ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1598.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1598/2010 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 To 710/2010-177, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 32/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 To 710/2010-177, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, č. j. 3 T 32/2010-145. Tímto rozsudkem byl obviněný L. K.v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, v bodě 2) a 3) výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 4. 2010, č. j. 1 T 39/2010-210, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 216/2010, mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 4. 2010, č. j. 1 T 39/2010-210, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 216/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tyto navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Namítá, že soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav a důkazům svědčícím v jeho prospěch nevěnoval náležitou pozornost. Vytýká soudu prvního stupně, že závěr o jeho vině trestným činem znásilnění podle §241 tr. zák. založil na výpovědi poškozené přesto, že v její výpovědi jsou rozpory. Nesouhlasí s tím, jak se soud vypořádal se znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který byl vypracován k posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené. Má za to, že znalecký posudek nelze u hlavního líčení číst, jsou-li pochybnosti o správnosti závěrů znalkyně. Domnívá se, že hodnocení čteného znaleckého posudku, nerespektování jeho závěru a bagatelizace odlišností v detailech výpovědi poškozené je hodnocením důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Dále podle názoru obviněného soud dostatečně nezvážil, zda jednáním obviněného mohl být naplněn materiální znak trestného činu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 3 To 710/2010, a potažmo i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 3 T 32/2010, zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby dále o věci v dotčené části znovu jednal.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm vznesené, směřují do provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů. Jednoznačně lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný výhradně brojí proti výpovědi poškozené. Je však třeba konstatovat, že tato výpověď nebyla v dané věci jediným usvědčujícím důkazem, a proto i v kontextu s jinými ve věci provedenými důkazy mohl soud prvního stupně učinit odlišný závěr od znaleckého posudku vypracovaný znalkyní k věrohodnosti výpovědi poškozené V. B. Její výpověď korespondovala jak s výpovědí její dcery nezl. D. B., tak s výpovědí M. H. Taktéž jimi uvedené okolnosti umožnily soudu učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, a to bez ohledu na podle znalkyně sníženou míru specifické věrohodnosti poškozené. Je zřejmé, že tato okolnost sama o sobě nemohla ovlivnit výrok o vině obviněného. Výpověď poškozené byla po celé trestní řízení v podstatě neměnná, byla schopna vypovídat spontánně a bez zaváhání, trestný čin oznámila bezprostředně po jeho spáchání. Naproti tomu výpověď obviněného v průběhu trestního řízení podléhala častým změnám, své výpovědi přizpůsoboval situaci. Není pochyb, že hodnocení důkazů soudy věnovaly dostatečnou pozornost, soud prvního stupně zejména na str. 6 – 7 rozsudku a se stejnou pečlivostí se k námitkám obviněného vyjádřil i odvolací soud, a to na str. 4 – 5 usnesení. Jinak řečeno, ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že spáchal trestný čin, pro který je stíhán. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než v této části dovolání obviněného konstatovat, že jde o skutkovou námitku, která svou povahou nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Není pravdou, že by se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Naopak je zřejmé, že vzaly v úvahu veškeré okolnosti případu. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se obviněný měl dopustit tím, že „dne 28. 8. 2009 v přesně nezjištěné době od 01:00 hodin do 02:00 hodin v k. ú. H. n.V. v autokempu H. u rybníka B. v obytné chatce správce kempu po předchozí společné konzumaci alkoholu se závěrem donutit k pohlavnímu styku poškozenou V.B., nejprve jí položil ruku na její stehno se slovy: „Myslíš, že by to šlo?“, na což mu poškozená odpověděla, že je pro ni jenom kamarád a chtěla z chatky odejít, obžalovaný k ní přistoupil, uchopil ji za ruce, svalil na postel, nalehl na ni, přičemž poškozená se začala bránit, brečela a žádala ho, aby svého jednání zanechal, obžalovaný ji však stále přidržoval jednou rukou v leže na zádech, druhou rukou jí stáhl kalhoty a poté i spodní kalhotky ke kotníkům, rukou si mnul přirození a otíral si úd o břicho poškozené, následně jí rukou sáhl na přirození a strčil jí prsty do pochvy, kterými následně pohyboval, když v této chvíli se ozvalo bouchání na dveře, poškozená začala křičet, proto jí obžalovaný dal ruku na ústa a natlačil ji do kouta postele, opětovně na ni nalehl a na pusu jí přiložil polštářek a tímto ji přidušoval, aby nebyl slyšet její křik, přičemž poškozené způsobil krvácivé zranění pod nosem, poté poškozenou z důvodu její nevolnosti pustil, čehož poškozená využila a z chatky utekla“. Jak tzv. skutková věta výroku, tak odůvodnění rozhodnutí soudů (str. 7 – 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 usnesení odvolacího soudu) obsahují okolnosti, jakým způsobem obviněný naplnil materiální znak trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. K námitkám obviněného je třeba především uvést, že poškozená a obviněny byli dlouholetými přáteli, takže nebyl důvod se domnívat, že by do chatky obviněného nepřišla jen na přátelskou návštěvu. V neprospěch obviněného svědčí jeho fyzická převaha a násilné spáchání trestného činu, které je v popisu skutku vyjádřeno slovy: „ uchopil ji za ruce, svalil na postel, nalehl na ni, přidržoval ji jednou rukou vleže na zádech…“ a poté, co začala křičet „ jí dal ruku na ústa a natlačil do kouta postele, opětovně na ni nalehl a na pusu jí přiložil polštářek a tímto ji přidušoval, aby nebyl slyšet její křik“. Takto popsané násilné jednání obviněného zcela jednoznačně vypovídá o tom, že obviněný spáchal čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší, než nepatrný. Není rovněž pochyb, že obviněný zasáhl do objektu trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák., jímž bylo v dané věci právo ženy na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného uplatněné k materiálnímu znaku trestného činu za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann