ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1385.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1385/2011-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného J. K . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2011, č. j. 4 To 140/2011-107, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 147/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2011, č. j. 4 To 140/2011-107, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 4. 2011, č. j. 19 T 147/2010 – 79, kterým byl obviněný J. K. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu způsobené škody.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2011, č. j. 4 To 140/2011-107, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného je zmíněný dovolací důvod naplněn tím, že „součástí skutkového stavu zjištěného soudem, není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to úmyslné ublížení na zdraví jinému, stejně tak i zákonný znak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to dopuštění se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti napadením jiného“. V další části svého dovolání poukazuje prostřednictvím obhájce na to, že „údajnému“ napadení poškozeného obviněným nebyl přítomen nikdo jiný než manželka poškozeného, jejíž výpověď zpochybňuje. Obviněný dále poukazuje na to, že z výpovědi poškozeného a jeho manželky vyplývá, že mohlo jít o mstu vůči obviněnému, což dovozuje z toho, že „poškozený před objektem záměrně vysypal dva odpadkové koše“. Celý incident vznikl pouze z toho důvodu, že poškozený vulgárně nadával obviněnému, připustil, že mohl dát poškozenému facku, avšak ta nemohla mít takové následky na zdraví, jak uvádí poškozený. Po této fázi došlo k druhé fázi incidentu, kdy se sám obviněný musel bránit napadení ze strany poškozeného, a proto takové jednání mělo být kvalifikováno jako přestupek. Dále soudům vytýká, že na jeho osobu nehleděly jako na osobu doposud netrestanou, naopak v hodnocení jeho osoby zdůraznily jeho trestní minulost. Obviněný je přesvědčen, že v případě jednání, které bylo kvalifikováno podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zcela absentuje úmysl ublížit poškozenému a pokud k nějakému následku došlo, pak pouze shodou náhod, nikoli úmyslně, a v případě jednání kvalifikovaného podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, šlo o vzájemné napadání, a proto „nebylo zcela na místě odsoudit za tento přečin pouze odvolatele, když příčinou incidentu bylo chování a jednání poškozeného“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také rozhodnutí – rozsudek soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném podání sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a s ohledem na urychlení řízení o dovolání souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud věc rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání uplatnil sice dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a argumentuje pojmy hmotného práva, což by mohlo vzbuzovat dojem právní relevantnosti podaného dovolání, ale ve své podstatě podané dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním, a proto uplatněné námitky je nutno označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Pokud obviněný tvrdí, že součástí skutkového stavu není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala znak ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to úmyslné ublížení na zdraví a u přečinu výtržnosti chybí podle jeho názoru zjištění ohledně napadení jiného, musí Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkázat na skutkové zjištění, ze kterého mj. vyplývá, že obviněný nejprve v prostoru chodby napadl úderem pěstí do levé části obličeje poškozeného, který v důsledku napadení ustoupil dozadu a udeřil se zadní částí hlavy o hranu dveří, dále udeřil poškozeného otevřenou dlaní do levé tváře apod. Dále je vhodné obviněného upozornit na to, že agresivně se obviněný choval i k manželce poškozeného. Zranění poškozeného je objektivizováno lékařskou zprávou. V návaznosti na toto skutkové zjištění je potřebné obviněného upozornit na to, že úmysl, který je upraven v §15 tr. zákoníku může spočívat ve dvou formách – úmyslu přímém, a úmyslu nepřímém (věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn). Úmysl v této formě Nejvyšší soud zdůrazňuje z toho důvodu, aby obviněnému bylo zřejmé, že při své výšce, váze, a jak sám uvedl, poté co zaslechl vulgární nadávky na svoji adresu, vyběhl za poškozeným, aby mu nenadával, pokud by nejednal v přímém úmyslu, jednal by v úmyslu nepřímém. Pokud soudy zmiňují předchozí odsouzení obviněného, činí tak pouze v mezích charakteristiky osoby obviněného a na tomto místě je třeba upozornit, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví, tudíž otázka úmyslu a její posuzování mu musí být známa.
K otázce skutkového stavu věci je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V reakci na podané dovolání je potřebné obviněného opětovně poučit o tom, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a nelze jej zaměňovat s dovoláním a opětovným opakováním týchž otázek skutkového charakteru, které byly již řešeny soudem prvního a druhého stupně. Na tomto místě je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z podaného dovolání je evidentní, že obviněný primárně není spokojen se skutkovým zjištěním, ke kterému dospěl soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací. Přitom je nutno uvést, že odůvodnění soudu prvního stupně je velmi podrobné a stejně tak i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně reagovalo na veškeré námitky uplatněné obviněným a lze pouze konstatovat, že tato plně odpovídají ustanovení §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně, které považuje Nejvyšší soud za zcela správné a vycházející z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., musí však dále uvést, že obviněný jako jedinou verzi pro zjištění skutkového děje (který by odpovídal jeho představám) považuje pouze své vlastní argumenty. Pokud soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku zmiňuje z výpovědi obviněného, že doběhl za poškozeným a do tohoto „v rozčílení žďuch“ (při váze 116 kg), „pěstí jej určitě nepraštil, pokud padla nějaká facka, už si to nevybavuje“, pak v dovolání připouští, že mohl dát poškozenému facku, ale ne v takové intenzitě rozsahu, aby měla za následek ublížení na zdraví, jak uváděl poškozený. Své jednání odůvodňoval urážkami na svoji osobu. Oproti obviněnému, jehož objektivita ke skutkovému zjištění se vyvíjí v závislosti na výsledcích dokazování, je výpověď poškozeného jednoznačná. Sám poškozený připustil, že na adresu obviněného pronesl vulgární nadávky (myslel, že obviněný není v jeho blízkosti a neslyší ho), rovněž doznal, že po incidentu byl naštvaný, a proto vysypal dva koše s odpadky. Oproti tomu obviněný i v dovolání poukazuje na to, že v další části konfliktu bylo napadání oboustranné (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně – venku asi po půl hodině „narazil znovu na poškozeného, který jej fyzicky napadl“). Přitom nejen obviněný, ale i nezávislý svědek (nebude-li brána např. v úvahu výpověď manželky poškozeného) shodně uvedli, že poškozený, když vyšel z budovy, řítil se k němu z druhé strany obviněný, a proto i sám poškozený připustil, že v obavě se snažil rukama a nohama útočníka – obviněného zasáhnout. Za situace, kdy obviněný napadl poškozeného na chodbě restaurace (kde napadl také manželku poškozeného, kterou „odžďuchnul“) a později za poškozeným vyběhl a došlo k dalšímu incidentu, za situace, kdy i poškozený mohl na obviněného zaútočit, avšak z obavy o své zdraví, neboť předtím již byl obviněným napaden a s ohledem na osobu obviněného, kdy lze vyloučit, že by se snad běžel poškozenému omluvit, je námitka obviněného, že skutkové zjištění postrádá vyjádření znaku napadení jiného zcela neakceptovatelná. Akceptovat nelze ani výhrady obviněného k tomu, že soudy ve svých rozhodnutích zmiňují jeho předcházející odsouzení, která jsou, jak obviněný uvádí, zahlazena. Soud druhého stupně (str. 4 usnesení) správně v rámci postupu podle §39 odst. 1 tr. zákoníku zmínil i tyto skutečnosti, aby při stanovení druhu trestu a jeho výše byly brány v úvahu všechny okolnosti pro toto rozhodnutí důležité, stejně jako soud prvního stupně mj. na str. 6 svého rozsudku zmínil rozhodnutí o přestupku.
V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, a byť tyto byly shledány Nejvyšším soudem z pohledu dovolacího důvodu irelevantními, ale přesto považoval za vhodné se k nim alespoň okrajově vyjádřit, musí dále odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří
o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann