ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.973.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 973/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 115/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. října 2008, č. j. 22 Co 292/2008-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný, kterému byl podle smlouvy ze 6. 8. 1990 poskytnut státní příspěvek na výstavbu nové bytové jednotky v půdním prostoru rodinného domku, nesplnil podmínky smlouvy, a je proto povinen příspěvek vrátit.
Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 10 C 115/2006-37, žalobu, jíž bylo požadováno zaplacení 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení za dobu od 6. 2. 2000 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 22 Co 292/2008-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení za dobu od 6. 2. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 6. 8. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem ve Svitavách smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům, podle níž mu byl poskytnut příspěvek ve výši 50.000,- Kč na výstavbu „nové bytové jednotky v půdním prostoru rodinného domku čp. 45 v T.“. Ve smlouvě se zavázal stavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Dále se zavázal po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, dům nepřevést na jiného bez souhlasu poskytovatele příspěvku a užívat jej k trvalému bydlení. Bylo sjednáno, že nedodržení některé ze smluvených podmínek žalovaný neprodleně oznámí a ve lhůtě do třiceti dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Smlouva obsahovala i ujednání o omezení převodu nemovitosti podle §58 a násl. občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991. Žalovaný sjednané podmínky smlouvy nesplnil; kolaudační rozhodnutí vydané Městským úřadem v Bystrém dne 30. 6. 2003 nabylo právní moci až 15. 7. 2003 a žalovaný v domě čp. 45 nikdy nezačal bydlet, resp. dům neužívá k trvalému bydlení. Poskytnutý příspěvek k výzvě žalobkyně nevrátil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně sice dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku, neboť žalovaný nesplnil podmínky smlouvy, a nepřisvědčil žalovanému, že toto právo bylo promlčeno, žalobu však zamítl s odůvodněním, že výkon práva žalobkyně by byl v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy. Došlo totiž k naplnění účelu smlouvy, neboť i přes značné zpoždění žalovaný stavbu zkolaudoval. Naproti tomu odvolací soud neshledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že ačkoli stavba byla fakticky dokončena již v roce 1994, žalovaný o její kolaudaci do roku 2003 nepožádal, v domě nezačal bydlet a nežádal ani o prominutí povinnosti příspěvek vrátit. Ve splnění podmínek smlouvy mu nemohla zabránit ani jím namítaná péče o nemocnou švagrovou, neboť ji začal spolu s manželkou poskytovat až v roce 1999 a nezletilou neteř převzala jeho manželka do péče teprve v roce 2001. Odvolací soud uzavřel, že naopak postup žalovaného, který neplnil své smluvní povinnosti, lze označit za příčící se dobrým mravům. Závěru, že právo žalobkyně není promlčeno, odvolací soud přisvědčil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo žalobkyně se v posuzovaném případě promlčuje v desetileté promlčecí době, neboť bylo platně sjednáno omezení převodu nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku není promlčeno. Oproti soudům prosazuje názor, že smlouva o omezení převodu nemovitosti je neplatná, neboť dům byl v podílovém spoluvlastnictví, přičemž smlouvu uzavřel pouze on. Dále namítá, že omezení převodu vzhledem ke své akcesorické povaze nemohlo vzniknout dříve, než vznikla pohledávka žalobkyně, tedy před tím, než porušil povinnosti ze smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu. K tomu došlo až po 1. 1. 1992, tedy v době, kdy již občanský zákoník omezení převodu nemovitosti neupravoval. Právo žalobkyně se tak promlčelo v tříleté promlčecí době. Pro případ, že dovolací soud nepřisvědčí jeho námitce, že došlo k promlčení práva žalobkyně na vrácení příspěvku, uplatňuje žalovaný názor, že odvolací soud pochybil, jestliže výkon tohoto práva neshledal v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vycházel ze zjištění, že stavba byla dokončena již v roce 1994 a že péči o nemocnou švagrovou a její nezletilou dceru převzal až v roce 1999; taková zjištění totiž z provedených důkazů nevyplývají. Žalovaný připomíná, že podle smlouvy měla být nemovitost zkolaudována do 6. 8. 2000 a pokud kolaudaci neprovedl před tímto datem, žádnou smluvně převzatou povinnost neporušoval. Dále namítá, že do roku 1993 nemohl v domě bydlet, neboť ho užíval jeho otec, který byl spoluvlastníkem nemovitostí a druhá bytová jednotka nebyla v té době zkolaudována. Od roku 1994 mu v užívání domu bránily mimořádné rodinné poměry (tedy péče o nezletilé dítě vážně nemocné švagrové) i to, že neměl v místě vhodné zaměstnání; od roku 1999 do roku 2001 byl nezaměstnaný. Je přesvědčen, že při komplexním posouzení všech těchto okolností mělo být dovozeno, že vymáhání nároku na vrácení příspěvku je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Nesprávně byla podle jeho názoru posouzena rovněž otázka úroků z prodlení. Do prodlení se totiž mohl dostat teprve po doručení výzvy k vrácení příspěvku, nikoli již 6. 9. 2000, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad žalovaný v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Skutkové zjištění, že žalovaný bytovou jednotku, na jejíž výstavbu mu byl poskytnut příspěvek, dostavěl v roce 1994 a že o svou nemocnou švagrovou a její dítě intenzivně pečoval od roku 1999, učinil odvolací soud z výsledků dokazování, a to především z výpovědi samotného žalovaného a z údajů uváděných žalobkyní. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Navíc zjištění, od kdy žalovaný spolu se svou manželkou rodině příbuzné vypomáhali (žalovaný uváděl, že švagrová onemocněla již před rokem 1994 a žalobkyně uváděla, že péče o M. R. a její nezletilou dceru M. počala být časově náročnější až kolem roku 1999), není pro právní posouzení věci rozhodující. Namítaná péče totiž nebyla povinností, jejíž plnění by vyžadoval právní předpis, popř. smlouva (tedy povinností vymahatelnou), nýbrž morálním počinem motivovaným citovým vztahem k osobám blízkým. Taková činnost je sice více než záslužná a lidsky obdivuhodná, nemůže však kompenzovat neplnění zákonných, popř. smluvních povinností. V posuzovaném případě šlo o podání žádosti o kolaudaci domu, tedy o úkon, který nebyl časově zátěžový ani jinak náročný. Stavební úpravy domu, na které byl žalovanému poskytnut státní příspěvek, byly dokončeny - jak žalovaný sám vypověděl - již v roce 1994 a závazek předložit pravomocné kolaudační rozhodnutí měl být podle smlouvy splněn do 6. 8. 2000. K podání žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí měl tedy žalovaný zhruba 6 let, takže mohl svému smluvnímu závazku dostát i při intenzivní péči o rodinu.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaný má především zato, že smlouva o omezení převodu nemovitosti je neplatná, protože ji uzavřel v době, kdy nebyl výlučným vlastníkem domu a druhý ze spoluvlastníků smlouvu neuzavřel.
Podle §58 odst. 1 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu mohl věřitel uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník vzal na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Šlo o jednu ze záruk uspokojení pohledávky věřitele a bylo možno jí zajistit jak nemovitost v osobním, tak v soukromém vlastnictví. Záruku pro uspokojení věřitelovy pohledávky mohla poskytovat i po smrti dlužníka, vztahovalo-li se omezení převodu nemovitosti podle smlouvy i na dědice dlužníka. Dlužník musel být vlastníkem nemovitosti, které se sjednané omezení týkalo a mohl splnění svého závazku zajistit pouze omezením převodu celé nemovitosti, a to i tehdy, byl-li pouze jejím podílovým spoluvlastníkem. Tehdejší soudní judikaturou byl vysloven názor, že smlouvu o omezení převodu nemovitosti uzavírá pouze podílový spoluvlastník, jehož se to týká, a bylo dovozeno, že ke smlouvě nepotřebuje souhlas ostatních spoluvlastníků, i když jde o nemovitost v podílovém spoluvlastnictví (R 22/1972); o právní ochranu spoluvlastníků bylo totiž dostatečně postaráno tím, že v případě výkonu rozhodnutí prodejem zatíženého spoluvlastnického podílu na nemovitosti způsobilé být předmětem osobního vlastnictví, musel být prodávaný podíl nabídnut především ostatním spoluvlastníkům. Z uvedeného je zřejmé, že námitka žalovaného, že smlouva o omezení převodu nemovitosti je z jím namítaného důvodu neplatná, neobstojí.
Stejně tak nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že omezení převodu nemovitosti nemohlo v posuzovaném případě vyvolat účinky podle §109 obč. zák., neboť nemohlo vzniknout dříve než vznikla sama pohledávka; ta však mohla vzniknout teprve tehdy, porušil-li povinnost ze smlouvy, tj. po 1. 1. 1992, kdy již omezení převodu nemovitosti jako zajišťovací institut v zákoně nebylo uvedeno. Obdobně je tomu s výhradami k výkladu ustanovení §874 obč. zák. a k závěru o počátku prodlení. Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. v rozsudcích ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, či ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3989/2008) zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 74/1989 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení, a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku. Bylo-li ve smlouvě sjednáno, že do deseti let od uzavření smlouvy má žalovaný získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jeho závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu desetileté promlčecí doby, ale až jejím marným uplynutím (dnem 6. 8. 2000). Protože uspokojení pohledávky žalobkyně bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle §58 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, promlčuje se toto právo v souladu s ustanovením §874 obč. zák. v desetileté promlčecí době podle §109 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 883/2005 a 33 Odo 905/2005, ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004, ze dne 21 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005).
Správným shledal dovolací soud dovoláním rovněž zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok na vrácení příspěvku se ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. nepříčí dobrým mravům.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný nesplnil dvě ze sjednaných podmínek, a to podmínku užívat dům, na jehož přístavbu mu byl příspěvek poskytnut, k trvalému bydlení, a podmínku včasné kolaudace (resp. druhou z uvedených podmínek splnil opožděně). Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, jestliže nesplněné podmínky vyvažuje sama skutečnost, že žalovaný dům nepřevedl na jiného, a neztotožnil se ani s názorem žalovaného, že aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. odůvodňuje zjištění, že podmínky nesplnil z omluvitelných důvodů, konkrétně proto, že od roku 1994 spolu s manželkou pečoval o těžce nemocnou příbuznou a její nezletilé dítě, a že se nemohl do T. přestěhovat ani proto, že tam neměl vhodné zaměstnání.
Úvaha, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007. V nich bylo dovozeno, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu). Za dobré mravy je přitom třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Shodné závěry dovodil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, kde za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Odvolací soud z intencí tohoto výkladu při rozhodování dané věci nikterak nevybočil. Zásadně totiž platí, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy, a že smlouvy se mají plnit. Protože žalovaný včas nesplnil dvě ze sjednaných podmínek, vzniklo žalobkyni právo požadovat vrácení příspěvku. Smyslem příspěvku poskytovaného státem na individuální bytovou výstavbu bylo umožnit občanům zajistit si, popř. zmodernizovat, vlastní bydlení. Již tento záměr předpokládá, že stavebník uspokojí stavbou (přístavbou) svou bytovou potřebu, resp. bytovou potřebu své rodiny. Žalovaný tento záměr nikdy nenaplnil. Jeho tvrzení, že mu v tom bránila skutečnost, že v T., kde se rodinný dům nachází, neměl pracovní příležitosti, se i dovolacímu soudu jeví jako účelové v situaci, kdy žalovaný byl od roku 1999 do roku 2001 nezaměstnaný (bylo tudíž nevýznamné, kde fakticky bydlí) a ve svém domě nezačal bydlet ani poté, kdy získal starobní důchod (březen 2008). Péče o tzv. širší rodinu dostatečně neodůvodňovala absenci bydlení ve vlastním domě. Pokud žalovaný preferoval přání švagrové, o niž s manželkou pečoval, neměnit dosavadní prostředí, musel si být vědom následků takového rozhodnutí. Po smrti M. R. v roce 2001 byla její nezletilá dcera svěřena do péče manželky žalovaného a bylo již pouze na úvaze žalovaného a jeho manželky, kde bude rodina bydlet. Výpomoc M. R. a její rodině nemohla být ani důvodem k ospravedlnění nedodržení další účastníky sjednané podmínky – včasné kolaudace přístavby rodinného domu. Přístavba byla podle sdělení žalovaného dokončena již v roce 1994, takže k tomu, aby požádal o kolaudaci, měl žalovaný zhruba 6 let. Jak již bylo shora zmíněno, úkon podání žádosti o kolaudaci není tak časově náročný, aby i při intenzivní, resp. ztížené péči o rodinu nemohl být v průběhu tolika let uskutečněn.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu