ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1381.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1381/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2011 o dovolání obviněného Mgr. O. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 67/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 39/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. O. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 3 T 39/2010, uznal obviněného Mgr. O. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1. v době ode dne 28. února 2006 do dne 9. srpna 2007 ve D., okres T., a v P. jako soudní exekutor Exekutorského úřadu P. v rámci exekučních řízení vedených proti povinnému V. M. pod spisovými značkami EX 418/05, EX 938/06 a EX 3706/06 v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů postihoval na základě svých vydaných exekučních příkazů majetek a majetková práva náležející výlučně manželce tohoto povinného I. M., přestože si byl vědom toho, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze 30. 5. 1996, č.j. 7C 75/96-9, který nabyl právní moci dnem 7. 6. 1996, bylo zrušeno tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů I. M. a V. M., a to konkrétně:
a) dne 28. února 2006 v rámci exekuce vedené pod spisovou značkou EX 418/05 zabavil prostřednictvím svých zaměstnanců v domě ve S. ul. ve D., okres T., následující movité věci ve výlučném vlastnictví I. M.:
- mikrovlnnou troubu zn. Le Cygne Electronix v hodnotě 445,- Kč,
- televizor zn. Profex Fidelity CTV 1490 v hodnotě 2.346,- Kč,
- osobní počítač AMD 64 MB RAM 3GB v hodnotě 1.547,- Kč,
- DVD přehrávač zn. Hyundai DV 5P 900 v hodnotě 2.609,- Kč,
- CD rekordér a kazety zn. Denver TCM-210 v hodnotě 2.367,- Kč,
- televizor zn. Schneider STV 9425 v hodnotě 2.928,- Kč,
- monitor zn. Compaq v hodnotě 250,- Kč,
- rohovou dřevěnou lavici se stolem a dvěma židlemi v hodnotě 8.566,- Kč,
- pračku zn. Indesit WG633TX v hodnotě 998,- Kč,
tedy věci v celkové hodnotě 22.056,- Kč, přičemž tyto věci nebyly I. M. dosud vráceny,
b) dne 12. července 2006 vydal v rámci exekuce vedené pod spisovou značkou EX 418/05 pokyn k prodeji cenných papírů z účtu I. M. vedeného u Střediska cenných papírů prostřednictvím společnosti RM-SYSTÉM, a.s., v počtu 12 ks za limitní cenu 272,- Kč za kus, který byl realizován dne 26. července 2006, a prostředky získané prodejem cenných papírů ve výši 3.019,- Kč byly zaslány na účet vedený pro Exekutorský úřad P. u Živnostenské banky, a.s., a částka 263,- Kč byla stržena na náklady provedení pokynu,
c) dne 7. října 2006 vydal exekuční příkaz ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2006, č.j. 039 EX 938/06-25, jímž nařídil provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu I. M. vedeného u Českomoravské stavební spořitelny, a.s., se sídlem V., P., a na základě něhož uvedená stavební spořitelna provedla blokaci tohoto účtu, která dosud trvá,
d) dne 7. října 2006 vydal exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce přikázáním pohledávky I. M. vůči dlužníkovi ČSOB Penzijní fond Stabilita, a.s., člen skupiny ČSOB, se sídlem P., P., zejména nároků na peněžitá plnění vyplývající ze smlouvy o penzijním připojištění, přičemž uvedený penzijní fond po doručení tohoto exekučního příkazu dne 10. října 2006 zablokoval finanční prostředky vedené na účtu I. M., jejich výše činila ke dni 13. 3. 2008 částku 33.238,26 Kč,
e) dne 7. října 2006 vydal exekuční příkaz a dne 14. února 2007 exekuční příkaz a exekuční příkaz, jimiž nařídil provedení exekuce postižením obchodního podílu I. M. jako společníka ve společnosti LKW SPEED CZECH, s.r.o., S., D. a dne 7. října 2006 exekuční příkaz , dne 14. února 2007 exekuční příkaz a exekuční příkaz, jimiž nařídil provedení exekuce postižením obchodního podílu I. M. jako společníka ve společnosti IDOKO, s.r.o., H., D., a to včetně veškerých majetkových práv s obchodním podílem spojených, zejména práva na vypořádací podíl, práva na podíl na likvidačním zůstatku a práva na podíl na zisku společnosti,
jako soudní exekutor Exekutorského úřadu pro P., se sídlem P., P., pověřený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 33 Nc 1371/2006 ze dne 1. 12. 2006 provedením exekuce ve věci oprávněného PANOK - KNIGHT, a.s., proti povinnému EUROIMMOBILIEN, s.r.o., v likvidaci, kdy k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 milionů Kč nařídil provedení exekuce proti povinnému exekučním příkazem ze dne 22. 12. 2006, kterým rozhodl o provedení exekuce k vymožení shora uvedené částky prodejem nemovitostí - budovy část obce N.p., rodinný dům, stojící na pozemku, pozemek - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 316 m2, pozemek zahrada o výměře 720 m2 a pozemek - zahrada o výměře 181 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., katastrální pracoviště Č. K., na LV pro k.ú. Č.K., obec Č. K., přičemž exekuční příkazy vydal v rozporu s ust. §65 a §66 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., (exekučního řádu), přestože měl v době vydání exekučních příkazů k dispozici listinné materiály, ze kterých mu muselo být zřejmé, že uvedené nemovitosti nejsou a nebyly ve vlastnictví povinného společnosti EUROIMMOBILIEN, s.r.o., ale ve vlastnictví bývalé jednatelky PhDr. G. T., jako fyzické osoby, kdy sám a úmyslně o své vlastní vůli rozhodl, že tyto pozemky zahrne do exekuce bez řádného projednání soudem či správním orgánem,
f) dne 13. února 2007 vydal exekuční příkaz a exekuční příkaz, jimiž nařídil provedení exekuce postihující právo na mzdu I. M. vůči společnosti Městská nemocnice, a.s., se sídlem V., D., která jí na základě těchto exekučních příkazů srazila ze mzdy za období od února 2007 do dne 9. srpna 2007 částku 9.019,- Kč,
2. v době ode dne 10. srpna 2007 do měsíce února 2008 včetně ve D., okres T., a v P. jako soudní exekutor Exekutorského úřadu P. v rámci exekučních řízení vedených proti povinnému V. M. pod spisovými značkami EX 418/05, EX 938/06 a EX 3706/06 v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postihoval na základě svých vydaných exekučních příkazů výlučné majetkové právo manželky tohoto povinného I. M., přestože si byl vědom toho, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze 30. 5. 2006, č.j. 7C 75/96-9, který nabyl právní moci dnem 7. 6. 1996, bylo zrušeno tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů I. M. a V. M., a to tím způsobem, že na základě exekučního příkazu a exekučního příkazu, které vydal dne 13. února 2007, a exekučního příkazu, který vydal dne 14. února 2007, jimiž nařídil provedení exekuce postihující právo na mzdu I. M. vůči společnosti Městská nemocnice, a.s., se sídlem V., D., pokračoval v provádění tohoto způsobu exekuce, přičemž uvedená společnost na základě těchto exekučních příkazů srazila I. M. ze mzdy za období ode dne 10. srpna 2007 do února 2008 včetně částku 16.940,- Kč, čímž způsobil I. M. škodu ve výši 16.940,- Kč“ .
Takto zjištěná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu podle §158 odst. 1 a §37a tr. zák. společný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora a zaměstnance soudního exekutora na šest roků. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozené I. M., na náhradě škody částku 18.000,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. ji odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 67/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Kulhavého proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel předeslal, že v rámci své obhajoby nikterak nebrojil proti správnosti zjištění, že skutek se stal, avšak soudům vytýkal nepřesnost výroku o vině spočívající v tom, že citace jediného exekučního příkazu a následné použití plurálu znemožňují určit, zda se trestného činu dopustil vydáním jednoho či více exekučních příkazů. Uznal sice, že z hlediska objektivní stránky jeho jednání vykazovalo znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, naproti tomu však popřel, že by jeho pokyn zaměstnanci úřadu k vypracování exekučních příkazů, konkrétně exekučního příkazu sp. zn. 39 EX 3764/06 ze dne 22. 12. 2006, směřoval k postižení nemovitostí, které dříve nebyly ve vlastnictví povinné EUROIMMOBILIEN, s.r.o., a pokud se tak stalo, došlo k tomu výlučně chybným postupem vyhotovitele exekučních příkazů. On sám se pak při jejich podepisování údajně spolehl na správnost postupu svého zaměstnance a tuto vadu nezjistil. Striktně vyloučil jakýkoli úmysl postihnout majetek poškozené PhDr. G. T. i způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Jelikož vadný exekuční příkaz zrušil, jakmile jeho nesprávnost vyšla najevo, měl za to, že jeho jednání není zahrnuto úmyslným zaviněním, ale nanejvýš zaviněním nedbalostním.
V kontextu s výše popsanými tvrzeními obviněný stručně shrnul podstatný obsah svého odvolání a v návaznosti na něj rovněž odpovídající pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižšího stupně dosud činných ve věci. Poté zdůraznil, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení otázky zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Dále dovolatel namítl, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který by bez důvodných pochybností dokládal, že v době podpisu předmětného exekučního příkazu věděl, že jím postihuje i nemovitosti, které postihnout nezamýšlel. Závěry a úvahy soudů nižších stupňů stran otázky jeho úmyslného zavinění shledal v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09. Konstatování soudu prvního stupně, že „musel vědět a byl srozuměn“, považoval za vyjádření pouhé presumpce úmyslného zavinění, jež však nebyla potvrzena žádným důkazem. Proto se domníval, že provedené důkazy mohly založit toliko úvahy o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, což by ovšem vylučovalo možnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., který je trestným činem úmyslným.
V této souvislosti obviněný poukázal na problematiku pohnutky jednání, kterou Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) řešil v jiné, avšak obdobné jeho trestní věci, a to konkrétně v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010. Požadavku vyslovenému v tomto rozhodnutí podle jeho názoru nalézací soud rovněž nedostál, jelikož výrok o jeho vině v obou bodech postrádá jakékoli konkrétní skutkové zjištění, které by charakterizovalo zákonný znak „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí by tento úmysl měl být důsledkem výkonu pravomoci v rozporu se zákonem či překročení pravomoci, nikoli motivem, jak má na mysli dotčené ustanovení §158 tr. zák. Hodnocení subjektivní stránky a pohnutky oběma soudy nižších stupňů označil za jsoucí v rozporu se zásadou in dubio pro reo s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05, III. ÚS 722/09 a III. ÚS 1624/09.
V závěru svého podání proto dovolatel navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 67/2011, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentaci dovolatele nelze přisvědčit, jelikož stejné námitky uplatnil již v rámci své dosavadní obhajoby a uvedl je rovněž v odvolání. Soud druhého stupně na tyto námitky náležitě reagoval a vycházeje ze správně zjištěného skutkového stavu neshledal tyto výhrady důvodnými. Pokud takto řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvod do věci zasahovat, nemluvě o tom, že není povinen podruhé zkoumat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel. V tomto kontextu zdůraznil, že řízení o dovolání je svými podmínkami a účelem zcela specifické a nelze je chápat jako nějaký třetí stupeň trestního řízení soudního ani jako nějaké opakované řízení o odvolání, neboť jeho účelem není další úplný přezkum trestní věci, nýbrž toliko zjištění, zda meritorní rozhodnutí je či není zatíženo některým ze zákonem definovaných a obviněným vytýkaných důvodů dovolání.
K výhradě obviněného, že znak „způsobit jinému škodu“ není podrobně vyjádřen v popisu skutku a soud se jeho výkladu v návaznosti na provedené důkazy věnuje pouze v odůvodnění, státní zástupce vysvětlil, že účelem popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině není do všech podrobností popisovat skutkové okolnosti případu, popřípadě i uvádět citaci zákonné definice jednotlivých znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Musí obsahovat popis takových skutečností, které skutek individualizují a je z nich patrno, čím došlo k naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty. Tomuto požadavku popis skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovuje i co do popisu subjektivní stránky a pohnutky trestného činu, je-li v něm konkrétně uvedeno, že obviněný jako soudní exekutor Exekutorského úřadu pro P. vydal exekuční příkazy k prodeji předmětných nemovitostí, přestože měl v době vydání příkazů k dispozici listinné materiály, z nichž mu muselo být zřejmé, že tyto nemovitosti nejsou a nebyly ve vlastnictví povinné, a sám úmyslně a o své vlastní vůli rozhodl, že tyto nemovitosti zahrne do exekuce bez řádného projednání soudem či správním orgánem. Uzavřel proto, že tímto způsobem nemohl být zapříčiněn jiný následek než způsobení škody jinému (skutečnému vlastníkovi nemovitostí) a z citovaných skutkových okolností lze soudit i na subjektivní stránku trestného činu.
Dále státní zástupce rozvedl, že obviněný jako veřejný činitel vybavený právním vzděláním si za daných skutkových okolností musel být nutně vědom, že svými opatřeními nejenže svěřenou pravomoc vykonává způsobem, jenž se příčí zákonu, ale současně tato opatření nezbytně a samou svou povahou jednak směřují k vytvoření neoprávněného majetkového prospěchu jeho klientům, tj. oprávněným, jejichž nároky měly být uspokojeny z jiného zdroje než z majetku povinného, ale především že je jimi ipso facto působena škoda poškozené. Obviněný se proto nemůže vyvinit bagatelizováním svého podílu na vydání exekučních příkazů a přenášet vinu na sobě podřízeného pracovníka exekutorského úřadu, což ostatně činil i v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 104/2009 (správně mělo být 1 T 104/2008), ohledně níž bylo rozhodováno o společném trestu. Z provedeného dokazování vyvodil, že obviněný se zavedením této „přenesené odpovědnosti“ pokoušel vytvořit si předpoklady pro to, aby se při vydávání podobně protiprávných exekučních příkazů v zásadě vyvinil ze záměrného protiprávního vedení exekucí na majetek nepatřící povinnému, který tak je výkonem rozhodnutí nepostižitelný. Obhajoba obviněného poukazem na neznalost obsahu exekučního příkazu, který „jenom“ podepsal, však podle mínění státního zástupce nemůže obstát. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010 (na jeho stranu 7), v trestní věci téhož obviněného vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 104/2009 (správně mělo být 1 T 104/2008). Řadový zaměstnanec (či exekutorský koncipient) exekutorského úřadu neměl v rámci vydávání exekučních příkazů žádnou rozhodovací pravomoc, neboť ta náležela výlučně obviněnému. S touto zákonem mu svěřenou pravomocí je však nedílně spjata odpovědnost za zákonnost učiněných rozhodnutí, jíž se obviněný nemůže zbavit poukazem na to, že jeho rozhodnutí fyzicky vyhotovila jiná osoba, mimo jiné i proto, že se tak muselo stát výlučně na základě jeho pokynu.
Pouze pro úplnost státní zástupce doplnil, že rozsudek nalézacího soudu trpí vadou spočívající v nepřesném označení rozhodnutí, k němuž se vztahuje výrok podle §37a tr. zák., neboť (i po provedené opravě) je zde uveden pouze rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 1 T 104/2008, zatímco správně měl být uveden i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 10 To 46/2010, jímž byl rozsudek trutnovského okresního soudu zrušen ve výroku o trestu a o náhradě škody a v tomto rozsahu nově rozhodnuto (odvolací soud snížil výměru uloženého peněžitého trestu). Na tuto vadu soud druhého stupně nereagoval, nicméně dovolatel ji nenamítl, příslušný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. k) tr. ř.] neuplatnil, a proto tuto vadu nelze v dovolacím řízení napravit. Jedná se ovšem o nedostatek ryze formální povahy i vzhledem k tomu, že např. peněžitý trest byl již obviněným zaplacen.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhnul, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že dovolatel zmiňovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by však v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Konkrétně se jednalo o ty výhrady, jež spočívaly v tvrzení, že nebyl proveden žádný důkaz, resp. dostatek důkazů k prokázání jeho úmyslného zavinění, jakož i v popření skutečnosti, že vydal zaměstnanci svého úřadu Mgr. L. M. pokyn k vypracování exekučních příkazů postihujících nemovitosti, které nebyly ve vlastnictví povinné společnosti. Takto formulované výhrady ovšem nejsou ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní (a pro něj příznivější) verzi skutkového děje.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu (což dovolatel v části své argumentace i výslovně učinil), pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení z hlediska subjektivní stránky a pohnutky směřující ke způsobení škody jinému a opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takto uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je vhodné (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a překročí svou pravomoc.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Exekutor byl v souladu s ustanovením §89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem [nyní „úřední osobou“ podle §127 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů], který v rámci výkonu své funkce v souladu s §1 odst. 2 exekučního řádu provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnost podle tohoto zákona. Podle §2 exekučního řádu vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Je tedy zřejmé, že při výkonu své funkce je oprávněn v souladu se zákonem postihovat především majetek občanů – povinných k určitému plnění na základě exekučního titulu. V exekučním řízení jsou tedy nejčastěji postihována vlastnická práva občanů, přičemž nelze pominout, že jde o jedno ze základních lidských práv, neboť podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Znak skutkové podstaty spočívající v tom, že vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu vyjadřuje porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem. O překročení pravomoci jde tehdy, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, pokud veřejný činitel nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří sem i případy, kdy veřejný činitel jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje.
Předpokladem výkonu exekutorské činnosti je především právnické vzdělání a nabytí požadované odbornosti. Obviněný v postavení exekutora musel mít odpovídající vzdělání i dostatečné zkušenosti a znalosti v dané oblasti právní praxe. Je proto nesporné, že si musel být vědom všech ústavních i zákonných ustanovení, jimiž je při výkonu své exekutorské činnosti vázán a jaké důsledky může svým nezákonným postupem způsobit. Z hlediska naplnění všech znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze souhlasit s námitkami obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestných činů, které spáchal, a že nechtěl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je nesporný závěr, že obviněný si musel být při výkonu své exekutorské pravomoci vědom toho, že svými opatřeními vykonává svěřenou pravomoc způsobem, který odporuje zákonu, a že těmito nezákonnými opatřeními jednak přináší neoprávněný majetkový prospěch sobě i svým klientům, a jednak že svými opatřeními způsobí škodu poškozené, jejíž majetek byl neoprávněně postižen exekucí.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se jmenovaného trestného činu dopustil v té podobě, že „jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a překročil svou pravomoc“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu (jak po stránce objektivní, tak i subjektivní) vyjadřují. Podstata jednání obviněného spočívala (zkráceně vyjádřeno) v tom, že
„1. … jako soudní exekutor … v rámci exekučních řízení vedených proti povinnému V. M. … v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., ... postihoval na základě svých vydaných exekučních příkazů majetek a majetková práva náležející výlučně manželce tohoto povinného I. M., přestože si byl vědom toho, že rozsudkem … bylo zrušeno tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů I. M. a V. M., … jako soudní exekutor … pověřený usnesením … provedením exekuce ve věci oprávněného PANOK - KNIGHT, a.s., proti povinnému EUROIMMOBILIEN, s.r.o., v likvidaci, kdy k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 milionů Kč nařídil provedení exekuce proti povinnému exekučním příkazem sp.zn. 39 EX 3764/06 ze dne 22. 12. 2006, kterým rozhodl o provedení exekuce k vymožení shora uvedené částky prodejem nemovitostí …, přičemž exekuční příkazy vydal v rozporu s ust. §65 a §66 odst.2 zák. č. 120/2001 Sb., …, přestože měl v době vydání exekučních příkazů k dispozici listinné materiály, ze kterých mu muselo být zřejmé, že uvedené nemovitosti nejsou a nebyly ve vlastnictví povinného společnosti EUROIMMOBILIEN, s.r.o., ale ve vlastnictví bývalé jednatelky PhDr. G. T., …, jako fyzické osoby, kdy sám a úmyslně o své vlastní vůli rozhodl, že tyto pozemky zahrne do exekuce bez řádného projednání soudem či správním orgánem, …, 2. … jako soudní exekutor … v rámci exekučních řízení vedených proti povinnému V. M. … rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., …, postihoval na základě svých vydaných exekučních příkazů výlučné majetkové právo manželky tohoto povinného I. M., přestože si byl vědom toho, že rozsudkem … bylo zrušeno tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů I. M. a V. M., a to tím způsobem, že na základě exekučního příkazu č.j. 039 EX 938/06-45 a exekučního příkazu č.j. 039 EX 3706/06-7, které vydal dne 13. února 2007, a exekučního příkazu č.j. 039 EX 418/05-109, který vydal dne 14. února 2007, jimiž nařídil provedení exekuce postihující právo na mzdu I. M. vůči společnosti Městská nemocnice, a.s., …, pokračoval v provádění tohoto způsobu exekuce, …“ .
Pro správné posouzení otázky týkající se subjektivní stránky předmětného skutku je významné především zjištění, zda a kdy se obviněný dozvěděl či měl objektivně možnost se dozvědět o vlastnických právech vážících se k nemovitostem specifikovaným výše v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný věděl o tom, že nemovitosti postižené exekucí na základě exekučního příkazu ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 39 EX 3764/06, nejsou a nebyly ve vlastnictví povinné společnosti EUROIMMOBILIEN, s.r.o., avšak i přesto pověřil Mgr. L. M. jakožto svého koncipienta vypracováním předmětného exekučního příkazu, jímž nařídil provedení exekuce prodejem těchto nemovitostí. Soud prvního stupně v odůvodnění na straně 9 svého rozsudku poukázal (mimo jiné) na svědeckou výpověď Mgr. L. M., z níž se podává, že obviněný mu uložil vyhotovení dotčených exekučních příkazů, a to i přesto, že měl k dispozici výpisy z katastru nemovitostí, které mu sám jmenovaný předtím opatřil a na stav v nich evidovaný jej výslovně upozornil.
K námitce obviněného, že jeho případné pochybení v rámci výkonu funkce exekutora mohlo vyvolat nejvýše majetkovou či disciplinární odpovědnost, Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska hierarchie právních norem nelze ani v případě výkonu exekutorské praxe vyloučit trestně právní odpovědnost. Trestní odpovědnost obviněného nelze vyloučit ani s poukazem na nesprávný postup jeho zaměstnance, jehož činnost údajně pouze nedostatečně kontroloval. Je zjevné, že obviněný se tímto tvrzením snaží bagatelizovat své jednání a přenést část odpovědnosti na své zaměstnance, kteří však nemají rozhodovací pravomoc při výkonu své funkce v rámci exekutorského úřadu. Ta náleží výlučně obviněnému. Z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se podává, že na základě písemného pověření uděleného exekutorem mohou jeho zaměstnanci vykonávat úkony exekuční činnosti a další činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Podle ustanovení §21 tohoto exekučního řádu dále platí, že exekutor může koncipienta písemně pověřit prováděním úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti (odst. 1). Exekutor však nemůže pověřit koncipienta k vydání exekučního příkazu . Koncipient nemůže vykonat dražbu nemovitosti nebo podniku, vydávat rozhodnutí v exekuci prodejem nemovitosti nebo podniku ani zřizovat exekutorské zástavní právo (odst. 2).
Nejvyšší soud pokládá za potřebné doplnit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, na které obviněný ve svém dovolání rovněž odkázal v otázce pohnutky trestného činu, obsahuje závěry, které na posuzovanou věc nedopadají, jak ostatně již dříve konstatoval jak Nejvyšší soud v jiném svém usnesení ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010, tak i soud prvního a v návaznosti na něj též soud druhého stupně v nyní projednávané věci. Z důvodu stručnosti lze v podrobnostech na tato rozhodnutí, jakož i na přiléhavé vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, odkázat, a to nejen v části vztahující se k subjektivní stránce trestného činu v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., ale i v části řešící problematiku pohnutky směřující ke způsobení škody a opatření si neoprávněného prospěchu (k tomu srov. zejména strany 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně a strany 8 až 10 usnesení odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a