ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.69.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 69/2011 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný L. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 7 To 88/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 111/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 2 T 111/2009, byl obviněný L. T. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil s obviněným M. F. tím, že „dne 5. 3. 2009, kolem 16,30 hodin v P., S. ulici, před OD B., po předchozím požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři, udeřil obž. T. poškozeného M. P., pěstí do obličeje, kdy mu zasáhl oko, a když se chtěl po útočníkovi ohnat, uklouzl a upadl na zem a poté jej obžalovaný T. několikrát kopl do hlavy, načež se poškozenému podařilo v rámci obrany za pásek stáhnout obžalovaného na zem, přičemž v tomto okamžiku se do incidentu zapojil obž. F. tak, že přetáhl poškozenému bundu přes hlavu a začal ho opakovaně kopat do levé strany boku, v důsledku čehož se druhému útočníkovi, kterého předtím strhl na zem, podařilo vymanit z držení poškozeného a opět na poškozeného začal útočit kopy na pravou stranu obličejové části a tímto jednáním poškozenému způsobili zlomeninu horní čelisti vpravo s posunem úlomků a se zakrvácením pravostranné dutiny horní čelisti, zlomeninu jařmové kosti vpravo, zlomeninu spodní a zevní strany očnice vpravo s oboustranným krevním výronem a s krvácením do spojivky obou očních bulev a zhmoždění pravé poloviny hrudníku, což si vyžádalo léčení v době od 5. 3. 2009 nejméně do 30. 4. 2009, přičemž tímto jednáním mohlo dojít k těžké újmě na zdraví a to poškozením nitrolebních struktur poškozeného, což by přímo ohrožovalo jeho život“. Za tyto trestné činy byl obviněný L.T. podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 50 T 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. F.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění L.T. a M. F. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit poškozeným M. P. škodu ve výši 2.550,- Kč a V. z. p. České republiky škodu ve výši 37.252,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. P. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění L.T. a M.F. a dále obvodní státní zástupce pro P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 7 To 88/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. T. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu pobytu na území P. v trvání pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 50 T 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl o trestu obviněného M. F. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný L. T. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že pokud by skutek proběhl tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, pak by nemohl být právně kvalifikován jako pokus o ublížení na zdraví, nýbrž jako rvačka. Z tohoto popisu totiž zcela zjevně vyplývá, že se jednalo o potyčku tří osob, přičemž účast všech těchto osob byla aktivní, když ze strany poškozeného se rozhodně nejednalo pouze o obranu proti útoku. Poznamenal, že on i poškozený shodně vypověděli, že incident začal tím, že poškozený nepříjemně až provokativně odmítl jeho žádost o cigaretu, na což on (obviněný) reagoval podrážděně a oba muži se začali napadat. Zprvu se jednalo o strkání a pohlavkování, následně se ho poškozený snažil zasáhnout pěstí do obličeje, avšak když se po něm takto ohnal, upadl (poškozený) na zem, neboť měl špatné boty. Obviněný zdůraznil, že poškozený se na zemi neocitl v důsledku jeho útoku či útoku spoluobviněného, nýbrž v důsledku vlastního agresivního gesta, jehož účelem rozhodně nebyla obrana (jednalo se vyloženě o útočné gesto, jehož cílem bylo mu fyzicky ublížit). Dodal, že poškozený sám uvedl, že poté ho (obviněného) strhl na zem a držel ho pod sebou, dokud se mu nepodařilo vymanit. Incidentu se účastnil i spoluobviněný M. F., který měl na poškozeného také útočit, a to ranami a pěstmi, celkem tedy došlo k vzájemnému fyzickému napadání tří osob. Prohlásil, že z popisu skutku je zcela jednoznačná aktivní role samotného poškozeného při incidentu, který nepochybně začal slovní provokací a pokračoval ve vzájemných fyzických útocích všech tří zúčastněných mužů. Vzhledem k tomu, že iniciativa k útoku byla u něho a spoluobviněného i u poškozeného vyrovnaná, nemohlo se jednat o pokus o ublížení na zdraví, nýbrž o účast při rvačce.
Následně obviněný uvedl, že i v případě, že by se dovolací soud se shora uvedenou argumentací neztotožnil, není na místě skutek posoudit jako pokus trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Poznamenal, že soud vyslovil názor, že skutek je nutno hodnotit jako pokus o těžší ublížení na zdraví, ačkoli k těžšímu následku nedošlo, neboť obžalovaní museli vědět, že svým jednáním mohou těžší zdravotní následek poškozenému způsobit. K tomu zdůraznil, že taková skutečnost nebyla v trestním řízení jednak vůbec prokázána, jednak nalézací soud nevzal v úvahu právě agresivitu samotného poškozeného při incidentu, a to přesto, že se k ní poškozený přímo doznal, když uvedl, že se mu (obviněnému) snažil dát pěstí a následně ho držel pod sebou. Tuto okolnost shledal velmi významnou, jelikož se z dokazování podává, že on (obviněný) z místa odešel okamžitě, jakmile se mu podařilo ze sevření vymanit. Pokud by tedy poškozený sám nereagoval agresivně, nesnažil se ho udeřit a následně jej nestrhl na zem, kde jej násilně zadržoval, celý incident by skončil mnohem dříve a nepochybně by neměl pro poškozeného zdravotní důsledky, ke kterým takto došlo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tomu státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný v konečném důsledku dovozuje pochybení v právním posouzení skutku, avšak svoji argumentaci v celém svém rozsahu odvíjí od odlišného průběhu skutkového děje, než jaký byl zjištěn soudy dříve ve věci činnými. Celý incident totiž započal, jak již bylo zmíněno, tím, že poté, co poškozený odmítl jiné osobě dát cigaretu, byl fyzicky úderem pěstí do obličeje napaden obviněným, tedy tuto fázi nelze zjevně popsat jako vzájemnou strkanici. Poškozený následně (bez přičinění obviněného) upadl na zem, čehož obviněný využil k dalšímu útoku kopy. Potom se poškozenému v rámci obrany podařilo strhnout obviněného k zemi, ale byl ihned napaden spoluobviněným M. F., jenž ho také kopnul a přetáhl mu bundu přes hlavu, v důsledku čehož se obviněný vymanil z držení poškozeného, avšak neodešel, ale ještě znovu několika kopy poškozeného opětovně napadl. Teprve poté oba spoluobvinění odešli (utekli).
Státní zástupce shledal, že dovolací argumentace obviněného, jež vychází z odlišného tvrzení průběhu činu, v jehož rámci měl poškozený agresivně napadat spoluobviněné, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Navrhl proto dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 7 To 88/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž v prvé řadě prosazuje vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci, čímž de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a až sekundárně - z jím vyvozené skutkové verze - činí závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že skutek by měl být kvalifikován jako rvačka (podle §225 tr. zák.), případně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že pokud obviněný ve svém dovolání obecně deklaruje, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebyl správně kvalifikován (nemohl být právně kvalifikován jako pokus o ublížení na zdraví, nýbrž jako rvačka, resp. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.), nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky , ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod některý ze zákonných důvodů dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval údajné vadné právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, jež tyto soudy učinily po zhodnocení provedených důkazů, není nesoulad (lze přitom odkázat na odůvodnění shora citovaných rozhodnutí, jež odpovídají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý