ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.203.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 203/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2011 o dovolání, které podal obviněný O. G ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, č. j. 11 To 36/2010-688, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 11/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, č. j. 11 To 36/2010-688, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušen v celém výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2010, č. j. 56 T 11/2009-648, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. /dále byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák./, a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody ve zrušené části byl obviněnému podle §187 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, č. j. 11 To 36/2010-688 (také proti výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2010, č. j. 56 T 11/2009-648), podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že dovoláním napadený rozsudek „podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Konkrétní důvody pro naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že podle jeho mínění neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním a následkem – smrtí poškozené. V této souvislosti soudům vytýká, že nevzaly v úvahu to, že „z předmětného bytu odešel minimálně osm hodin před smrtí poškozené, během kterých si mohla sama aplikovat drogu, přičemž droga jí mohla být aplikována i třetí osobou, což bylo svědecky prokázáno a navíc v době, kdy byt opouštěl, byla poškozená v klidu a nejevila žádné známky stresu či pomatenosti, což vyplývá z provedených důkazů“. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s mírou jeho zavinění, když je toho názoru, že „nebylo prokázáno, že jen výlučně jeho zaviněním byl způsoben následek – smrt poškozené“. V návaznosti na tuto argumentaci poukazuje na to, že sám aplikoval poškozené drogu před velmi dlouhou dobou a poté drogu poškozené aplikovala další osoba, a s ohledem na tuto skutečnost je toho názoru, že nedošlo k prokázání míry jeho zavinění ani k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, ke kterému došlo. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí s tím, že vysloví závazný právní názor, kterým bude soud prvního stupně vázán.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání odkazuje na pojmy, které jsou spjaty s trestním právem hmotným, tudíž jeho odkaz na tyto pojmy by mohl vzbuzovat zdání, že jde o námitky právně relevantní z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu (otázka příčinného vztahu mezi jednáním a následkem, zavinění). V rámci argumentace obviněného je nezbytné uvést, že námitkami zcela obdobnými, se musel na základě odvolání obviněného zabývat Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku. V návaznosti na takto vymezený okruh námitek je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by však obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se však v daném trestní věci nestalo.
Předně je potřebné uvést, že pojem „příčinné souvislosti mezi jednáním
a následkem“ – smrtí poškozené, váže obviněný ke skutečnosti, že „soud zcela nesprávně zhodnotil poměrně dobře zjištěný skutkový stav a vůbec nevzal v potaz to, že z předmětného bytu odešel v době, kdy poškozená byla v klidu a nejevila žádné známky stresu či pomatenosti, což také z provedených důkazů vyplývá“. Přestože Nejvyšší soud v celé své řadě svých rozhodnutí (shodně jako Ústavní soud) konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07), je nutno konstatovat, že v případě obviněným uplatněných námitek nejde o nic jiného, než o snahu obviněného o přehodnocení skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, a se kterým se odvolací soud ztotožnil. V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný, či nejvyšší státní zástupce domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a bylo by v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. K argumentaci obviněného ohledně „poměrně dobře zjištěného skutkového stavu“ poukazuje Nejvyšší soud pouze ve stručnosti na to, že otázka zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ze skutkového zjištění přitom vyplývá, že obviněný „D. R., v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce srpna 2006 v řadě nezjištěných případů daroval, ačkoliv věděl, že jí nebylo 18 let, tuto drogu /pervitin/ poskytoval i nadále, přestože věděl, že je chronickou uživatelkou pervitinu, který jí opakovaně předával a jehož účinky její organismus nezvládal, což vedlo po opakovaných předávkováních a po intoxikacích i k její urgentní hospitalizaci v Psychiatrické léčebně K. od 31. 5. 2008 z důvodů toxické psychózy, projevující se halucinacemi, paranoidním syndromem a dalšími příznaky do 3. 6. 2008, kdy ji však matka na revers z léčebny vyzvedla obžalovaný jí naposledy dávku pervitinu injekčně aplikoval do žil dne 18. 7. 2008 kolem 23.00 hod. a další dávku ji předal dne 19. 7. 2008 kolem 03.00 hod., čímž jí přivodil stav úzkosti a psychické tenze, zmatenost, nadměrnou aktivitu, nervozitu, halucinace a paranoidní myšlení, a ona pak v bytě V. B., nacházejícího se v 7. Patře, právě pod vlivem tohoto stavu hledala svého otce, a to i ve skříních a přestože obžalovaný věděl, v jakém stavu se poškozená R. po opakované aplikaci jím podaného pervitinu nachází, z bytu odešel, až nakonec v 15.55 hod. na balkoně tohoto bytu poškozená R. přelezla zábradlí, na kterém visela jen za ruce a se slovy „budu lítat“ a „budu se houpat“ se pustila, což vedlo k jejímu pádu z této výšky na zem, kde na následky úrazového šoku při polytraumatu na místě zemřela“.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že soud při hodnocení důkazů bral v úvahu jak obhajobu obviněného, tak výpovědi svědků, ale i další důkazy, neboť pouze na základě postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. mohl dojít k výše uvedeným závěrům. Přitom z výše uvedeného je zcela jednoznačné a obviněný tuto skutečnost v podaném dovolání patrně záměrně pomíjí, že to byl on, kdo věděl o tom, že poškozená je chronickou uživatelkou pervitinu a tento i jí předával i po jejím návratu z urgentní hospitalizace. Obviněný znal účinky pervitinu na poškozenou, což nepřímo vyplývá i z jeho argumentace, že když brala toluen tak bývala v horším stavu (viz str. 14 rozsudku soudu druhého stupně). Obviněný rovněž nezmiňuje tu skutečnost, že sám drogu měl poškozené nabízet a předávat od přesně nezjištěné doby měsíce srpna 2006 (obviněná je narozena 2. 8. 1991), a bude-li vycházeno z alternativy pro obviněného příznivější je třeba vyjít z toho, že se tak stalo až po patnáctém roce obviněné, ale nelze přehlížet, že se tak dělo po dobu téměř dvou let. Obviněný je osobou v J. a okolí dobře známou, u které bylo možno vždy pervitin obstarat (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Z argumentace na str. 8 rozsudku soudu druhého stupně pak vyplývá, že obviněný mohl vědět a věděl jak droga působí, neboť byl zkušeným uživatelem drog. Tuto skutečnost, se pak snaží v rámci obhajoby bagatelizovat tím, že poškozené předal jen takové množství drogy, které by snesla. S obhajobou obviněného se v tomto směru řádně vypořádal soud prvního stupně, stejně jako soud druhého stupně na str. 12-17 odůvodnění svého rozsudku. S výše uvedenými závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť plně odpovídají ustanovení §125 tr. ř. Správně bylo rovněž odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 1591/2008 a Ústavního soudu (viz str. 10 rozhodnutí soudu prvního stupně). Nad rámec úvah soudů prvního a druhého stupně v jejich rozhodnutích uvedených, je třeba ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání, a otázce zavinění uvést, že ze skutkového zjištění vyplývá nejen to, že obviněný věděl o účinku pervitinu na poškozenou, ale byl to také on, kdo jí pervitin poskytl v krátkém časovém sledu, v jednom případě (první z hlediska časového) sám poškozené drogu injekčně aplikoval do žil, ve druhém případě dávku pro poškozenou připravil (str. 13 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru nemůže obstát argumentace uváděná obviněným, že se mělo jednat jen o takové množství, které snesla (v této souvislosti je potřebné odkázat na závěry, které vyplynuly z rozhodnutí soudů ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků znalců H. a H.). Z pohledu výpovědí svědků a následného skutkového zjištění nemůže již vůbec obstát argumentace obviněného, že když opouštěl předmětný byt, byla poškozená v klidu apod. V tomto směru obviněný přehlíží mj. výpověď svědkyň B., M. – D., P.
Otázkou zavinění a otázkou příčinného vztahu se zabýval velmi podrobně na str. 16-18 svého odůvodnění soud druhého stupně a Nejvyššímu soudu nezbývá než na podrobné a správné úvahy tohoto soudu odkázat.
Vzhledem k tomu, že uplatněnými námitkami se obviněný snaží zpochybnit skutkové závěry soudů, kdy poukazuje na to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, ke kterému došlo, a že soudy nevzaly v úvahu, že předmětný byt opustil v době, kdy obviněná nejevila žádné známky stresu či pomatenosti (což podle něj vyplývá z provedených důkazů), byť soudy po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěly k závěru, že se poškozená v době, kdy opouštěl obviněný byt nacházela mj. ve stavu úzkosti a psychické tenze a obviněný jí aplikoval
a poskytl drogu, přestože věděl, že její organismus účinky pervitinu nezvládá, pak nezbývá než takové námitky označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní, dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující.
V tomto směru je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravnýprostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann