ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1520.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1520/2010-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 6 To 241/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 107/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, byl obviněný M. R. uznán vinným ze spáchání:
1) - trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.),
- trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.,
2) - trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
1)
v blíže nezjištěné době od 1. 4. 2009 do 3. 4. 2009 v P., ulici K. S., v bytě, který tu dobu obýval společně s poškozenou J. V., uvedené odcizil z peněženky uložené v batohu v ložnici platební kartu Cyrus Maestro, opatřenu jménem poškozené, vydanou Českou spořitelnou, a.s. a následně za pomoci odcizené platební karty z bankomatů v P., ulici K. S., na A. t., A. t. v období od 3. 4. 2009 do 6.4.2009 vybral z bankovního účtu poškozené finanční částky v celkové výši 45.000,- Kč, kdy současně v období od 4. 4. 2009 do 5. 4. 2009 se neúspěšně pokusil stejným způsobem z bankomatů v P., K. S., S. ulici, na hlavním nádraží ČD, na A. t., A. t. a n. R., vybrat finanční částky v celkové výši 34.100,- Kč,
2)
v období od 2. 5. 2009 do 1. 6. 2009 na blíže nezjištěných místech v P., ve snaze přimět svoji bývalou přítelkyni J. V., k obnovení vztahu či alespoň ke komunikaci prostřednictvím SMS zpráv, k osobnímu setkání a k nestýkání se s jinými muži, zasílal ze svého mobilního telefonu na její mobilní telefon jednak zprávy vyžadující odpovědi ohledně jejích aktivit, jednak výhružné zprávy hrozící fyzickým napadením poškozené jeho osobou, její fyzickou likvidací, napadením jejího případného doprovodu či jejího otce, též zprávy odrazující od stýkání se s jinými muži, jejichž přesné znění je citováno v odborném vyjádření vypracovaném na podkladě expertizy mobilního telefonu poškozené Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Západočeského kraje, odborem kriminalistické techniky a expertiz, pod č. j. KRPP-2990/KT-E-2009 ze dne 8. 7. 2009, ve spisu na č. l. 33-40 (spis původně vedený pod sp. zn. 3 T 143/2009), přičemž takto v uvedeném období zaslal poškozené celkem 102 SMS zpráv.
Za uvedené jednání byl obviněný M. R. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozené J. V. náhradu škody ve výši 45.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město i obviněný. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací následně o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 6 To 241/2010, tak, že k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. R. byl odsouzen podle §247 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Následně podal obviněný M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 6 To 241/2010, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný má za to, že rozhodující soud se nevypořádal s pochybnostmi, které vznikly v průběhu dokazování, nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Dle názoru obviněného nebyl prokázán jeho úmysl, že by poškozenou J. V. k něčemu nutil, pouhá výpověď poškozené nepostačuje k tomu, aby byl usvědčen z trestného činu vydírání, navíc v průběhu řízení navrhoval důkaz výslechem svědkyně L. R., který však příslušný soud neprovedl. Závěrem obviněný konstatoval, že byl uznán vinným na základě důkazů, které přináší mnoho nejasností, proto nezbývá, než uplatnit pravidlo „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby danou věc znovu projednal a rozhodl tak, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a aby mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný podal dovolání do všech výroků napadeného rozsudku soudu druhého stupně, z dovolání však vyplývá, že se neztotožňuje se závěry rozhodujícího soudu pouze ohledně trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Je třeba zdůraznit, že povahu právně relevantní námitky nemůže mít ani tvrzení obviněného ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného hodnocení provedených důkazů ani výtka, že rozhodující soud neprovedl důkaz výslechem svědkyně L. R.
Obviněný M. R. se svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Obviněný je ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. usvědčován výpovědí poškozené J. V. a odborným vyjádřením, jímž byl zkoumán mobilní telefon poškozené. Obviněný již v přípravném řízení doznal, že poškozené J. V. psal ze svého mobilního telefonu SMS zprávy s tím, že tyto nemyslel vážně. Poškozená v průběhu řízení několikrát uvedla, že výhrůžné SMS jí začal obviněný posílat v době, kdy se s ním rozešla. Je zřejmé, že tvrzení obviněného, že SMS zprávy, které zasílal poškozené, nemyslel vážně, je nutno považovat za účelové. V SMS zprávách obviněný poškozené vyhrožoval, že ji zmlátí, zfackuje, zabije. Vyhrožoval jí i tím, že ublíží také jejímu otci či případnému doprovodu. Poškozená se obviněného bála, SMS zprávy vnímala vážně, měla z nich oprávněný strach. Z obsahu daných SMS zpráv vyplývá, že obviněný v nich po poškozené pod různými pohrůžkami násilí žádal určitý způsob chování a, jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s ohledem na množství zaslaných SMS zpráv a intenzitu pohrůžek je třeba dovodit i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti daného skutku.
Nejvyšší soud České republiky je proto toho názoru, ve shodě s názorem odvolacího soudu, že nebylo třeba doplňovat dokazování výslechem svědkyně L. R., která se měla vyjádřit k okolnosti pohlavního styku obviněného s poškozenou v rozhodné době, tj. k okolnosti, která není pro posuzovanou věc podstatná, proto by provádění takového důkazu bylo nadbytečné. Na základě provedených důkazů není pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, rozhodující soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal