ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.11.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 11/2011 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovoláních, která podali obvinění D. Š. , a J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 26/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 13/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 40 T 13/2009, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „D. Š. v blíže nezjištěných dnech od roku 1997 nejméně do poloviny roku 2000 v rodinném domě v obci K., okres B., který obýval s rodiči a sourozenci, v úmyslu dosáhnout svého pohlavního uspokojení, opakovaně pohlavně zneužíval svoji polorodou sestru, nezletilou H. Š., tak, že:
- nejméně jedenkrát týdně zpravidla ve večerních hodinách ve společném dětském pokoji svlékal poškozenou, hladil ji na přirození, třel svůj pohlavní úd o její genitálie, a to především vsedě, kdy poškozená k němu seděla čelem s roztaženýma nohama, nebo ležela s roztaženýma nohama na jeho posteli a obžalovaný ležel na ní, přičemž před samotnou ejakulací pohlavní úd přiložil k její pochvě a také v průběhu dnů, kdy byl s poškozenou o samotě např. ve sklepě, na půdě, v kuchyni a rovněž společném dětském pokoji rodinného domu v různých polohách poté, co se na jeho žádost poškozená sama svlékla, nebo poté, co ji svlékl sám, opakovaně třel svůj pohlavní úd o její genitálie, v četných případech požadoval po poškozené, aby mu sála pohlavní úd, což tato opakovaně učinila; obžalovaný rovněž opakovaně dával poškozené svůj jazyk do pochvy a v jednom případě jí dal na okraj pochvy lentilku, kterou následně slíznul;
- v blíže neurčený den v letních měsících roku 1999, kdy jako starší bratr měl dozor nad poškozenou a dalším sourozencem se svými dvěma kamarády D. S., a A.S., odvedl poškozenou ke stohu slámy za bývalým JZD v K., okres B., kde ji přinutil, aby se svlékla a postupně si sám i přes odpor poškozené třel svůj pohlavní úd o její genitálie, což učinili také D. S. a A. S.
a takto činil obžalovaný D. Š. přesto, že jako starší bratr měl na poškozenou, jejíž věk znal, dohlížet, přičemž poškozená jej respektovala a vnímala jako osobu vykonávající nad ní dohled, v důsledku tohoto jednání obžalovaného D. Š. propukla u poškozené H. Š., posttraumatická stresová porucha, která trvá až dosud, kdy se poškozené opakovaně vracejí vzpomínky na traumatické události, trpí bolestmi hlavy, alergií psychosomatického původu, gastroenterologickými potížemi, má problémy při sociálním začlenění do společenského kolektivu a navazování partnerského vztahu“ . Za tento trestný čin byl obviněný D. Š. odsouzen podle §242 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. Š. uložena povinnost zaplatit poškozené H. S., roz. Š. částku 50.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný J.Š. byl citovaným rozsudkem uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „J. Š. v době od roku 2002 do listopadu 2007 opakovaně pohlavně zneužíval svoji dceru, nezletilou H. Š., a to tak, že:
- v jednom případě v blíže neurčený den v letních měsících roku 2002 mezi obcemi V. N. a N., v osadě zvané B., v objektu firmy N. s o. – J. M., kde byl v té době zaměstnán jako řidič, poté co se vrátil z pracovní cesty, kam s sebou vzal i poškozenou, požadoval, aby poškozená šla s ním do sprchy, když s tím nesouhlasila, tak jí svlékl tričko, ostatní oblečení si následně svlékla sama a následovala otce do sprchy, poté si tento zcela obnažený sedl na židli a požadoval po poškozené, aby mu sedla obkročmo na klín čelem k němu, což tato odmítala, proto ji uchopil za ruku, přitáhnul ji k sobě a takto ji přinutil, aby si mu na klín sedla, snažil se ji líbat a přimět ji k tomu, aby se mu podívala na jeho přirození, což poškozená odmítla,
- opakovaně nejméně v deseti případech v místě společného bydliště, rodinném domě v obci K., okres B., sahal poškozené na prsa a na přirození, a to pod oblečení na holé tělo s tím, že musí kontrolovat, jak se tato vyvíjí, kdy takto činil i přes její slovní odpor,
- v listopadu 2007 v motorovém vozidle při cestě z Nemocnice B., kde byla poškozená hospitalizována, do místa trvalého bydliště, sáhl této na prsa přes oblečení s tím, že musí zkontrolovat, jestli má podprsenku,
a takto činil přesto, že jako otec nezletilé H.Š., jejíž věk znal, měl na poškozenou dohlížet, vychovat ji způsobem života, který by nebyl v rozporu s morálkou, když poškozená ho respektovala, a přestože věděl, že v minulosti poškozenou pohlavně zneužíval její polorodý bratr - obžalovaný D.Š. v důsledku čehož poškozená trpí zdravotními problémy, a tak došlo u poškozené H. Š. k prohloubení posttraumatické stresové poruchy, kterou utrpěla v důsledku jednání obžalovaného D.Š.“ . Za tyto trestné činy byl obviněný J. Š. odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali obvinění D. Š. a J.Š. a dále též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 26/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněného D. Š. ve výroku o trestu a náhradě škody ve vztahu k tomuto obviněnému a z podnětu odvolání státního zástupce ve všech výrocích ve vztahu k obviněnému J.Š. Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušených částech napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného D. Š. při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §242 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. Š. pak uznal vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť „v době od roku 2002 do listopadu 2007 opakovaně pohlavně zneužíval svoji dceru, nezletilou H. Š., a to tak, že:
- v jednom případě v blíže neurčený den v letních měsících roku 2002 mezi obcemi V. N. a N., v osadě zvané B., v objektu firmy N. s o.- J. M., kde byl v té době zaměstnán jako řidič, poté, co se vrátil z pracovní cesty, kam s sebou vzal i poškozenou, požadoval, aby poškozená šla s ním do sprchy, když s tím nesouhlasila, tak jí svlékl tričko, ostatní oblečení si následně svlékla sama a následovala otce do sprchy, poté si tento zcela obnažený sedl na židli a požadoval po poškozené, aby mu sedla obkročmo na klín čelem k němu, což tato odmítala, proto ji uchopil za ruku, přitáhnul ji k sobě a takto ji přinutil, aby si mu na klín sedla, snažil se ji líbat a přimět ji k tomu, aby se mu podívala na jeho přirození, což poškozená odmítla,
- opakovaně, nejméně v deseti případech, v místě společného bydliště, rodinném domě v obci K., okres B., sahal poškozené na prsa a na přirození, a to pod oblečení na holé tělo s tím, že musí kontrolovat, jak se tato vyvíjí, kdy takto činil i přes její slovní odpor,
- v listopadu 2007 v motorovém vozidle při cestě z Nemocnice B., kde byla poškozená hospitalizována, do místa trvalého bydliště, sáhl této na prsa přes oblečení s tím, že musí zkontrolovat, jestli má podprsenku,
a takto činil přesto, že jako otec nezletilé H. Š., jejíž věk znal, měl na poškozenou dohlížet, vychovat ji způsobem života, který by nebyl v rozporu s morálkou, když poškozená ho respektovala a pro případ, že ji výše uvedeným způsobem vydá v nebezpečí zpustnutí, byl s tímto následkem srozuměn, že věděl, že v minulosti poškozenou pohlavně zneužíval její polorodý bratr - obžalovaný D.Š., že věděl, že svým jednáním může poškozené způsobit závažné psychické onemocnění a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, a v důsledku i tohoto jednání propukla u poškozené H. Š., věděl, že svým jednáním může poškozené způsobit závažné psychické onemocnění a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, posttraumatická stresová porucha, která trvá až dosud, kdy se poškozené opakovaně vracejí vzpomínky na traumatické události, trpí bolestmi hlavy, alergií psychosomatického původu, gastroenterologickými potížemi, má problémy při sociálním začlenění do společenského kolektivu a navazování partnerského vztahu“ . Za to obviněného J. Š. odsoudil podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným D. Š. a J. Š. uložil povinnost zaplatit společně a rozdílně poškozené H. S., roz. Š. na náhradě škody částku 50.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. Š. zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali k obvinění D. Š. a J.Š. dovolání, přičemž obviněný D.Š. svůj mimořádný opravný prostředek výslovně směřoval též proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně. Obviněný D. Š. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), l ) tr. ř. a obviněný J. Š. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný D.Š. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že od počátku tvrdil, že mu v rozhodné době nebylo 18 let, ale že šlo o dobu mezi jeho 16 až 17 rokem života (viz psychiatrický znalecký posudek a jeho výpověď u hlavního líčení). Výpověď poškozené v tomto ohledu shledal rozpornou. Namítl, že již v přípravném řízení zpočátku tvrdila, že se měl trestné činnosti dopouštět do roku 2002, což se ukázalo jako zcela nevěrohodné, protože v této době již dlouho u rodičů nebydlel. Následně poškozená při hlavním líčení konaném dne 9. 2. 2010 nepravdivě vypověděla, že zneužívání trvalo až do jeho odchodu z domu, když poté, co jí byl přečten protokol o výslechu u Policie ČR, však uvedla, že zneužívání skončilo několik měsíců před jeho odchodem z domu a že přesnou dobu není schopna určit. Zdůraznil, že tato skutečnost má z hlediska jeho trestní odpovědnosti zcela zásadní význam, neboť je narozen dne 18. 5. 1981 a zletilosti dosáhl 18. 5. 1999 a kdyby byl skutkový děj hodnocen podle zásady in dubio pro reo nebo kdyby byla v tomto ohledu poškozená dovyslechnuta, jak navrhoval u odvolacího soudu, tak by muselo být trestní stíhání pro promlčení zastaveno. Dále odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítl, že bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z těchto důvodů obviněný D. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí. Zároveň soud prvního stupně požádal o odložení nebo přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
Obviněný J.Š. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje především v nesprávném posouzení podmínek své trestní odpovědnosti a také v nesprávné hmotně právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu. Odvolacímu soudu vytkl závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu, zejména příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním jeho osoby a následkem v podobě újmy na zdraví poškozené. Prohlásil, že shora popsanými vadami bylo do značné míry zatíženo již rozhodnutí soudu nalézacího a že soud druhé instance namísto, aby nedostatky odstranil, jeho odvolání pouze povšechně označil za nedůvodné. Vyjádřil nesouhlas s tím, že odvolací soud z opětovného výslechu znalkyně MUDr. Libuše Štefánkové dovodil, že svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání a takovýto závěr shledal v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Rovněž poznamenal, že soudní znalkyně se opakovaně vyjadřovala k otázkám skutkovým, což je nepřípustné a neodpovídající její procesní pozici, resp. akcentoval, že tato při svém opětovném výslechu jednoznačně potvrdila, že za následkem v podobě zdravotních obtíží poškozené stojí celý komplex příčin, a není tedy možné určit, že by tento následek způsobil právě on svým jednáním či že by bez jeho jednání tento následek nenastal takovým způsobem, jakým nastal. Přitom vyjádřil přesvědčení, že v daném případě, s ohledem na jednání obviněného D.Š., by následek v podobě poškození zdraví nastal bez ohledu na jeho (obviněného J. Š.) jednání. K tomu ještě podotkl, že sama poškozená počátek svých psychosomatických obtíží datuje do 4. třídy základní školy, tzn. ještě předtím, než mělo dojít k čemukoliv z jeho strany. Uzavřel, že v případě absence příčinné souvislosti nelze dovozovat trestní odpovědnost tak, jak nesprávně učinily soudy obou stupňů ve vztahu k jeho osobě.
Dále brojil proti tomu, že odvolací soud kvalifikoval jeho jednání jako úmyslné ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání. V této souvislosti uvedl, že nemohl vědět, že se příčinný vztah může takto rozvinout, a proto u něho úmyslné zavinění není dáno. Připomněl rovněž, že podle závěru odvolacího soudu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání jednal ve formě nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák. K tomu uvedl, že trestný čin pohlavního zneužívání je dolózním trestným činem, k jehož trestnosti je nutno zavinění úmyslné, a proto rozhodně nejméně ve vztahu k této kvalifikované skutkové podstatě nejsou splněny podmínky jeho trestní odpovědnosti.
Posléze namítl, že z jeho strany nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. Prohlásil, že pokud se dopustil vůči dceři nevhodného jednání, stalo se tak v jednom případě, způsobem jím popsaným a nešlo o jednání motivované sexuálně. Dodal, že ani jednání popsané ve výroku o vině napadeného rozsudku není podle ustálené judikatury způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže (viz např. rozhodnutí č. 47/1992 Sb. rozh. tr., podle něhož jednání obviněného záležející v tom, že násilím přinutí dvanáctiletou poškozenou, aby trpěla jeho sexuální chování a sama je opětovala a fyzicky a psychicky ji přitom týrá, nelze považovat za svádění k nemravnému životu ve smyslu ustanovení o ohrožování mravní výchovy mládeže).
V neposlední řadě obviněný J.Š. argumentoval, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny veškeré důkazy, z nichž bylo možno náležitě zjistit průběh skutkového děje. Nebyl tedy zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Seznal, že bylo na místě především objasnit veškeré skutečnosti vztahující se k osobě a osobnosti poškozené s dopadem na hodnocení její věrohodnosti a dále doplnit dokazování o výslechy svědků, kteří znají chování poškozené v každodenním životě. Zásadním důkazním návrhem byl podle něho výslech svědka J.Š. ml., který žil s rodinou Š. prakticky po celé inkriminované období ve společné domácnosti. Tento důkaz způsobilý potvrdit jeho obhajobu, však soud druhé instance bez patřičného odůvodnění odmítl provést. Takový postup označil za zásah do svých procesních i ústavně garantovaných práv.
V závěru svého dovolání uvedl, že i při nesprávném hmotně právním posouzení soudem odvolacím považuje uložený trest odnětí svobody za zjevně nepřiměřený a nepřiměřeně přísný. Podle jeho slov soud při ukládání trestu náležitě nepřihlédl ani k trestněprávní zachovalosti jeho osoby. Vyjádřil přesvědčení o podstatném narušení vzájemného poměru mezi trestní represí a prevencí. Podotkl, že trestní zákon vychází ze zásady pomocné úlohy trestní represe, což z hlediska účelu trestu znamená, že k jeho dosažení má vést jen nezbytná míra trestní represe, jež je nutná s ohledem na společenskou nebezpečnost spáchaného trestného činu a hodnocení jeho pachatele a která ještě povede ke splnění účelu trestu. S ohledem na všechny okolnosti i s přihlédnutím k jeho dlouhodobě zhoršenému zdravotnímu stavu dospěl k závěru, že na něj není třeba výchovně působit trestem nepodmíněným.
Z důvodů výše uvedených obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §256k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, aby byl obžaloby zproštěn, resp. aby mu případně byl při upravené právní kvalifikaci (viz výše) uložen mírnější trest s podmíněným odkladem, a to eventuálně i při současné aplikaci ustanovení trestního zákona upravujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody, eventuálně aby Nejvyšší soud v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadeného rozhodnutí ve výrocích, resp. jejich částech, které jsou tímto dovoláním dotčeny, sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým ho obžaloby zprostí, či mu při upravené právní kvalifikaci (viz výše) a případně též aplikaci ustanovení trestního zákona upravujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody uloží mírnější trest s podmíněným odkladem. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky obviněného D. Š. vznášené v rámci dovolání ve vztahu k jeho věku v době činu byly traktovány jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Podle jeho názoru se soudy s těmito námitkami náležitě vyrovnaly a své závěry srozumitelně a logicky vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, takže k jejich argumentaci není třeba nic dalšího dodávat. Podotkl, že jestliže stejné výhrady jako v odvolání nyní obviněný vznáší znovu v rámci dovolání, pak zjevně nedocenil zvláštní povahu tohoto mimořádného opravného prostředku, jenž je svou povahou značně formalizovaný, a naprosto jej nelze zaměňovat za nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či za možnost, jak by obviněný mohl dosáhnout opakovaného přezkoumání rozhodnutí na podkladě stále týchž výhrad. Pokud odvolací soud řádně provede přezkumné řízení (jak se stalo i v tomto případě), není Nejvyšší soud jako soud dovolací povinen napadené rozhodnutí znovu přezkoumávat na základě identických námitek, které obviněný vznáší pouze proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Navíc podstata jeho tvrzení vychází z odchylného posouzení důkazů, než z jakého ve svých závěrech vycházely oba soudy, přičemž vymezení doby, kdy byl spáchán trestný čin, je otázkou ryze skutkovou, nikoli otázkou právní. Od časového vymezení skutku se teprve odvíjí právní posouzení trestní odpovědnosti pachatele v závislosti na jeho věku ve smyslu §11 tr. zák., resp. §1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a také otázky běhu promlčecích lhůt. Uzavřel, že své právní vývody o promlčení trestního stíhání však obviněný staví na odlišných skutkových východiscích, než jaká jsou zakotvena ve skutkové větě výroku o vině, a proto nelze jeho dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. označit za důvodné.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněný D. Š. očividně nerozlišuje mezi oběma alternativami dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a vůbec nespecifikuje procesní podmínky, které neměly být při rozhodování odvolacího soudu splněny. Následně jako podstatné zdůraznil, že v případě tohoto obviněného nebyla splněna podmínka, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , proto dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. úspěšně podat nemůže.
Ve vztahu k dovolání obviněného J. Š. státní zástupce předeslal, že petit dovolání je vadný, pokud se po dovolacím soudu požaduje, aby soudu druhého stupně direktivně stanovil, jakým způsobem má věc meritorně rozhodnout, neboť Nejvyššímu soudu samozřejmě podobné oprávnění nepřísluší. Následně shledal, že otázkami uváděnými v dovolání obviněného J. Š. se oba soudy náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi také řádně vyrovnaly. Týká se to jak příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem v podobě újmy na duševním zdraví jeho zneužívané dcery, tak i subjektivní stránky jím páchané trestné činnosti. Oba soudy se k těmto problémům vyslovily jednoznačně a kategoricky, jejich závěry odpovídají výsledkům dokazování a není důvodu je zpochybňovat. Podle něho nelze přehlédnout, že protiprávní jednání obou obviněných vůči nezletilé poškozené bylo nepochybně hlavní příčinou neutěšeného psychického stavu, v němž dospívala, a hlavním zdrojem dalších odvozených elementů, které stav poškozené ovlivňovaly (např. rozšiřování skandálních informací o poškozené v bydlišti a ve škole). Je zcela evidentní, že nebýt kriminálního jednání obou obviněných, nemohla by se poškozená dostat do takových psychických problémů, jaké u ní byly znalecky diagnostikovány. Škodlivosti a nezákonnosti svého chování si obviněný jako otec poškozené musel nepochybně být vědom, zejména když neměl pochybnosti o jejím nízkém věku a bylo mu známo i to, že před ním ji pohlavně zneužíval druhý obviněný jako její polorodý bratr. Tyto závěry soudů nevykazují žádný extrémní nesoulad s výsledkem dokazování, jak tvrdí obviněný J. Š., naopak jsou s informacemi vyplynuvšími z provedených důkazů v naprostém souladu.
Pokud jde o povahu dalších vznášených námitek, státní zástupce uvedl, že podstatě deklarovaných dovolacích důvodů nevyhovuje tvrzení, že odvolací soud neprovedl výslech dalšího syna J. Š. ml. Nejedná se totiž o výhradu, jež by se týkala aplikace norem hmotného práva, nýbrž jde o námitku skutkové povahy, neboť se týká procesu a výsledků dokazování. Pokud obviněný brojí proti uloženému trestu, ani tato námitka v podobě jím uplatněné nenachází odraz v žádném z dovolacích důvodů.
Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněných D. Š. a J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 26/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že shora předestřená dovolací argumentace obviněného D. Š., ústící v závěr, že jeho trestní stíhání mělo být jako promlčené zastaveno, vychází z jeho přesvědčení, že v době vytýkaného jednání mu ještě nebylo osmnáct let. Jinými slovy, obviněný oproti závěrům soudů nižších stupňů posouvá předmětný skutek na časové ose dále do minulosti. Taková argumentace směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění (soudům v prvé řadě vytýká vadná skutková zjištění), když teprve v návaznosti na tyto skutkové (procesní) výhrady obviněný D.Š. uzavírá, že jeho trestní stíhání bylo ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné. Za situace, kdy námitky obviněného D. Š. stran nepřípustnosti jeho trestního stíhání odhlíží od skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných a též se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným níže v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze argumentaci obviněného D. Š. považovat za relevantní a nelze ji podřadit pod důvody dovolání podle §265b tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 318/2009, jehož závěry akceptoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1804/09).
Obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že podle §67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je konkrétně uvedena v písm. a) až d) citovaného zákonného ustanovení. V posuzované trestní věci, v níž byl čin obviněného D. Š. kvalifikován jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., u něhož trestní zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody až na dvanáct let, je podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. promlčecí doba stanovena na dvanáct let.
Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v §67 odst. 2 až 4 tr. zák. Podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle odst. 4 ustanovení §67 tr. zák. pak platí, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Zmínit lze též §89 odst. 15 tr. zák., podle něhož kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla na počítání promlčecí doby to (obecně) znamená, že (promlčecí doba) počíná běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek.
Trestní zákon v citovaných ustanoveních (ale ani v žádných dalších) výslovně neuvádí, od kterého okamžiku začíná plynout promlčecí doba, resp. co je tou (konkrétní) událostí, která počátek jejího běhu určuje. Trestně právní teorie i soudní praxe však vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tj. obvykle od jeho dokonání, jímž se rozumí naplnění všech zákonných znaků toho kterého trestného činu, a to případně i postupnými kroky završenými způsobeným následkem. U trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných, u nichž se dokonání časově nekryje s dokončením trestného činu, pak začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku, kdy byl takový trestný čin dokončen. Při pokračování v trestném činu je trestný čin dokončen v okamžiku, kdy byl proveden poslední útok (dílčí akt).
V návaznosti na výše vyložená teoretická východiska je třeba uzavřít, že pokud jednání obviněného D. Š. jako pachatele (pokračujícího) trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. bylo ukončeno (dokončeno) až v polovině roku 2000, začala mu teprve od tohoto okamžiku běžet dvanáctiletá promlčecí lhůta. Proto za situace, kdy obviněný D. Š. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 26. 6. 2008 (viz dodejka na č. l . 3 spisu), tedy před uplynutím této promlčecí lhůty, nemohlo u něj dojít k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného J. Š. směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Jmenovaný obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné a chybně provedené důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Do značné míry právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad činí závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přitom výlučně z těchto argumentů procesní povahy vyvozuje absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a těžkou újmou na zdraví poškozené jako znaku objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Naznačenou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným J. Š. ve skutečnosti spatřována též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný J. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval i z tvrzeného neúplného a chybně provedeného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný J. Š., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl soud druhého stupně, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný J. Š. ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného J. Š. směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný J. Š. však také brojil vůči závěru o kvalifikaci jeho jednání jako úmyslného ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání, a dále namítl, že trestný čin pohlavního zneužívání je dolózním trestným činem, a proto nejméně v relaci ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto deliktu nejsou splněny podmínky jeho trestní odpovědnosti, pokud podle odvolacího soudu ve vztahu k této kvalifikované skutkové podstatě jednal nedbalostně. V neposlední řadě prohlásil s odkazem na rozhodnutí č. 47/1992 Sb. rozh. tr., že popsaný skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže (pro nenaplnění pojmu svádění k nemravnému životu). Takové námitky lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však seznal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li čin takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu ve vztahu k základní skutkové podstatě vyžadováno úmyslné zavinění (totéž platí ve vztahu k odst. 2 §242 tr. zák., jelikož zneužití závislosti je z povahy věci vždy úmyslné). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 47-52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je pak třeba vycházet z ustanovení §6 tr. zák., podle něhož k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 3 tr. zák. tedy postačí nedbalostní zavinění (těžší následek zde může být spáchán i z nedbalosti).
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.].
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku posoudil mj. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného J. Š. ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. i ke kvalifikované skutkové podstatě podle §242 odst. 2 tr. zák., a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný s plným vědomím všech rozhodných skutečností (zahrnujících nejen věk poškozené, ale i to, že poškozená byla svěřena jeho dozoru a byla na něm závislá) jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (konal vědomě, cíleně a záměrně) právě proto, aby poškozenou, osobu mladší patnácti let, s využitím výše naznačených okolností jiným způsobem pohlavně zneužil. Obviněný J. Š. tedy věděl, že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákonem a jeho porušení chtěl způsobit.
Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu – stran okolnosti uvedené v odst. 3 §242 tr. zák. (způsobení těžké újmy na zdraví) – pak odvolací soud u obviněného J. Š. správně dovodil, že tento jednal ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. Jak výslovně vyjádřil již ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, obviněný J.Š. věděl, že svým jednáním může poškozené způsobit závažné psychické onemocnění a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane.
Není přitom žádných pochyb o tom, že újma na zdraví, kterou poškozená utrpěla, je těžkou újmou na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je totiž třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost lze dále stran otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného J. Š. a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozené připomenout, že odvolací soud v návaznosti na opětovný výslech znalkyně MUDr. Libuše Štefánkové (jež mj. konstatovala, že dopad jednání obviněných D.Š. a J.Š. nelze oddělit, popř. že k posttraumatické stresové poruše poškozené vedl celý komplex příčin) upřesnil skutková zjištění soudu první instance a zcela jednoznačně a logicky uzavřel, že též obviněný J. Š. svým jednání u poškozené vyvolal vznik (a další prohloubení) posttraumatické stresové poruchy, která trvá až dosud, kdy se poškozené opakovaně vracejí vzpomínky na traumatické události, trpí bolestmi hlavy, alergií psychosomatického původu, gastroeterologickými potížemi, má problémy při sociálním začlenění do společenského kolektivu a navazování partnerského vztahu.
Ze skutkových závěrů odvolacího soudu je evidentní, že nebýt kriminálního jednání jak obviněného D. Š., tak obviněného J. Š., nemohla by se poškozená dostat do takových psychických problémů, jaké u ní byly znalecky diagnostikovány. V posuzované trestní věci tedy není sporu o tom, že dlouholeté pohlavní zneužívání poškozené oběma obviněnými je ve svém celku tou hlavní příčinou do dnešní doby přetrvávajících psychických obtíží poškozené a že právě od něho se odvíjejí i další životní strasti, s nimiž se poškozená musela a musí potýkat.
S ohledem na všechny tyto okolnosti je proto třeba následek (účinek) v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené přičítat rovněž k tíži obviněného J. Š.
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu.
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 46/1968 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj. Zahálčivým životem je míněn parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti, nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí. Zpravidla zahálčivý život úzce souvisí s nemravným životem, který je širším pojmem. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky, zahrnují se sem různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu je nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje (k tomu viz např. rozhodnutí publikované pod č. 65/1999 Sb. rozh. tr.). Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Závažné porušení povinnosti pečovat o osobu mladší než osmnáct let je třeba spatřovat v porušení povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti nebo jiné obdobné zodpovědnosti za výchovu osoby mladší osmnácti let.
Znak po delší dobu je vykládán jako doba trvající řádově v týdnech či v měsících.
Podle názoru Nejvyššího soudu vycházejícího z výše rozvedených teoretických východisek odvolací soud nepochybil, když jednání obviněného J. Š. právně posoudil také jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. Je tomu tak právě se zřetelem ke skutečnostem, jež odvolací soud vyjádřil již ve výroku svého rozhodnutí – obviněný v době od roku 2002 do listopadu 2007 opakovaně pohlavně zneužíval výše popsaným způsobem nezletilou H.Š. přesto, že jako její otec měl na poškozenou dohlížet, vychovat ji způsobem života, který by nebyl v rozporu s morálkou, když poškozená ho respektovala. Tímto jednáním, jež bylo v příkrém rozporu s pravidly morálky a zájmy společnosti, totiž obviněný poškozenou (osobu mladší osmnácti let) sváděl k nemravnému životu a současně závažným způsobem porušil svou povinnost pečovat o ni a tak ji vydal nebezpečí zpustnutí. Nemůže pak být sporným, že v páchání takového činu pokračoval po delší dobu. Správně přitom odvolací soud dovodil, že ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě předmětného trestného činu jednal obviněný zaviněně, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Pokud obviněný J. Š. poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. 47/1992 Sb. rozh. tr., je třeba zdůraznit, že skutek, jenž byl předmětem tohoto rozhodnutí, vykazuje podstatné odlišnosti od skutku, jehož se dopustil obviněný J.Š. v posuzované trestní věci. Citovaný judikát se totiž týká jednání, které se, stručně řečeno, vyznačovalo velmi hrubým násilím vůči poškozené, což našlo odraz též v použití právní kvalifikace podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (trestný čin vydírání). Závěry zmíněného rozhodnutí tak nelze na projednávaný případ vztáhnout.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného J. Š. žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněného D. Š.podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu jeho osobou možné. Nehledě na to, i ve vztahu k tomuto obviněnému obdobně platí skutečnosti rozvedené níže stran obviněného J. Š. pouze s tím rozdílem, že uplatněné dovolací námitky obviněného D. Š. vůbec neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Naproti tomu, řádný opravný prostředek obviněného J. Š. soud druhé instance podle §256 tr. ř. zamítl, a tudíž podmínku pro uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v podobě rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku lze mít ve vztahu k tomuto obviněnému za splněnou. Nutno ovšem konstatovat, že v projednávané věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku mj. obviněného J. Š. rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky obviněného J. Š. z části neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., z části jsou zjevně neopodstatněné (viz výše).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v daném případě shledal, že dovolání obviněného D. Š. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný J. Š. podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba poznamenat, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného J. Š. k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý