ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1271.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1271/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2011 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 12 To 243/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 32/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 2 T 32/2011, byl obviněný L. B. uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění spoluobviněného L. T. obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. B. označeného zločinu dopustil tím, že dne 2. 1. 2011 v době od 16.45 hod. do 17.45 hod. v N. B., v ul. M., přistoupil společně s dosud přesně neustanovenou osobou k poškozeným M. N., a D. V., které uchopili každého za rameno a důrazně vyzvali, aby je následovali do parku, kde obviněný L. B. vyzval poškozeného M. N., aby mu ukázal peněženku nebo jinak že ho zbije, a následně, když poškozený M.N. peněženku vytáhl, požadoval po něm vydání peněz s tím, že pokud peníze nevydá, tak ho zbije, načež poškozený M. N. ze strachu obviněnému L. B. vydal 48,- Kč, posléze po něm požadoval vydání mobilního telefonu, opět pod pohrůžkou zbití, přičemž další přítomná osoba mu pohrozila, že pokud mu mobilní telefon nedá, tak si je vezmou do parády, a proto poškozený M. N. jim vydal mobilní telefon zn. Sony Ericson K51 v hodnotě 1.000,- Kč; a poté, když poškození M. N. a D. V. od nich poodešli, obviněný L.B. společně s dalšími třemi dosud neustanovenými osobami oba poškozené došli a vyzvali poškozeného D. V. k vydání mobilního telefonu, přičemž obviněný L. B. ho udeřil otevřenou dlaní ruky do tváře, na základě čehož jim poškozený D.V.vydal svůj mobilní telefon zn. LG v hodnotě 500,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 12 To 243/2011, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo respektováno právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod, protože nebylo postupováno v souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo. Obviněný byl přesvědčen, že skutkový závěr o tom, že pachatelem předmětného zločinu byl právě on, nemá dostatečný podklad v provedených důkazech. Klíčovými usvědčujícími důkazy byly výpovědi poškozených, kteří se mohli vyjádřit k totožnosti pachatelů. Oba poškození se však k této otázce vyjádřili naprosto rozdílně. Zatímco poškozený M. N. při rekognici obviněného jednoznačně identifikoval, poškozený D. V. ho jako pachatele jednoznačně vyloučil, a to i poté, co jej nechal nahlas pronést větu uvedenou ve spise. V řízení před soudem prvního stupně sice tento poškozený na moment připustil, že si není zcela jistý, zda by jedním z pachatelů nemohl být právě dovolatel, ale stalo se tak v situaci, kdy mu byly předsedou senátu předloženy pouze miniatury fotografií, a navíc u další takové miniatury poškozený uvedl, že žádná z osob na ní zachycených není pachatelem tohoto zločinu. Podle mínění obviněného tak proti sobě stojí dvě výpovědi, které si odporují, ale na obě nutno co do jejich významu a důležitosti pohlížet stejně a není žádný objektivní důvod přiklánět se více na stranu té či oné verze. Nesouhlasil proto se soudem prvního stupně, který se přiklonil k výsledkům rekognice provedené s poškozeným M. N., přičemž výsledky rekognice provedené s poškozeným D. V. de facto opomněl, aniž by tento postup odůvodnil. Odvolací soud se s tímto rozporem sice vypořádal konstatováním, že poškozeným bylo v době spáchání zločinu necelých patnáct let, jednáním pachatelů byli zaskočeni, vystresováni, a ani on neodmítl výpověď poškozeného M. N. jako nepravdivou, nepoužitelnou z hlediska usvědčení pachatele činu. Dovolatel vytkl, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, proč by výpověď jednoho z poškozených měla být pravdivější než výpověď druhého z nich. Měl také uvážit, že poškozený M. N., který jako pachatele činu označoval právě dovolatele, označoval za druhého z pachatelů původně spoluobviněného L. T., který byl obžaloby zproštěn, což je jistě okolnost významná pro hodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto poškozeného. Vedle rozporuplných výpovědí poškozených jsou závěry o vině dovolatele podle něj zpochybněny i ostatními provedenými důkazy. V této souvislosti upozornil na rozpory týkající se výšky a podoby pachatelů, v jeho prospěch hovoří výpovědi svědků P. O., O. H. a D.B., kteří označují jako údajného hlavního aktéra loupeže L. O. Jako údajného pachatele L. O. označil i P. O., jeho bratr, přičemž nelze předpokládat, že by svědek usvědčoval vlastního bratra, pokud by to nebyla pravda, a nic na tom nemění ani fakt, že L. O. je momentálně nedosažitelný. Právě L. O. identifikoval jako pachatele loupeže i L. T., který se o tom měl dozvědět před tím, než šel na policii vrátit mobilní telefony. Dovolatel mínil, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že nebyl proveden výslech svědka L. O. Byl si vědom, že svědek je sice v současné době těžko dosažitelný, ale je přesvědčen, že nebyly použity všechny prostředky k tomu, aby mohl u soudu vypovídat. Měl za to, že bez jeho výpovědi a bez rekognice in natura provedené s tímto svědkem nebylo možné dojít k jednoznačným závěrům ohledně totožnosti pachatele. Závěrem dovolatel poznamenal, že si je vědom, že jím namítané vady jsou spíše procesně právního charakteru, ale s konkrétními odkazy na judikaturu Ústavního soudu vyvozoval, že dovolání je přípustné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i řízení mu předcházející, zrušil (návrh na další postup učiněn nebyl).
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají výhrady dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, jelikož na podkladě dvou protichůdných výpovědí poškozených nebylo možno bezpečně zjistit, že pachatelem činu je právě on.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Pakliže tvrdil, že soudy tím, že se jednak důsledně nevypořádaly s věrohodností poškozených M. N. a D. V., jednak nevyhověly jeho důkazním návrhům, neprovedly všechny potřebné důkazy, jmenovitě výslech svědka L. O. a rekognici in natura s tímto svědkem, nezjistily řádně skutkový stav, v důsledku čehož nebylo spolehlivě prokázáno, že se trestného činu dopustil právě on, tak se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). O žádnou z těchto situací se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (zejména strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a shodně strany 3 až 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného L. B. a spoluobviněného L. T., výpovědí obou poškozených - svědků M. N. a D. V., svědků M. B., ale i P. O., O. H., D. B., jichž se obviněný dovolával ku podpoře své obhajoby, jakož i rekognicí provedených v přípravném řízení, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.
Soudy obou stupňů se námitkami obviněného zabývaly a vysvětlily, proč jeho obhajobě, která byla v podstatných rysech zopakována i v textu dovolání, neuvěřily. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně především o usvědčující výpovědi poškozeného M. N., který obviněného L. B. opakovaně označil jako pachatele činu a jehož výpovědi soud uvěřil. V odůvodnění rozsudku se vypořádal i s výpověďmi spoluobviněného L. T. a M. B., otce dovolatele, upozornil na rozpory a nelogická tvrzení v jejich výpovědích. Obdobně jako tyto výpovědi označil za nevěrohodné i výpovědi svědků P. O., O. H. a D. B., ve vztahu k nimž nemohl přehlédnout, že jde taktéž o dobré známé dovolatele a že jejich snaha soustředit pozornost k osobě L. O. vychází z poznatku, že L. O.je pro soud nedosažitelný, protože se nepodařilo vypátrat jeho pobyt.
S hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a sám doplnil, že výpověď poškozeného M. N. v procesním postavení svědka včetně té, kterou učinil jako poznávající osoba při rekognici, je zcela přesvědčivá, poškozený vždy věrohodně popsal i označil právě tohoto obviněného jako pachatele útoku. Odvolací soud nepominul, že stejně jasně v identifikaci osoby pachatele nevyzněla výpověď druhého poškozeného D. V., který naopak obviněného jako pachatele nikdy spolehlivě neoznačil, ale výstižně vysvětlil, že to samo o sobě usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozeného M. N. nediskvalifikuje. V této souvislosti poukázal na nízký věk poškozených, důvodně prožívaný pocit strachu a stresu, jejich životní nezkušenost a nezralost, což jistě muselo ovlivnit jejich schopnost události i osobu pachatele, resp. pachatelů, vnímat a zapamatovat si ji. Že poškozený D. V. dovolatele jako pachatele činu neidentifikoval, ještě neznamená, že identifikace poškozeným M. N. je nespolehlivá. Stejně jako soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti, které by ji činily nepřesvědčivou, poškozený k obviněnému nemá a ani neměl žádný vztah, který by jej mohl motivovat k zaujatosti proti němu. Nelze tedy přisvědčit výtce obviněného, že se odvolací soud nevěnoval odlišnostem ve výpovědích poškozených a že nevyložil, proč uvěřil právě usvědčující výpovědi poškozeného M. N. Na správnost jeho závěrů nemůže mít vliv ani okolnost, že L. T., který byl tímto poškozeným rovněž označen jako spolupachatel, byl obžaloby zproštěn, jelikož míra určitosti, s níž poškozený označil L. T. jako spolupachatele, byla nižší a za takové situace soud prvního stupně opodstatněně aplikoval zásadu in dubio pro reo.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů, jak bylo vyloženo, dostály. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, proč tvrzení svědků, že pachatelem činu je L. O., považuje za nevěrohodné a účelové, zvláště pak zdůraznil, že tento svědek je pro soud nedosažitelný, jeho pobyt se nepodařilo vypátrat ani prostřednictvím policie (strana 4). Závěrům soudu prvního stupně přisvědčil též odvolací soud, který připomněl, že po jmenovaném bylo pátráno již v průběhu přípravného řízení, ale též bezvýsledně (viz strana 3 napadeného usnesení). Že je svědek „těžko dosažitelný“, ostatně nezpochybňuje ani dovolatel; pakliže namítl, že soud nevyužil všechny prostředky k zajištění přítomnosti svědka, již nezmínil, jaké prostředky v dané situaci přicházely v úvahu a nebyly realizovány.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Pakliže rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková