ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.136.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 136/2011 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. února 2011 o dovolání obviněného J. A . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 2 To 50/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 2 T 50/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, podané v neprospěch obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 3 T 8/2009-379, kterým byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 2 T 50/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „skutek popsaný ve výroku o vině citovaného rozsudku krajského soudu, jehož spácháním byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu“. Dále nesouhlasí s tím, že by po poškozeném chtěl bundu a v této souvislosti rozvádí své úvahy k tomu, že mu nic nebránilo, pokud by tento úmysl měl, tuto bundu získat. V této souvislosti dodává, že z výpovědi žádného ze svědků nevyplývá, že by se jakkoli snažil poškozenému bundu sundat. Obdobná je podle mínění obviněného také situace s batohem. Poukazuje na to, že výpověď svědkyně K. je v tomto směru osamocena, vyznívá nepřesvědčivě a soud měl v této souvislosti brát v úvahu také výpověď svědka K., který jednoznačně uvedl, že obviněný batoh neprohledával. Touto výpovědí je podle jeho názoru vyvrácena výpověď svědkyně K. a soud z ní neměl vycházet. Upozorňuje na to, že věděl, že poškozený peníze nemá a jediným důvodem, proč poškozeného napadl, bylo to, že mu poškozený dlužil peníze, které nezaplatil, a tímto jednáním chtěl poškozeného přimět, aby tak v nejbližší době učinil. Za takto popsané situace mělo být jeho jednání kvalifikováno nikoli jako trestný čin loupeže, ale jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., když násilím nutil poškozeného k tomu, aby uhradil dosud nezaplacený dluh, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a Vrchnímu soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
a dovolání obviněného odmítl, neboť výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, neboť tyto směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž jsou skutkové povahy a směřují proti skutku samotnému.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, vyplývá, že obviněný „dne 24. 3. 2008 v době od 22.00 hod. do 22.30 hod. ve V. před restaurací C. B., ul. N., v úmyslu zmocnit se finančních prostředků a dalších věcí, po předchozí hádce fyzicky napadl poškozeného M. K., tak, že jej několikrát udeřil pěstí do obličeje, dále mu dupal a skákal na hlavu, v útoku pokračoval i přesto, že poškozený se již nalézal v bezvládném stavu na zemi bez možnosti jakékoliv obrany, během útoku obžalovaný prohledal batoh poškozeného, poté dále pokračoval v útoku, přičemž v dalším útoku mu bylo zabráněno ze strany M. K. a P. K., kteří jednak na obžalovaného křičeli z okna, jednak přiběhli poškozenému na pomoc s tím, že P.K. tomuto poskytla prvotní ošetření a přivolala rychlou záchrannou službu, která poškozeného převezla do nemocnice v R., kde byl poškozený umístěn na jednotku intenzivní péče a následně se podrobil operačnímu zákroku, kdy utrpěl vícečetné zlomeniny obličejové kostry, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu levé očnice, jařmové kosti, horní čelisti, ztrátu předních dolních řezáků, otřes mozku a poškození krční páteře“.
Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že již před tímto soudem obhajoba obviněného spočívala v tom, že po poškozeném chtěl pouze peníze, které poškozenému půjčil, neprohledával poškozenému batoh, ani po něm nechtěl bundu. Na tyto námitky reagoval soud prvního stupně na str. 4 – 5 svého rozsudku, kde uvádí skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí svědků a byly důležité pro posouzení jednání obviněného. Na str. 6 – 7 svého rozsudku pak rozvádí soud své hodnotící úvahy k jednotlivým důkazům, které byly v hlavním líčení provedeny, aby konstatoval, že úmyslem obviněného bylo zmocnit se cizích věcí – věcí poškozeného, což vyplývalo z výpovědi svědků. Soud rovněž tak způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř. rozvedl své úvahy k pozměněným výpovědím některých svědků u hlavního líčení, aby konstatoval, jaká okolnost se podílela na těchto změnách (např. str. 7). Námitky, které obviněný uplatnil v odvolání, jsou obsahově shodné s námitkami, které podle názoru obviněného mají naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud ve svém usnesení se plně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, což je zřejmé z odůvodnění jeho usnesení na str. 3. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu je vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v řízení o odvolání a s těmito se způsobem zákonu odpovídajícím vypořádal soud druhého stupně (viz shora). Právě s ohledem na obsahovou shodu námitek musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Vzhledem k tomu, že podstatou dovolání obviněného je nesouhlas s hodnocením důkazů a v důsledku toho nesouhlas se skutkovým zjištěním, a předkládání vlastních verzí průběhu skutkového děje obviněným (které jsou však odlišné od skutkových zjištění, která učinily soudy), musí Nejvyšší soud takové námitky označit za právně irelevantní, byť obviněný používá celé řady termínů hmotného práva, jejich pravou podstatou však není vyslovení a odůvodnění námitek ve smyslu uplatněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zpochybnění skutkových závěrů. V této souvislosti je tedy nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Dále je také potřebné, neboť obviněný uplatnil námitky směřující proti hodnocení důkazů a nevěrohodnosti svědků, poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann