ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1474.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1474/2011 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného S. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 61 To 264/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 61 To 264/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného S. H. a obviněné L. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 12/2011, kterým byl obviněný S. H. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spolu s obviněným M. L. a L. S.), v bodě 2) obviněný H. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 3) obviněný M. L. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 4) obviněná L. S. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a za to byl obviněný S. H. odsouzen (spoluobviněné Nejvyšší soud již dále neuvádí, neboť dovolání jimi nebylo podáno) podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011, sp. zn.
61 To 264/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu svého dovolání popisuje důkazní situaci z přípravného řízení a před soudem prvního stupně s argumentací, že se sice pohyboval na místě, kde došlo ke krádeži věcí poškozené Ř., avšak s trestnou činností nemá nic společného, což potvrdila i spoluobviněná a nepřímo také poškozená, která obviněného neztotožnila. Výpovědi svědků – p. považuje za nevěrohodné. Z kamerového záznamu sice vyplývá, že se obviněný pohyboval v blízkosti místa činu, avšak tato skutečnost nemůže postačovat k odsouzení pro úmyslný trestný čin. Podle obviněného sice kamerové záznamy mohou vyvolat pochybnosti, avšak k prokázání jeho viny tento důkaz je nedostatečný, a proto soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. V další části svého dovolání poukazuje na to, že jednání, kterým byl uznán vinným „patří spíše mezi banální krádeže“ a nemůže proto obstát argumentace soudů, že jde o mimořádně závažnou trestnou činnost. Z uvedeného důvodu pak nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení soudem druhého stupně ohledně výše trestu. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i rozhodnutí jemu předcházející
a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu Nejvyššímu soudu sdělila, že v zájmu urychlení postupu v řízení o dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K argumentaci, kterou obviněný uplatnil v řízení o dovolání, je nezbytné uvést, že tato je obsahově shodná s argumenty, které uplatňoval obviněný v řízení před soudem prvního stupně a v řízení o odvolání. Soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 4) mj. konstatoval, že obviněný trestnou činnost popřel. V další části odůvodnění svého rozsudku popisuje jednotlivé důkazy, které byly ve věci provedeny (str. 4-5), aby následně, zejména na str. 6 rozsudku, hodnotil provedené důkazy. Z jeho hodnotících úvah provedených v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., které jsou v odůvodnění vyjádřeny v souladu s ustanovením §125 tr. ř. mj. vyplývá, že soud vycházel částečně z doznání obviněné S., neuvěřil ji v té části, kde tvrdila, že se trestné činnosti dopustila sama, bez součinnosti s dalšími osobami, neboť obviněný H., byl mj. oblečen přesně podle popisu poškozené, v této bundě byl také zachycen bezpečnostními kamerami, přičemž bylo vyvráceno, že by se spoluobvinění s obviněným H. neznali např. výpověďmi policistů, které obviněný v dovolání zpochybňuje, záznamem bezpečnostních kamer k pohybu tohoto obviněného a v neposlední řadě namalovaným plánkem obviněným L. a tím, že spoluobviněná byla téhož dne ve společnosti obviněného H. zadržena. Výše uvedené skutečnosti, podrobněji rozvedené v hodnotících úvahách soudu prvního stupně na str. 6 jeho rozsudku, vedly soud ke skutkovému zjištění a závěru o vině. Soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení se vyjádřil nejen k námitkám obsahově shodným s dovoláním a těmi, které byly uplatněny v rámci obhajoby před soudem prvního stupně, ale také se vyjádřil k otázce trestu, který považoval obviněný za nepřiměřeně přísný. Na tomto místě musí Nejvyšší soud pro stručnost na závěry soudu druhého stupně, které vyjádřil na str. 2-3 svého usnesení odkázat, když tyto jsou v souladu s ustanovením §134 tr. ř.
Pokud obviněný výše zmíněné hodnotící úvahy zpochybňuje, pak je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný
v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s představou obviněného o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V podaném dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu obviněný rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s uloženým trestem, který s ohledem na způsobenou škodu považuje za nepřiměřený. Na tomto místě je vhodné uvést, že v daném případě, s ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných k uloženému trestu, nejsou dány podmínky pro aplikaci §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze ve stručnosti je možno uvést, že nejsou naplněny ani podmínky pro použití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze postupovat, pokud byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněnému bylo možno podle §205 odst. 2 tr. zák. uložit trest odnětí svobody (jako jediný možný s ohledem na jeho předchozí odsouzení) v trvání od šesti měsíců do tří let. Pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků (jako úhrnný), pak se nejedná o případ uloženého druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani o případ, kdy byl trest uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří
o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann