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 11 Co 87/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.656,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcely Vackové, advokátky se sídlem v Praze 9, Českobrodská 1174.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 11 Co 87/2008-105, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. září 2007, č. j. 41 C 887/2006-79, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalovaného ke skutkovým zjištěním ohledně existence narovnávaného (původního) závazku ze smlouvy o půjčce, respektive jeho výše, i výtky, že jeho vůle nesměřovala k uzavření dohody o narovnání, nýbrž se chtěl „vyvinit z probíhajícího trestního řízení“ . Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalovaného, že jeho vůle nesměřovala k uzavření dohody o narovnání, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., který (jak je výše uvedeno) nelze v dané věci uplatnit. Nesprávným právním posouzením je zde argumentováno pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a neuvěřil tvrzení žalobce o poskytnuté půjčce, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že „Dohoda o vyrovnání závazku“ ze dne 13. 8. 2002 není platnou privativní novací ve smyslu ustanovení §570 obč. zák., neboť žalobce neprokázal existenci závazku původního (tj. závazku ze smlouvy o půjčce). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je v tomto ohledu založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalovaného vztahující se k poučovací povinnosti soudů (konkrétně že „soud prvního stupně se omezil pouze na obecně formulovanou větu, že účastníci byli poučeni podle §119a o. s. ř.“ a že v rámci poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebyla účastníkům zpřístupněna právní kvalifikace skutku, resp. nebyli náležitě poučeni o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) . Tyto výhrady lze podřadit pouze pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř., jímž lze vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový dovolací důvod ovšem může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tak tomu v posuzované věci není.
Prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/, kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že „Dohoda o vyrovnání závazku“ ze dne 13. 8. 2002, jíž byly zrušeny všechny dosavadní smlouvy účastníků, uznání závazků či jiná ujednání, není neplatná podle §39 obč. zák. Oproti soudům prosazuje názor, že tato dohoda odporuje dobrým mravům, neboť byla uzavřena v době jeho trestního stíhání a částka 1,000.000,- Kč, kterou se zavázal žalobci zaplatit, v sobě zahrnuje rovněž úroky z půjčky v nepřiměřené „lichevní“ výši.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah – a to bez ohledu na smluvní volnost, na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda smluvní strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře – ocitne v rozporu s dobrými mravy, tj. s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah právního úkonu, aby byl v souladu se základními respektovanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti.
Posouzení, zda se právní úkon příčí dobrým mravům, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a není tudíž ani způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, popř. zda se právní úkon příčí dobrým mravům, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výčet dobrých mravů nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti určit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (a potažmo i §39 obč. zák.) podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Odvolací soud skutková zjištění ve věci poměřoval mimo jiné jak ustanovením §37 odst. 1 obč. zák., tak i §39 obč. zák., a jeho úvahy nevybočují z intencí výkladu pojmu „dobré mravy“ podaného ve svých rozhodnutích Nejvyšším soudem. Navíc je namístě připomenout, že z výpovědi žalobce vyplynulo, že žalobou (o zaplacení 100.000,- Kč) uplatnil nárok na vrácení toliko části půjčky (půjčeno bylo 400.000,- Kč); úroky z půjčky v řízení nepožadoval s přihlédnutím k „reálným možnostem dobytnosti pohledávky i s ohledem na osobu dlužníka“.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.080,- Kč (§2 odst. 1, §3 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), a z částky 1.276,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu