ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1028.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1028/2011-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2009, sp. zn. 16 T 1/2008, byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodech I./1) až 70)] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „I. jako jediný statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o., přijal finanční prostředky z půjčky, objednával a odebíral níže specifikované zboží a služby, případně tak činili jeho zaměstnanci, případně další osoby, s jeho vědomím nebo jim to umožnil způsobem a formou výkonu funkce statutárního orgánu jeho osobou, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl již od 1. 11. 2003 vědom velmi špatné ekonomické situace obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o. a věděl tedy, že nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil“ [a takto jednal v případech konkrétně popsaných bodech 1) až 70) rozsudku] „přičemž celková škoda způsobená jednáním obžalovaného dosáhla výše 5.907.217,80 Kč“ . Dále [v bodě II./71)] byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., protože „II. jako osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodním jménem Jan Černý, 71) v době od 18. 7. 2005 do 25. 7. 2005 odebral na základě předchozí objednávky ze dne 18. 7. 2004 od společnosti V-S BATH, s.r.o., v prodejně v Č. B. sanitámí zboží (WC, umyvadla, sprchový kout, vana) v celkové hodnotě 25.188,- Kč, určené na stavbu bungalovu v J., kdy okamžité platbě za toto zboží se s nepravdivou výmluvou v prodejně vyhnul, přestože od investora stavby pro tento nákup obdržel předem hotovost ve výši 30.000,- Kč, a přes urgence poškozeného žádnou částku neuhradil, a tak aniž by měl v úmyslu za toto odebrané zboží zaplatit, způsobil uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 25.188,- Kč“.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10. 2007, sp. zn. 3 T 93/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 23 To 2/2008, byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti a provozování výdělečné činnosti na základě živnostenského zákona v trvání šesti let. Podle §35 odst. 2, věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 T 93/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 23 To 2/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škodě v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku určené částky, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli v rozsudku jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. KZV 42/2005, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž podle §229 odst. 3 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. KZV 42/2005, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byl spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, napadený rozsudek v jeho odsuzující části podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., s výjimkou bodu 71), v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným [v bodech I./1) až 70)] zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen „tr. zákoník“), neboť „jako jediný statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o., přijal finanční prostředky z půjčky, objednával a odebíral níže specifikované zboží a služby, případně tak činili jeho zaměstnanci, případně další osoby, s jeho vědomím nebo jim to umožnil způsobem a formou výkonu funkce statutárního orgánu jeho osobou, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl již od 1. 11. 2003 vědom velmi špatné ekonomické situace obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o. a věděl tedy, že nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil“ [a takto jednal v případech konkrétně popsaných bodech 1) až 70) rozsudku] „přičemž celková škoda způsobená jednáním obžalovaného dosáhla výše 5.907.217,80 Kč“ . Za tento zločin, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který ve výroku o vině v bodě 71) a na něj navazujícím výroku o náhradě škody, učiněném ve prospěch poškozeného V-S BATH, s.r.o., zůstal odvoláním nedotčen, a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 T 93/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 23 To 2/2008, obviněného podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti a provozování výdělečné činnosti na základě živnostenského zákona v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 T 93/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 23 To 2/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škodě v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vymezené částky, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. v rozsudku jmenované poškozené odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil přesvědčení, že přes současnou judikaturu se Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nemůže překlenout přes námitky proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, neboť daná skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů vybočují ze zákonných mezí. Namítl, že soudy prováděly pouze důkazy, kterými byl usvědčován a nezabývaly se důkazy svědčícími ve prospěch obhajoby, resp. že rozpory vzniklé v usvědčujících důkazech hodnotily jednoznačně v jeho neprospěch. Konkrétně soudům vytkl, že prakticky neprováděly žádné důkazy k podílu jeho syna J. Č. ml. na spáchané trestné činnosti a že (podle jeho mínění nesprávným) základem pro rozhodnutí o jeho vině byla ta skutečnost, že vedle jeho postavení společníka firmy byl jejím statutárním zástupcem. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že závěr soudu v tom smyslu, že konal s podvodným úmyslem, neboť od určitého data znal finanční situaci společnosti, neřeší, zda služby objednával a zda měl reálný přehled o tom, že objednávky na konkrétní stavby, které řídil jeho syn, pokryjí hrazené faktury za provedené práce.
Následně poukázal na jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu s tím, že nepopírá, že dluh existuje, avšak nesouhlasí se závěrem, že PALSTAV, s.r.o. neznala jeho finanční situaci, když materiál byl jeho společnosti poskytován, ačkoliv předchozí nebyl zaplacen. Podotkl, že se jednalo se o počáteční období nesolventnosti společnosti a zahrnutí tohoto skutku do trestného činu podvodu pouze kriminalizuje běžné obchodní vztahy. K bodu 2) rozsudku odvolacího soudu poznamenal, že celou stavbu administrativně i fakticky vedl jeho syn a že on (obviněný) detailně neznal rozpočet stavby, rozsah přijatých záloh a vyčerpaných finančních prostředků, takže v tomto směru se po subjektivní stránce nemohl dopouštět žádného podvodu. Dodal, že společnost E.ON energie a.s. při nedoplatcích na úhradě elektrické energie v rozpětí téměř 1 roku mohla reagovat odpojením elektrické energie či občanskoprávní žalobou, resp. že jde o částky, o nichž byl přesvědčen, že je bude schopen uhradit, pokud by dodavatel energie na úhradě trval. Podle jeho slov také Českobudějovické pozemní stavby spol. s r.o. [bod 4) rozsudku odvolacího soudu] musely znát finanční situaci jeho společnosti, přesto poskytovaly stavební stroje. I v tomto případě tedy nebyl veden úmyslem dluh nezaplatit, ale v daném období stále ještě spoléhal na to, že se mu podaří závazek uhradit. Argumentoval, že ani společnost OTHERM s.r.o. [bod 5) rozsudku odvolacího soudu] nemohla neznat finanční situaci jeho společnosti, přitom část pohledávky byla uhrazena a jedná se o vztah ryze obchodní.
Prohlásil, že nepodepsal smlouvu se společností TONSTAV - SERVICE s.r.o. [bod 6) napadeného rozsudku] na stavbu v H. ulici, stavbu neřídil a neměl informace o tom, že syn neuhradil či nevrátil lešení. Shledal, že je zde dovozována jeho objektivní odpovědnost jednatele, aniž by bylo prokázáno, že se dopustil podvodného jednání. Také společnost Euroker spol. s r. o. [bod 7) rozsudku odvolacího soudu] musela vědět, že jeho společnost má finanční potíže, protože své závazky nehradí a nic nebránilo tomu, aby obchodní vztah ukončila. Zdůraznil, že netajil svoji tíživou finanční situaci, jen možná nepřiměřeně spoléhal na to, že ji pomocí úvěru vyřeší, ale nepočínal si žádným způsobem podvodně. Dodal, že stejné argumenty volí i pokud se týče bodů 8) a 10) napadeného rozsudku. Podnikatel J. Š. [bod 9) rozsudku odvolacího soudu] potom poskytoval svoji práci na stavbě, která byla zcela v režii jeho syna. Dále poznamenal, že o dluhu ve vztahu k V. Š. [bod 12) rozsudku odvolacího soudu] ničeho neví. K bodu 13) napadeného rozsudku uvedl, že kontokorentní úvěr byl použit výlučně na provoz společnosti a že v době, kdy si úvěr vyřídil, věřil, že se společnost se svými závazky vypořádá. Byl ujišťován synem, že obdrží platby za rozestavěné stavby, ručil osobně, dluh je uhrazen a on neměl v úmyslu vůči poškozenému spáchat jakýkoliv podvod.
Ohledně bodu 14) rozsudku odvolacího soudu obviněný podotkl, že část dluhu společnosti SIKO koupelny a.s. zaplatil, což svědčí o tom, že možná nepřiměřeně, ale přesto spoléhal na to, že svým závazkům dostojí. K bodu 15) napadeného rozsudku konstatoval, že zboží odebral jeho syn bez předchozí konzultace odběru s jeho osobou. Ve vztahu k bodům 16), 17), 18) a 19) rozsudku odvolacího soudu uvedl, že se jednalo o akce, které řídil jeho syn, a že až do konečné fáze společnosti jím byl udržován v přesvědčení, že poté, co bude stavba v H. ulici řádně vyúčtována a proplacena, splní své závazky, když stejnými úvahami se řídil i ve vztahu k poškozenému J. H. a stavbě na L., kdy věřil, že konečné vyúčtování mu pomůže, aby převážnou část dluhů, o nichž věděl, řádně splatil.
Dále se ohradil proti tomu, aby jako podvodné bylo kvalifikováno jeho jednání uvedené pod bodem 35) napadeného rozsudku s tím, že veškerý materiál byl použit na stavbu řízenou jeho synem v H.ulici, přičemž byl přesvědčen o tom, že syn tyto závazky z ceny domu v H. ulici zaplatí. Když zjistil, že dluh je poměrně vysoký, činil vše pro to, aby si půjčil finanční prostředky a dluh zaplatil. Půjčku však nedostal. Dodal, že management poškozené společnosti musel vědět o tom, že na straně jeho společnosti existují finanční problémy, protože vystavené faktury nebyly hrazeny. Nic nebránilo ukončení spolupráce, přesto poškozená společnost zboží i nadále dodávala. Podle jeho názoru jde o ryze občanskoprávní vztah. Stran bodu 39) napadeného rozsudku dal ke zvážení, zda je prokázáno, že o odebrání zboží věděl a úmyslně je neuhradil. Podle jeho tvrzení šlo o obchod jeho syna. Pokud se týče bodu 47) rozsudku odvolacího soudu, prohlásil, že obchod nevedl s podvodným úmyslem a že zbývá doplatit částka 3.603,- Kč.
K bodu 50) napadeného rozsudku obviněný poznamenal, že se jednalo o výrobu zárubní, včetně montáže, pro soukromé potřeby jeho syna. On výrobu ani montáž neobjednal, pouze nese důsledky toho, že synem nezaplacená faktura byla vystavena na společnost. Také ČESKÝ TELECOM, a.s. [bod 53) rozsudku odvolacího soudu] věděl o jeho finanční situaci, když faktury nebyly hrazeny od srpna 2004 do února 2005. Nic nebránilo tomu, aby poškozený smluvní vztah ukončil a řešil jej jako vztah obchodní. Ohledně bodu 54) napadeného rozsudku argumentoval, že pásové mini rypadlo si objednal jeho syn a že jeho (obviněného) odpovědnost je dovozována pouze z faktu, že v uvedeném období byl statutárním zástupcem společnosti. Pokud jde o body 55 a 56) rozsudku odvolacího soudu, hájil se tím, že stavební akce v P. sjednal a řídil jeho syn prakticky proti jeho vůli. V bodě 57) napadeného rozsudku šlo o akci v H. ulici, kde se právem spoléhal na to, že syn, který uzavřel i smlouvu, má propočítáno, že po zaplacení díla, se se svými závazky vyrovná. Rozhodně nebyl veden úmyslem kohokoliv podvést. Rovněž zednické práce u poškozeného M. F. objednal jeho syn na akci H. ulice [bod 59) rozsudku soudu druhého stupně].
Ve vztahu k bodům 60) a 61) napadeného rozsudku poznamenal, že se jedná o akce sjednané, řízené a zásobované jeho synem. Nemůže, než domáhat se toho, aby soud z hlediska subjektivní stránky jeho jednání řešil, zda samotná skutečnost, že byl statutárním zástupcem společnosti, který podepisoval řadu listin, může nahradit závěr o tom, že byl veden ve vztahu k poškozeným podvodným úmyslem. Stran bodů 62) a 63) rozsudku odvolacího soudu uvedl, že se nechal prakticky podvést od investorů stavby J. a pro nedostatek úhrady nákladů spojených se stavbou se pak dostal do situace, kdy ani on sám nemohl dostát svým závazkům.
Body 64) a 65) napadeného rozsudku se podle něho též vztahují k akcím jeho syna, kde neměl jednak přehled o rozsahu akcí a toku finančních prostředků, ale ani důvod nevěřit synovi, že poté, kdy dostane zaplaceno za dílo, závazky vzniklé v průběhu stavby řádně zaplatí. Také bod 68) rozsudku soudu druhé instance je akcí jeho syna. V neposlední řadě, k bodu 69) napadeného rozsudku namítl, že poškozenému ničeho nedluží, neboť ten odvedl špatnou práci, jedná se tak o vztah občanskoprávní.
Následně obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se s těmito výhradami žádným způsobem nevypořádal. Konstatoval, že napadá subjektivní stránku předmětného trestného činu, neboť jestliže to nebyl on, kdo v převážné většině případů materiál a služby objednal, tak nemohl být veden úmyslem podvést. Podle svých slov se pouze snažil svojí osobou zaručit, že služby a materiál budou uhrazeny, a to ve vztahu k obchodním partnerům, ke kterým se vlastně podvodně nechoval ani jeho syn, neboť tito v průběhu obchodních vztahů dobře věděli, že jim jeho (obviněného) společnost dluží finanční prostředky, přesto poskytovali další služby a materiál. Zdůraznil, že dodatečné tvrzení, že kdyby věděli o stavu společnosti, neposkytli by materiál a služby, je v rozporu s jejich konáním. Shledal, že základem pro odsouzení je v podstatě ta skutečnost, že společnost pro předlužení skončila v konkurzu, bez rozlišení subjektivní odpovědnosti jeho osoby za výsledek činnosti společnosti, zejména v oblasti trestně právní.
Uzavřel, že z výše uvedených důvodů je přesvědčen o tom, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, jakož i rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2009, sp. zn. 16 T 1/2008, byl porušen zákon, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ze způsobu odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného je zcela zřejmé, že ji opírá o skutečnosti uváděné v rámci své permanentní, nicméně v předchozím řízení již vyvrácené obhajoby a že tak vychází z jiných skutkových zjištění, než jsou ta, ze kterých vyplývá právní závěr o jeho vině a tím i o zaviněném způsobu veškerého přisouzeného jednání. Je tedy evidentní, že obviněný tímto způsobem nemohl po stránce obsahové naplnit jím použitý důvod dovolání a že jeho dovolací argumentaci nelze podřadit ani pod zbývající důvody dovolání, uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. Lze mít důvodně za to, že obecné předpoklady obsahového přezkoumání jeho dovolání splněny nejsou za stavu, že je podložil skutkovými námitkami, resp. těmi, které mají v odlišné versi skutkového děje svůj podklad. Konstatovaná povaha odůvodnění dovolání není podle mínění státní zástupkyně ani taková, aby byla způsobilá naplnit podmínky dovolacího přezkumu na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přistoupit až při zřejmém nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení. Taková situace však v daném případě nenastala, když výsledky vyhodnocení provedeného dokazování ze strany nalézacího soudu, které mohly být plně akceptovány i na odvolací úrovni, jednoznačně potvrzovaly, že obviněný z titulu svého výlučného jednatelského postavení statutárního orgánu firmy JAN ČERNÝ & SYN, s.r.o nepověřil prostřednictvím notářsky ověřené písemné plné moci svého syna k jednání za společnost nad rámec stávajícího rozdělení kompetencí jednotlivých společníků. Uvedeným způsobem tedy nedošlo k založení širší odpovědnosti J.Č. ml., než té, která byla spojena se zajišťováním kompletního zásobování realizovaných staveb materiálem, včetně realizace kontaktů se subdodavatelskými společnostmi. Dále za stavu, že se J.Č. ml. při využití svého zákonného oprávnění ve smyslu §100 odst. 1 tr. ř. rozhodl nevypovídat a tím ani nepotvrdit další variantu obhajoby svého otce o ústní plné moci k jednání za společnost (§13 odst. 1 věta druhá obch. zák.) a samotný obviněný ve své výpovědi, a to v souladu s dalšími důkazy především svědecké povahy, dokonce připustil, že i v případech tzv. akcí jeho syna byl o existenci takových zakázek, včetně otázky jejich fakturace informován, pak odpovědnost za právní (srov. §16 obch. zák.), ale i faktické řízení a vedení jeho obchodní společnosti byla dovozena správně. Takový rozsah odpovědnosti obviněného za jednání jím zastupované obchodní společnosti navenek při odůvodnění svého rozhodnutí výstižně vyjádřil odvolací soud a jemu také odpovídá výše citovaná část popisu skutkového děje ve spojení s tou, ze které vyplývá, že „případně tak činily další osoby s jeho vědomím nebo jim to umožnil způsobem a formou výkonu funkce statutárního orgánu“. Proto lze na uvedeném podkladě plně odkázat na tomu odpovídající pasáže odůvodnění obou soudních rozhodnutí a v této souvislosti odmítnout důvodnost dokazováním vyvrácených námitek, plynoucích ze setrvalé obhajoby obviněného o snížení míry jeho trestní odpovědnosti o synův odpovědnostní podíl. Jde o případy uvedené pod body 1) - 2), 6), 8) - 10), 13), 15), 16) - 19), 35), 39), 50), 54) - 57), 59) - 61), 64) - 65) a 68) výroku o vině, kdy poukázal na to, že jim odpovídající obchodní záležitost proběhla při administrativním i faktickém řízení jeho syna J.Č. ml., že příslušnou obchodní smlouvu nepodepsal on, ale jeho syn, kdy disponoval podpisovým právem, a tedy byl na uvedeném podkladě garantem plnění takto přijatých platebních závazků. Nelze mu také s ohledem na výše konstatované výsledky dokazování přisvědčit, pokud dále napadá subjektivní stránku trestného činu podvodu s tím, že to nebyl on, který v převážné většině objednával materiál a služby.
Státní zástupkyně zdůraznila, že ve shora charakterizovaném rámci svého odpovědnostního vztahu za jednání v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti byl obviněný podle další části popisu skutkové věty výroku o vině a v návaznosti na výsledky provedeného dokazování uznán vinným, že „si byl již od 1. 11. 2003 vědom velmi špatné ekonomické situace obchodní společnosti JAN ČERNÝ A SYN, s.r.o. a věděl tedy že nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil“ . V opozici s takto opatřenými skutkovými zjištěními, rozhodnými pro přijetí právního závěru o jeho zavinění, se pak nachází jeho námitka, že nemohl být veden podvodným úmyslem, když naopak on to byl, který se snažil svojí osobou zaručit, že služby a materiál budou zaplaceny. Ve vztahu ke způsobilosti takové námitky stát se předmětem dovolacího přezkumu, lze plně odkázat na jeho výše zdůrazněná a ustálenou soudní praxí zavedená pravidla.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že pokud obviněný namítl, že finanční situace jeho obchodní společnosti byla jejím obchodním partnerům známa, lze usuzovat, že v tomto případě již kvalifikovaně namítl, že dodavatelské obchodní společnosti za uvedené situace ani nemohl uvést v omyl. Zjevná neopodstatněnost takové námitky však podle ní plyne z těch přisouzených okolností, kdy své obchodní partnery buď on v postavení jediného statutárního orgánu nebo další osoby, kterým jednání za obchodní společnost umožnil právě výkonem svého jednatelského oprávnění, podpisem příslušných obchodních kontraktů v opozici se skutečnými finančními možnostmi jím vedené obchodní společnosti ujistil, resp. nechal ujistit v příslibu reálného plnění takto přijatých finančních závazků. Jestliže ve vztahu k bodu 69) výroku o vině obviněný argumentoval, že poškozenému pro jeho špatnou práci ničeho nedluží, když tato záležitost mezi nimi nebyla řádně vypořádána, pak lze jen poznamenat, že z hlediska možné námitky chybějícího škodlivého následku již neuvedl, zda a jaké případné právní kroky učinil ke zpochybnění svého závazku vůči poškozenému.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části (převážně) právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že podstatná část obchodních případů byla administrativně i fakticky řízena jeho synem, že nepříznivá finanční situace obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o. byla poškozeným obchodním partnerům známa, resp. ve vztahu k bodu 69) výroku o vině, že poškozenému pro jeho špatně odvedenou práci ničeho nedluží). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také de facto zčásti namítl absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Se zřetelem k tomu, že se v dané věci soudy nižších stupňů náležitě a přesvědčivě vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi a své závěry patřičně vyložily ve svých rozhodnutích, je možné na tato rozhodnutí plně odkázat. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné krátce uvést následující skutečnosti.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
Ve stručnosti lze (jak ostatně učinil zvláště odvolací soud) připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel :
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska je namístě připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněný : „ jako jediný statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o. … přijal finanční prostředky z půjčky, objednával a odebíral níže specifikované zboží a služby, případně tak činili jeho zaměstnanci, případně další osoby, s jeho vědomím nebo jim to umožnil způsobem a formou výkonu funkce statutárního orgánu jeho osobou, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl již od 1. 11. 2003 vědom velmi špatné ekonomické situace obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o. a věděl tedy, že nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil … přičemž celková škoda způsobená jednáním obžalovaného dosáhla výše 5.907.217,80 Kč“ .
Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně velmi podrobně odůvodnil skutková zjištění v komprimované podobě vyjádřená ve výroku, přičemž mj. výslovně zdůraznil : „...po celou dobu výkonu funkce jednatele v obchodní společnosti JAN ČERNÝ & SYN, kde byl obžalovaný statutárním orgánem této obchodní společnosti, byla veškerá stěžejní rozhodovací činnost společnosti soustředěna do jeho osoby, a byl tak zodpovědný za právní, ale i faktické řízení a vedení této obchodní společnosti.“
Dále soud prvního stupně zdůraznil své zjištění, že : „nejen na počátku spolupráce se společností JAN ČERNÝ & SYN, ale ani v jejím průběhu při jednotlivých odběrech (především v případě dodávání zboží a služeb) nebyl nikdo z oprávněných osob jednajících za dodavatele, obžalovaným J. Č., případně z jeho pověření jinou osobou, za společnost JAN ČERNÝ & SYN, informován o konkrétní finanční situaci společnosti JAN ČERNÝ & SYN, z níž by bylo zřejmé, že při dodání zboží a služeb, potažmo čerpání finančních prostředků, nemusí dostát svému závazku v podobě úhrady k datu (případně po datu) splatnosti. Žádnému z dodavatelů nebyla tato informace známa, a proto zboží a služby bez obav, z hlediska jejich úhrady na fakturu dodali.“
Soud druhého stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poznamenal, že : „…obžalovaný v rozhodné době jako jednatel společnosti Jan Černý a syn uváděl dodavatele v omyl, neboť při jednotlivých odběrech předstíral svůj záměr uhradit fakturu, případně další závazky řádně a včas, který ovšem nebyl v souladu se skutečným stavem věci, ačkoliv nebyl schopen závazky splnit, a to s ohledem na finanční situaci společnosti, kterou znal; zároveň zamlčel jednotlivým dodavatelům podstatné skutečnosti spočívající právě v nepříznivé finanční situaci společnosti. Jestliže obžalovaný již v době uzavírání smluv jednal v úmyslu závazkům z nich pro něj (společnosti) plynoucím nedostát, a to prokázáno bylo, event. jestliže tak z jeho pověření jednaly osoby jiné (včetně syna) v době, kdy byl řádně seznámen s velmi nepříznivou finanční situací společnosti (o tom pochybnosti nevyvstávají - viz např. znalecký posudek Ing. Ziby a výpověď svědkyně J. P., účetní společnosti), postrádá stěžejní námitka opodstatnění.“
Z těchto zjištění zřetelně plyne zjevná neopodstatněnost námitky obviněného, že obchodní partnery (v dovolání uvedené) svým jednáním fakticky ani nemohl uvést v omyl (námitka absence objektivní stránky daného trestného činu). Je třeba zdůraznit, že to plyne z těch skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných, podle nichž obviněný, buď osobně (v postavení statutárního orgánu jmenované obchodní společnosti) nebo v zastoupení jím zmocněnou osobou, ve vztahu k obchodním partnerům společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o jednak předstíral záměr uhradit závazky této obchodní společnosti vůči nim řádně a včas, jednak jim zamlčel podstatnou skutečnost spočívající ve velmi nepříznivé ekonomické situaci společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o, v důsledku níž tato nebude schopna ve lhůtě splatnosti ani později sjednaným závazkům dostát. Lze si jen stěží představit, že by obchodní partneři společnosti JAN ČERNÝ & SYN s.r.o., co by podnikatelé, tedy subjekty provozující činnost primárně za účelem zisku, této společnosti poskytli finanční prostředky, zboží či služby s tím, že se jim za tyto nedostane adekvátní majetkové protihodnoty.
Nejvyšší soud současně konstatuje, že z uvedených skutkových zjištění soudy nižších stupňů nezávadně dovodily též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný podvodně jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a zamlčí podstatné skutečnosti. Úmyslné zavinění přitom zahrnuje též způsobení škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku [pro úplnost lze dodat, že pokud jde o zavinění stran této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačuje se zřetelem k ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost].
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních, resp. obchodních vztahů mezi obchodní společností řízenou obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek, popsaný v bodech 1) až 70) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý