ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.164.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 164/2011-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2011 o dovolání obviněného A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 203/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 11 T 203/2009, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že
1. v době nejméně od 8. 9. 2008 do 23. 3. 2009 v B. na ulici S., pod přezdívkou „E.“ prostřednictvím internetové výměnné sítě P2P (peer to peer) s použitím klienta Strong DC++, verze 2.22 vědomě, bez souhlasu autorů či držitelů autorských práv nebo výrobců a v rozporu s ustanovením §12, §76 a §80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, poskytoval jiným uživatelům těchto sítí přístup k souborům, které měl uloženy ve svém počítači, a které obsahovaly rozmnoženiny 315 kinematografických děl (umístěných na disku „J:\Filmy nove\“, „O:\FilmyCzDabing\“, „K:\Filmy Serialy CZ\“, „M:\Serialy zahraniční dab\“ a „J:\FILMY DOKUMENTARNI\“ zajištěného počítače), čímž porušil majetková práva kolektivních správců autorských práv společnosti Česká protipirátská unie, IČ: 45768706, se sídlem Sokolovská 24, Praha 8, a způsobil tak škodu ve výši 364.610,- Kč,
2. v blíže nezjištěné době, nejpozději však do 23. 3. 2009 v B. na ulici S. užíval v rozporu s ustanovením §30 odst. 1, 3 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, nelegálně rozmnoženiny počítačových programů:
a) Adobe Audition 2.0 (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Adobe Systems Incorporated, 345 Park Avenue, CA 95110-2704, San Jose, USA, zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, se sídlem Štupartská 745/9, 110 00 Praha 1-Staré Město, škodu ve výši 11.135,- Kč,
b) Microsoft Office 2003 Professional (umístěného na disku „C:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Microsoft Corporation, One Microsoft Way, WA 98052-6399, Redmond, USA, zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, škodu ve výši 17.240,- Kč,
c) Microsoft Windows XP Professional Edition (umístěného na disku „C:\WINDOWS“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Microsoft Corporation zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, škodu ve výši 12.380,- Kč,
d) PC Translator (GB) 2007 (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti LangSoft, s. r. o., Mezi Újezdy 225, 687 52, Korytná, škodu ve výši 4.463,- Kč,
e) Toner Photo Studio 9 Professional (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Toner software, s. r. o., Nové Sady 18/583, 602 00 Brno, škodu ve výši 1.999,- Kč,
f) Far Cry 2 (umístěného na disku „H:\Download\Games“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Ubisoft Entertainment, 28 rue Armand Garrel, 93100, Mountreuil sous Bois, France, zastoupené společností Playman, s. r. o., IČ: 25960750, se sídlem Brněnská 25/700, 500 06 Hradec Králové, škodu ve výši 564,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §152 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
Krajský soud v Brně, který projednal odvolání obviněného jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. v bodě 2 napadeného rozsudku a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. K. zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, který měl spáchat tak, že v blíže nezjištěné době, nejpozději však do 23. 3. 2009 v B. na ulici S., užíval v rozporu s ustanovením §30 odst. 1, 3 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, nelegálně rozmnoženiny počítačových programů:
a) Adobe Audition 2.0 (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Adobe Systems Incorporated, 345 Park Avenue, CA 95110-2704, San Jose, USA, zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, se sídlem Štupartská 745/9, 110 00 Praha 1-Staré Město, škodu ve výši 11.135,- Kč,
b) Microsoft Office 2003 Professional (umístěného na disku „C:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Microsoft Corporation, One Microsoft Way, WA 98052-6399, Redmond, USA, zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, škodu ve výši 17.240,- Kč,
c) Microsoft Windows XP Professional Edition (umístěného na disku „C:\WINDOWS“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Microsoft Corporation zastoupené advokátní kanceláří Advokátní kancelář Voborník & Nigrini, škodu ve výši 12.380,- Kč,
d) PC Translator (GB) 2007 (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti LangSoft, s. r. o., Mezi Újezdy 225, 687 52, Korytná, škodu ve výši 4.463,- Kč,
e) Toner Photo Studio 9 Professional (umístěného na disku „D:\Program files“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Toner software, s. r. o., Nové Sady 18/583, 602 00 Brno, ČR, škodu ve výši 1.999,- Kč,
f) Far Cry 2 (umístěného na disku „H:\Download\Games“ zajištěného počítače), čímž způsobil společnosti Ubisoft Entertainment, 28 rue Armand Garrel, 93100, Mountreuil sous Bois, France, zastoupené společností Playman, s. r. o., IČ: 25960750, se sídlem Brněnská 25/700, 500 06 Hradec Králové, škodu ve výši 564,- Kč,
ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Za trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. (bod 1 napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 11 T 203/2009), ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněný A. K. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, podal obviněný A. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Burgeta dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to do všech jeho výroků o vině, trestu, jakož i náhradě škody. Věcně dovolatel namítl především neústavnost domovní prohlídky s poukazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 287/96. V podrobnostech k tomu uvedl, že neústavnost provedené domovní prohlídky se zakládá na tom, že jediným faktickým podkladem k vydání příkazu k domovní prohlídce byla informace soukromé osoby (Ing. B.), navíc příkaz byl vydán i přesto, že v době jeho vydání neexistoval reálný podklad, který by důvodně zakládal domněnku toho, že jde právě o dovolatele, kdo by byl důvodně podezřelý. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce neproběhlo krom zjištění smluvní strany odebírající internetové připojení IP adresy žádné prověřování. V odůvodnění příkazu k domovní prohlídce chybí odkaz na podklady, které soud vedly k přesvědčení, že jsou dány všechny důvody k jejímu provedení, nadto v něm není naznačeno, že soubory, které měla stáhnou soukromá osoba, jsou skutečně díla chráněná. Rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky je tak nepřezkoumatelné pro absenci relevantního odůvodnění. Dovolatel se tak domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy) a nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel také napadá, že domovní prohlídce nepředcházela řádná výzva, aby věc vydal dobrovolně a přestože byl příkaz vydán již dne 11. 3. 2009, dovolatel byl informován až v den skutečného provedení prohlídky, kdy neměl možnost se s ním seznámit, prohlídky se účastnit a věc dobrovolně vydat.
Dále dovolatel namítl vadné a jednostranné vyhodnocení důkazů a nerespektování zásad trestního práva. Při vyloučení důkazů získaných provedením nezákonně nařízené domovní prohlídky je nutno spáchání trestného činu, které je připisováno k tíži dovolateli, považovat za nedostatečně prokázané a neodstraňující důvodné pochybnosti o osobě pachatele a o skutku, který měl být trestným činem. Takto dokázaný skutkový stav nemůže být za současného respektování principu presumpce neviny zdůrazňovaného např. v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 3094/08 základem pro určení trestněprávní odpovědnosti dovolatele. Mělo být tedy ve prospěch dovolatele použito pravidlo in dubio pro reo, neboť důvodná pochybnost tu byla o subjektu (neprokázání toho, že by PC užíval jen dovolatel), u objektivní stránky (nebylo prokázáno, že chráněná díla nalezená v PC Hall 3000 byla skutečně v rozporu s autorským zákonem sdílena nebo i jen zpřístupněna ke stažení) a u subjektivní stránky (chybějící úmysl – resp. nevyvrácená nízká IT gramotnost dovolatele, jakož i absence důkazu o tom, že by program DC++ do PC instaloval, nebo o něm věděl právě dovolatel). Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení nemají důkaz jaká data a zda v uvedeném množství 1,92 TB opravdu odešla ze zabaveného počítače, kdy navíc v den domovní prohlídky byl router nastaven pro blokování dat ven cizím uživatelům a s ohledem na absenci zkoumání routeru, nemohla být prokázána objektivní stránka trestného činu. Podle dovolatele zůstává nepodložený závěr soudu, že tak velké množství odchozích dat nemohlo být ničím jiným než chráněnými díly, když nebyly zkoumány všechny počítače v bytě K. a policie nepožádala NET BOX o tzv. „traffic“, tedy konkrétní záznam příchozích a odchozích dat z IP adresy. Navíc soubory uvedené osobou podávající trestní oznámení, které si údajně stáhla z IP adresy routeru, nebyly následně nalezeny v žádném ze zkoumaných počítačů.
Ke ztotožnění pachatele dovolatel namítl, že spolu s ním obývali společnou domácnost další svědci, kteří uvedli, že užívali zkoumaný počítač a hlavně, že se v bytě poměrně často konaly tzv. LAN party neztotožněných osob. K subjektivní stránce dovolatel uvedl, že ve spise není důkaz o tom, že by o programu DC++ věděl, natož že by věděl, k čemu slouží.
V závěru dovolání proto obviněný A. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, v celém rozsahu, tj. ve všech výrocích o vině, trestu a náhradě škody, zrušil, a věc ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Ve svém doplnění dovolání ze dne 21. 12. 2010 obviněný dále namítl, že se žádný ze soudů nezabýval výší škody, neboť odsouzenému nelze uložit v adhezním řízení náhradu škody pouhým odkazem na výši, s níž se poškozený přihlásil do trestního řízení, když jde o údajnou škodu v autorskoprávní rovině, kde se obvykle cena licencí stanoví znaleckým posudkem a za situace, kdy nebylo v řízení prokázáno, jaká díla a soubory byly z IP adresy sdíleny v síti internet.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného A. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, jak na to bude ještě dále v podrobnostech poukázáno.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Tento trestný čin vyžaduje úmyslnou formu zavinění (§4 tr. zák.), ale postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Není však nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem. Při posuzování, zda se obviněný dopustil činu úmyslně, je třeba vycházet mimo jeho vlastní výpovědi, zejména z rozboru jeho konkrétního jednání s přihlédnutím k motivu (pohnutce) tohoto jednání, jakož i ke všem dalším skutečnostem a okolnostem vyplývajícím z opatřených a provedených důkazů, pokud mají význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák.
Právně relevantní námitky uplatněné obviněným spočívají zejména v tom, že nebyly dány objektivní stránka a subjektivní stránka předmětného trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., zejména s ohledem na to, zda chráněná díla nalezená v PC Hall 3000 byla skutečně v rozporu s autorským zákonem sdílena nebo i jen zpřístupněna ke stažení a také vzhledem k chybějícímu úmyslu obviněného spáchat tento trestný čin. Navíc v den domovní prohlídky byl podle tvrzení obviněného router nastaven pro blokování dat ven cizím uživatelům, kdy s ohledem na absenci zkoumání routeru tak nemohla být prokázána objektivní stránka trestného činu. Dále nebyla náležitě zhodnocena skutečnost, že spolu s obviněným obývali společnou domácnost další svědci, kteří uvedli, že užívali zkoumaný počítač a není tedy zřejmé, zda pachatelem je skutečně a právě obviněný a hlavně, že se v bytě poměrně často konaly tzv. LAN party neztotožněných osob, které měly přístup k předmětnému počítači. K subjektivní stránce také dovolatel uvedl, že ve spise není důkaz o tom, že by o programu DC++ věděl, natož že by věděl, k čemu slouží.
Podle závěrů nalézacího soudu byl uživatelem počítače a programu DC++ právě a pouze obviněný, neboť právě on byl tím, kdo v označeném programu nastavil režim – nezaznamenávat do podadresáře „D:\program files\StrongDC++\Logs\“ žádné údaje o přijatých či uložených datech nebo filelisty jiných uživatelů. Z tohoto důvodu, tedy z pohledu uživatele úmyslně, nebyly v historii počítače uloženy žádné záznamy a není proto možné určit, která data, jak často a kým byla stažena. Jedinou, ale zásadní informací je zjištěné množství uploadovaných a downloadovaných dat za pomoci zkoumaného programu StrongDC++, tj. staženo bylo cca 390,01 GB dat a ze sdílených složek bylo jiným uživatelům sítě Direct Connect umožněno stáhnout cca 1,92 TB dat (srov. str. 11 – 12 rozsudku nalézacího soudu). K ostatním členům domácnosti a tudíž i potencionálním uživatelům zkoumaného počítače nalézací soud poznamenal, že žádný z nich se nedokázal vyjádřit k obsahu počítače, zejména k tomu obsahu, který se týkal filmů a seriálů uložených na celkem sedmi pevných discích. Jak I. K., tak Z. a P. K. uvedli, že o těchto filmech nic neví, že je sami nesledovali, nestahovali a ani nesdíleli. Ze zkoumaného obsahu počítače nevyplynul žádný poznatek o tom, že by kterýkoliv jiný člen rodiny s počítačem ve shora uvedeném smyslu pracoval. Z podstaty věci také podle soudu vyplývá, že na to, aby bylo do počítače staženo cca 390 GB dat a aby z něj bylo umožněno sdílení dat o objemu cca 1,9 TB, bylo nutné nikoliv hodiny, ale týdny až měsíce počítačového času, tudíž k tomu nesporně nemohlo dojít náhodou či v rámci hry nebo párty (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu), a proto je i podle názoru Nejvyššího soudu v zásadě vyloučeno, aby k takovému jednání došlo v rámci tzv. LAN party, jak naznačoval obviněný. K závěru, že to byl právě obviněný A. K., kdo spáchal trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák., a k IT gramotnosti obviněného nalézací soud poznamenal, že obviněný byl a je natolik zdatným uživatelem výpočetní techniky, že je schopen si sám instalovat programy, pevné disky do počítače, což prokazuje jeho komunikace ohledně počítačových programů. Obviněný má také příslušné odborné vzdělání – střední odbornou školu elektrotechnickou. Navíc počítač obviněného byl nestandardně vybavený (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Na str. 18 svého rozsudku nalézací soud uzavírá, že pojmenování jednoho z pevných disků a také e-mailová korespondence obviněného svědčí o jeho přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.] porušit zákonem chráněný zájem. Závěry nalézacího soudu o pachatelství a zavinění obviněného jsou tak logickým vyústěním náležitého zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (viz zejména str. 12 až 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil závěry nalézacího soudu o konstatování, že vzhledem k charakteru v paměti počítače uložených údajů osobní povahy je nelogické a nepravděpodobné, aby obviněný počítač s těmito daty svěřoval či zpřístupňoval jiným osobám, a to klientům v tetovacím studiu, neznámým mu návštěvám v jejich domácnosti nebo údajnému neztotožněnému opraváři počítače, F., jak tvrdil v rámci své obhajoby (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Soudy tedy bylo dostatečně vyloženo, na základě jakých okolností bylo na jisto postaveno, že trestného jednání se dopouštěl právě obviněný A. K., stejně tak bylo prokázáno i naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. kladeného obviněnému za vinu.
K námitce obviněného, že s ohledem na absenci zkoumání routeru, nemohla být prokázána objektivní stránka trestného činu, odvolací soud zdůraznil, že znalec vyvrátil odvolací námitku obviněného ohledně jím tvrzeného nastaveného blokování routerem, když uvedl, že pokud by byl router nastaven tak, aby blokoval přesun dat, tak pokud by to blokoval, znamenalo by to, že výstup zkoumání by byl takový, že nebyla z počítače přenesena žádná data ani tam, ani ven. Pokud však byla přenesená, tak to znamená, že musela probíhat komunikace s internetem. Měl také za to v této souvislosti, že router je zcela zbytečný k jakémukoli zkoumání (srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
Tyto závěry soudů nižších stupňů jsou podporovány jak znaleckým posudkem, tak i výpovědí znalce Ing. Jana Janky. Na str. 33 znaleckého posudku počíná seznam nalezených souborů s digitalizovaným videem. Na str. 129 znaleckého posudku v kapitole „Závěr“ znalec popisuje, že byly zjištěny sdílené soubory s obsahem podléhajícím ochraně podle autorského práva. K tomu na str. 130 dodává, že v průběhu znaleckého zkoumání nebyly dále zkoumány sdílené soubory, jejichž obsah nespadal do skupiny děl potencionálně chráněných autorským zákonem, přičemž u všech sdílených adresářů byl výpisem do textového souboru zaznamenán jejich obsah. U hlavního líčení dne 16. 2. 2010 znalec vypověděl, že v rámci znaleckého posudku bylo zadokumentováno, které konkrétní tituly byly z počítače obviněného sdíleny. Znalec dohledal program pro sdílení dat v sítích P2P a zjistil, že v minulosti z tohoto počítače docházelo ke sdílení (č. l. 286 spisu). V seznamu sdíleného obsahu, který je součástí znaleckého posudku, jsou uvedeny veškeré soubory, které si mohl kdokoliv stáhnout. Zda k tomu došlo či nedošlo nebyl schopen znalec technickým zkoumáním zjistit. Věděl, že si někdo stáhl 2 TB dat, ale nevěděl jakých (č. l. 287). Byl to zabavený počítač obviněného, ze kterého odešlo oněch 1,92 TB dat (srov. č. l. 289). U veřejného zasedání dne 13. 7. 2010 znalec vypověděl, že znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že prostřednictvím programu DC++ byly staženy určité objemy dat, tzn. že byly jak staženy do počítače, tak odešly z počítače ostatních uživatelů. Znalec také vyslovil názor, že router je zcela zbytečný k jakémukoliv zkoumání. Pokud by byl router nastaven tak, aby blokoval přístup ostatních uživatelů, znamená to, že výstup zkoumání by byl takový, že nebyla z počítače přenesena žádná data ani tam, ani ven. Pokud přenesena byla, tak to znamená, že musela probíhat komunikace s internetem. Ze všech těchto uvedených okolností je zřejmá správnost rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, pokud konstantní obhajobu obviněného A. K., kterou uplatňuje v průběhu celého řízení, logickými argumenty a za pomocí nashromážděného důkazního materiálu, odmítly. Znaleckým zkoumáním bylo dokázáno v jakém rozsahu a ze kterého počítače bylo umožněno sdílení chráněných děl. Nadbytečnost znaleckého zkoumaní routeru obviněného byla také dostatečně znalcem vysvětlena a soudem akceptována. Je proto i tato námitka obviněného o důležitosti chybějícího zkoumání routeru pro zjištění skutkového stavu nedůvodná.
K další námitce obviněného, že soubory uvedené osobou podávající trestní oznámení, které si údajně stáhla z IP adresy routeru, nebyly následně nalezeny v žádném ze zkoumaných počítačů, Nejvyšší soud upozorňuje, že již skutková věta usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 8. 2009 (č. l. 12 spisu) zní: „… poskytoval jiným uživatelům těchto sítí přístup k souborům, které měl uloženy ve svém počítači s IP adresou, a které obsahovaly rozmnoženiny 315 kinematografických děl …“. Pod bodem 2 výroku se hovoří o počítačových programech. Obhajoba obviněného, že ve zkoumaném počítači nebylo nalezeno žádné ze stažených děl oznamovatelem, který ovšem namátkově stahoval pouze hudební soubory, tak nemůže rovněž obstát, neboť tyto soubory, ať už jejich osud byl jakýkoli (např. byly v mezidobí vymazány či jinak odstraněny), nebyly již od počátku předmětem trestního stíhání vedeného proti obviněnému A. K.
Pokud obviněný namítal nezákonnost provedené domovní prohlídky, nalézací soud se k této jeho procesní námitce vyjádřil na str. 14 až 15 svého rozsudku uvedením, že policie dostatečně prověřila přijaté trestní oznámení, neboť zjistila příjemce internetového připojení a provedla šetření na místě. Odvolací soud k tomu uvedl, že v řízení nebyla porušena žádná ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a v žádném směru nebylo ani zkráceno právo obhajoby obviněného. K takovému závěru dospěl, když považoval za nedůvodnou odvolací námitku obviněného, že důkazy, týkající se obsahu zkoumaného počítače, byly získány na základě domovní prohlídky, která byla nařízena v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Tato odvolací námitka je opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil u hlavního líčení a soud prvního stupně se s ní přiléhavým způsobem vypořádal (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Na podporu závěrů soudů nižších stupňů bylo Nejvyšším soudem ze spisového materiálu zjištěno, že trestní oznámení bylo podáno ČNS IFPI, podle níž obviněný nabízel ke stažení nejméně 16 GB chráněných hudebních souborů (č. l. 1). Toto své oznámení dokladoval výsledky činnosti uživatele B., E. z IP adresy (č. l. 3), filelistem nabízeným obviněným na přiloženém CD (č. l. 5) včetně snímků oken uvedeného uživatele. Podle úředního záznamu policie ze dne 24. 3. 2009, č. j. MRBM-17953-21/TČ-2008-82-KOUP (č. l. 42), byl obviněný o celkové situaci informován v průběhu šetření před zahájením domovní prohlídky, avšak následně se stal pro policii nekontaktním (nejprve přislíbil spolu s manželkou se dostavit domů v 19.15 hod., kam se však nedostavil a na telefonické volání nereagoval), tedy nevyužil svého práva být domovní prohlídce přítomen, a proto nelze zpětně namítat, že mu nebylo umožněno vydat předmětný počítač dobrovolně. Od společnosti SMART Comp, a. s., bylo policií zjištěno, že uživatelem IP adresy byl obviněný A. K. Nejvyšší soud také přezkoumal příkaz k domovní prohlídce (č. l. 43 spisu) a neshledal, že by byl vydán, aniž by neměl soud za prokázaný důvodný předpoklad, že obviněný nabízel ke sdílení díla chráněná. Z uvedených časových souvislostí a s přihlédnutím k tomu, že celou záležitost bylo nutno náležitě připravit, aby byla zajištěna úspěšnost provedení domovní prohlídky, jednoznačně podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá splnění podmínky neodkladnosti ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., neboť šlo o úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, vyplývá, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1033/07). To plyne z toho, že smyslem a účelem požadavku existence protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu je především vytvoření prostoru pro předestření věcných důvodů pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu. [Ostatně zřejmě právě proto trestní řád explicite uvádí (v §160 odst. 4 in fine tr. ř.), a tím zdůrazňuje – povinnost uvést v protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (tato povinnost by byla vyvoditelná z trestního řádu i bez takové výslovné úpravy).] Navíc soud v příkazu k domovní prohlídce uvedl, že „… existuje nebezpečí z prodlení, spočívající zejména v tom, že by mohlo dojít ke znehodnocení či zničení těchto důkazních prostředků, které by vedly k usvědčení konkrétního pachatele z trestné činnosti, nelze důkazní prostředky zajistit jinak než domovní prohlídkou.“ Z vyloženého přístupu k posuzování neodkladnosti a příp. absence náležitého odůvodnění konkrétními skutečnostmi v protokolu o provedení domovní prohlídky jako neodkladného úkonu plyne, že jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního soudu (ale i Nejvyššího soudu) deklarované doktríny materiálního právního státu. Tím méně pak – z logiky věci – může dosahovat ústavně právní intenzity neexistence pouze formálních náležitostí protokolu o provedení neodkladného úkonu. Ostatně ústavně konformní je rovněž názor o možnosti odstranit nedostatek formálních podmínek protokolu sepsaného o jakémkoliv úkonu trestního řízení (tedy i o neodkladném úkonu), a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly (v postavení svědka). Blíže k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08.
Rovněž nelze uzavřít, jak požaduje v dovolání obviněný A. K., že by soud neodkázal ve vydaném příkazu k domovní prohlídce ze dne 11. března 2009, sp. zn. 70 Nt 1542/2009, na podklady, když vycházel ze skutečností uvedených výše. Rozsah takto zajištěných důkazů byl pro vydání daného příkazu k domovní prohlídce i podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících (uvedením přesné adresy včetně poschodí nebo podlaží, čísla bytu, čísla sklepní či půdní kóje apod.), tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku (§85a odst. 1 tr. ř.), včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§85a odst. 2 tr. ř.). V neposlední řadě musí zde být upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány. Osobou, u níž se prohlídka koná, je osoba, která prohlíženého obydlí skutečně užívá, může jí být vlastník bytu nebo domu, nájemník, podnájemník, popř. osoby jim blízké. Je-li takových osob více, postačí doručit opis příkazu kterékoli z nich. Této osobě musí být zásadně příkaz v opise doručen při prohlídce; není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky bránící doručení. Všem těmto podmínkám napadený příkaz k domovní prohlídce ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 70 Nt 1542/2009, vyhovuje, neboť nalézací soud přezkoumal, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky, své rozhodovací důvody v odůvodnění dostatečně a zřetelně vyložil, stejně tak je z příkazu zřejmé, z jakých skutkových okolností soud vycházel (srov. k tomu i nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 536/06).
Obviněný A. K. ve svém doplnění dovolání ze dne 21. 12. 2010 dále namítl, že se žádný ze soudů nezabýval výší škody, neboť odsouzenému nelze uložit v adhezním řízení náhradu škody pouhým odkazem na výši, s níž se poškozený přihlásil do trestního řízení, když jde o údajnou škodu v autorskoprávní rovině, kde se obvykle cena licencí stanoví znaleckým posudkem a za situace, kdy nebylo v řízení prokázáno, jaká díla a soubory byly z IP adresy sdíleny v síti internet.
Podle odůvodnění nalézacího soudu ačkoliv soud shledal přímou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobenou škodou, neměl dostatek podkladů pro přesné určení výše škody. Česká protipirátská unie vyčíslila škodu s tím, že poukázala na cenu jednotlivých filmových děl, která je u každého z filmů rozdílná podle kvality a dalších parametrů filmu. Vzhledem k charakteru programu StrongDC++ a taky vzhledem k jeho nastavení obviněným, nelze přesně specifikovat, které z filmů a kolikrát byly sdílené, tudíž nelze přesně rozhodnout o výši obviněným způsobené škody. Obdobná situace je i u poškozených, které zastupují tvůrce autorů počítačových programů a hry (kde ovšem byl obviněný posléze rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, z obžaloby zproštěn). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný byl odsouzen pro trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., u kterého není způsobená škoda vůbec znakem této skutkové podstaty, a proto její uvedení ve skutkové větě výroku o vině je zcela nadbytečné a nemá z hlediska naplnění jeho znaků žádný význam.
Z těchto důvodů soud o nárocích jednotlivých poškozených nerozhodl tak, že by zavázal obviněného povinností nahradit škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř., avšak poté co shledal obviněného vinným, zavázal jej nahradit způsobenou škodu v rámci přiměřené povinnosti stanovené mu v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle §59 odst. 2 tr. zák. (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v úplném závěru odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena jako přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil (srov. str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Nejde tedy v případě rozhodnutí ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. o rozhodnutí o náhradě škody v tzv. adhezním řízení, jak namítá obviněný, ale jen o přiměřenou povinnost nahradit škodu podle sil obviněného v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení. Postupu soudů nižších stupňů nelze v tomto směru ničeho vytknout. Ze sdělení České protipirátské unie bylo zjištěno, že obviněný způsobil neoprávněným užitím filmových titulů, ke kterým drží práva k užití poškozené společnosti, škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 15.260.610,- Kč, z čehož částka 60.610,- Kč činí škodu vzniklou porušením práva na rozmnožování a částka 15.200.000,- Kč škodu vzniklou porušením práva na sdělování díla veřejnosti. Poškozené společnosti však neuplatnily nárok na náhradu celé vzniklé škody, ale pouze nárok na úhradu škody na ušlém zisku za porušení práva na rozmnožování a dvou setin škody na ušlém zisku za porušení práva na sdělování veřejnosti. Zastoupení poškození tak uplatnili za porušení práv k titulům podle přílohy nárok na náhradu škody na ušlém zisku ve výši 364.610,- Kč (č. l. 81 a násl. spisu). V samotné příloze je v tabulkách vyčíslení škody velmi přehledně rozděleno, kolik u jednotlivých filmových titulů činila škoda na ušlém zisku – rozmnožování a škoda na ušlém zisku – sdělování (srov. č. l. 88 a násl. spisu). Je tedy zřejmé, že výše způsobené škody byla vyčíslena přezkoumatelným a dostačujícím způsobem, kdy by bylo nadbytečné přibírat znalce. Nadto byla výše škody modifikována a snížena ve prospěch obviněného, když poškozené společnosti neuplatnily nárok na náhradu celé vzniklé škody a nakonec ani soud o náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. ze shora uvedených důvodů nerozhodl, přičemž výše škody není ani znakem trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. Za této situace by bylo podle názoru Nejvyššího soudu nadbytečné, aby byl přibírán znalec k přezkoumání uvedeného vyčíslení způsobené škody. Rozhodnutím obou soudů nižších stupňů byla obviněnému uložena pouze přiměřená povinnost ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 tr. zák., podle nějž soud podmíněně odsouzenému má zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem „podle svých sil“ znamená, že podmíněně odsouzený je povinen nahradit v průběhu zkušební doby škodu v době a ve výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 4 Tz 6/2009, a dále i č. II/1967 - str. 17 až 22 a č. IV/1968 Sb. rozh. tr.), přičemž tyto skutečnosti se hodnotí pouze z hlediska vedení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám ve zkušební době podmíněného odsouzení při rozhodnutí o osvědčení ve smyslu §60 odst. 1 tr. zák. Výrok o uložení přiměřené povinnosti k náhradě škody není exekučním titulem, a to na rozdíl od výroku jímž by byla obviněnému uložena podle §228 tr. ř. povinnost k náhradě škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 252/2001) a uložení této povinnosti není rozhodnutím v adhezním řízení, které je jinak vázáno na návrh poškozeného podle §43 odst. 3 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 167/2001 a č. II/1962 a č. IV/1968 Sb. rozh. tr.). Ve světle této uvedené judikatury je i námitka obviněného ve věci výše škody, adhezního řízení a připojení se poškozeného se svým nárokem na náhradu škody, zcela nepřiléhavá.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 8 To 303/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 11 T 203/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení skutku uvedeného pod bodem 1., které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jenž se logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.