ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1321.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1321/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2011 o dovolání obviněného D. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 94/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 3 T 94/2010, byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 30. 7. 2009 kolem 14.00 hodin v Č. B. v B. ulici v I. patře panelového domu, neoprávněně a v úmyslu bránit v užívání, vstoupil do bytu, ve kterém přes opakované výzvy jeho oprávněné uživatelky E. D., která byt užívala na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 15 C 572/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2008, sp. zn. 19 Co 1710/2008, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2008, setrvával a odmítal byt opustit, následně poškozená z bytu kolem 15.36 hodin odešla za účelem lékařského ošetření, kdy využil její nepřítomnosti, v bytě se uzamkl v úmyslu zabránit poškozené byt nadále užívat, současně vyměnil zámkovou vložku vchodových dveří a následně opakovaně ignoroval výzvy poškozené a přivolané hlídky Policie ČR k zpřístupnění bytu a jeho opuštění, kdy v bytě setrval nejméně do 07.30 hodin dne 31. 7. 2009, kdy při svém odchodu vsunul do zámkové vložky vchodových dveří nezjištěný předmět, aby zkomplikoval řádné odemčení bytu, a E. D. byl umožněn vstup do bytu až za asistence hlídky Policie České republiky, a to výměnou zámkové vložky, a takovým jednáním způsobil škodu ve výši 800,- Kč.
Za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pro který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 20 T 127/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 To 294/2010, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 20 T 127/2009, jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, jako soud odvolací, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Líbenka z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože jednání, jímž byl uznán vinným, není pro nedostatek úmyslu trestným činem. Podle obviněného se jednalo pouze o hraniční ochranu vlastnického práva k bytu před zneužíváním a poškozováním ze strany poškozené E. D., a proto nebyly naplněny všechny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Obviněný vytkl, že soudy nezajistily výslech poškozené E. D., která dne 20. 2. 2011 zemřela. Poškozená dne 30. 7. 2009 nebyla nájemkyní předmětného bytu, ale byt užívala pouze z titulu odvozeného užívacího práva, jako pozůstalá manželka zemřelého nájemce. Obviněný jako člen družstva a nájemce předmětného bytu se již od roku 2007 s poškozenou jako uživatelkou bytu snažil jednat o umožnění vstupu jeho osoby nejprve jako člena družstva, a poté i jako vlastníka bytu, což poškozená opakovaně odmítala, a rovněž od roku 2007 dosud neplatila nájem, vodu a topení. Poškozená ignorovala vlastnická práva obviněného, odmítala mu umožnit vstup do bytu za účelem jeho pojištění a prohlídky stavu elektroinstalací, plynoinstalací a vodovodních a kanalizačních sítí a dalšího využití práv vlastníka, a proto obviněný byl nucen podat příslušné žaloby, mimo jiné i na vyklizení bytu. Obviněný poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, který vyhověl jeho žalobě na vyklizení bytu poškozenou, jež bylo změněno odvolacím soudem v části, která se týkala bytové náhrady, a vázal vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, o kterém nebylo zatím rozhodnuto. Obviněný připustil, že předmětného dne 30. 7. 2007 do bytu vstoupil, ale nikoli s úmyslem dopustit se trestného činu, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by v bytě setrvával po celou dobu, a ač svědek V.H. tuto skutečnost potvrzoval, jeho výpověď soud prvního stupně však označil za vágní a nepřihlédl k ní. V bytě chtěl provést kontrolu bytu a získat s vědomím E. D. klíč pro případ nutného vstupu do bytu. Dovolatel neprokázání úmyslu spáchat trestný čin a nedostatek společenské nebezpečnosti spatřoval v postoji poškozené, která svým několik let trvajícím přístupem k užívání bytu bez placení za jeho užívání a ignorováním práv obviněného jako vlastníka bytu a bráněním mu ve vstupu do něj, přinutila obviněného, aby do bytu vstoupil. V jeho jednání lze proto spatřovat pouze hraniční ochranu vlastnického práva k bytu před zneužíváním a poškozováním jeho práv ze strany poškozené.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek (správně mělo být usnesení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby sám svým rozhodnutím zprostil obviněného obžaloby a poškozenou aby odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve konstatovala, že obviněný v dovolání uplatnil stejné námitky jako v rámci odvolacího řízení. Výhrady směřující proti skutkovým zjištěním, spočívající zejména ve výtkách ohledně nesprávného zjištění skutkového stavu, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů za absence výpovědi poškozené E. D., označila za stojící mimo zákonem vymezené dovolací důvody. Přitom státní zástupkyně shledala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Za jedinou námitku, která na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá, považovala výhradu, že jednání obviněného není trestným činem a nebyl prokázán úmysl. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti ji však měla za neopodstatněnou, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto ustanoveních vymezené.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Na jeho podkladě mohou být přezkoumávány jen otázky dotýkající se právního posouzení věci, a proto jeho prostřednictvím nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud je proto povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný vymezený dovolací důvod nenaplnil výhradami, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků, vinu obviněného skutkově řádně neobjasnily, a že tudíž nebylo prokázáno, že čin spáchal. Tyto výhrady nemají právní povahu, nemohou být proto podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených §265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu správnost napadeného rozhodnutí nepřezkoumával.
Nejvyšší soud však jen pro úplnost nad rámec takto mimo dovolací důvody podaného dovolání považuje za vhodné zmínit, že v projednávané věci bylo dokazování provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že podle jeho výsledků byla vina obviněného dostatečně prokázána i přesto, že se soudu pro vážné onemocnění nepodařilo jako svědkyni vyslechnout poškozenou, která dne 20. 2. 2011 zemřela. Soudy opatřily dostatek jiných důkazů, na základě kterých učinily uvedená skutková zjištění, v nichž Nejvyšší soud neshledal rozpory, na které obviněný v dovolání poukazoval.
Obviněný uplatnil své dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami zaměřenými proti subjektivní stránce, kterou považoval za neprokázanou, a dále pokud se domáhal beztrestnosti pro nedostatek společenské nebezpečnosti. Jeho jednání bylo podle něj jen hraniční ochranou vlastnického práva k bytu před jeho nájemkyní, která svých práv zneužila. Na podkladě těchto výhrad Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání obviněného opodstatněné.
Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, praní prádla apod. (srov. rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. tr.).
Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat i jakékoli další neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do domu, bytu, nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i třeba za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, jako jsou svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu, odstranění dveří, oken, probourání zdí, střechy, stropů apod.
Oprávněnou osobou je vedle vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem (srov. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. IV. ÚS 482/2000, uveřejněn pod č. 182 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) i nájemce nebo podnájemce domu, bytu na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu (srov. §663 až 720 obč. zák. a §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Nájemce je oprávněn věc užívat způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci. Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn užívat určitý dům, byt nebo nebytový prostor a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 24, č.T 572).
Ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. je proto třeba rozlišovat, zda jednání směřuje proti osobě s existujícím právním důvodem k bydlení, nebo osobě s právem na bydlení do zajištění bytové náhrady anebo osobě, jíž nesvědčí ani právní důvod bydlení, ani právo na bydlení do zajištění bytové náhrady, avšak není u ní důvod k svépomocnému jednání podle §6 obč. zák. (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1215/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2005, sv. 20, č.T 843).
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud shledal, že poškozená E. D. předmětný byt, jehož vlastníkem byl obviněný, užívala na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 15 C 572/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2008, sp. zn. 19 Co 1710/2008, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2008. Tímto posledním rozhodnutím odvolací soud změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná E. D. byla povinna vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud vyložil okolnosti, za nichž shledal, že poškozené E. D., která byt užívala společně se svým manželem K. D. nevznikl společný nájem bytu, neboť ve smyslu §704 odst. 2 obč. zák. uzavřením manželství poškozené a K. D. byl předmětný byt stále ve společném nájmu bývalých manželů K. D. a D. D. (tj. první manželky), kteří po rozvodu manželství neuzavřeli dohodu o zrušení uvedeného práva. Protože poškozená po smrti svého manžela K. D. zůstala bydlet v předmětném bytě, není povinna vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Tento její nárok byl analogicky posouzen podle §712 odst. 2 obč. zák. Přitom rovněž soud posuzoval věk a zdravotní stav poškozené, i skutečnost, že její vztah se zesnulým manželem K. D. trval více jak 20 let. Odvolací civilní soud proto povinnost poškozené předmětný byt vyklidit, vázal na zajištění náhradního bytu (č. l. 207- 213).
O podaném dovolání proti tomuto rozhodnutí civilního soudu (k námitce obviněného) dovolací soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 5416/2008, dovolání žalované (poškozené E. D.) odmítl, a žalobce (obviněného) zamítl. Tudíž předmětné rozhodnutí, od něhož se odvíjelo oprávnění poškozené byt užívat až do doby, kdy jí bude poskytnuta náhrada, nebylo ani v mimořádném opravném prostředku změněno.
Z uvedeného je tedy patrné, že byť poškozené v důsledku smrti jejího manžela zaniklo její právo předmětný byt užívat (z důvodu výše uvedených), byla oprávněna tento byt užívat, a to doby, než jí bude zajištěn náhradní byt. Toto oprávnění poškozené vyplynulo z citovaného rozhodnutí civilního odvolacího soudu, jež se opírá o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., podle něhož, pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna. Bytovou náhradu je povinen zajistit pronajímatel.
Jak z provedeného dokazování vyplynulo, obviněný poškozené bytovou náhradu nezajistil, a ona proto byla v době činu obviněného ve smyslu shora uvedených ustanovení osobou oprávněnou byt obývat. Obviněný měl v takovém případě umožnit, aby tento byt řádně a obvyklým způsobem užívala, a přestože byl vlastníkem tohoto bytu, nemohl překračovat rámec svého vlastnického práva, které je v tomto případě omezeno právem jiné osoby spočívající v nerušeném a řádném užívání bytu.
Obviněný však jednáním, které je ve skutkových zjištěních popsáno, neoprávněně do práva poškozené byt užívat, zasáhl, tím, že využil nepřítomnosti poškozené, v bytě se uzamkl, vyměnil zámkovou vložku vchodových dveří a nereagoval ani na výzvy poškozené ani přivolané policejní hlídky, a v bytě setrval do následujícího dne, kdy při svém odchodu vsunul do zámkové vložky vchodových dveří nezjištěný předmět, aby zkomplikoval řádné odemčení bytu. Poškozené byl umožněn vstup do bytu až za asistence policie a po výměně zámkové vložky, kterou musela poškozená zakoupit.
Na základě takto prokázaných skutkových okolností je zřejmé, že poškozené bylo fakticky obviněným zabráněno byt užívat, a to nikoli jen na krátkou či přechodnou dobu. Snahou obviněného bylo poškozené znemožnit výkon jejího práva byt užívat, což obviněný potvrdil i tím, že když byl nucen byt opustit, zámek poškodil, aby nebylo možné dveře otevřít.
Z hlediska zavinění soudy správně shledaly, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., když jeho jednání směřovalo k násilnému vypuzení poškozené z předmětného bytu, neboť obviněný poškozené vědomě a chtěně bránil v tom, aby byt mohla užívat, tedy chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý). Takový závěr soudy správně dovodily mimo jiné i z toho, že obviněnému bylo známo rozhodnutí odvolacího soudu v civilním řízení, že poškozená je povinna byt vyklidit až 15 dní poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, což měl zajistil obviněný.
Soudy správně posoudily i materiální stránku tohoto trestného činu vymezenou ustanovením §3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Právě se zřetelem na pohnutku obviněného je nutné v jeho jednání spatřovat čin dosahující potřebné společenské nebezpečnosti, neboť je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněný se snažil svévolně znemožnit poškozené byt užívat.
Společenskou nebezpečnost v projednávaném případě zvyšuje zejména skutečnost, že obviněný protiprávně postupoval proti osobě zdravotně handicapované a vyššího věku. Zamezil ji byt užívat v nočních hodinách, ač neměla možnost přebývat na jiném místě. Přestože soud připustil, že se poškozená vyhýbala komunikaci s obviněným a neumožnila mu jako vlastníkovi kontrolu bytu, je nutné tuto skutečnost přičítat především věku a duševní poruše, kterou poškozená prokazatelně trpěla, a na níž též později zemřela.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených skutečností v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněný naplnil znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
V daném případě je namístě použít prostředky trestního práva a trestní represe, protože nešlo o hraniční výkon vlastnického práva, jak se domáhal obviněný. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti výše rozvedené shledal, že nejde o porušení principu „ultima ratio“. Podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
S ohledem na to, že pro právní posouzení je určující popis skutku, je v daném případě významné, že v rozsudku soudu prvního stupně popsaná skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., jak soudy obou stupňů správně z hledisek jeho formálních i materiálních znaků určily. Obviněný porušil společenský zájem na ochraně nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou podle §249a odst. 2 tr. zák. a je zcela správný závěr, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 94/2010, správným, a učiněným v souladu se zákonem. Dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil jako neopodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť námitky v něm uplatněné jsou zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová