ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1171.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1171/2011-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 50 To 202/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 27/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 5 T 27/2010, byl obviněný V. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a [v bodech 2) až 4)] pokračujícím trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1) v P., v bytě č. 10 v ul. P., který užíval se svou družkou poškozenou Z. K., v přesně nezjištěné době nejméně od července 2009 až do 12. 11. 2009, kdy byl příslušníky Policie ČR Obvodního oddělení Plzeň - střed podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vykázán z tohoto společného bydliště, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů tuto poškozenou verbálně i fyzicky napadal, kdy ji hrubě nadával a vyhrožoval, přičemž k těmto útokům docházelo nepravidelně, kdy fyzicky ji kupř. napadal údery dlaní ruky i pěstí do hlavy, do obličeje, do zátylku, tahal ji za vlasy, v jiném případě ji ležící na zemi kopal nohama do těla, v dalším případě ji odtáhl a hodil do sprchového kouta, kde proti jejímu obličeji pustil studenou sprchu, v dalším případě po poškozené házel nádobí, které se rozbilo, poté jí přikázal sesbírat střepy, během toho ji udeřil, až upadla a o střepy si rozřízla ruku, kdy konkrétně takto nejméně
- po napadení dne 15. 7. 2009 byly při jejím lékařském ošetření dne 17. 7. 2009 u ní zjištěny hematomy na horní a zadní straně hrudníku a levém oku, tupé truma lbi a fraktura VI. žebra vlevo,
- po napadení dne 20. 8. 2009 byly při jejím lékařském ošetření u ní zjištěny pohmožděniny v oblasti levé lícní kosti a kolem oka,
- dne 22. 9. 2009 kolem 19.00 hod. na ni křičel, aby vyskočila z okna, poté ji chytil za vlasy, dotáhl k otevřenému oknu v ložnici, které je ve výšce 10.43 m nad úrovní chodníku v ulici, vysadil ji za pas na parapet tohoto okna, tak, že na něm ležela břichem a byla horní polovinou těla vykloněna z okna do ulice, poté ji z okna vystrkoval, přičemž když poškozená v důsledku toho opakovaně volala o pomoc, čehož si všimli svědkové jdoucí po ulici, na jejich volání, aby přestal, nebo že za ním vyběhnou do bytu, svého jednání zanechal a poškozenou pustil a umožnil jí vrátit se do bytu, kdy v důsledku tohoto napadení utrpěla poškozená mj. krvácení z nosu,
- dne 12. 11. 2009 kolem 12.00 hod. poškozené hrubě nadával, a když tato měla telefonický hovor se svým kamarádem, udeřil jí do hlavy a strčil, až upadla na zem, kde jí šlápl na prsty levé ruky, při následném lékařském ošetření poškozené byly u ní zjištěny zlomenina malíku levé ruky a zhmoždění týla hlavy a zad,
2) v přesně nezjištěné době blíže nezjištěného dne v létě 2009 zatelefonoval z blíže nezjištěného telefonního čísla matce své družky Z. K., poškozené J. K., do jejího zaměstnání v P.na její mobilní telefon úč., kdy při následném telefonickém hovoru této poškozené vyhrožoval, že „si na ni počká a zmlátí ji“ a že „jí vykrade obchod“, neboť mj. „jej udala na policii“, což u ní vzbudilo důvodnou obavu o její zdraví a život, neboť věděla o jeho násilném chování vůči její výše uvedené dceři a jejich konfliktním vztahu,
3) v přesně nezjištěné době blíže nezjištěného dne v létě 2009 zatelefonoval z blíže nezjištěného telefonního čísla otci své družky Z. K., poškozenému V.K., do jeho bydliště v P., ul. N. D., na tel. č., a při následném telefonickém hovoru tomuto poškozené vyhrožoval, že „je mrtvý, aby se připravil, že má poslední chvilky života, že za ním přijde a podřízne ho“, což u poškozeného vzbudilo důvodnou obavu o jeho zdraví a život, neboť mj. věděl o konfliktním vztahu obžalovaného s jeho výše uvedenou dcerou, poté, co poškozený ukončil tento telefonní hovor, obžalovaný mu bezprostředně poté znovu nejméně ještě dvakrát zatelefonoval a sprostě mu nadával,
4) v době od 14. 4. 2009 do 14. 8. 2009 zaslal z různých účastnických čísel na mobilní telefon úč., které užívala sestra jeho družky Z. K., poškozená S.M., celkem 32 SMS zpráv, některé s vulgárním a výhrůžným obsahem, zejména pak
- z účastnického čísla dne 7. 5. 2009 v 23.29 hod. zprávu: „Já tě stejně dostanu za to cos mi provedla. Vini, vidi, vici“,
- prostřednictvím T-zones dne 9. 6. 2009 ve 20.32 hod. zprávu: „Tak to byla tvoje poslední SMSka protože zítra už jí nebudeš moct ji napsat. Chápeš to ty krávo“,
- prostřednictvím T-zones dne 25. 7. 2009 v 22.38 hod. zprávu: „Jestli to porušíš, cos teď slíbila Z., nechám tě zmrzačit kundo smradlavá, Teď už na to mám“,
- prostřednictvím T-zones dne 25. 7. 2009 ve 22.45 hod. zprávu: „A stejně ti to nezapomenu jak sis dovolila se mnou zacházet, anižs me znala. Pomstím se ti tak jako tak. Kundo. V. p. P.s. Z. ted podniká na D.“,
dále v přesně nezjištěném období měsíce července 2009 během jeho telefonátu této poškozené do jejího bydliště v P., jí vyhrožoval tím, že „jí nechá cikánama pořezat obličej, že se jí pomstí, že jí přijde rozbít okna a že to s ní vyřeší jednou provždy“, což u ní vzbudilo obavu o její život a zdraví, neboť mj. věděla o jeho násilném chování vůči její výše uvedené sestře a jejich konfliktním vztahu“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň – město pro skutky v rozsudku popsané, jimiž měl spáchat trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 4 tr. zák., pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a pokračující trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně částku 4.162,- Kč, přičemž tato poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla na totéž řízení s nárokem na náhradu škody odkázána i poškozená Z. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a Okresní státní zástupce Plzeň - město, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 50 To 202/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutky ad 1) až 4) a v důsledku tohoto pochybení též nesprávně rozhodl o trestu a povinnosti nahradit škodu. Poznamenal, že jeho vina trestným činem popsaným ad 1) je podle soudu prokazována výpovědí Z. K. a výpovědí svědků, kteří mají své poznatky pouze zprostředkované od ní. Připustil, že jeho soužití se Z. K. bylo konfliktní, že mezi nimi docházelo k častým hádkám, při nichž jí mohl dát facku, zásadně však odmítl, že by se ve vztahu k ní dopustil jednání, jež by bylo možné kvalifikovat podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dodal, že jejich rozepře pramenily zejména z nadměrného požívání alkoholu Z. K. (podle něho bylo prokázáno, že tato v důsledku požití alkoholu často nedokázala ovládat své jednání, byla agresivní, vyvolávala konflikty a zřejmě i vnímala realitu odlišně od skutečnosti). K tomu podotkl, že z ústavního principu presumpce neviny, včetně z něj plynoucí zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, promítnutých v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., vyplývá, že je-li možných více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného. Z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se jednání, pro které je uznán vinným, objektivně stalo. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání vyžadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Důkazní situace, kdy existuje pouze jediný přímý usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Je proto důvodný požadavek, aby prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu byla soudem věnována mimořádná pozornost. Takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Následně konstatoval, že nalézací soud pochybil, když při hodnocení výpovědi Z.K. adekvátně nepřihlédl k informacím vyplývajícím z posudku PhDr. Jiřího Jelena, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie-klinická psychologie a psychiatrie, v tom smyslu, že dotyčná je psychicky velmi labilní, závislá, přičemž v důsledku chronického abusu alkoholu u ní došlo k deprivaci osobnosti, ke snížení mravní i charakterové úrovně a rozumových schopností do pásma slaboduchosti. Upozornil, že znalec rovněž seznal, že Z. K. se vyznačuje zvýšenou manipulovatelností a sugestibilitou, resp. že pokud jde o popis jednání, které je mu kladeno za vinu, patrně ne ve všech ohledech mělo ten charakter, průběh a příčiny, které uvádí. Také prohlásil, že u Z. K. byly v rámci znaleckého vyšetření shledány známky tzv. syndromu týrané osoby, znalec však nebyl schopen zcela spolehlivě zodpovědět, zda tyto byly způsobeny jednáním jiné osoby či jejím chronickým alkoholizmem. Dospěl k závěru, že takové zjištění znalce zakládá rozumnou pochybnost o jeho vině skutkem ad 1), resp. že za důkazní situace, kdy proti sobě stojí jeho výpověď a výpověď Z. K., přičemž z výpovědi dalších svědků nelze dovodit, že k jednotlivým útokům došlo, jsou splněny zákonné podmínky pro zproštění jeho osoby obžaloby.
Stran skutků ad 2) až 4) uvedl, že v průběhu hlavního líčení sice bylo prokázáno, že Z. K. telefonoval, zdůraznil však, že se jednalo o velice krátké hovory, jejichž obsah si mohla vykládat odlišně od skutečnosti. Z komunikace jeho osoby a Z. K., resp. členů její rodiny, vyplývá, že vzájemné vztahy nebyly dobré, že ho od počátku neoprávněně podezírali z toho, že je „p.“ a že chce Z. K. využívat. Zdůraznil, že komunikace provedená k důkazu svědčí o špatných vztazích, nikoli o spáchání trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. s tím, že ne všechny zprávy a ne všechny výhrůžky popsané v bodech 2) až 4) rozsudku nalézacího soudu lze hodnotit jako výhrůžky usmrcením či těžkou újmou na zdraví. Podle jeho slov tyto telefonické a textové výhrůžky nepředstavovaly bezprostřední hrozbu, které by nebylo možné čelit jejich oznámením Policii ČR, pokud by skutečně obavu vzbudily. Navíc je neprovázel žádným dalším jednáním, z něhož by bylo možné dovodit, že by je mohl naplnit. Doplnil, že skutečnost, že jim adresáti výhrůžek nečelili bezprostředním trestním oznámením ani jinak, svědčí o tom, že nešlo o jednání, kterým by byl ohrožen objekt trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. a naplněna materiální stránka tohoto trestného činu. Vyjádřil tedy přesvědčení, že jsou splněny zákonné podmínky pro jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutky popsané pod body 2) až 4) rozsudku soudu prvního stupně.
Poté seznal, že odvolací soud pochybil, když jeho odvolání zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř., ačkoliv rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutků. Uzavřel, že jelikož jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je nezbytnou podmínkou spravedlivého procesu, je možno konstatovat, že napadené usnesení je rozhodnutím, které vzešlo z řízení, jež ve svém celku porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Doplnil, že na trestní řízení je třeba z hlediska zásahu do základních práv nahlížet v jeho celistvosti a že je mu známo, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, podle jeho názoru však ani tento fakt nemůže nic změnit na ústavní povinnosti obecných soudů poskytnout ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky ochranu základním právům a svobodám (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/2005).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 50 To 202/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 50 To 202/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, přičemž ve vztahu ke skutku ad 1) připouští toliko, že mezi ním a poškozenou Z. K. docházelo k častým hádkám, při nichž jí mohl dát facku; pokud jde o skutek ad 2) až 4) zpochybňuje, že byl tento způsobilý vzbudit v poškozených důvodnou obavu o život a zdraví]. Stran bodu 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně výlučně a stran zbývající části výroku o vině zčásti vyvozuje právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (z podstatné části) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V tomto směru Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že ne všechny zprávy popsané v bodech 2) až 4) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu lze hodnotit jako výhrůžky usmrcením či těžkou újmou na zdraví ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák., resp. že nebyla naplněna ani materiální stránka tohoto trestného činu. Takové námitky lze z hlediska jejich podstaty pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně subsumovat.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným vyhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Pokud bylo např. vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele vyhrůžky splnit, bude možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu (srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1187).
Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyždění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za jinou těžkou újmu ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák. se považují újmy srovnatelné s důsledky, které nastávají v případě usmrcení nebo těžké újmy na zdraví. Jiná těžká újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být proto např. i vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má navíc poškozený citový vztah, stejně tak se může jednat také o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. tvoří jediné trestněprávně relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek, resp. účinek. Na jednotlivé dílčí akty popsané pod body 2), 3) a 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tudíž nelze z hlediska jejich právního posouzení nahlížet izolovaně.
V souvislosti s tím ovšem Nejvyšší soud zejména konstatuje, že z kontextu citovaných skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných plyne (jak ostatně soud prvního stupně vyjádřil i v právní větě výroku svého rozsudku), že obviněný vyhrožoval poškozenému V. K. usmrcením a zbývajícím poškozeným způsobením těžké újmy na zdraví, a to takovým způsobem, že to bylo způsobilé vzbudit u všech jmenovaných poškozených důvodnou obavu. Důvodnost obavy poškozených je zřejmá zejména ze závažnosti obsahu obviněným pronášených výhrůžek ve spojení se skutečností, že poškození věděli o násilném chování obviněného vůči jejich příbuzné Z. K. Ostatně, uvedený závěr dokládá rovněž zjištění soudů nižších stupňů, že shora popsané trestněprávně relevantní jednání obviněného takovou důvodnou obavu v poškozených skutečně vzbudilo.
K námitce obviněného v tom smyslu, že jeho výhrůžky nepředstavovaly bezprostřední hrozbu Nejvyšší soud toliko stručně poznamenává, že bezprostřednost hrozby není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák.
Za daných okolností nepochybně byla naplněna i subjektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu - úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný , trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku (především vzhledem k tomu, že obviněný se předmětného skutku dopustil více útoky a má zjevné sklony k opakovanému páchání trestné činnosti tohoto a obdobného typu) nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti.
Je tedy na místě uzavřít, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními jimi vykonanými po zhodnocení provedených důkazů, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý