ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.269.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 269/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2011 o dovolání obviněného Z. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 To 246/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 88/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 88/2008, byl obviněný Z. Č. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že z originálů DVD nosičů zhotovoval na svém pracovišti v budově Obvodního ředitelství Policie České republiky, Praha 8, v Praze 8, Trousilova 3, kopie těchto DVD v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., zejména ustanovením §80 tohoto zákona, čímž porušil výlučné majetkové právo výrobce zvukově obrazového záznamu, záznam užít, rozšiřovat, pronajímat či jeho originál nebo rozmnoženiny půjčovat nebo udělit jinému souhlas k oprávnění z tohoto práva a tyto plagiáty předával jiným osobám, a to:
a) dne 11. 7. 2007 v P. předal po předchozí domluvě ze dne 9. 7. 2007 JUDr. J. Š., DVD nosič s kopií filmového titulu Pád Orlů, a tímto neoprávněným užitím filmového titulu, ke kterému vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování v rámci „homevideo“ v České republice společnost MIDO FILM Brno, s. r. o., se sídlem Helfertova 13, Brno, IČ 269 19 249, způsobil této škodu na ušlém zisku ve výši 150,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží a na dobrém jméně výrobce filmu ve výši 100.000,- Kč,
b) v přesně nezjištěné době v P. po předchozích domluvách během dne 16. 7. 2007 předal JUDr. J. Š. přesně nezjištěné množství DVD nosičů s kopiemi titulů Stalingrad 1, Stalingrad 2, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost ŘITKA VIDEO, spol. s r. o., se sídlem Nitranská 988/19, Praha 3, IČ 272 51 314, způsobil škodu na ušlém zisku ve výši 370,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží, a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši minimálně 200.000,- Kč,
c) dne 8. 8. 2007 po předchozí domluvě ze dne 6. 8. 2007 předal v P. JUDr. J. Š. DVD nosiče s kopiemi filmových titulů Vratné lahve a Obsluhoval jsem anglického krále, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost MAGIC BOX, a. s., se sídlem Kunětická 2534/2, Praha 2, IČ: 261 55 273, způsobil škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 799,- Kč (Vratné lahve) a 1.000,- Kč (Obsluhoval jsem anglického krále) a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši 850.000,- Kč (Vratné lahve) a 700.000,- Kč (Obsluhoval jsem anglického krále),
d) v přesně nezjištěné době předal v P. JUDr. J. Š. DVD s kopií filmového titulu Bratrstvo neohrožených – díl první – Currahee + díl druhý – Den všech dnů, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů a pořízením kopie filmového titulu Bratrstvo neohrožených díl první a druhý, ke kterému vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost MAGIC BOX, a. s., se sídlem Kunětická 2534/2, Praha 2, IČ 261 55 273, způsobil škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 1.673,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši 200.000,- Kč,
e) dne 4. 9. 2007 předal v P. JUDr. J. Š. nezjištěné množství DVD s kopiemi dokumentárních filmových titulů o druhé světové válce pod názvem Hollywood ve válce, kdy Edice obsahuje tři DVD s dokumentárními filmy Bitva o Midway, Šestá divize námořní pěchoty v Okinavě a Bojující dáma, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů a pořízením kopie zmiňovaného filmového dokumentu s následným předáním jiné osobě, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost Codi Art a Production agency, spol. s r. o., se sídlem Jaromírova 127/61, Praha 2, IČ 266 87 232, které způsobil škodu na ušlém zisku ve výši 90,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží, a na dobrém jméně výrobce filmů ke škodě společnosti Interdomino KFT, se sídlem Bagoly U. 152, EZD, Maďarsko, IČ HUI046067, ve výši 100.000,- Kč,
f) v přesně nezjištěné době předal v P. R. R. DVD s kopií filmového titulu Česká spojka, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů a pořízením kopie titulu, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost MAGIC BOX, a. s., se sídlem Kunětická č. 2534/2, Praha 2, IČ 261 55 273, způsobil škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 222,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží, a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši 100.000,- Kč,
g) v přesně nezjištěné době někdy okolo 31. října 2007 v P. předal JUDr. J. Š. DVD nosič s kopií filmového titulu Alexander Veliký, když tímto neoprávněným užitím filmových titulů a pořízením kopie titulu, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, rozšiřování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost HOLLYWOOD C. E., spol. s r. o., se sídlem Říčany, Jizerská 1881, IČ 438 72 646, způsobil škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 168,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží, a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši 100.000,- Kč,
h) v přesně nezjištěné době předal v P. JUDr. J. Š. nezjištěné množství DVD nosičů s kopiemi filmových titulů Major Zeman – díl první Smrt u jezera, díl druhý – Vyznavači ohně, díl třetí – Loupež sladkého, díl čtvrtý – Rubínové kříže, když tímto neoprávněným užitím těchto filmových titulů, ke kterým vlastní výhradní licenci k rozmnožování, pronájmu a půjčování tohoto titulu v rámci „homevideo“ v České republice společnost Česká televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, IČ 27383, způsobil škodu na ušlém zisku minimálně ve výši 76,- Kč a škodu vzniklou porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží a na dobrém jméně výrobce filmů ve výši 400.000,- Kč,
přičemž celková škoda, kterou obviněný způsobil výše uvedeným poškozeným společnostem na ušlém zisku je 4.548,- Kč, a škoda vzniklá porušením práv na autorských právech a právech souvisejících s právem autorským, na dobrém jméně poškozené společnosti a jejím zboží a na dobrém jméně výrobce filmů je 2.750.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §152 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České protipirátské unii, Sokolovská 37/24, Praha 8-Karlín, škodu ve výši 25.362,- Kč.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Z. Č., rozhodl usnesením ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 To 246/2010, tak, že podle §256 tr. ř. jej jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 To 246/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 88/2008, podal obviněný Z. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Slavíčka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a následně uvedl, že za skutkového stavu, který zjistil nalézací soud, není trestní odpovědnost obviněného dána. Absentuje materiální i objektivní stránka souzeného trestného činu. Skutek nebyl náležitě právně posouzen, právní kvalifikace není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Naopak, skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Za situace, kdy odvolací soud, aniž provedl důkazy, v usneseních 9 To 266/2009 a 9 To 36/2010 soudu prvního stupně ukládá, jak má důkazy hodnotit, skutková zjištění právnímu hodnocení neodpovídají. Při skutkovém zjištění, že na počítači obviněného byl kopírován jen jeden film, a to běžícím titulkem znehodnocená volně na internetu přístupná kopie filmu Vratné lahve, je závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu v rozporu s ustanovením §3 tr. zák. i ustanovením §270 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který ani soud neaplikoval. Bez dalšího vybočení z dikce zák. č. 121/2000 Sb. soud kriminalizuje jednání, které zakázané není, jednání, které nedosahuje hranice trestnosti (srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 254/08, I. ÚS 69/06). Následně se obviněný zabýval zákonnými podmínkami volného užití díla bez souhlasu autora (§30 autorského zákona) a dále ochranou autora, pokud si sám dílo zabezpečí určitým technickým zařízením (§43 autorského zákona). Obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by jednal v zištném úmyslu, za účelem hospodářského nebo majetkového prospěchu. Natož pak, že „prolamoval“ technickou ochranu DVD nosičů. Napadené rozhodnutí ani k takovým závěrům nedává podklad. Napadený rozsudek soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jediná rozmnoženina kopie filmu měla být a byla užita k účelu, který §30 autorského zákona dovoluje. Způsobem, který není v §43 autorského zákona definovaný jako zakázaný zásah do autorského práva. Vinu shledává v jednání, které se s účelem civilní autorské ochrany míjí. Vina je spatřována i v pouhém „předání“ DVD. Takový zákaz v autorském zákonu obsažen není. Jediný závěr, který odsuzující rozsudek ze skutkových zjištění vyvodil, je odkaz na názor odvolacího soudu, který žádný důkaz neprovedl.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v souladu s ustanovením §265k tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí i rozhodnutí obsahově navazující zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Z. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že podle skutkových zjištění z originálu DVD nosičů zhotovoval na svém pracovišti kopie těchto DVD v rozporu s autorským zákonem a tyto plagiáty předával jiným osobám, a to celkem v 8 případech popsanými pod písmeny a) až h) výroku o vině, kdy v případě jednání popsaného pod písmeny d), e), f), g) je navíc výslovně uvedeno, že obviněný měl neoprávněně pořídit kopie označených filmů na DVD nosičích. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením obviněného, že podle skutkových zjištění měl obviněný kopírovat pouze jeden film. Jako relevantní lze označit námitku obviněného, že pouhým předáním kopírovaných filmů na DVD nosičích, není naplněn znak neoprávněného zásahu do práva ke zvukově obrazovému záznamu. Pokud měl obviněný podle skutkových zjištění předávat dalším osobám plagiáty na DVD nosičích, které navíc i sám vyrobil, pak nepochybně i tímto jednáním neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k zvukově obrazovému záznamu. Ze skutkových zjištění rozhodně nelze dovodit, že by v případě obviněného mohlo dojít k aplikaci §30 autorského zákona (prostřednictvím §82 autorského zákona). Z uvedeného důvodu proto považuje státní zástupce námitku obviněného za neopodstatněnou. Pokud jde o namítanou absenci potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., pak je třeba uvést, že toto tvrzení obviněného vychází z jim tvrzeného skutkového zjištění, které však neodpovídá reálnému popisu skutku ve výroku o vině, a proto i tuto námitku je třeba považovat za zcela neopodstatněnou. Vyhodnocením jednání obviněného po materiální stránce se dostatečně zabýval odvolací soud, kdy s jeho závěry se lze zcela ztotožnit.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupoval v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil dále souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, III. ÚS 376/03 nebo IV. ÚS 554/10). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v první okolnosti, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., jako tomu bylo v případě obviněného Z. Č., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Z. Č. vznesl právně relevantní námitky spočívající v tom, že absentuje materiální i objektivní stránka souzeného trestného činu. Skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Za situace, kdy odvolací soud, aniž provedl důkazy, v usneseních pod sp. zn. 9 To 266/2009 a 9 To 36/2010 soudu prvního stupně ukládá, jak má důkazy hodnotit, skutková zjištění právnímu hodnocení neodpovídají. Při skutkovém zjištění, že na počítači obviněného byl kopírován jen jeden film, a to běžícím titulkem znehodnocená volně na internetu přístupná kopie filmu Vratné lahve, je závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu v rozporu s ustanovením §3 tr. zák. i ustanovením §270 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by jednal v zištném úmyslu, za účelem hospodářského nebo majetkového prospěchu (§30 autorského zákona). Natož pak, že „prolamoval“ technickou ochranu DVD nosičů (§43 autorského zákona). Vina je spatřována i v pouhém „předání“ DVD. Takový zákaz v autorském zákonu obsažen není. Jediný závěr, který odsuzující rozsudek ze skutkových zjištění vyvodil, je odkaz na názor odvolacího soudu, který žádný důkaz neprovedl.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Jde o trestněprávní normu s blanketní dispozicí [odkazující na právní předpisy upravující právo autorské, práva související s právem autorským a práva k databázi, konkrétně na zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Pokud jde o vymezení pojmu autorské dílo, je třeba vycházet z ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, které vymezuje předmět práva autorského, jímž je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam, a zároveň uvádí příkladný výčet některých typických děl. Výslovně je pak podle §2 odst. 4 autorského zákona prohlášeno za předmět autorského práva také dílo, které vzniklo tvůrčím zpracováním díla jiného, i překlad díla do jiného jazyka (tzv. díla odvozená). Autorské dílo se stane volným (resp. je volným): a) uplynutím doby trvání autorského práva (§27, §28 odst. 1 autorského zákona), b) pokud nebylo na území našeho státu nikdy chráněno (např. některá díla cizích státních příslušníků, která nepožívají ochrany na našem území – §107 autorského zákona). Od volného díla je třeba odlišovat a) volné užití díla a b) bezplatné zákonné licence, kdy jde o omezení subjektivních autorských práv stanovené v §30 až §39 autorského zákona, a proto je třeba toto ustanovení vykládat vždy restriktivně. S rozvojem zvukové a obrazové techniky jsou stále častěji porušována zvláště tzv. práva související s právem autorským, tedy práva výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, jakož i práva rozhlasových a televizních vysílatelů, tzv. pirátskými nahrávkami. Podle poznatků audio i videodistributorů a orgánů činných v trestním řízení jde o padělky [např. neoprávněně vyrobené nahrávky na kazetách nebo discích (CD nebo DVD) nesoucí všechny údaje, které jsou na originále, jenž je okopírován, kdy výrobce padělku využívá jména i světové značky původního výrobce] a nedovolené rozmnoženiny (např. kopie nahrávek na audiokazetách, videokazetách, CD nebo DVD, které výrobce prodává pod svým jménem a značkou) a jejich šíření prodejem nebo půjčováním. Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 vyžaduje úmyslnou formu zavinění (srov. §4 tr. zák.). Autorský zákon v §80, v rozporu s nímž podle závěrů obou soudů jednal obviněný Z. Č., jak vyplývá ze skutkové části výroku nalézacího soudu, upravuje obsah práva výrobce zvukově obrazového záznamu. Podle tohoto ustanovení výrobce zvukově obrazového záznamu má výlučné majetkové právo svůj zvukově obrazový záznam užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může zvukově obrazový záznam užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Právem zvukově obrazový záznam užít je právo na rozmnožování zvukově obrazového záznamu, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin zvukově obrazového záznamu, právo na pronájem originálu nebo rozmnoženin zvukově obrazového záznamu, právo na půjčování originálu nebo rozmnoženin zvukově obrazového záznamu a právo na vysílání a jiné sdělování zvukově obrazového záznamu veřejnosti.
Soud první instance v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že co se týče filmů, v PC byl nalezen ve formátu AVI pouze film Vratné lahve, jiné filmy (Pád Orlů, Stalingrad 1, Stalingrad 2, Obsluhoval jsem anglického krále, Bratrstvo neohrožených – Currahee a Den všedních dnů, Hollywood ve válce, Česká spojka, Alexander Veliký, Třicet případů majora Zemana) nikoli. Nelze tedy ani potvrdit ani vyvrátit, že by na daném PC byla DVD kopírována, byť hardware a software zkoumaného PC by byl způsobilý k této činnosti. Zajištěn byl toliko seznam filmových titulů o 254 nosičích. Soud dále provedl dokazování i přehráním záznamů z bezpečnostní kamery snímající kancelář obžalovaného, podle kterých obžalovaný opakovaně alespoň na žádost svědka R. vytvářel kopie filmů na PC, které měl v zaměstnání (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). V této trestní věci se jedná o již třetí rozsudek, přičemž předchozími dvěma rozsudky byl obviněný obžaloby zproštěn, neboť soud měl za to, že obviněný se žalovaného jednání dopustil, soud však dospěl k závěru, že jeho jednání nenaplňuje materiální stránku trestného činu, neboť nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti, který by dosáhl vyšší intenzity, než je nepatrná (§3 odst. 2 tr. zák.). Obviněnému totiž obžaloba kladla za vinu, že PŘEDAL svědkům R. a Š. 16 filmů, obžaloba použila sloveso „předal“, tedy obviněnému nebylo kladeno za vinu jejich okopírování, ale prosté předání, obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by měl z předání nějaký zisk, tedy že by předání 16 filmů bylo za úplatu nebo jinou protislužbu. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že na počítači obviněného byl kopírován jen jeden film, a to Vratné lahve (viz č. l. 185 – znalecký posudek znalce Ing. Marka Fialy), přičemž je obecně známo, že kopie tohoto filmu unikla z Ministerstva kultury, a v kopiích tohoto filmu byl přes obrazovku nápis: „Pouze pro vnitřní potřebu MK ČR, nekopírovat“. Není důkaz o tom, že by obviněný kopíroval nebo jinak neoprávněně nakládal s dalšími tituly ve svém počítači (opět viz znalecký posudek znalce Ing. Marka Fialy). Dokazování sice naznačilo, že obviněný činnost, která mu byla kladena za vinu, provozoval i pro jiné osoby a ve vztahu k jiným filmům, ale tato jeho další činnost mu nebyla obžalobou kladena za vinu. Přesto odvolací soud zaujal jiné stanovisko a z jeho usnesení vyplývá, že dal zdejšímu soudu závazný pokyn podle §264 odst. 1 tr. ř. uznat obviněného vinným. Proto soud rozhodl tak, jak výše uvedeno, přičemž v podrobnostech odkázal na podrobné odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 266/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010. K právní kvalifikaci jednání obviněného lze plně odkázat na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze z 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010, jehož právním názorem je nalézací soud podle §264 odst. 1 tr. ř. vázán (srov. str. 7 až 8 rozsudku).
Odvolací soud ve svém napadeném usnesení rozebral dosavadní průběh řízení, dále se podrobně zabýval jednotlivými rozhodnutími ve věci a uzavřel, že pokud soud prvního stupně v novém rozhodnutí bez dalšího jen odkázal na názor odvolacího soudu, nejde o správný postup, přesto ale je jeho rozhodnutí věcně správné. Až v tomto posledním rozsudku začal soud prvního stupně tvrdit, že obviněný pouze předal svědkům R. a Š. šestnáct filmů, tedy že jde o prosté předání, kdy mu nebylo kladeno za vinu, že by z něj měl nějaký zisk, tedy že by předání šestnácti filmů bylo za úplatu nebo jinou protislužbu. Na výsledcích dokazování se nic nezměnilo. Jediným nedostatkem soudu prvního stupně bylo nedostatečné odůvodnění stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, ale pouhé odkázání na rozhodnutí odvolacího senátu. Obžaloba zároveň kladla za vinu obviněnému, že z originálů DVD nosičů zhotovoval na svém pracovišti kopie těchto DVD, což soud prvního stupně přejal. Když se vezmou v úvahu výsledky sledování osoby obviněného v přípravném stadiu řízení, nelze přehlédnout, kolik času pracovní doby strávil zhotovováním těchto kopií a obálek na ně a jednáním s osobami, které si je od něho odnášely zpravidla po předchozím objednání. Byť tedy při vyhodnocení výsledků přípravného stadia nebylo možné obviněnému prokázat jeho trestnou činnost v ještě širším rozsahu, bylo prokázáno to minimum, které je patrno z obžaloby, podle níž soud prvního stupně poté uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Jediným důvodem, pro který soud prvního stupně původně dospěl opakovaně k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, byla intenzita jeho jednání, nikoli jiné skutečnosti (srov. str. 6 až 7 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že oba soudy dospěly k závěru, že obviněný Z. Č. z originálů DVD nosičů zhotovoval na svém pracovišti v budově Obvodního ředitelství Policie České republiky, Praha 8, v Praze 8, Trousilova 3, kopie těchto DVD v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., zejména ustanovením §80 tohoto zákona, čímž porušil výlučné majetkové právo výrobce zvukově obrazového záznamu, záznam užít, rozšiřovat, pronajímat či jeho originál nebo rozmnoženiny půjčovat nebo udělit jinému souhlas k oprávnění z tohoto práva, a tyto plagiáty předával jiným osobám, a to nejméně v konkrétně zjištěných případech pod body a) až h) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením obviněného, že podle skutkových zjištění měl obviněný kopírovat pouze jeden film, a to běžícím titulkem znehodnocenou volně na internetu přístupnou kopii filmu „Vratné lahve“. Naopak ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odpovídá provedeným a řádně zhodnoceným důkazům obsaženým ve spise, a to zejména záznamům z bezpečnostní kamery zachycující předávání originálních DVD ke zhotovení jejich kopií, včetně průběhu samotného „vypalovacího“ procesu a následného předávání zhotovených kopií, jakož i záznamům telefonních hovorů mezi obviněným a osobami, kterým kopie zhotovoval a doznání obviněného z přípravného řízení (srov. i skutkové závěry nalézacího soudu na str. 7 původního rozsudku ze dne 14. května 2009, sp. zn. 1 T 88/2008 – viz č. l. 391 spisu). S těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud a s ohledem na obsah spisu k nim nemá žádných připomínek ani Nejvyšší soud, poněvadž tyto závěry jsou dále potvrzovány výpovědí obviněného v přípravném řízení, kde uvedl, že si kupoval originály některých DVD, tyto poté kopíroval pro sebe a pro známé, některé DVD si natáčel z televizního vysílání a kopíroval pak stejným způsobem, případně si DVD půjčil a poté zkopíroval, kdy DVD předával svým známým za úhradu nákladů (srov. č. l. 165), a to přesto, že tuto svou výpověď obviněný v hlavním líčení dne 3. 12. 2008 (srov. č. l. 332) nepřesvědčivým způsobem popřel, neboť podle závěrů obou soudů byla vyvrácena obhajoba obviněného, že by byl k této výpovědi donucen. Navíc tato jeho výpověď, ze které oba soudy vycházely, je dále prokazována dalšími přesvědčivými důkazy, poněvadž jeho činnost je dále dokazována obrazovými a zvukovými záznamy (č. l. 238 až 268 spisu) a také obsahovými přepisy hovorů založených na č. l. 32 a násl. spisu.
Pokud obviněný namítal, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, neboť za situace, kdy odvolací soud, aniž provedl důkazy, v usneseních pod sp. zn. 9 To 266/2009 a 9 To 36/2010 soudu prvního stupně ukládá, jak má důkazy hodnotit, skutková zjištění právnímu hodnocení neodpovídají, nelze s tím souhlasit. Jak vyplývá z odůvodnění obou zrušujících usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 266/2009, a ze dne 17. února 2010, sp. zn. 9 To 36/2010, kterými byly zrušeny předchozí zprošťující rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8, nedával odvolací soud nalézacímu soudu pokyny k hodnocení důkazů z hlediska zjištění skutkového stavu věci, neboť v tomto směru se odvolací soud s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně ztotožnil, ale nesprávnost jak rozsudku ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 1 T 88/2008, tak i rozsudku ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 1 T 88/2008, spatřoval odvolací soud v tom, že nalézací soud své „rozhodnutí založil na tom, že porušení autorského práva, resp. práv souvisejících s právem autorským, ze strany obviněného bylo zjištěno jen v nepatrné míře, takže žalovaný skutek vykazuje jen nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost“ (č. l. 405 spisu). Posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. je otázkou právní a nikoli skutkovou, což vyplývá již z definice trestného činu obsažené v §3 odst. 1 tr. zák., kdy stupeň nebezpečnosti činu je tzv. materiálním znakem trestného činu, byť samozřejmě jeho hodnocení (stejně jako u formálních znaků trestného činu) navazuje na prokázané skutkové okolnosti (srov. k tomu Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., zejména str. 109 až 114). Jestliže tedy dal odvolací soud ve zmíněných usneseních v tomto směru nalézacímu soudu určité pokyny, nepřekročil svá oprávnění ve smyslu §254, §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 5 písm. a) a §264 odst. 1 tr. ř. Naopak je třeba zdůraznit, že postup Obvodního soudu pro Prahu 8 po prvním zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 266/2009, shledává Nejvyšší soud jako nezákonný, když zcela zjevně nerespektoval ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., podle kterého je soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
Pokud obviněný v dovolání poukázal na ustanovení §30 autorského zákona považuje Nejvyšší soud k výkladu tohoto ustanovení a jeho vztahu k §80 autorského zákona za nutné zejména uvést, že podle ustanovení §30 odst. 1, 2 autorského zákona se za užití díla nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li autorský zákon jinak. Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. Užitím podle autorského zákona je také pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu (§20 autorského zákona) i pro osobní potřebu fyzické osoby. Zákonem dovolené užití díla je spojeno s velmi restriktivně zakotveným účelem užití díla, jímž je pouze osobní potřeba fyzické osoby, pokud není stanovena výjimka z této zákonné dovolenosti. „Osobní potřebou“ je zapotřebí rozumět užití díla v soukromí uživatele. Užitím díla v rámci soukromí lze, s ohledem na rozumné uspořádání právních poměrů, chápat užití v rámci domácnosti (§115 občanského zákoníku) zhotovitele rozmnoženiny, jakož i v rámci okruhu osob jemu blízkých (§116 občanského zákoníku). Z uvedeného výkladu pojmu „osobní potřeby“ vyplývá, že pod rozsah tohoto omezení autorského práva nespadají užití za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu uživatele (tím spíše i jiných osob). Do autorského práva nezasahuje osoba, která pro svou osobní potřebu zhotoví rozmnoženinu (reprodukci) nebo napodobeninu (repliku) díla. Ustanovení §30 autorského zákona nestanoví žádné subjektivní právo třetích osob na pořízení rozmnoženiny díla, nýbrž stanoví pouze podmínky, za kterých je určité jednání vyjmuto z rozsahu autorského práva. Jedná se pouze o liberační důvod z hlediska vzniku autorskoprávní odpovědnosti za neoprávněné užití díla. Zákonem dovolené volné užití díla jeho rozmnožováním pro osobní potřebu nepředstavuje samo o sobě právní nárok vlastníka originálu či rozmnoženiny díla vůči autorovi či jiným osobám na faktické umožnění pořízení rozmnoženiny. Z toho vyplývá, že v případě, kdy pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu brání jiný právní zákaz, nelze jeho porušení ospravedlňovat výkonem volného užití díla, neboť ve vztahu k tomuto jinému zákazu se o liberační důvod bez dalšího nejedná. To platí především v případě uplatnění technických prostředků ochrany práv na rozmnoženině díla ve smyslu §43 autorského zákona, kterým autorský zákon přiznává zvláštní ochranný režim. Vznik právní odpovědnosti za autorskoprávní delikt spočívající v obcházení těchto technických prostředků nelze vyloučit poukazem na pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu. Podle ustanovení §43 autorského zákona do práva autorského neoprávněně zasahuje ten, kdo obchází účinné technické prostředky ochrany práv podle tohoto zákona. Tato ochrana nesměřuje vůči tomu, kdo se dopouští neoprávněného výkonu autorského práva, ale vůči tomu, kdo sice sám dílo neužívá, nicméně svou činností objektivně umožňuje, aby mohlo být dílo jím nebo třetími osobami užito. Je přitom autorskoprávně bezvýznamné, zda k užití díla skutečně došlo nebo nikoli. Je bezvýznamné, za jakým účelem k obcházení technických prostředků dochází, zda v rámci podnikání, za účelem přímého či nepřímého hospodářského či obchodního prospěchu či nikoli. Vzhledem k nezávislosti tohoto zvláštního autorskoprávního deliktu na existenci samotného neoprávněného výkonu autorského práva je rovněž nerozhodné, zda k obcházení došlo za účelem porušení autorského práva či nikoli. Nerozhodné rovněž je, zda delikvent (popř. třetí osoba) díky obcházení technických prostředků skutečně dílo neoprávněně užil či nikoli, anebo pokud žádný takový technický prostředek neobešel, jako tomu bylo v posuzovaném případě (srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 345 a násl.).
S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že k porušení autorského zákona došlo zejména porušením již zmíněného §80 autorského zákona, když obviněný především zhotovoval z originálů DVD nosičů nelegální kopie, čímž porušoval ustanovení §80 odst. 1, 2 písm. a) autorského zákona, aniž by obviněný musel „prolamovat“ technickou ochranu DVD nosičů, přičemž svým dalším prokázaným jednáním objektivně umožňoval, aby chráněná díla byla užívána třetími osobami, když jim předával DVD nosiče s nelegálními kopiemi různých filmových titulů, čímž je rozšiřoval ve smyslu §80 odst. 1, 2 písm. b) autorského zákona. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zásahem do chráněných autorských a souvisejících práv ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. může být již samotné nelegální vytvoření (tj. bez svolení oprávněných osob) rozmnoženiny autorského díla, zvukového a zvukově obrazového záznamu apod. a její předání další osobě bez ohledu na okolnost, jak s touto rozmnoženinou nabyvatel dále naložil a zda ji vůbec využíval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 50/2008, pod č. T 1134). K uvedenému srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 51/2001, podle nějž neoprávněným zásahem do práv výrobců zvukových záznamů je podle §152 tr. zák. již samotné pořízení rozmnoženin zvukového záznamu bez svolení výrobce, jestliže tyto rozmnoženiny měly jiný cíl než vlastní osobní potřebu zhotovitele rozmnoženin, aniž bylo nutné, aby tyto rozmnoženiny byly distribuovány. Bez ohledu na hospodářský nebo majetkový prospěch, jakmile obviněný vyráběl rozmnoženiny DVD pro jiné osoby, dopustil se trestného jednání. Prospěch plynoucí pro pachatele z trestné činnosti je sice hodnotícím kritériem, ale nikoliv tím nejpodstatnějším.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, je třeba se dále zabývat námitkou obviněného, že pouhým předáním kopírovaných filmů na DVD nosičích, není naplněn znak neoprávněného zásahu do práva ke zvukově obrazovému záznamu. Jestliže bylo prokázáno, že obviněný podle skutkových zjištění předával dalším osobám plagiáty na DVD nosičích, které navíc i sám vyrobil, pak nepochybně i tímto jednáním neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k zvukově obrazovému záznamu.
Není totiž pravdou, že by obviněnému bylo kladeno za vinu pouhé předání, ale naopak mu bylo prokázáno především vyhotovování nelegálních kopií tzv. vypalováním, které pak obviněný rozšiřoval předáním dalším osobám uvedeným ve výroku. Pojem předání ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vyjadřuje rozšiřování ve smyslu §80 odst. 1, 2 písm. b) autorského zákona, neboť ve skutkové větě jsou zásadně právní pojmy vyjadřovány skutkovým popisem proběhlého děje (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, uveřejněn pod č. 195 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy důvodná námitka obviněného, že vina je spatřována v pouhém předání DVD, přičemž takový zákaz v autorském zákoně obsažen není.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí použil argumentaci, podle níž obžaloba obviněnému kladla za vinu, že PŘEDAL svědkům R. a Š. 16 filmů, obžaloba použila sloveso „předal“, tedy obviněnému nebylo kladeno za vinu jejich okopírování. S tímto závěrem soudu prvního stupně Nejvyšší soud nemůže souhlasit, neboť neodpovídá ani obsahu obžaloby, ale ani obsahu spisu. V tomto směru je třeba poukázat na znění skutkové věty žalobního návrhu podané obžaloby, kde se v návětě pod bodem 1) výslovně uvádí, že „z originálů DVD nosičů zhotovoval … kopie těchto DVD v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb. …“ (č. l. 299 spisu). Nalézací soud tedy ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 88/2008, neuvádí pravdivě skutečnosti vyplývající z obžaloby, když uzavřel, že obviněnému nebylo v obžalobě kladeno za vinu okopírování předmětných DVD.
K namítané absenci materiální stránky odsouzeného trestného činu zaujal své stanovisko odvolací soud již v usnesení ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 266/2009, ve kterém uvedl, že samozřejmě lze souhlasit s obhajobou …, že nelze kriminalizovat každý zásah do autorského práva, tedy i nepovolený, např. zhotovení více kopii originálního DVD nosiče pro několik blízkých osob. V případě obviněného šlo ale o jiný případ. Obviněný využil svého zaměstnání, které mu umožňovalo používat neomezeně výpočetní techniku a vytvořil si z předmětné činnosti systematickou, dlouhodobou, rozsáhlou a kvalifikovanou „podnikatelskou“ činnost – sice nikoliv za účelem dosažení materiálních zisků (rozhodně ale ne prodělečnou), ale za účelem uspokojování své zábavy a zábavy dalších více osob. Takové jednání obviněného, byť samozřejmě není žádným těžkým zločinem, vykazuje již znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., neboť do těchto práv rozhodně nezasáhl „nepatrně“ (č. l. 406 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud správně rozhodné skutečnosti v napadeném usnesení zhodnotil, když vystihl podstatu jednání obviněného z hlediska posouzení stupně nebezpečnosti činu jako nikoli nepatrného ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák; naproti tomu soud prvního stupně dokonce i v odsuzujícím rozsudku ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 88/2008, tyto rozhodné okolnosti v zásadě vůbec nehodnotí a nedůvodně jednání obviněného Z. Č. bagatelizuje, přičemž v této souvislosti uvádí i nepravdivé a obsahu spisu neodpovídající skutečnosti, jak na to bylo již shora poukázáno (srov. i tvrzení, že odvolací soud dal zdejšímu soudu závazný pokyn podle §264 odst. 1 tr. ř. uznat obviněného vinným, což neodpovídá skutečnosti, neboť odvolací soud se zabýval hodnocením materiálního znaku a pouze v tomto směru vydal závazný právní názor, k čemuž byl ve smyslu již shora uvedených ustanovení trestního řádu oprávněn). Při hodnocení materiální stránky trestného činu je totiž nutné vycházet zejména z rozsahu trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu, jež je nepochybně větší než nepatrný, dále ze způsobu páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o pouhé „vypálení“, neboť obviněný také skenoval přebaly, které vkládal do obalů, v nichž kopie DVD předával dalším osobám. K tomu srov. zejména již uvedené obrazové a zvukové záznamy, z nichž je např. patrné, že dne 23. 11. 2007 v době od cca 8 hod. do 11 hod. obviněný na svém soukromém počítači prováděl vypalování filmů na nosičích DVD, tiskl obaly na DVD a pořízené kopie vkládal do připravených krabiček, případně boxů. Ačkoliv k naplnění trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. po materiální stránce je i podle názoru Nejvyššího soudu zcela dostačující prokázaný rozsah jeho trestné činnosti, nelze z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost přehlédnout i skutečnost, že obviněný svým jednáním směřoval k většímu rozsahu nelegálně „vypálených“ DVD, když jeho trestná činnost, které se dopouštěl jako policista na svém pracovišti, byla přerušena až jejím odhalením a zadokumentováním, bez čehož by v ní nepochybně pokračoval i nadále. Všechny tyto okolnosti postačují k naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl obviněný Z. Č. uznán vinným. Tento závěr plně odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž k naplnění nejen formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 TrZ, ale i jeho materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.) v zásadě dokonce postačí i jednorázový neoprávněný zásah do chráněných autorských a dalších souvisejících práv, jestliže jde o zásah, u něhož je odůvodněn trestní postih povahou, závažností, rozsahem a následky takového zásahu (v posuzovaném případě obviněného Z. Č. naproti tomu nešlo o jednorázový zásah, ale o opakovanou a poměrně rozsáhlou činnost). Ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje použití trestní represe proti neoprávněným zásahům do autorských a souvisejících práv ve smyslu §270 odst. 1 TrZ, je-li tím nezbytné zajistit, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv k dostatečné ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 50/2008, pod č. T 1134).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že správně byl i s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) v jednání obviněného spatřován trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Posouzení jednání obviněného Z. Č. podle §270 odst. 1 tr. zákoníku jako trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi není pro obviněného přiznivější, a to i přesto, že tato skutková podstata obsahuje znak „nikoli nepatrně“, neboť jde v podstatě o formální vyjádření obecného materiálního znaku trestného činu uvedeného v §3 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž je třeba zdůraznit, že by i v tomto směru plně platily závěry odvolacího a Nejvyššího soudu uvedené shora, zvláště když i podle této úpravy by bylo třeba vzhledem ke všem již uvedeným okolnostem obviněnému uložit stejný podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Za této situace je třeba ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku použít jako celek předpisů účinných v době spáchání činu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 To 246/2010, v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 88/2008, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. na podkladě dovolání obviněného Z. Č. zrušit. Jak se podává z výše uvedeného, v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako v předcházejícím rozsudku nalézacího soudu, nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž tak nebyl s ohledem na již shora uvedené závěry Nejvyššího soudu dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného a se zjištěními nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející, netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Z. Č. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.