ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.31.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 31/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2011 o dovolání obviněného M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 125/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 24 T 125/2006, byli obvinění M. V. a R. T. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchali tím, že dne 20. 6. 2002 v P. obviněný V. jako předseda představenstva a obviněný T. jako místopředseda představenstva společnosti SVÚOM Praha, a. s., se sídlem U Měšťanského pivovaru 4, Praha 7, uzavřeli kupní smlouvu o prodeji nemovitosti nacházející se v katastrálním území P.-H., zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město, na listu vlastnictví, průmyslový objekt, stojící na parcele č. 729/2, vedené jako zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parcelní č. 729/2 vedenou jako zastavěná plocha a nádvoří za cenu 3.000.000,- Kč společnosti S-pin Praha, s. r. o., se sídlem U Měšťanského pivovaru 4, Praha 7, ač museli vědět, že uvedená nemovitost má obvyklou cenu 7.000.000,- Kč podle znaleckého posudku, nemovitost pak prodali za cenu výrazně nižší, tím porušili svoji povinnost statutárních zástupců (správně „orgánů“) společnosti spravovat majetek společnosti s péčí řádného hospodáře, jak jim ukládá ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku a způsobili akciové společnosti SVÚOM Praha, a. s., škodu ve výši nejméně 4.000.000,- Kč.
Za tento trestný čin byli podle §255 odst. 2 tr. zák. oba obvinění odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obou obviněných M. V. a R. T., rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. V. a R. T. uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustili tím, že dne 20. 6. 2002 v P. obviněný V. jako předseda představenstva a obviněný T. jako místopředseda představenstva společnosti SVÚOM Praha, a. s., se sídlem U Měšťanského pivovaru 4, Praha 7, uzavřeli kupní smlouvu o prodeji nemovitosti nacházející se v katastrálním území P.-H., zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město, na listu vlastnictví, průmyslového objektu, stojícího na parcele č. 729/2, vedené jako zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcelní č. 729/2 vedeného jako zastavěná plocha a nádvoří za cenu 3.000.000,- Kč společnosti S-pin Praha, s. r. o., se sídlem U Měšťanského pivovaru 4, Praha 7, ač museli vědět, že uvedená nemovitost má obvyklou cenu 7.000.000,- Kč, nemovitost pak prodali za cenu výrazně nižší, tím porušili svoji povinnost statutárních zástupců (správně „orgánů“) společnosti spravovat majetek společnosti s péčí řádného hospodáře, jak jim ukládá ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, a způsobili akciové společnosti SVÚOM Praha, a. s., škodu ve výši nejméně 4.000.000,- Kč.
Za výše uvedený přečin byl obviněným uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku každému trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, podal pouze obviněný M. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Vacka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že s řadou závěrů uvedených v odůvodnění odvolacího soudu nelze souhlasit, kdy navíc tyto závěry nejsou podloženy provedeným dokazováním. Obviněný zdůraznil, že mu není znám důkaz, který by prokazoval jeho obohacení, když jednal v zájmu společnosti, jak si přála většina akcionářů. Obsah jím uzavřené kupní smlouvy nemůže poškozovat společnost, pokud si nejvyšší orgán společnosti takovýto prodej přeje realizovat, a to ani v případě nižší kupní ceny než je cena podle znaleckého posudku. Následně napadl argumentaci odvolacího soudu k použitému příkladu v odvolání, týkajícímu se darovacích smluv. Ani jeden ze soudů se nezabýval otázkou, zda a jak společnost prosperovala. Pokud je rozpor mezi jednotlivými akcionáři, kteří mají dostatek civilních prostředků a nejsou úspěšní, nelze z tohoto důvodu jednání obviněného považovat za trestné a nahrazovat rozhodnutí civilních soudů. Není pravda, že pouze všeobecně informoval valnou hromadu o možnosti prodeje nemovitostí. Z obviněným předloženého zápisu a z civilního sporu vyplývá, že valná hromada prodej schválila. Závěry odvolacího soudu o tom, že pánové Z. a M. byli kamarády obviněného, kdy druhý jmenovaný byl s obviněným spřízněn a soudem označen za „pofidérního akcionáře“ jsou vůči osobě obviněného až urážlivé. Obviněný vyslovil nesouhlas s hodnocením poškozených osob a jeho prospěchu, neboť samotné odůvodnění si protiřečí, když na jednu stranu uvádí, že prodej přinesl obviněnému prospěch, zatímco níže popisuje, že se lze pouze dohadovat, co obvinění udělali se získanými penězi od kamaráda Z. Dovolání obviněný uzavřel tím, že je pravdou, že rozhodnutí valné hromady jej nezbavuje odpovědnosti, ale pokud valná hromada souhlasila s převodem nemovitostí za nižší cenu, pak se z jeho strany jedná o dovolené a zákonné jednání, kdy problém si mezi sebou musí vyřešit sami akcionáři. Civilní řízení nelze nahrazovat řízením trestním.
V závěru dovolání proto obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, a také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 24 T 125/2006, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že podstata dovolacích námitek odezněla již v odvolání obviněného, soud druhého stupně na tyto námitky náležitě reagoval, vycházeje ze správně zjištěného skutkového stavu, a neshledal je důvodnými. Pokud takto řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvod do věci zasahovat, nemluvě o tom, že není povinen podruhé zkoumat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel. Řízení o dovolání, svými podmínkami a účelem zcela specifické, nelze totiž chápat jako třetí stupeň trestního řízení soudního ani jako nějaké opakované řízení o odvolání. Výhrady obviněného navíc z velké části směřují proti konkrétní formulaci odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž námitky této povahy v dovolacím řízení uplatnit nelze a dovolání opřené o takovou argumentaci je nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Argumentace obchodním právem je v tomto případě irelevantní. Je obecně známo a v soudní praxi běžně aplikováno, že i formálně zcela perfektními úkony podle občanského, obchodního či jiného práva je možno spáchat trestný čin, je-li pachatel při realizaci těchto úkonů veden úmyslem spáchat trestný čin a současně jsou jeho jednáním naplněny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč a z jakých hledisek bylo jednání obviněného V. (a obviněného T.) v rozporu s požadavky trestního zákona, a proč je tedy činem soudně trestným. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto, popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám, které mají pouze skutkovou povahu a týkají se hodnocení skutkových okolností, byť jsou i podkladem pro navazující právní závěry. V této souvislosti je proto nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, III. ÚS 376/03 nebo IV. ÚS 554/10). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. V. vznesl jedinou právně relevantní námitku, spočívající v tom, že je bezesporu pravdou, jak uvádí odvolací soud ve svém odůvodnění, že souhlas valné hromady jej nezbavuje odpovědnosti za obsah smlouvy, ale obsah jím uzavřené kupní smlouvy není nijak závadný, je možný, zákonem dovolený a společnost nemůže poškozovat, pokud si nejvyšší orgán společnosti takovýto prodej přeje realizovat, a to ani v případě nižší kupní ceny než je cena podle znaleckého posudku.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchal ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobil-li takovým činem značnou škodu. Podstatou trestného činu podle §255 tr. zák. tedy bylo úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), kterým vznikla škoda na cizím majetku, a nevyžadovalo se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve smyslu §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. se rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačilo způsobení těžšího následku uvedeného v §255 odst. 2 tr. zák. z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžadoval zavinění úmyslné.
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1 tr. zákoníku se po 1. 1. 2010 dopustí pachatel, který úmyslně poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku naplní pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu. Proto podstatou i nově vymezeného trestného činu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve smyslu §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku uvedeného v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [srov. §17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Soud první instance v odůvodnění svého shora uvedeného rozsudku konstatoval, že je zcela nepochybné, že obvinění v pozici statutárního orgánu společnosti nejednali s péčí řádného hospodáře tak, jak to vyžaduje obchodní zákoník a prodej nemovitosti byl hluboce pod cenou. Skutečností je, že následně došlo k jistému zpětnému schválení jejich kroku ze strany akcionářů, na posouzení trestní odpovědnosti to však nemá vliv, neboť akcionáři nejsou vlastníky majetku společnosti (str. 4 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud pak ve svém rozsudku uvedl, že statutární orgán je jediným orgánem obchodní společnosti oprávněným rozhodovat o záležitostech obchodního vedení. Tuto působnost nemůže efektivně přenést na jiný orgán, např. na valnou hromadu, aby alespoň částečně snížil riziko své odpovědnosti. Statutární orgán se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na to, že jednal v souladu s rozhodnutím valné hromady. I tam, kde valná hromada má ze zákona působnost schválit uzavření určité smlouvy, nepředstavuje schválení příkaz smlouvu uzavřít, ale pouze předpoklad jejího uzavření. To znamená, že souhlas valné hromady s uzavřením smlouvy o prodeji nemovitosti nezbavuje představenstvo odpovědnosti za obsah smlouvy jako takový, tedy nevyviňuje jej pro případ, že smlouva by byla pro společnost nevýhodná. Představenstvo se dopouští porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře již v okamžiku, kdy takovouto smlouvu valné hromadě předloží, aniž by o její nevýhodnosti valnou hromadu konkrétně a dostatečně informovalo.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že schválení předmětného prodeje uvedené nemovitosti valnou hromadou nemůže obviněného M. V. jako předsedu představenstva společnosti SVÚOM Praha, a. s., se sídlem U Měšťanského pivovaru 4, Praha 7, zbavit odpovědnosti za popsané jednání, zvláště když zejména odvolací soud přesvědčivě rozebral, z jakých důvodů uzavření kupní smlouvy poškodilo společnost, přestože tu byl následný souhlas valné hromady. Předložení návrhu smlouvy na prodej nemovitostí valné hromadě dokladuje zápis z jednání řádné valné hromady společnosti SVÚOM Praha, a. s., konané dne 31. 7. 2002, z níž se podává, že se souhlasem dozorčí rady bylo v době od 1. 1. 2002 do 31. 7. 2002 přistoupeno k prodeji nemovitostí v H. Následně valná hromada schválila usnesení: „Valná hromada schvaluje podnikatelské aktivity společnosti SVÚOM Praha, a. s., se sídlem v Praze 7, IČ: 60193395, v období od 1. 1. 2002 do 31. 7. 2002 v plném rozsahu a bez výhrad“ (srov. č. l. 340 spisu). Podle §191 odst. 1 obchodního zákoníku je představenstvo statutárním orgánem akciové společnosti, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Z ustanovení §191 odst. 2 obchodního zákoníku vyplývá, že rozsah jednatelského oprávnění statutárního orgánu může omezit pouze zákon. Stanovy či rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit jednatelské oprávnění představenstva jen ve vnitřních vztazích společnosti. Z těchto hledisek argumentace dodatečným obecným schválením podnikatelských aktivit společnosti SVÚOM Praha, a. s., ze strany valné hromady nemůže obviněného M. V. vyvinit z jeho trestní odpovědnosti za jednání, které je mu kladeno za vinu, kterým zcela nepochybně porušil svou povinnost spravovat majetek společnosti SVÚOM Praha, a. s., s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Tím pak naplnil znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jak správně a v souladu se zákonem uzavřel v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, a proto byl právem napadeným rozsudkem za toto jednání uznán vinným.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jestliže způsobí členové představenstva akciové společnosti (zde konkrétně předseda představenstva a místopředseda představenstva) při opatrování nebo spravování jejího majetku porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 věta první obchodního zákoníku úmyslně značnou škodu na jejím majetku, zakládá to při splnění všech ostatních zákonných předpokladů jejich trestní odpovědnost za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. po nabytí účinnosti trestního zákoníku dne 1. 1. 2010 za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na oddělení majetku akciové společnosti od majetku akcionářů, vyplývající ze zákona (§6 odst. 1 a §154 a násl. obchodního zákoníku), nelze dovozovat, že by člen představenstva nemohl ve funkci při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat jeho trestní odpovědnost podle §255 tr. zák., resp. §220 tr. zákoníku a stejně tak mu lze příp. při splnění příslušných procesních podmínek uložit i povinnost tuto způsobenou škodu akciové společnosti nahradit, jak to plyne z ustanovení §194 odst. 5 věta třetí obchodního zákoníku (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 249/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, publikované pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.; dále přiměřeně srov. i další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1432/2005, a ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 746/2006).
Ostatní dovolatelem uplatněné námitky nenaplňují jím tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zvláště když Nejvyšším soudem nebyl v rozsudcích obou soudů nižších stupňů shledán takový extrémní rozpor skutkových zjištění s právním posouzením, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Obviněný M. V. ve zbytku svého dovolání argumentoval ryze skutkovými námitkami. Co se týče námitek směřujících proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, Nejvyšší soud odkazuje na znění ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle nějž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Přestože odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, co do použitých expresivních výrazů, není nejpřiléhavější a v některých směrech i přesahuje rozsah rozhodných skutečností týkajících se skutku vymezeného ve výroku napadených rozhodnutí (např. pokud jde o postavení akcionáře M.), po věcné stránce je ohledně rozhodných okolností posuzovaného skutku i použité právní kvalifikace správné. Jestliže se dovolatel domnívá, že soud se vyjadřoval nevhodným způsobem, pro posouzení dané věci tato námitka nemá podstatný význam, neboť soud tím jen dokládá další okolnosti, za kterých byl posuzovaný trestný čin, resp. přečin spáchán, a které mají z hlediska viny a trestu uloženého obviněnému M. V. jen zcela okrajový význam. Pro něj svědčí i skutečnost, že přestože se odvolací soud v dovolání vytýkaným způsobem vyjadřoval, nakonec ve prospěch obviněného s ohledem na okolnosti případu, zejména zjištěné průtahy, podmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému M. V. (stejně jako spoluobviněnému R. T., který se nedovolal) výrazně snížil (srov. §39 odst. 3 tr. zákoníku). Jen pro úplnost je třeba uvést, že obviněný M. V. nebyl odsouzen za to, že podle odvolacího soudu byl pan M. „pofidérním akcionářem“, ale za prodej nemovitosti pod odhadní cenou, čímž porušil svou zákonnou povinnost spravovat cizí majetek a způsobil tak značnou škodu, neboť nejednal s péčí řádného hospodáře.
Vzhledem k tomu, že jednání obviněného M. V. bylo ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, náležitě popsáno, a to včetně uvedení všech rozhodných skutkových okolností z hlediska použité právní kvalifikace, přičemž naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., resp. přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku bylo jak v odůvodnění nalézacího, tak i odvolacího soudu náležitě vysvětleno, nelze soudům nižších stupňů nic podstatného vytknout. Skutkové i právní závěry nalézacího soudu, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, proto v případě obviněného M. V. zcela jednoznačně a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 24 T 125/2006.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 61 To 196/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 24 T 125/2006, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných M. V. a R. T. podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenované obviněné uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.