ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.903.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 903/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného R.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 105/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 9. 2010, č. j. 13 T 105/2010-141, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem přechovávání dětské pornografie podle §205a tr. zák. a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl soudem druhého stupně podle §55 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupce na to, že elektronická pošta je základním komunikačním prostředkem na internetu a komunikace jejím prostřednictvím spočívá v tom, že e-mailové zprávy musí projít cizími počítači v síti předtím, než dosáhnou cílový počítač. V této souvislosti zmiňuje teoretické úvahy publikované k této problematice v komentáři k trestnímu zákoníku a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, které podle nejvyššího státního zástupce zaujalo shodný názor s názorem vysloveným v odvolání okresním státním zástupcem a názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je předně nutno uvést ve vztahu k argumentaci nejvyššího státního zástupce k rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, že tato je zcela nepřípadná. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že šlo o odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. a z toho důvodu jej také Nejvyšší soud meritorně nepřezkoumával podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud mj. poukázal na to, že obviněný zpochybňoval analytickou zprávu jako důkaz s argumentací, že se jednání nedopustil. Z žádné části odůvodnění Nejvyššího soudu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1135/2010 nevyplývá, že by Nejvyšší soud toto meritorně přezkoumával a zabýval se formálním znakem „veřejně přístupnou počítačovou sítí“ ve smyslu §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. Bylo pouze konstatováno, jaké skutečnosti vyplývají ze skutkového zjištění a bylo prokázáno, že počítačovou sítí přeposílal do emailových schránek digitální fotografie s tématikou dětské pornografie (v návaznosti byly pouze citovány pasáže z Trestního zákona. Komentáře. 4. vydání).
K řešené problematice je vhodné uvést, že trestného činu šíření pornografie podle
§205 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě .
Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák. trestným činem úmyslným [srov. §4 písm. a), b) tr. zák.].
Nejvyšší soud podle §265e odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného je důvodné. Podle skutkového zjištění se zmíněných trestných činů dopustil obviněný tím, že „nejméně v období od 8. 9. 2005 do 16. 3. 2009 v místě svého bydliště v obci D. R., okr. Ž.n. S., a dále v místě výkonu svého bývalého zaměstnání ve firmě Sanborn, a. s. na ul. T. ve V. M., okr. Ž. n. S., za použití osobního počítače, prostřednictvím elektronické pošty používaje emailovou adresu, jednak přijal a nejméně do 17. 3. 2009 přechovával nejméně 28 zpráv obsahujících soubory pornografických fotografií a videonahrávek, ve kterých byly zachyceny děti při souloži s dospělými, orálním pohlavním styku s dospělými nebo mezi dětmi navzájem a jiných sexuálních praktikách nebo v různých sexuálně vyzývavých pozicích, a dále nejméně 7 zpráv obsahujících soubory pornografických fotografiích a videonahrávek, ve kterých byl zachycen pohlavní styk s různými zvířaty, a dále si objednal a obdržel nejméně tři DVD zachycující pohlavní styk s různými zvířaty, a jednak ve stejném období některé z takto přijatých souborů, nejméně ve sto případech, odeslal na přesně neustanovené emailové adresy užívané dosud neustanovenými osobami“.
Takto zjištěná jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a jako trestný čin přechovávání dětské pornografie podle §205a tr. zák. Vzhledem k tomu, že dovolání je směřováno toliko proti právní kvalifikaci, jíž byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák., nebylo nutno se dále zabývat právní kvalifikací jíž byl obviněný uznán vinným trestným činem přechovávání dětské pornografie podle §205a tr. zák.
Nejvyšší soud se nemohl bezezbytku ztotožnit se závěry soudu prvního a druhého stupně, které oproti podané obžalobě kvalifikovaly jednání obviněného podle mírnější právní kvalifikace s konstatováním, že nebyl naplněn znak §205 odst. 3 písm. c) tr. zák., že se obviněný uvedeného jednání nedopustil veřejně přístupnou počítačovou sítí, neboť je přesvědčen, že žádný ze soudů nižších instancí dostatečně nezvážil povahu a účel, k němuž slouží jednak Internet, jednak e-mailová komunikace (jako zřejmě základní komunikační prostředek na Internetu) a v jejím rámci e-mailové adresy, jichž obviněný pro předávání fotografií a videosouborů s pornografickou tématikou jiným subjektům využíval. Hodnotit a pečlivěji zkoumat bylo zapotřebí zejména to, zda škodlivý obsah obviněným odeslaných e-mailových zpráv nebyl rozšířen prostředky a způsobem, které nevylučují, aby se s ním seznámil větší počet lidí než pouze okruh odesílatelem přesně vymezených a e-mailovými adresami definovaných adresátů. V této souvislosti zůstalo zcela bez povšimnutí nejen soudem prvního stupně, ale zejména pak soudem odvolacím samotné vyjádření obviněného, který uváděl, že přeposlal zhruba v 50 případech soubory s dětmi a v 50 případech soubory se zvířaty (viz č.l. 84 – 86 spisu).
K tomu je zapotřebí uvést, že trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. se pachatel dopustí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
V prvé řadě je ovšem třeba zaměřit pozornost na výklad znaku „veřejně přístupná počítačová síť“. V této souvislosti lze opětovně zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by se Nejvyšší soud k výše uvedenému znaku meritorně vyjadřoval (viz výklad shora), dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tz 79/2010.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, I. vydání, Praha, C.H.Beck 2010, str. 1699 – 1700) rovněž uvedl, že „…veřejně přístupnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Z technického hlediska je veřejně přístupná počítačová síť soustavou serverů, datových komunikací a k nim připojených počítačů. Z organizačního hlediska jde o provozovatele jednotlivých sítí a podsítí, zprostředkovatele připojení i uživatele a další subjekty. Internet jako světová informační počítačová síť vznikl propojováním původně privátních, specializovaných a autonomních datových sítí (vojenské, školní, energetické apod.) a později již veřejných takovýchto sítí (přístupných většinou za úplatu každému zájemci) s postupnou změnou jejich charakteru (přechod na jednotný protokol řízení přenosu Transmission Control Protocol/Internet Protocol, budovaných na principu dobrovolných dohod atd.), včetně užívání zdarma. Rozhodujícím okamžikem byl vznik služby WWW (World Wide Web), která byla vytvořena v internetu na bázi počítačových serverů (části Internetu) ukazujících jeden k druhému s využitím tzv. hypertextových odkazů, podpory multimedií a integrování různých služeb. WWW stránka neboli webová stránka je elektronický dokument, který se nachází na určitém serveru, jeho obsah je připojen k síti (indexován) pomocí hypertextových odkazů na jiná místa tohoto dokumentu nebo v jiných dokumentech na tomto serveru nebo na zcela jiných serverech nacházejících se v síti Internetu. Veřejně přístupnou počítačovou sítí výslovně nejsou pouze uzavřené počítačové sítě některých právnických osob, státních orgánů nebo jiné organizace, které nesplňují podmínku veřejné přístupnosti“ . Odkázal tam i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 349/2009 (to se však týkalo trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 tr. zák.), podle něhož „…není pochyb o tom, že elektronická pošta zasílaná prostřednictvím internetu, tzv. email, je jiným veřejným zařízením ve smyslu §239 odst. 1 písm. b) tr. zák.“ , a dále „…naprostá většina providerů kopie všech e-mailových zpráv ukládá na svoje servery před doručením a tyto zálohy ponechává na serveru často po dobu i více měsíců po doručení zprávy, a to i v případech, že tyto zprávy jsou ve schránkách odesílatele i příjemce již vymazány, …zde k nim mohly mít přístup i jiné osoby, než ty, kterým byla zpráva určena. Ochrana dopravované e-mailové zprávě je totiž poskytována v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování. Konec tohoto procesu je nutno vnímat v okamžiku doručení do e-mailové schránky příjemce. Do schránky má příjemce zprávy přístup, který je zabezpečen pomocí hesla, může se přitom do schránky dostat z kteréhokoli počítače připojeného k Internetu,… V této souvislosti nelze pominout i problém virů, tj. krátkých počítačových programů určených k provedení úkonů nad rámec vůle uživatele, které mohou mít kromě vlivu na narušení nebo likvidaci instalovaných programů, také vliv i na odesílání uložených dat a programů uživatele bez jeho výslovného pokynu“ .
Dále je vhodné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1467/2010, kde mj. uvedl, že „…s ohledem na všechny skutečnosti a parametry, kterých Internet coby významný a vysoce sofistikovaný fenomén současné doby dosahuje, není sporu o tom, že jde o veřejně přístupnou počítačovou síť…“ . Dále pak pokračoval, že „…e-mail je nejznámějším druhem elektronické pošty, jíž je textová, hlasová nebo obrazová zpráva poslaná prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, která může být uložena v síti nebo koncovém zařízení uživatele, dokud ji uživatel nevyzvedne. Důvěrnost zpráv a s nimi spojené provozní a lokalizační údaje jsou chráněny podle §89 a násl. zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 206)“ . Připomněl rovněž, že podle §89 naposledy citovaného zákona „…podnikatelé zajišťující veřejné komunikační sítě nebo poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací jsou povinni zajistit technicky a organizačně důvěrnost zpráv a s nimi spojených provozních a lokalizačních údajů, které se přenášejí prostřednictvím jejich veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Zejména nepřipustí odposlech, ukládání zpráv nebo jiné druhy zachycení nebo sledování zpráv a s nimi spojených údajů osobami jinými, než jsou uživatelé, bez souhlasu dotčených uživatelů, pokud zákon nestanoví jinak. To nebrání technickému ukládání údajů, které je nezbytné pro přenos zpráv, aniž by byla dotčena zásada důvěrnosti“ , a že podle §89 odst. 2 tohoto zákona „…zprávou se rozumí jakákoli informace, která se vyměňuje nebo přenáší mezi konečným počtem účastníků nebo uživatelů prostřednictvím veřejně dostupné služby elektronických komunikací, s výjimkou informace přenášené jako součást veřejného rozhlasového nebo televizního vysílání sítí elektronických komunikací, nelze-li ji přiřadit k určitelnému účastníkovi nebo uživateli, který tuto informaci přijímá“ .
I přes skutečnost, že oba soudy ve svém skutkovém zjištění konstatují, že obviněný „nejméně ve sto případech odeslal…“, nezvažovaly, zda takto jimi popsané jednání nenaplňuje znaky §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. v další alternativě v tomto ustanovení uvedené, a to o jiném obdobně účinném způsobu spáchání předmětných trestných činů. Za takový způsob (jako je tisk, rozhlas, televize nebo veřejně přístupná počítačová síť) zákon považuje takovou formu přenosu nebo jiného předání určité písemné, zvukové nebo hlasové informace, jestliže je zpřístupněna většímu počtu příjemců, tedy veřejnosti ve formě blíže neurčitého počtu lidí, přičemž nezávisí na tom, zda přístup veřejnosti je zcela volný, nebo je omezen například zaplacením určitých poplatků, tzv. klubovou příslušností apod. Dále sem lze zařadit i místní rozhlas, vysílací stanici apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1232).
Jestliže se ve smyslu uvedeného vymezení za znak „jiného obdobně účinného způsobu“ považuje např. nahrávka na gramofonové desce, magnetofonovém pásku, magnetofonové kazetě, videokazetě, záznam na počítačové disketě apod., pak je nutné zvažovat, zda mezi ně nelze zahrnout i počítačové soubory subsumované pod e-mailovou adresu, jejímž prostřednictvím jsou dále předávány, tj. rozesílány dalším e-mailovým příjemcům.
Lze tak uzavřít, že oba soudy nižších stupňů při úvahách o právní kvalifikaci skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, bezezbytku nezvážily všechny výše naznačené možnosti a skutečnosti, které by eventuelně mohly zakládat důvod pro právní posouzení tohoto jednání podle přísnějších (shora opakovaně uváděných) ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyššího státního zástupce napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č.j. 42 To 354/2010-167, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť bylo v možnostech soudu druhého stupně doplněním dokazování si vytvořit náležité předpoklady pro vypořádání se s odvolacími námitkami, které byly uplatněny státním zástupcem.
Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby po doplnění dokazováníe ev. i znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví počítačové expertízy, znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Zejména se bude muset detailněji zaměřit na určení povahy e-mailové komunikace jakožto prostředku elektronické pošty provozovaného v rámci internetových služeb, zvláště s ohledem na možnosti jejího zabezpečení a rizika úniku obsahu zpráv přepravovaných jejím prostřednictvím. Na základě takto upřesněných skutkových zjištění bude na něm, aby pečlivě posoudil, zda jednání obviněného naplňuje nejen základní, ale i kvalifikované znaky skutkové podstaty trestného činu. Je samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
Současně Nejvyšší soud připomíná, že soud druhého stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, neplatí zákaz reformace in peius ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann