ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.247.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 247/2011 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2011 o dovolání, které podal obviněný V. O . proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 To 49/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 49 T 10/2009, byl obviněný V.O.znán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou T.Š. tím, že „dne 27. 5. 2008 kolem 23:50 hod. T. nabídli N.R., aby za úplatu odjela s nimi do M., kde poskytne sexuální služby cizinci, což stvrdili předáním částky 1.000,- Kč, N. R. s nimi odjela nezjištěným osobním vozidlem do bytu tř. B.v M., kam se však údajný cizinec nedostavil a N. R. zde přespala s tím, že oba obžalovaní ji v ranních hodinách odvezou do T., dne 28. 5. 2008 po nastoupení do osobního vozidla jeli nejprve do Ch., kde na žádost obžalovaného O. mu vrátila částku 1.000,- Kč, následně odjeli přes P. do R., kde v průběhu cesty se poškozená pokusila o útěk u čerpací stanice, ale obžalovaným O. byla zatlačena zpět do vozidla, kde ji obžalovaná Š. udeřila vícekrát otevřenou dlaní do obličeje a sebrala jí kabelku s doklady a dalšími věcmi a takto odjeli do Itálie, kde ve městě M., v bytě nezjištěného muže jménem R., byla prodána za částku 650 EURO, aby provozovala prostituci, přičemž následně poškozená sdělila R., že věc ohlásí na policii, a tak jí vrátil doklady, odvedl ji z bytu, poškozená věc ohlásila italské policii a svépomoci se dopravila zpět do České republiky“ . Za tento trestný čin byl obviněný V. O. podle §232a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné T. Š. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. R. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. O. a T. Š., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 To 49/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z obviněných podle §232a odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V.O. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v posuzované trestní věci nebyly naplněny všechny znaky trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Podle jeho názoru nemohlo být soudy nižších stupňů konstatováno, že se trestného činu dopustil, když z provedeného dokazování není zcela zřejmé, že trestný čin spáchal. Prohlásil, že nechce polemizovat s rozsahem dokazování, ale chce zdůraznit, že jak soud prvoinstanční, tak i druhoinstanční nesprávně právně posoudil předmětný skutek. Zdůraznil, že nekonal ve smyslu skutkové podstaty podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., konkrétně nepoužil vůči jinému násilí, pohrůžky násilí nebo lsti a nebo nezneužil jeho omylu, tísně nebo závislosti, aby ho přiměl, zjednal, najmul, zlákal, dopravil, ukryl, zadržel nebo vydal k užití k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, resp. nekonal s úmyslem spáchat takový čin, aby jiného bylo užito k prostituci. Připomněl, že odvolací soud konstatoval, že v souladu se zákonem byla právní kvalifikace stíhaného skutku uvedená v prvoinstančním rozsudku s tím, že jeho jednání mělo být kvalifikováno v rámci jednočinného souběhu také jako trestný čin zavlečení do ciziny podle §233 odst. 1 tr. zák., popř. že podle odvolacího soudu nalézací soud řádně zjistil skutkový stav věci, provedl úplné a nezávadné dokazování a provedené důkazy též správně logicky zhodnotil. Toto tvrzení však obviněný shledal v rozporu s tím, že za takto zjištěného stavu bylo rozhodnuto, že došlo ke spáchání uvedeného trestného činu jím a jeho družkou, neboť z dokazování nelze jednoznačně dovodit, že pachatelem je právě on a že svým jednáním docílil i následku předpokládaného trestním zákonem. Podotkl, že v odvolání uvedl skutečnosti svědčící o tom, že nemohl být subjektem zmiňovaného trestného činu, a tudíž nemohlo být ani z jeho strany protiprávně jednáno. Podle něho ale soud druhého stupně odvolací důvody nesprávně zhodnotil, čímž z jeho strany došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 To 49/2010, i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 49 T 10/2009, a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněný především napadá skutková zjištění, učiněná soudy činnými dříve ve věci, když tvrdí, že nemohl být učiněn jednoznačný závěr, že by spáchal posuzovaný skutek. V této souvislosti státní zástupce upozornil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, a proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání vůbec dopustil, tedy nelze přihlížet.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněný sice také namítá, že popsaný skutek nenaplňuje všechny znaky trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., avšak toto tvrzení, byť opakovaně, předkládá pouze obecně, aniž by jakkoli konkretizoval, který znak skutkové podstaty a z jakých důvodů absentuje. Seznal, že s ohledem na takovou argumentaci je možné toliko uzavřít, že obviněný společně se spoluobviněnou T. Š. mylně tvrdili poškozené, že může mít pohlavní styk s cizincem v M., v důsledku čehož jim poškozená uvěřila a odjela s nimi nejprve do M. a poté dále k nim opět nasedla do auta s tím, že bude odvezena do T., avšak oba spoluobvinění ji, mj. za užití zatlačení do auta a úderů do obličeje, následně odvezli do Itálie, kde ji prodali za účelem provozování prostituce. Z popsaných zjištění je zcela zřejmé, že obviněný se spoluobviněnou T.Š. užili vůči poškozené lsti a násilí, aby ji dopravili, aby ji bylo užito k pohlavnímu styku, přičemž tohoto jednání se dopustili zcela cíleně právě za takovým účelem, tedy v úmyslu, aby byla poškozená právě takto k prostituci užita. Jinými slovy, ze strany obviněného došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., a tudíž právní posouzení vyslovené soudy činnými dříve ve věci je správné a bez vad.
Státní zástupce tedy shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 To 49/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také (zvláště) nesprávné hodnocení důkazů a potažmo i vadná skutková zjištění (především tvrdí, že z provedených důkazů není zcela zřejmé, že trestný čin spáchal právě on), a převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, popř. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, popř. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že předmětný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. (že nekonal ve smyslu této skutkové podstaty). Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. se dopustí, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
Z právní věty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně se přitom podává, že obviněný se spoluobviněnou T. Š. společným jednáním jiného za použití lsti a za použití násilí dopravili, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku a takový čin spáchali v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
Násilím lze chápat použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli jiného. Není podmínkou, aby poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo je předmětem obchodování s lidmi, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli jiného (srov. přiměř. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Podle §89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.
Lstí se zde rozumí vyvolání omylu u jiného s úmyslem ho přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt, zadržovat nebo vydat za účelem, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání. Lstí se obecně zpravidla rozumí i zneužití omylu jiného, které je však v této skutkové podstatě samostatným znakem. Lest nemusí směřovat přímo proti osobě, která je předmětem obchodování s lidmi, ale může směřovat i vůči jiné osobě (např. vůči jeho blízkému příbuznému nebo jiné osobě, která vykonává na jiného vliv apod.).
Dopravení znamená přemístění jiného do ciziny nebo na jiné místo i v České republice, než se tato osoba v době činu zdržovala. V případě dopravení je čin dokonán tím, že předmětná osoba je dopravena na místo určení; po dobu dopravování však bude zpravidla zadržována nebo ukryta.
Po subjektivní stránce vyžaduje skutková podstata podle §232a odst. 2 písm. a) tr. zák. úmysl obchodovat s jiným některým z uvedených způsobů za účelem zde uvedeným. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Prostitucí je pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož zahrnující i všechny další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu (viz č. 22/1995 Sb. rozh. tr.). Může se tedy jednat přímo o spojení pohlavních orgánů (coitus), ale i o orální sex (felaci či cunilinctus), coitus analis, coitus inter femora, sání prsních bradavek (sactustupratio) apod., ale i různé typy tzv. erotických masáží zejména prováděné na pohlavních orgánech i s pomocí vibrátorů a jiných přístrojů za účelem ukájení pohlavního pudu apod. Takové jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení jiné osoby, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě dojde.
K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito, ale postačí, že pachatel se dopustil činu uvedeného v odst. 1 nebo 2 §232a tr. zák. v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Pachatel zde jedná v úmyslu, aby bylo jiného užito k prostituci, a proto nemusí k prostituování zneužité osoby dojít, např. proto, že se jí podaří včas utéct, dojde k zásahu policejních orgánů apod.
Jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž společně se spoluobviněnou T. Š. jiného (poškozenou N. R.) za použití lsti a násilí dopravili (poškozené nejprve nabídli, aby s nimi za úplatu odjela do M. a zde poskytla sexuální služby cizinci, poté, co se údajný cizinec nedostavil, poškozená nastoupila do jejich vozidla, neboť jí slíbili, že ji odvezou zpět do T., namísto cesty do T. s ní však odjeli nejprve do Ch. a následně ji za užití zatlačení do auta a úderů do obličeje odvezli do Itálie), aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, a takový čin spáchali v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci (obviněný a spoluobviněná T. Š. takto konali se záměrem jmenovanou poškozenou v Itálii prodat za účelem provozování prostituce, což také posléze učinili).
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě (společného) úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný se spoluobviněnou T. Š. jednali tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby poškozené bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání a aby ji bylo užito k prostituci.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý