ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.997.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 997/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání obviněného J. C. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 6 To 75/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 109/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 T 109/2009, byl obviněný J. C. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1,3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 29. 9. 2008 v 13.29 hod. v P., ul. M. H., v pobočce banky Raiffeisenbank, a.s., po vzájemné dohodě s poškozeným P. T., změnil dispoziční právo ke svému účtu tak, že s prostředky vloženými na účet budou oprávněni nakládat pouze oba společně, přičemž po odchodu poškozeného z banky, téhož dne kolem 16.00 hod., opět změnil dispoziční oprávnění ke svému účtu tak, aby s prostředky na účtu byl oprávněn nakládat samostatně, to vše s cílem porušit předchozí dohodu s poškozeným, že z peněz, které budou na účet obviněného zaslány společností GEORGE GARAGE, s.r.o., obdrží obviněný 2% a zbývajících 98% předá poškozenému, kdy záměrem obviněného bylo samostatně nakládat celou zaslanou částkou, přičemž mu bylo známo, že společné nakládání s účtem bylo zřizováno právě z důvodu, aby s prostředky zaslanými na účet nemohl samostatně disponovat a kdyby okolnost zrušení práva společného nakládání s účtem byla známa poškozenému, žádné finanční prostředky by společností GEORGE GARAGE, s.r.o., na jeho účet zaslány nebyly, přičemž ihned poté, co byla na jeho účet dne 1.10.2008 od společnosti GEORGE GARAGE, s.r.o., připsána částka ve výši 2.380.000,- Kč, a toto mu bylo bankou oznámeno prostřednictvím SMS zprávy téhož dne v 13.29 hod., převedl pomocí internetového přístupu téhož dne v 14.29 hod. částku ve výši 2.379.000,- Kč na účet svého známého J. S., vedený rovněž u banky Raiffeisenbank, a.s., který J. S. založil dne 29.9.2008 v 14.10 hod. na pobočce v P.-L., K., dále obviněný ještě dne 1. 10. 2008 provedl za účasti J. S. z jeho účtu v době od 14.42 hod. do 18.05 hod. v jedenácti pobočkách Raiffeisenbank, a.s., na různých místech v P. celkem 13 výběrů částek po 100.000,- Kč, následujícího dne 2. 10. 2008 J. S. k žádosti obviněného převedl částku 300.000,- Kč ze svého účtu na účet L. B., vedený rovněž u Raiffeisenbank, a.s., který L. B. založil dne 2. 10. 2008 v 10.26 hod. na pobočce P.-K., Stanice metra K., následně dne 6. 10. 2008 provedl obviněný za účasti J. S. na pobočce P., K., předem objednaný výběr finanční hotovosti ve výši 750.000,- Kč, a tímto jednáním poškozenému P. T., způsobil škodu v celkové výši 2.332.400,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný J. C. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu Probační a mediační služby, podle §60a odst. 3 byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době vést řádný život a podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost uhradit poškozenému P. T. škodu ve výši 2.332.400,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 T 109/2009, podal obviněný J. C. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 6 To 75/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný J. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 6 To 75/2011, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s odůvodněním, že na skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo. Dle názoru obviněného jeho jednání nevykazuje znaky podvodu ani jiného trestného činu a nesprávné hmotně právní posouzení věci vyplývá předně z absence použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Předmětný skutek je sporem dvou osob, který by měl být řešen soukromoprávními prostředky. Obviněný dále v podaném dovolání podrobně rozebírá údajné nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání, a to jednak z hlediska trestního zákona a rovněž z hlediska obchodního a občanského zákoníku. Tvrdí, že mezi ním a společností GEORGE GARAGE, s.r.o., existoval obchodněprávní vztah, který byl založen smlouvou o zprostředkování, na základě které byla obviněnému jako zprostředkovateli řádně vyplacena provize, z čehož je zřejmé, že se nemohlo jednat o podvod. Na druhé straně byla nesprávně jako platný právní úkon posouzena údajně uzavřená smlouva o zprostředkování obchodního případu – prodeje nemovitého majetku mezi obviněným a poškozeným. Obviněný je přesvědčen, že uvedená smlouva je padělkem vyhotoveným ex post, pravděpodobně poškozeným. Obviněný rovněž podotkl, že z příslušných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů a odkázal na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby sám obviněného předmětné obžaloby zprostil, příp. aby přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Obviněný současně navrhl, aby do doby rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud České republiky odložil výkon předmětného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný J. C. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů není pochyb o tom, že obviněný uzavřel s poškozeným P. T. dohodu, že svým jménem uzavře se společností GEORGE GARAGE, s.r.o., smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti a ze získané odměny za zprostředkování, která bude zaslána na jeho účet, následně obdrží 2% s tím, že zbývajících 98% bude náležet poškozenému P. T. Dokazováním vyšlo najevo, že předmětný obchod zprostředkoval poškozený P. T., obviněný pouze poskytl své jméno k uzavření obchodu a bankovní účet, žádným jiným způsobem se na tomto obchodu nepodílel, což v podstatě ani nezpochybňuje. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tak zřejmé, že není možno akceptovat námitku obviněného, že řádně uzavřel smlouvu o zprostředkování, proto měl nárok na celou odměnu ve výši 2.380.000,- Kč, neboť nárok obviněného na vyplacení celé odměny by postrádal jakoukoliv logiku.
Dne 29. 9. 2008 obviněný po dohodě s poškozeným změnil dispoziční právo ke svému bankovnímu účtu tak, že s prostředky vloženými na účet budou oprávněni nakládat pouze oba společně. Nejvyšší soud České republiky má za to, že obviněnému muselo být zřejmé, že vykazovaný stav o jeho zprostředkovatelské činnosti je pouze formální a společné nakládání s účtem bylo zřizováno výhradně z důvodu, aby s finančními prostředky zaslanými na účet nemohl samostatně disponovat. Následně však, téměř bezprostředně po odchodu poškozeného z banky, obviněný opět změnil dispoziční oprávnění k účtu tak, aby byl oprávněn s prostředky nakládat samostatně a ihned poté, co byla na jeho účet připsána částka 2.380.000,- Kč od společnosti GEORGE GARAGE, s.r.o., převedl většinu této částky na účet svého známého a poté několikrát provedl prostřednictvím bankovních účtů svých známých výběr hotovosti. Mimo jiné i zmíněná okamžitá změna dispozičního práva k účtu, v rozporu s původní dohodou s poškozeným a aniž by poškozeného o této změně informoval, svědčí o podvodném úmyslu obviněného.
Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
K námitce obviněného, že předmětný spor neměl být vůbec řešen prostředky trestněprávní represe s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“ slovy: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního práva, ze které plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) a tam, kde postačí k regulaci prostředky správního či civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale také nepřípustné. Teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestí zákoník I. §1 – 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 93 s.).
V případě projednávané věci však bylo jednání obviněného vůči poškozenému podle skutkových zjištění takové intenzity, že po poškozeném nelze požadovat, aby primárně využil k ochraně svých práv méně efektivní prostředky mimo oblast trestního práva. Obviněný jednal takovým způsobem, že jeho jednání vybočilo z rámce běžných občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj bezprostředně reagovat prostředky trestního práva.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný J. C. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. C. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na učiněný závěr Nejvyšší soud České republiky již nerozhodoval podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal