ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.991.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 991/2011-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2011 o dovolání obviněných H. T. N. , a T. D. N. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011, č. j. 6 To 27/2011 – 1290, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 20/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011, č. j. 6 To 27/2011 – 1290, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných H. T.N., T.D. N. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 3 T 20/2010-1145, kterým byli oba shora uvedení obvinění uznáni vinnými (každý z obviněných) trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzeni (každý z obviněných) podle §234a odst. 2 tr. zák. k testu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl každý z obviněných podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a rovněž byl každému z nich podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou; týmž rozsudkem byl T. T. N. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák. a trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011, č. j. 6 To 27/2011 – 1290, podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazují na to, že jednání, kterým byli uznáni vinnými, mělo být podle jejich názoru kvalifikováno podle §235 tr. zák., neboť na jednání, které bylo soudy kvalifikováno podle ustanovení §234a tr. zák. toto zákonné ustanovení nelze aplikovat, jelikož braní rukojmí je upraveno mj. také mezinárodní úmluvou a jejím přijetím měl zákonodárce spíše na mysli takové jednání pachatelů, které je zaměřeno proti společenskému zřízení jako celku z důvodů politických či náboženských, což se projevuje zejména únosy letadel, lodí a jednáním, která mají teroristický charakter. Dále nesouhlasí s kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, kdy podle nich nejsou dány podmínky pro tvrzení učiněné soudy, že šlo o organizovanou skupinu. S odkazem na rodinné a sociální vazby s Českou republikou nebyly podle názoru obviněných dány podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Závěrem podaného dovolání navrhli, aby dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011, č. j. 6 To 27/2011-1290, bylo zrušeno a věc přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší dospěl k závěru o potřebě věc zrušit a shledal podmínky k tomu, aby sám rozhodl, nechť tak učiní.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných poukazuje na to, že podstatou jejich dovolání je zejména zpochybnění právního posouzení, což je z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní námitka. V další části svého vyjádření rozvádí státní zástupce úvahy k ustanovení §234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a konstatuje, že i přestože Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí přináší definici braní rukojmí, je ze zákonného znění patrno, že toto není omezeno pouze na případy závažných teroristických útoků, ale je nutno je použít vždy, dopustí-li se pachatel jednání v ní popsaného. Vzhledem k tomu, že se obvinění dopustili jednání nejméně se třemi dalšími spolupachateli, bylo namístě hodnotit skutek jako spáchaný členy organizované skupiny. Pokud jde o trest zákazu vyhoštění, pak je státní zástupce toho názoru, že tento druh trestu byl uložen v souladu se zákonem, a proto je nutno dovolání obviněných odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli obvinění odsouzeni a námitkami uplatněnými obviněnými v dovolání, je nezbytné uvést, že po skutkové stránce jejich jednání spočívalo v tom, že „v přesně nezjištěné době kolem 23.00 hodin dne 26. června 2009 v ulici P. s. ve S., okres S., v prostorách nebytového objektu majitelů M. a Z. P., stojícího na pozemku, obžalovaní T. D. N. a H. T. N. společně se spolupachateli A. T. N., V.D.D., a dalším blíže neustanoveným spolupachatelem fyzicky napadli zde přítomné občany Vietnamu D.N. V., A. T.P., a blíže neustanovenou osobu jménem T.tak, že je bili holemi, mačetou a pistolí, poté jim svázali ruce za zády a donutili je ležet na zemi s tím, že jednoho z nich odvezou, poté ponechali na místě poškozené A. T. P., a osobu jménem T., kterým svázali též nohy, a poškozeného D. N.V. odvezli osobním automobilem tovární značky Mercedes Vito, bílé barvy, do Ch., kde jej pod pohrůžkou užití nože a pistole odvedli do neustanoveného bytu, to vše s úmyslem donutit příbuzné poškozeného D. N. V., aby za něho zaplatili výkupné, kdy za tímto účelem,
v době od 26. června 2009 do 13. srpna 2009 v Ch., okres týž, společně se spolupachateli A. T. N., V. D. D. a neztotožněnou osobou T. zadržovali poškozeného D. N.V., proti jeho vůli spoutaného na rukou i nohách nejprve v neustanoveném bytě, kde jej hlídali A. T. N., V. D. D. a další osoba T., kdy do bytu docházeli též obžalovaní T.D.N. a H. T.N., a od nezjištěného dne počátkem měsíce srpna 2009 v bytě ve 3. poschodí domu ve V. ulici v Ch., kam jej odvezli obžalovaný H.T. N. společně s A. T. N., V. D. D., a další neustanovenou osobou T. osobním automobilem tovární značky Škoda Octavia, modré barvy, kde jej hlídal V. D. D. a další osoba T., kdy do bytu docházel obžalovaný H. T. N., přičemž po celou tuto dobu spolupachatelé obžalovaných poškozeného D.N. V., násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby jednal podle jejich pokynů, kdy takto jej donutili, aby podepsal dlužní úpisy mimo jiné též ve prospěch obžalovaných T. D. N. a H. T.N., a dále, aby zatelefonoval do Vietnamu svému dědečkovi, že otec musí zaplatit výkupné, jinak ho zabijí, kdy při tomto jej bili, aby křičel bolestí, jmenovaného poškozeného propustili v nočních hodinách dne 31. srpna 2009, přičemž v přesně nezjištěné době do 13. srpna 2009 obžalovaný T.D.N., vyhrožoval poškozenému D. N. V., že pokud bude potom vypovídat na policii a řekne, že se jednalo o únos, tak někdo z jeho rodiny zaplatí krví
a v průběhu zadržování poškozeného D.N. V., v době od 28. června 2009 nejméně do 2. srpna 2009 na různých místech v Ch. obžalovaný T.D. N., při osobním jednání s poškozeným V. T. N., a dále prostřednictvím SMS zpráv opakovaně požadoval od jmenovaného pod pohrůžkou zabití jeho synovce D.N.V., jako výkupné zaplacení finanční částky 400 tisíc Kč, když ve večerních hodinách dne 11. července 2009 v herně v Ch. poškozený V. T. N.předal obžalovanému T.D. N., požadovanou částku 400 tisíc Kč, obžalovaní a spolupachatelé poškozeného D.N. V. nepropustili a pod stejnou pohrůžkou jeho zabití opakovaně požadovali od poškozeného V.T. N., další výkupné ve výši 500 tisíc Kč“.
Především považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a zákonodárce v tomto směru vymezil dovolací důvody. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí již konstatoval, a s tímto názorem se ztotožnil také Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 452/07), že není povinností Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit ukládání trestu ze všech hledisek, aniž by obviněný své námitky konkretizoval. Pokud se tak obviněným nestalo, takové námitky vyvolávají svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek obviněný uložený trest napadá. Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud zmiňuje s ohledem na charakter námitek, které byly obviněnými uplatněny v rámci dovolání s tím, že mu nepřísluší dovozovat, zda chtěli obvinění zpochybňovat i další znaky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, pokud tyto neuvedli a své výhrady k nim nekonkretizovali (výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je podle názoru Nejvyššího soudu aplikovatelné i na případy nekonkretizovaných námitek obecně).
Ve vztahu k námitce obviněných, že se soudy „nedostatečně vypořádaly s právní kvalifikací podle §234a tr. zák.“ a nerozvedly, proč by jednání nemohlo být kvalifikováno podle §235 tr. zák. ev. §232 tr. zák., poukazují na Mezinárodní úmluvu proti braní rukojmí, publikovanou pod č. 36/1988 Sb., kdy podle nich měl zákonodárce spíše na mysli jednání zaměřené proti společenskému zřízení jako celku apod. Podle jejich mínění nelze jednání popsané ve výroku rozhodnutí pod trestný čin braní rukojmí podřadit.
V souvislosti s tímto trestným činem (§234a tr. zák.) je vhodné zmínit, že zmocněním se rozumí je jakékoli získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezování její osobní svobody. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že se pachatel zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, s cílem donutit jiného, aby něco konal. Článek 1 vyhlášky ministerstva zahraničních věcí č. 36/1988 Sb., o Mezinárodní úmluvě o braní rukojmí uvádí: „Trestného činu braní rukojmí ve smyslu této Úmluvy se dopouští kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby (dále označované jako „rukojmí“) nebo ji zadrží a hrozí jejím usmrcením, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, aby učinily jakýkoli čin, nebo aby se jakéhokoli činu zdržely jako výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění rukojmí“ (Poradce 5/2011, str.121). Ze zákonné dikce trestného činu braní rukojmí podle §234a tr. zák. jednoznačně vyplývá, že v ní nejsou uvedena žádná omezení ve smyslu úvah obviněných a aplikace tohoto ustanovení není omezena pouze na případy zaměřené na jednání proti společenskému zřízení jako celku z důvodů politických či náboženských, projevující se např. únosy letadel apod., jak je patrno z argumentace obviněných. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že úmysl obviněných nesměřoval k vydírání či zbavení osobní svobody, ale od samého počátku byl veden záměrem provést únos poškozeného, tohoto zadržovat a po jeho příbuzných požadovat zaplacení výkupného pod hrozbou usmrcení poškozeného. Jednání obviněných popsané v rozsudku soudu prvního stupně bez pochybností vykazuje zákonné znaky, jež jsou vyžadovány pro naplnění skutkové podstaty trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací soudu druhého stupně na str. 13 – 16 jeho usnesení, na které pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
Pokud jde o další námitku obviněných, tak i v tomto případě je nutno uvést, že sice zmiňují hmotně právní pojem „organizovaná skupina“, aby následně konstatovali, že jsou přesvědčeni o tom, že jejich jednání bylo nesprávně posouzeno, neboť soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, k čemuž v projednávaném případě relevantním způsobem nedošlo. Také v tomto případě musí Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání vzbuzuje dojem formálnosti, neboť již při pouhém přečtení výrokové části rozhodnutí je patrno, kolik osob se účastnilo jednání dne 26. 6. 2009, stejně jako ve dnech 26. 6. 2009 – 13. 8. 2009, resp. 28. 6. 2009 až 2. 8. 2009, a jakým způsobem se jednotlivé osoby na předmětné trestné činnosti podílely. Také státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje, že ani obvinění vedle obecného zpochybnění naznačeného závěru žádné konkrétní námitky proti takové kvalifikaci nepředkládají. S ohledem na tyto skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud rozhodnutí č. 53/1976 – II. Sb. rozh. tr. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr. (Z popisu skutku vyplývá, že vedle obviněných se na jednání vůči poškozenému podíly další minimálně tři osoby, tato skupina existovala po dobu cca dvou měsíců a osoby takto ve výroku rozsudku popsané se různou formou podílely nejen na napadení poškozeného, ale také na jeho převozu, zadržování a hlídání, bití apod.).
Obvinění rovněž zpochybnili důvodnost uložení trestu zákazu vyhoštění, kdy podle jejich mínění, vzhledem na rodinné a sociální vazby, nebyly podmínky pro uložení tohoto druhu trestu splněny. Soud prvního stupně, který tento druh trestu ukládal, pouze velmi obecně uložení tohoto druhu hesla odůvodnil. Oproti tomu soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení na str. 17 – 19 se pozorně věnuje otázce trestů. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že oběma obviněným byl sice na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, ale obvinění zde nemají pracovní ani sociální zázemí, nevykonávali ani podnikatelskou činnost. Obviněný H.T. N.je svobodný a bezdětný a obviněný T. D. N. má sice v České republice manželku a syna, ale tito jsou státními příslušníky Vietnamu a svůj pobyt zde odvozují právě od pobytu obviněného. Také v tomto směru lze souhlasit se závěrem soudů, že v daném případě neexistují překážky pro uložení trestu vyhoštění, jak správně soudy dovodily.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí obou dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah a odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann